Situace na Krymu je vážná. Rusové zde koncentrují svoji vojenskou sílu a prezident Vladimir Putin dostal od ruského parlamentu souhlas k tomu, aby jeho muži mohli na Krymu zasáhnout ve prospěch stabilizace země. Proč ale Rusku tolik záleží na Krymu? Ruskojazyčné obyvatelstvo, černomořská vojenská flotila, oblíbený cíl ruských turistů – to všechno je pro Rusko důležité, nicméně Krym má pro Rusy i význam symbolický: je součástí jejich historie.
Krym je pro Rusy součástí jejich historie
Proto se svého vlivu na Krymu nejspíš nevzdají a dají o sobě vědět vždy, když bude hrozit, že by se vývoj na Ukrajině mohl ubírat směrem, který jim nevyhovuje. Janukovyčův režim, který Moskvě vyhovoval, je pravděpodobně minulostí, na poloostrově, který jej podporoval, sílí separatistické tendence směřující k Rusku, a tak Moskva začíná jednat.
Zda dojde až na scénář Gruzie 2008, to se ještě uvidí. Nicméně některé komentáře již situaci na Krymu s tou v Jižní Osetií srovnávají: „Putin dal jasně najevo, že má na Krymu své zájmy a k tomu bude ochoten použít i armádu, pokud by se situace dostala do krajních mezí. Ostatně ten scénář, který byl použit v Jižní Osetii v roce 2008, by mohl být za krajních podmínek použit rovněž i tady,“ připomněl bývalý náčelní generálního štábu Jiří Šedivý. Krym je dnes autonomní, Ukrajina odpovídá jen za zahraniční a obrannou politiku a krymská ústava nesmí odporovat ukrajinské.
Historik z ÚSTR David Svoboda: Krym má pozoruhodnou minulost
- „…V roce 1774 uzavřela Kateřina Veliká s Osmanskou říší smlouvu v dnešním Bulharsku. To byl velký zlom v dějinách Krymu. Do té doby to byl autonomní chanát podléhající kontrole Osmanské říše. V tuto chvíli, a po dalších devět let, to byl samostatný útvar, na kterém si osmanský sultán držel nadále jako kalíf pouze náboženskou autoritu, čili mohl zasahovat pouze do věroučných otázek, jinak to na základě té dohody bylo už území nepodléhající dosavadní kontrole Osmanské říše. Pro Turecko to byla velká porážka. V roce 1783 byl Krym přímo anektován (připojen), což bylo porušení toho předešlého ujednání…“
- „Kníže Potěmkin poslednímu chánovi nabídl doživotní rentu v Rusku, v případě, že se dobrovolně vzdá své vlády nad poloostrovem. On to učinil, samozřejmě renta nebyla, ale od toho roku 1783 patřil Krym k ruské říši.“
- "Poloostrov byl pozvolna slavizován, ale přicházeli tam i Bulhaři, Němci, Arméni, zkrátka byla to mnohonárodnostní říše a Krym se v tomto ohledu ani příliš nevymykal těm teritoriím dnešní jižní Ukrajiny, tzv. nového Ruska."
Ruský Krym na věčné časy
Krym byl k ruské říši byl připojen v roce 1783. Tehdy ruský státník, voják a milenec Kateřiny II. Grigorij Potěmkin-Tavričeskij (též Poťomkin) prohlásil Krym za ruský na věčné časy. Na počest své panovnice dal Potěmkin novému správnímu centru (podle řeckého vzoru) Krym i jméno: Sevastopolis, tedy město její vznešenosti (majestátnosti, výsosti). Carové z něj učinili jednak vojenskou základnu, jednak letovisko.
Při bojích o Krym Rusové v průběhu staletí obětovali hodně krve. Po bolševické revoluci byl poloostrov krátký čas k dispozici vojskům Dohody a stal se útočištěm bělogvardějských generálů: po jejich porážce zde byla v říjnu 1921 vyhlášena Krymská autonomní SSR v rámci RSFSR.
