Otočka ukrajinského vedení od naivní snahy o dialog k tvrdě protiruské pozici. Vysychající Krym zoufale potřebující obnovu zásobování vodou z Dněpru. Podzimní parlamentní volby v Rusku. Potřeba otestovat nového amerického prezidenta. Nebo příhodná geopolitická situace. To jsou některé z možných příčin nové eskalace mezi Ruskem a Ukrajinou zmiňované světovými analytiky. O cílech Vladimira Putina jen opatrně spekulují. Nejčastěji se kloní k variantě, že chce Ukrajinu vyprovokovat k vojenské akci, která by se stala záminkou pro vyslání ruských „mírových sil“. Upozorňují, že role oběti hrdinně se bránící přesile může v něčem vyhovovat i Kyjevu.
Současné napětí nelze vysvětlit bez pochopení toho, jak se ruská mocenská elita i velká část společnosti dívá na svého největšího z malých sousedů. Nikdo tento pohled nevylíčil lépe než dlouholetý ideolog Kremlu a jeden z nejbližších spolupracovníků Vladimira Putina, který měl právě situaci v zemi do loňského února v jeho týmu na starosti: Vladislav Surkov.
V ojedinělém rozhovoru krátce po svém odchodu z této pozice řekl: „Ukrajina neexistuje. Existuje ukrajinství. To znamená specifická rozumová porucha. Překvapivým způsobem do extrému dovedený zápal pro etnografii. Taková krvavá vlastivěda. Zmatek místo státu. Mají boršč, Banderu a banduru. Ale národ nemají. Mají brožuru ,Samostatná Ukrajina‘, ale Ukrajina neexistuje.
Otázkou jen je, jestli Ukrajina už neexistuje, nebo ještě neexistuje? Já jsem, možná překvapivě, ,ukrooptimista‘. To znamená, že si myslím, že zatím není. Ale časem se objeví. Chocholové jsou tvrdohlaví, oni si ji vytvoří. Zároveň jsou tu však otevřené otázky: Jakou přesně bude Ukrajina? V jakých hranicích? A dokonce, kolik bude Ukrajin? A je jasné, že rozhodování o těchto otázkách se bude Rusko účastnit.“
Tato slova pronesl jeden z nejvýznamnějších tvůrců kremelské politiky třicet let po vzniku nezávislého ukrajinského státu, který Rusko oficiálně uznává, s nímž má diplomatické styky a za jehož územní celistvost včetně Krymu se roku 1994 smluvně zaručilo.
Surkov z postu kremelského správce Donbasu odešel, ideový základ však zůstal. A prosakuje veškerým chováním Putinova režimu od vojenských akcí přes působení tajných služeb a diplomacie až po výkřiky státní propagandy. Právě proto na rozhovor upozornil polský novinář a politolog Piotr Andrusieczko v časopise New Eastern Europe.
Manévry
Současné napětí se začalo dostávat do popředí zájmu v důsledku pohybu, který v době kamery v každém mobilu nejde skrýt. Analytik Mark Galeotti působící mimo jiné na Ústavu mezinárodních vztahů odhaduje, že se do blízkosti hranice a na okupovaný Krym přesunulo už asi 20 tisíc ruských vojáků. Na Krym se také trvale přesouvá 56. výsadková brigáda sídlící dosud tisíc kilometrů na východ.
Dlouhé vojenské kolony natáčejí obyčejní Rusové a s peprnými výrazy je dávají na sociální sítě. Z těchto videí a dalších veřejně dostupných informací poskládali analytici moskevského Conflict Intelligence Team hrubé složení přesouvané techniky: samohybné raketomety Uragan, raketomety na tanku TOS-1, bojová vozidla pěchoty, tanky T-72, polní nemocnice, polní kuchyně.
Rusko také podle oznámení ministerstva obrany poslalo do Černého moře desítku výsadkových a dělostřeleckých lodí Volžsko-donským kanálem z Kaspického moře. Ve středu pak zahájilo cvičení Černomořské flotily, zjevně v reakci na proplutí dvou amerických torpédoborců Bosporem.
Rusko na všechny dotazy ze všech stran vytrvale odpovídá, že to je součást běžných cvičení a že do pohybů jeho armády na vlastním území nikomu nic není.
