Nic na Ukrajině se nedá udělat bez Viktora Medvedčuka, věřil ve své době šéf Kremlu Vladimir Putin. Ukrajinský politik byl ve své zemi prodlouženou rukou Moskvy, jejíž vliv tam pomáhal šířit. Zfalšoval pro Kreml ukrajinské prezidentské volby, podílel se na Minských dohodách, které zakonzervovaly konflikt v Donbasu, či vedl politickou stranu, která na Ukrajině prosazovala myšlenky ruského vedení. Po svém pádu, na jehož konci bylo obvinění z velezrady a zatčení ukrajinskou rozvědkou, se stal součástí výměny zajatců mezi Kyjevem a Moskvou. Ukrajinská strana nyní tvrdí, že Medvedčuk je v Moskvě, ale že s otevřenou náručí ho tam nečekali.
„Viktor Medvedčuk je výjimečně kompetentní člověk, důsledný ve svém jednání a samozřejmě spolehlivý,“ napsal Putin v článku pro ukrajinský týdeník Glavred v roce 2009. „Jako správný patriot hájí především zájmy své rodné Ukrajiny.“
Medvedčuk na Ukrajině vedl proruskou politickou stranu, kterou zastupoval i v parlamentu, a jeho hlavní rolí byla propagace kremelských narativů v zemi. „Pokud by byly ve své době tyto jeho myšlenky a myšlenky jeho strany zohledněny nebo tvořily základ státní politiky Ukrajiny, pak by k žádné vojenské operaci nedošlo,“ prohlásil letos v dubnu mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov s narážkou na únorovou ruskou invazi.
V souvislosti s ní se také objevily spekulace, že mohla být částečně motivována Putinovou osobní mstou za ukrajinské zásahy vůči Medvedčukovi: zákazu jeho proruských médií, zabavení majetku a obvinění z vlastizrady, v jehož důsledku skončil v domácím vězení. Putin tyto kroky označil za „absolutní čistku politického pole“, připomněl The Guardian.
„(V Kremlu) ho považovali za hlavního člověka na Ukrajině, svého hlavního partnera na Ukrajině,“ citoval britský web bývalého ruského úředníka, který Medvedčuka osobně zná. „(Medvedčuk) představoval legitimní způsob, v kterém viděli svůj budoucí vliv (na Ukrajině)… jeho ‚pronásledováním‘ to všechno začalo.“
Medvedčuk byl spojkou mezi Kyjevem a Moskvou, hybatelem dění v zákulisí, kterému se přezdívalo Šedý kardinál nebo také – především ze strany jeho kritiků – Princ temnoty. Jeho vztahy s šéfem Kremlu přesahují hranice politiky. Putin je kmotrem Medvedčukovy dcery a oba spolu trávili dovolené v Putinově sídle v Soči i v Medvedčukově vile na Krymu.
Medvědí služba disidentům
Medvedčuk se narodil v roce 1954 na Sibiři, kam byl jeho otec deportován ze západní Ukrajiny za účast v nacionalistickém hnutí. Po návratu rodiny na Ukrajinu vystudoval práva a zřejmě také spolupracoval s KGB.
V 70. a 80. letech hájil jako advokát ex offo ukrajinské disidenty Jurije Litvina a Vasilije Stusa. Podle tehdejších zdrojů z disentu Medvedčuk ve svém projevu řekl, že všechny Stusovy zločiny si zaslouží trest, připomněl ruský web RBK. Také Litvin obvinil obhájce z přílišné pasivity, píše ruský novinář Michail Zygar v knize Všichni muži Kremlu.
„Když se Stus setkal s jemu přiděleným advokátem, okamžitě měl pocit, že Medvedčuk je agresivní člověk komsomolského typu, nehájí ho, nechce mu rozumět a ve skutečnosti se o jeho případ nezajímá,“ přiblížil proces spisovatel Jevgenij Svěrstjuk.
Litvin i Stus byli oba odsouzeni k nejvyšším možným trestům a oba v sovětských lágrech zemřeli. Medvedčuk později tvrdil, že za sovětského režimu trpěl.
Vzestup Šedého kardinála
Po pádu Sovětského svazu byl hlavou ukrajinské právnické asociace a spoluzaložil jednu z prvních soukromých advokátních kanceláří v zemi. Se svými obchodními partnery zprivatizoval fotbalový klub Dynamo Kyjev a založil banky a průmyslová konsorcia.
Medvedčuk měl dobré vztahy s prvním postsovětským ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem, s nímž založil sociálnědemokratickou stranu a kterého v roce 1994 podporoval v prezidentských volbách proti Leonidu Kučmovi. Když ale nakonec Kučma vyhrál, stal se Medvedčuk jedním z jeho nejbližších spolupracovníků.
Ve druhé polovině 90. let byl poprvé zvolen do parlamentu a v letech 2002 až 2005 vedl Kučmovu prezidentskou kancelář. Právě v této pozici získal pověst „Šedého kardinála“, který dohlížel na byznys i média a organizoval sledování opozice.
