Ruská armáda začala před pěti lety obsazovat strategická místa na Krymu. Její vojáci neměli označení, i když jejich maskování nebylo dokonalé. V prvních chvílích zapomněli sundat poznávací značky z ruských vojenských aut. Prezident Vladimir Putin tehdy otevřeně lhal a tvrdil, že s invazní armádou nemá nic společného. Později však přiznal, že operaci nařídil.
Tajná invaze. Před pěti lety Rusko porušilo Ženevské konvence a poslalo na Krym „zelené mužíčky“
V noci na 27. února 2014 se u vybraných úředních budov na Krymu včetně krymského parlamentu objevily desítky ozbrojených mužů. Neměli uniformy ani označení, které by dalo najevo, že ozbrojenci patří k armádě. Z jejich výzbroje a profesionálního chování však bylo jasné, že jim velí ruští generálové. A že jsou to elitní jednotky.
S nikým nemluvili a měli zamaskované tváře. Ruské vedení se tvářilo, že s nimi nemá nic společného. Prý je to živelně vzniklá krymská domobrana.
Přicházeli na místo, kde se rozhodovalo o osudu poloostrova. Celá Ukrajina se vzpamatovávala z překotných událostí posledních dní. Nebyl to ani týden, co při střelbě v Kyjevě zemřelo přes sto lidí, co ze země utekl prezident Viktor Janukovyč a co Nejvyšší rada schválila novou vládu složenou z lídrů Euromajdanu.
Krymský parlament řešil, jak se k vývoji postaví. Právě jeho poslanci byli představiteli rozsáhlé autonomie, kterou poloostrov získal v devadesátých letech.
Hlasování pod hlavněmi
To si uvědomovali i obyvatelé Krymu. Už 26. února proto k budově zákonodárného sboru v Simferopolu přicházely tisíce krymských Tatarů volajících po setrvání ve svazku s Ukrajinou. Střetli se s demonstranty mávajícími ruskými vlajkami. Jednu ženu dav umačkal, jeden muž umřel na infarkt. Parlament pod tlakem okolností váhal.
O den později se už všechno odehrálo v režii vojáků. Demonstrace nepřipouštěli, poslance kontrolovali při vstupu do jednacího sálu. Objevily se zprávy, že jim berou mobilní telefony, aby se záběry zevnitř nedostaly ven.
Začala osudová hlasování. Zákonodárný sbor nejdřív odvolal krymskou vládu a poté hlasy 53 z 80 poslanců zvolil novou. Premiérem stále ještě autonomní republiky se stal do té doby málo známý Sergej Aksjonov ze strany Ruská jednota. Pro tu před čtyřmi lety hlasovala pouhá čtyři procenta obyvatel Krymu.
Následně zvedlo 61 poslanců ruku pro to, aby se na Krymu uskutečnilo referendum o nezávislosti. Nic takového ukrajinská ústava platná i pro Krym nepřipouštěla. Na střeše zavlála ruská vlajka.
„Vláda byla změněna a rozhodnutí konat referendum o odtržení bylo přijato pod namířenými hlavněmi. Vojáci doprovázeli poslance i na záchod. Komunikace byla znemožněna a mobily byly zabaveny,“ popisuje rozhodující den ukrajinista Andrew Wilson ve své knize Ukrajinská krize: Co znamená pro Západ.
Desítky tisíc vojáků
Ještě večer začala plnohodnotná invaze. Účastnilo se jí přes třicet tisíc ruských vojáků. Mířili k letištím v Simferopolu a v Sevastopolu, na hranici mezi krymskou autonomií a zbytkem Ukrajiny, k vládním a úředním budovám, k policejním stanicím, k sídlu televize i k základnám ukrajinské armády.
Část vojáků přijížděla z Ruska. Pravděpodobně ze základen v Novorossijsku, Uljanovsku a Pskově. Doprovázely je útvary vnější rozvědky z Batajsku nebo z Moskvy.
Část vojáků přijížděla ze základen v Sevastopolu. Tam sídlili legálně v rámci dohody o pobytu ruského černomořského loďstva. Stále neměli žádné insignie, což je porušení Ženevské konvence, a Rusko se k nim nehlásilo. V prvních dnech však jezdili v nákladních vozech s poznávacími značkami ruské armády. I ty později zmizely. V ruských médiích se pro ně vžívají mytická označení „zelení mužíčci“ a „slušní lidé“.
Anatomie lži
Ještě 4. března ruský prezident Vladimir Putin na přímý dotaz novinářů, kdo obsadil Krym, odpověděl: „Byly to síly místní domobrany.“ Uniformy ruské armády si prý koupili sami, v obchodech v celém bývalém SSSR je jich plno.
O tři dny později už Putin přiznal: „Za zády sil krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci.“ V listopadu ruský prezident svou armádu neschoval ani za žádné smyšlené domobrance: „Naše ozbrojené síly, řeknu to napřímo, blokovaly ozbrojené síly Ukrajiny rozmístěné na Krymu. To je fakt, který jsme nikdy netajili.“
K prvnímu výročí anexe vyšel hodinový film o událostech, kterým mezitím ruská propaganda začala říkat „Krymské jaro“. V něm už Putin říká: „V noci z 22. na 23. února jsme skončili jednání v sedm ráno. Když jsme se loučili, řekl jsem všem čtyřem svým kolegům: ‚Situace na Ukrajině se rozvinula takovým způsobem, že jsme nuceni začít pracovat na návratu Krymu do Ruska.‘“
- Krym byl k ruské říši připojen v roce 1783. Tehdy ruský státník, voják a milenec Kateřiny II. Grigorij Potěmkin-Tavričeskij (též Poťomkin) prohlásil Krym za ruský na věčné časy.
- Po bolševické revoluci byl poloostrov krátký čas k dispozici vojskům Dohody a stal se útočištěm bělogvardějských generálů: po jejich porážce zde byla v říjnu 1921 vyhlášena Krymská autonomní SSR v rámci RSFSR.
- Při příležitosti oslav 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku daroval Nikita Chruščov v roce 1954 poloostrov Ukrajinské SSR.
- O obnovení Krymské ASSR rozhodlo referendum v lednu 1991 a o měsíc později k tomu ukrajinský Nejvyšší sovět přijal patřičné zákonné rozhodnutí.
- Situace se vyhrotila na začátku května 1992, kdy místní parlament schválil „akt státní nezávislosti Krymské republiky“. Ukrajinský zákonodárný orgán ho neuznal. Poté ruský Nejvyšší sovět uvedl v pochybnost předání Krymu Ukrajině v roce 1954. Pod nátlakem Kyjeva krymský parlament své původní rozhodnutí odvolal. Od té doby měla krymská autonomie rozsáhlé pravomoci v hospodářství, zahraničním obchodě a sociální politice a Kyjev odpovídá za zahraniční politiku a obranu poloostrova.
- Poté, co začátkem března 2014 převzal vedení Krymu proruský předseda autonomní vlády, ruská armáda převzala kontrolu nad poloostrovem. 16. března 2014 pak obyvatelé Krymu rozhodli v referendu, které bylo v rozporu s ukrajinskou ústavou, o připojení k Rusku.
- O historii Krymu čtěte víc ZDE.