Na frontě
Něco se evidentně děje i mimo ruské území. Ruskem kontrolovaní ozbrojenci na Donbase začali s novým rokem po několikaměsíčním klidu opět daleko více ostřelovat pozice ukrajinské armády, upozorňuje James Sherr působící v americkém Chatham House a estonském Mezinárodním institutu pro obranu a bezpečnost. Tvrdí, že od začátku roku do konce března na frontu dorazilo přímo z Ruska asi deset odstřelovačských skupin.
Ruský analytik specializující se na armádu a píšící mimo jiné do opozičního listu Novaja gazeta Pavel Felgenhauer dodává: „Asi na půl roku od července do ledna panovalo v Donbasu skutečné příměří. Sotva se střílelo. Potom v lednu začala eskalace, a to na frontě i co se týká propagandy. Především na ruské straně.“
V médiích
Ruské státem ovládané televize obnovily načas utichlé každodenní masírování diváků srovnáváním Ukrajinců s krvežíznivými nacisty. V březnu se začaly objevovat titulky tázající se, kdy vypukne nová válka. Nejhlasitější a nejostřeji hovořící tváře celostátního vysílání, Dmitrij Kiseljov a Vladimir Solovjov, ve svých pořadech v hlavním vysílacím čase od té doby debatují o ukrajinské přípravě na válku proti „lidovým republikám“ v Doněcku a Luhansku (které ani Rusko neuznává) a o možnosti rozšíření jejich území, všímá si Andrusieczko.
Televize bohatě referovaly o smrti pětiletého chlapce, kterého podle jejich verze zabila bomba shozená z ukrajinského dronu. Vyšetřovatelé OBSE však o dronu nepíší nic, jen o výbuchu. Ukrajinci i ruská opoziční Novaja gazeta tvrdí, že hoch si nejspíš hrál s nevybuchlou municí u dědy v garáži. Nelze nevzpomenout ruskými médii zcela vymyšlenou historku z roku 2014 o tříletém chlapci, kterého ukrajinští bojovníci ukřižovali před očima jeho matky.
Stanice NTV zase v přehledu týdne sestříhala nesouvisející rozhovory ukrajinského exprezidenta a vyjdenavače Leonida Kravčuka. Za dva roky staré záběry, kde ukazuje, že má starou pušku patřící kdysi Hermannu Göringovi, přilepila jeho nedávná slova z jiného rozhovoru o něčem úplně jiném: „Puška je vyčištěná a připravená střílet.“ Záběry ořízla, aby nebylo poznat, že jsou z jiných ukrajinských stanic a doby. Pocit nacisty útočícího na Rusko zůstal.
Solovjov na stanici Rossija 1 střet přerámoval a pozici Ruska v něm změnil ze silnějšího na slabšího: „Vojska NATO bojují s Ruskem na území Ukrajiny.“ Toho si všímá Steve Gutterman ze Svobodné Evropy a dodává: „Účel salvy útočného vysílání vypadá hned jasněji: odůvodnit jakoukoliv ofenzivu nebo zvýšenou intenzitu bojů v očích ruského publika a obvinit z nich Kyjev a Západ.“
Proměna Zelenského
Načasování ruské akce dává většina analytiků do souvislosti se zklamanými nadějemi, které Kreml vkládal do ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Ten kandidoval na prezidenta s voláním po konci války a dialogu. V Moskvě se po jeho vítězství těšili na zásadní obrat od nesmiřitelné politiky Petra Porošenka.
Zpočátku to vypadalo, že se dočkali, píše Sherr. Strany si v září 2019 začaly vyměňovat zajatce, ukrajinská armáda se stáhla z některých pozic na frontě, v prosinci 2019 se uskutečnil summit normanské čtyřky a v červenci 2020 se dohodlo nové příměří, které se až do konce loňského roku víceméně dodržovalo.
Rusko však podle Andrusieczka čekalo od Zelenského ještě daleko větší kus cesty ke svému cíli: federalizace Ukrajiny a začlenění okupovaných území Donbasu za ruských podmínek umožňujících Kremlu trvalé ovlivňování celoukrajinské obranné a zahraniční politiky včetně blokace sbližování s NATO.
