Pro jedny je hrdinou, který v roce 2015 zachránil Evropu před migrační vlnou a srdnatě bojuje se zkaženou Unií o zachování národní identity a tradičních hodnot. Pro druhé je zkorumpovaným autoritářem, který obětoval demokracii, aby ukradl celý stát. Viktor Orbán za sebou každopádně má dlouhý a velmi úspěšný příběh plný zvratů. Nyní Maďaři rozhodnou o jeho pokračování.
Orbán se pokouší budovat neliberální demokracii. Chladným u toho nechává jen málokoho
„Viktora Orbána nelze ignorovat, což není pro vůdce desetimilionového středoevropského státu s téměř nulovými přírodními zdroji snadné. Ať už ho milujete, nebo nenávidíte – a většina lidí dělá jedno nebo druhé –, musíte mu věnovat pozornost. Lhostejnost nepřichází v úvahu,“ napsal v profilu maďarského premiéra novinář zpravodajského webu Politico Luke Waller.
Podle něj se stal „talismanem evropského pravicového mainstreamu,“ byl jeho průkopníkem v současné podobě. Orbánovo kouzlo spočívá v nekompromisní obhajobě národní suverenity a nedůvěře k evropskému establishmentu.
Je ekonomickým populistou, který vytyčuje silnou roli státu, a zároveň společenským konzervativcem. Odvolává se na „křesťanské hodnoty“ a dává najevo své pohrdání „korupcí, sexem a násilím“ v západních společnostech. Pohrdá „liberálními elitami“, médii a chamtivými bankéři.
Na začátku roku ho podpořil americký exprezident Donald Trump: „Odvedl skvělou práci při ochraně Maďarska, zastavení nelegálního přistěhovalectví, vytváření pracovních míst, v obchodu, a měl by v tom pokračovat i po nadcházejících volbách. Je to silný vůdce a všichni si ho váží.“
Kořeny
Začínal přitom úplně jinak. Dva roky před pádem komunismu absolvoval Orbán studium sociologie a práv na Budapešťské univerzitě, v roce 1989 absolvoval roční stipendium v Oxfordu.
Ještě předtím vešel do veřejného dění. V březnu 1988 spolu s třiceti šesti mladými intelektuály a univerzitními studenty založil hnutí mladých demokratů – Fidesz. Nosil džíny, dlouhé vlasy a strniště. Do jeho strany nemohl vstoupit nikdo starší 35 let. Na jejích plakátech se objevoval obrázek dvou vášnivých polibků: Honecker a Brežněv, geriatričtí komunisté, proti mladému páru, který se líbá, pod nápisem „Rozhodni se“.
První volební plakát Fidesz s nápisem „rozhodni se“
Brzy se Orbán dostal i do veřejného povědomí. Při příležitosti výročí popravy bývalého premiéra Imreho Nagye 16. června 1989 požadoval odchod sovětských vojsk ze země a vypsání svobodných voleb. „Komunisté nám vzali budoucnost,“ prohlásil tehdy.
Poslanec a nejmladší premiér
Obojí se brzy splnilo a v březnu 1990 v parlamentních volbách získal Fidesz 21 křesel. Orbán byl poprvé zvolen poslancem a stal se předsedou parlamentní frakce. V té době byl rozhodným prozápadním demokratem a zastáncem volného trhu, který po většinu 90. let stál v čele skupiny progresivních stran Liberální internacionála.
O tři roky později vyhrál volbu předsedy Fidesz a toto křeslo si s tříletou přestávkou po roce 2000 udržel dodnes.
Na vrchol se dostal 6. července 1998, kdy poprvé převzal vedení vlády jako nejmladší premiér v historii Maďarska. V čele kabinetu vystřídal o tři desítky let staršího socialistu Gyulu Horna.
Jako jednu z prvních věcí nařídil přemístění svatoštěpánské koruny z Národního muzea do parlamentu, vypichuje sociolog se zaměřením na Maďarsko Kim Lane Scheppele z Princetonské univerzity. Posun k národovectví byl patrný už tehdy.
Orbán dovedl zemi do NATO a připravil její přijetí do EU. Při této příležitosti se už ale do záře reflektorů nedostal. Roku 2002 totiž těsně ztratil pro svou koalici většinu v parlamentu a odešel do opozice.
Ústavní většina
Tam musel čekat dlouhých osm let. Vydatné „pomoci“ se dočkal od vládnoucích socialistů a jejich korupčních skandálů a především od globální ekonomické krize, která po roce 2008 Maďarsko tvrdě zasáhla.