Sevastopol – město hrdina
I samotné krymské přístavní město se zvláštním statutem, kde sídlí ruská i ukrajinská loďstva, má pro Rusy svůj historický význam. Právě na Krym a černomořský přístav si Hitler brousil zuby. Sevastopol nakonec dobyl, Sověti jej dostali zpět 9. května 1943 a město se tak po válce mohlo pyšnit titulem Město hrdina. Stalin se ale krutě pomstil krymským Tatarům, z nichž část roku 1944 obvinil z kolaborace s nacisty. Nechal deportovat celý jejich národ; poloostrov se tak stal v podstatě ruským. Většina transportů zamířila do středoasijských sovětských republik. Politické rehabilitace se krymští Tataři dočkali roku 1967 za vlády Leonida Iljiče Brežněva a o 21 let později jim byl povolen návrat do vlasti. Teprve v roce 1989 v době Gorbačovovy perestrojky se mohli vrátit zpět, na Krymu jich dnes žije přibližně čtvrt milionu.
- Historik z ÚSTR David Svoboda: "Po vleklé partyzánské válce byla tato oblast přičleněna k Sovětskému svazu, prodělala veškeré nesnáze a tragédie, krymští Tataři a nejen oni, byli zasaženi kolektivizační kampaní, deportacemi atd. Rok 1944 v důsledku 2. světové války, to je ten milník zejména v tatarské kolektivní paměti - deportace tatarského obyvatelstva, ale nejenom jeho, i Bulharů atd. (…) Ten poloostrov byl prakticky vylidněn, po válce se musel znovu zalidňovat."
Dar Chruščova Ukrajině
Při příležitosti oslav 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku daroval Nikita Chruščov v roce 1954 poloostrov Ukrajinské SSR. Měl k tomu správní, ekonomické a kulturní důvody. Sám Chruščov byl rozený Ukrajinec a nepočítal s tím, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout.
O obnovení Krymské ASSR rozhodlo referendum v lednu 1991 a o měsíc později k tomu ukrajinský Nejvyšší sovět přijal patřičné zákonné rozhodnutí. Separatistické tendence provázené snahami o návrat k Rusku se pak objevily ihned po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v srpnu 1991. Odtržení od Ukrajiny bylo motivováno myšlenkou, že nezávislost Ukrajiny znemožňuje obnovit státnost Krymu podle představ převážné většiny obyvatel. V pozadí stály samozřejmě zájmy ruské většiny.
Situace se vyhrotila na začátku května 1992, kdy místní parlament schválil „akt státní nezávislosti Krymské republiky“. Ukrajinský zákonodárný orgán ho neuznal. Poté ruský Nejvyšší sovět uvedl v pochybnost předání Krymu Ukrajině v roce 1954. Pod nátlakem Kyjeva krymský parlament své původní rozhodnutí odvolal. Od té doby má krymská autonomie rozsáhlé pravomoci v hospodářství, zahraničním obchodě a sociální politice a Kyjev odpovídá za zahraniční politiku a obranu poloostrova.
Po pádu Janukovyče se z Krymu opět ozývají hlasy, že nyní Ukrajina může jako stát přestat existovat, čili akt z roku 1954 by pozbyl platnosti. Rusky mluvící obyvatelstvo stále silněji požaduje návrat Krymu do Ruska. Proti jsou ale krymští Tataři. Stejně tak svržený prezident Janukovyč se prý nedomnívá, že by se měl Krym stát opět součástí Ruska.
Pro Sovětský svaz představoval Krym mimořádně důležitý strategický bod, zejména s ohledem na námořní flotilu (tu v Sevastopolu dodnes drží i Ruská federace). V současném vztahu Krymu, Kyjeva a Moskvy jsou ovšem i imperiální resentimenty: v černomořské oblasti Ukrajiny žije vůbec nejvíce rusky hovořících obyvatel Ukrajiny, ke Krymu se výrazně váže i mocenská minulost Moskvy. Stalin zde zažíval historický triumf při jaltské konferenci, která dělila poválečnou Evropu do východního a západního bloku. V neposlední řadě byl Krym oblíbeným letoviskem ruských vládců, ať už se jednalo o cary nebo vůdce Sovětského svazu.