Zelenskyj má však za zády občanskou společnost. „Ta mu ukázala červenou linii a varovala před přílišnými ústupky,“ píše polský analytik. Zmiňuje i únorový rozhovor Leonida Kravčuka pro Deutsche Welle (DW), podle něhož Zelenskému už došlo, že Rusko se dohodnout nechce.
Krymská platforma
Ukrajinský prezident tak postupně otočil, jak upozorňuje analytik německé stanice DW Konstantin Eggert. Od léta 2020 aktivně prosazuje vznik Krymské platformy, jejímž cílem je oživit téma nutnosti ukončení ruské okupace ukrajinského poloostrova. Nástrojem má být zapojení zahraničních partnerů a v srpnu se plánuje summit.
Na začátku dubna prezidentská mluvčí oznámila, že se zapojí Britové, Turci nebo Litevci, celkem přes deset zemí. Iniciativu podpořil i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. „Rusko považuje téma Krymu za uzavřené a reaguje nervózně na každý krok Kyjeva v této věci,“ píše Andrusieczko.
Kmotr
Na začátku roku 2021 si Zelenskyj „dovolil“ ještě daleko víc: došlápl si na jednoho z Putinových blízkých přátel, což v souvislosti s nynější eskalací zmiňují Eggert, Andrusieczko i Sherr. Viktor Medvedčuk je dlouholetou součástí ukrajinské politické elity. Před Oranžovou revolucí dokončenou roku 2005 vedl prezidentskou kancelář, i potom vystřídal řadu významných postů. Dnes je poslancem za proruskou stranu Opoziční platforma - Pro život. Putin je kmotrem jeho dcery narozené roku 2004.
V lednu 2021 se Medvedčuk dozvěděl, že končí na postu ukrajinského vyjednavače výměn zajatců. V únoru vláda v Kyjevě zavřela tři televizní kanály 112 Ukraina, ZiK a NewsOne, k nimž měl blízko, podle zmíněných analytiků je skrytě vlastnil. Odůvodnila to financováním z Ruska a z nelegálních aktivit na okupovaných územích.
Ukončila tak šíření kremelské propagandy ukrajinskému publiku (ruské státní televize nesmí na Ukrajině vysílat už dávno), píše Adrian Karatnycky z Atlantic Council. Zmiňuje nejen tendenční informování o vztahu ukrajinské vlády k nacismu, Rusům nebo Donbasu, ale třeba i konspirace o západním liberálním spiknutí prosazujícím feminizaci mužů a konec tradiční rodiny.
Kyjev zašel ještě dál: Medvedčukovi zmrazil majetek a uvalil na něj sankce kvůli financování terorismu (vláda nazývá ozbrojené akce protivníka na Donbase teroristickými). V dubnu ho obvinil z velezrady a dodal třešničku na dortu: policie zajistila jeho jachtu Romans-1.
Toho dne Zelenskyj podepsal také sankce vůči 27 členům politické elity před euromajdanem: bývalému prezidentu Viktoru Janukovyčovi, premiéru Mykolu Azarovovi, několika ministrům, generálnímu prokurátorovi a vlivným byznysmenům. Většina z nich nyní přebývá v Rusku.
Galeotti naznačuje, že Ukrajina mohla Putina schválně vyprovokovat. Má problém s reformami, na nichž závisí finanční pomoc i rozvoj dalších vztahů se Západem. A ví, že Západ má rád odvážně se hájící oběti.
Biden, Navalnyj, volby
Eggert zmiňuje ještě jednu možnou ruskou motivaci: testování nového amerického prezidenta Joea Bidena. Jeho souhlas s tvrzením, že Putin je zabiják nebo březnové sankce proti ruskému leteckému průmyslu musely Kreml popudit.
„Putin je známý tím, že nechce být vnímán jako slabý nebo zahnaný do rohu. Jeho reakcí je vždy silácké zastrašování soupeřů. Soustředění vojenské síly provázené hysterií ve státních médiích vypadá jako taková odpověď,“ píše Eggert s odkazem na zvýšenou americkou a ukrajinskou asertivitu.