A právě v této pozici se seznámil s šéfem ruské vlády Dmitrijem Medvěděvem a kremelským vládcem Putinem, se kterými se spřátelil. Putin a Medvěděvova manželka Světlana se pak stali kmotry Medvedčukovy dcery.
Bitva tří Viktorů
V roce 2004 se Medvedčuk stal – slovy ruského novináře Michaila Zygara – posledním Ukrajincem, jemuž Putin věřil. V tehdejších prezidentských volbách měl být Kučmovým nástupcem v koordinaci s Moskvou vybrán šéf Doněcké oblasti Viktor Janukovyč, ale poté, co bylo oznámeno jeho vítězství, vyšly desetitisíce Ukrajinců do ulic a začala Oranžová revoluce.
Demonstranti označovali výsledky za zmanipulované a tvrdili, že skutečným vítězem je opoziční kandidát Viktor Juščenko. Moskva vyzvala Kučmu k rychlému zásahu, ale ten byl situací zaskočen a nic nepodnikl.
„Jediný, kdo přes protestní akce, jež otřásaly celým Kyjevem, pracoval dál, byl Viktor Medvedčuk. Ten udržoval stále spojení s Moskvou a pravidelně tam létal na porady s Putinem,“ píše Zygar. „Právě Medvedčuk dosáhl toho, aby Ústřední volební komise přece jen oznámila oficiální výsledky druhého kola a vyhlásila Janukovyče prezidentem.“
Oranžová revoluce ale pokračovala, druhé kolo se muselo opakovat a z „bitvy tří Viktorů“ vyšel nakonec vítězně prozápadní Juščenko. Medvedčuk neuspěl v parlamentních volbách o dva roky později a dočasně se stáhl do ústraní.
Ukrajinská volba
Začal budovat své mediální impérium a podruhé se stal předsedou Nejvyšší justiční rady, která dohlíží na jmenování soudců. Tento post zastával už na přelomu tisíciletí.
Působil také jako prostředník ve vyjednávání mezi vládou Julije Tymošenkové, ruským koncernem Gazprom a vůdcem opozice Janukovyčem o dohodě o dodávkách plynu, přičemž podle kritiků hrál do karet Moskvě, napsal web stanice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL).
Další důležitá role mu připadla poté, co se Ukrajina chystala podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Medvedčuk dal dohromady hnutí Ukrajinská volba, které za pomoci veřejných akcí i televizních spotů začalo propagovat mimo jiné připojení země k ekonomickému bloku vedenému Ruskem. Na jednu z akcí hnutí dorazil i sám Putin.
Ukrajinské veřejné mínění ale zůstávalo většinově prozápadní a prezident Viktor Janukovyč, který v čele země vystřídal Juščenka, teprve na podzim 2013 pod tlakem Moskvy oznámil, že asociační dohodu s EU nepodepíše. Následná revoluce známá jako Euromajdan Janukovyče svrhla a prezident uprchl do Ruska.
Ukrajinští vyšetřovatelé později uvedli, že během tří měsíců protestů volal Janukovyč celkem 54krát Medvedčukovi, a to včetně 20. února, kdy pořádkové síly zabily v Kyjevě desítky demonstrantů, napsala mediální platforma Open democracy. O čem se bavili, jasné není.
Vyjednavač
Po nelegální ruské anexi Krymu a rozpoutání války na Donbasu uvalily Spojené státy na Medvedčuka sankce za „ohrožení míru, bezpečnosti, stability, suverenity nebo územní celistvosti Ukrajiny a za podkopávání ukrajinských demokratických institucí a procesů“. Bílý dům také uvedl, že „poskytl finanční, materiální nebo technologickou podporu“ Janukovyčovi.
Medvedčuk nicméně opět získal významný vliv na vztahy Ukrajiny a Ruska. Nově zvolený ukrajinský prezident Petro Porošenko ho kvůli jeho vazbám na Kreml povolal jako prostředníka pro vyjednávání o výměnách zajatců, v jejichž rámci byla propuštěna třeba pilotka Nadja Savčenková, a především pak pro rozhovory o zastavení bojů na Donbasu.
Putinův muž se tak stal jedním z architektů takzvaných Minských dohod podepsaných Ukrajinou, Ruskem, OBSE a Moskvou podporovanými separatisty. Dohody kladly výrazně vyšší nároky na Ukrajinu, jak upozornila například Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Ukrajina tvrdila, že jejich naplnění by znamenalo zničení země, zatímco Rusko dál opakovalo lež o tom, že není stranou konfliktu, a tudíž se jimi odmítalo řídit.
Medvedčuk v souvislosti s „mírovým procesem“ na východní Ukrajině mimo jiné opakovaně prohlásil, že země musí být federalizována. Jde o myšlenku, kterou propagovalo i jeho hnutí Ukrajinská volba a kterou především prosazovala Moskva, neboť by její uvedení do praxe znamenalo větší moc pro Ruskem koordinované síly působící na Donbasu proti centrální vládě v Kyjevě.