Německý analytik mluví i o možnosti, že se Putin eskalací na Ukrajině snaží odvést pozornost od zpackané otravy Alexeje Navalného a věznění provázeného pochybami o právním základu procesu i zprávami o špatných zdravotních podmínkách prominentního vězně.
A nakonec zmiňuje i podzimní parlamentní volby. „Strana už nějakou dobu skomírá. Putinův nový triumf nad ,genocidními ukrajinskými nacionalisty‘ by mohl přiblížit úspěch Jednotného Ruska,“ píše Eggert.
Geopolitika
Příhodná je i geopolitická situace, Kremlu hrají do karet tři faktory. První je dění v Bělorusku. Země mající s Ukrajinou dlouhou hranici je po tamní politické krizi k Putinovu režimu připoutána víc než kdykoliv dřív. Lukašenko totiž za své politické přežití vděčí právě Putinovi.
Druhým je situace v Karabachu. Rusko dokázalo vydobýt pro své vojáky v oblasti pozice. Tamní konflikt je v krátkodobém horizontu uklidněn a Kreml má nad jeho dynamikou alespoň částečnou kontrolu.
Třetím je čím dál asertivnější politika Číny vůči Hongkongu, Tchaj-wanu a sousedům v Jihočínském moři. To bere Západu a především Spojeným státům čas, energii i síly.
Cíl
Ukrajinský ministr obrany Andrij Taran předestřel ve středu europoslancům čtyři možné cíle ruských vojenských manévrů: 1) demonstrace síly za účelem odstrašení Ukrajiny od jejího euroatlantického směřování, 2) příprava na vojenskou operaci s cílem zajistit zásobování vysychajícího Krymu kanálem, který Ukrajina od okupace poloostrova přehradila, 3) provokace Ukrajiny k akci, která se stane záminkou pro ruskou intervenci a rozšíření okupovaného území Donbasu, 4) příprava cvičení Západ-2021 v odpověď na cvičení NATO Defender Europe 2021.
Zmínění analytici se shodují, že velká otevřená ruská ofenziva není pravděpodobná. Sherr upozorňuje, že v této roční době je půda nasáklá a vojska by zapadla v bahně. Odkazuje také na znalce poměrů v ukrajinské armádě Mychajla Samuse a jeho upozornění, že tamní ozbrojené síly udělaly obrovský pokrok a kladly by daleko větší odpor než v roce 2014. Gutterman dodává, že ruskou populaci by krvavá válka v době pandemie naštvala.
Felgenhauer však považuje za možný útok na pobřeží Azovského moře s cílem udělat z něj vnitroruskou vodní plochu. Při dobře provedené ofenzivě by přitom bylo možné také dobýt Severokrymský kanál a vrátit na poloostrov tolik potřebnou vodu. Dodává, že něco takového by bylo možné až v květnu, kdy už bude půda sjízdná.
Uznání dvou „republik“ v Donbasu nevypadá smysluplně. Kreml by se jím připravil o hlavní smysl celého projektu: udržet je v rámci Ukrajiny za vlastních podmínek a skrze ně ovlivňovat její politiku včetně zablokování sbližování s NATO, píší Eggert a Sherr.
Za nejpravděpodobnější tak Eggert považuje snahu vyprovokovat Ukrajinu k vojenské akci a vzít ji jako záminku k otevřenému zapojení ruské armády s vidinou rozmístění ruských „mírových jednotek“ na frontě i na okupovaném území. S tím souhlasí i Sherr.
Andrusieczko předpovídá něco podobného: „Přestože nevidím náznaky další ,velké války‘, scénář eskalace s rostoucím počtem obětí je velmi reálný.“
Galeotti kouká ještě za jeden roh a píše o „heavymetalové diplomacii“. Kreml podle něj může prostě jen chtít ukázat Ukrajině i světu, že donbaskou krizi umí vyeskalovat kdykoliv se mu zachce a v jakékoli intenzitě. Zároveň tím donutí západní politiky uvědomit si, že slovní podpora Ukrajiny znamená reálnou hrozbu nutnosti jejího uskutečnění na bitevním poli. „Kreml je přesvědčen, že především Evropa není ochotná něco takového udělat.“