Prokremelský hlas
Medvedčuk podporoval také další proruské narativy. Jeho média se sice zdržela přímé chvály Kremlu, často však popisovala konflikt Kyjeva s Ruskem podporovanými separatisty jako občanskou válku, tvrdila, že obyvatelstvo Krymu podporuje anexi, a vyzývala k obnovení obchodu s Moskvou, připomněl web stanice al-Džazíra.
Medvedčukovo mediální impérium, jehož součástí bylo i několik televizních sítí, pomáhalo i jím spoluzaložené straně Opoziční platforma – Pro život, která se stala největší proruskou silou v zemi a od voleb v roce 2019 byla druhou nejpočetnější formací v ukrajinském parlamentu po Služebníkovi lidu (strana bývá často překládána i jako Sluha lidu) nového prezidenta Volodymyra Zelenského.
Medvedčukova strana se postavila proti dekomunizaci, tedy odstraňování pomníků a symbolů ze sovětské éry, i proti jazykovému zákonu, který kladl důraz na používání ukrajinštiny téměř ve všech sociálních oblastech, ale ruštinu nezakázal.
Strana také platila za propagační články v jiných médiích, uvedla podle al-Džazíry v roce 2018 nevládní organizace Institut masových informací. Medvedčuk podle ní stál asi za třetinou online zpráv, které obsahovaly silné známky zaujatosti.
Pád Prince temnoty
Medvedčukova pozice ale postupně oslabovala. V únoru 2019 ho začala ukrajinská prokuratura vyšetřovat pro podezření z vlastizrady, kterou viděla v jeho návrzích na přiznání autonomního statusu Donbasu, a proti politikovi zakročil také Zelenskyj.
Už před volbami oznámil, že v případě svého zvolení nehodlá dál využívat jeho vyjednavačských služeb, a po nástupu do funkce ho nahradil exprezidentem Kučmou. Loni v lednu pak zakázal tři televizní kanály 112, NewsOne a ZiK, které formálně vlastní poslanec Opoziční platformy – Pro život Taras Kozak, podle ukrajinských médií je ale kontroluje Medvedčuk.
Kyjev zákaz vysvětlil ohrožením národní bezpečnosti a šířením ruské propagandy. Následovaly také sankce vůči majetku oligarchy a v červnu i zákaz jeho politické strany.
Prokuratura zahájila vůči Medvedčukovi kvůli údajné vlastizradě trestní stíhání a přidala k němu i obvinění z pokusu o plenění přírodních zdrojů na okupovaném Krymu a z financování Moskvou koordinovaných sil na východě země.
Kromě toho figuruje proruský politik jako podezřelý i v případu exprezidenta Petro Porošenka, který je podezříván z vlastizrady kvůli tomu, že se s Medvedčukem a dalšími osobami domluvil na podzim 2014 na přerušení dodávek jihoafrického uhlí a na nákupech uhlí z oblastí na Donbasu, které ovládali Ruskem podporovaní separatisté.
Domácí vězeň a vyměněný zajatec
Medvedčukovo stíhání vyvrcholilo loni uvalením domácího vězení. Politik z něj krátce po začátku letošní ruské plnohodnotné pozemní invaze na Ukrajinu uprchl, ale tajná služba SBU ho v dubnu zadržela a soud ho poslal do vazby.
Prezident Zelenskyj dal najevo, že je ochotný Medvedčuka vyměnit s Moskvou za ukrajinské válečné zajatce. Kyjevští představitelé zároveň tvrdili, že zadržený sdělil určité informace, v důsledku čehož by nemusel být jeho další život v Rusku bezpečný, napsal The Guardian.
Kreml oficiálně tvrdil, že ho osud jeho ukrajinské spojky nezajímá. Mluvčí Dmitrij Peskov prohlásil, že Medvedčuk „nikdy neměl žádné zákulisní vztahy s Ruskem“ a že „není ruským občanem a nemá žádný vztah ke speciální vojenské operaci“, jak Rusko nazývá svou válku proti sousední zemi.
Nakonec byl ale poslanec zahrnut do zatím největší vzájemné výměny zajatců mezi oběma zeměmi. A navzdory prohlášením Kremlu o Medvedčukově údajné nevýznamnosti poslalo Rusko podle Kyjeva na Ukrajinu jen za něj dvě stovky zajatců. Moskva přitom oficiálně nepřiznala, že byl součástí výměny.
K jeho dalšímu osudu se koncem října vyjádřil šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylo Budanov. Podle něj je Medvedčuk zpět v Moskvě, s červeným kobercem ho tam prý ale nevítali. „Vím, že na něj měla plno dotazů (ruská kontrarozvědka) FSB,“ citoval ho web Ukrajinska pravda. Ruské zpravodajce by mohlo zejména zajímat, kam se poděly prostředky, které Moskva vyčlenila na ovládnutí Ukrajiny, tvrdí Budanov.