Se slogany obviňujícími chamtivé bankéře a nadnárodní elity v čele s Georgem Sorosem z rozvracení civilizace se mu ve volbách roku 2010 podařilo získat ústavní většinu v parlamentu.
Svět nedokázal pochopit, jak se z přesvědčeného liberála stal takový kritik této představy o společenském uspořádání. Pro některé zasvěcené pozorovatele je však proměna jednoduchá – spočívá v tom, že nevěří idejím, ale chová se čistě pragmaticky, upozorňuje Waller z Politico.
V počátcích se Fidesz obracel na progresivní městskou mládež a inteligenci. Byl to ale přeplněný prostor. „Orbán to pochopil. Přesunul stranu prudce doprava a z měst do konzervativních provincií,“ píše Waller.
Tento posun nebyl pro Orbána zcela nepřirozený. Narodil se roku 1963 a vyrostl v Székesfehérváru, provinčním městě jihozápadně od Budapešti. „Jsem vesnický kluk,“ říkal. Jeho otec byl disciplinovaný člověk se sklony k násilí. Viktor Orbán pocházel z prostředí, které sám nazývá „nekulturním“, a v dospívání byl aktivní v komunistických Mladých pionýrech.
„Vždycky jsem měl trochu schizofrenní sklony,“ řekl Orbán už v roce 1989 v jednom rozhovoru. „Dokázal jsem se na sebe dívat úplně zvenčí. A vždycky jsem byl, a stále jsem, k sobě dost nemilosrdný.“
Ústava
Orbánova vláda po volbách v roce 2010, kdy získala dvoutřetinovou ústavní většinu, napsala novou ústavu i nový volební zákon – ten zvýhodňuje velké strany.
Díky tomu se mohl pustit do procesu, který kritici označují jako postupné ovládnutí celého státu. „Mnoho korupčních akcí se odehrálo zcela legálním způsobem. Orbán změnil strukturu agentury pro veřejné zakázky, která rozděluje státní peníze a kterou teď ovládají jeho lidé. Ovládá Státní kontrolní úřad. Ovládá státní zastupitelství, takže stížnosti na korupci se nikdy neřeší. Ovládá téměř všechna média, takže se o ničem z toho neinformuje,“ vyjmenovává sociolog Scheppele. Dodává, že nejbohatším Maďarem je Lőrinc Mészáros, Orbánův nejlepší přítel z dětství.
Kromě institucí samotných se podle Scheppeleho Orbán zaměřil i na jejich personální obsazení. Když nastoupil k moci, vyhodil obrovské množství lidí ze státní sféry.
Pak se obrátil na soukromou sféru, šel sektor po sektoru a všechny své odpůrce zbavil velké části příjmů. Mnozí podnikatelé Scheppelemu říkali, že dostali seznam lidí, které nesmí přijmout, jinak nedostanou žádnou státní zakázku.
Sociolog odhaduje, že kvůli tomu ze země odešlo asi 800 tisíc lidí. Na rozdíl od Polska nebo Pobaltí neodcházeli tak masově hned po otevření pracovních trhů v dalších zemích EU, ale až po začátku Orbánova tlaku.
„Mezitím Orbán udělil občanství etnickým Maďarům v sousedních státech. Počet voličů je přibližně stejný, ale ztratil milion voličů, kteří ho nepodporují, a získal milion voličů, kteří ho podporují. A to tím, že téměř znemožnil lidem, kteří odešli z Maďarska, hlasovat v maďarských volbách,“ píše Scheppele.
Neliberál
Ústavní většinu si udržel i ve volbách roku 2014, byť část hlasů ztratil. Těsně po nich parlament schválil silně kritizovanou daň, připravující velké firmy z mediální oblasti o podstatnou část výnosů z reklam. Podle opozice šlo o záměr vlády připravit velká nezávislá média o zdroj příjmů, a učinit je závislými na státu. V žebříčku Reportérů bez hranic Maďarsko trvale klesá z 56. místa roku 2013 na 92. pozici loni (v obou případech ze 180 hodnocených zemí).
V roce 2015 tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vítal Orbána na summitu oslovením „diktátore“. Někteří komentátoři ocenili jasné slovo, jiní kritizovali, že Juncker byl při vítání státníků značně opilý.
Orbán v té době přijal otevřeně protizápadní a antiliberální rétoriku. „Liberální demokracie nemůže zůstat globálně konkurenceschopná,“ řekl třeba v roce 2014 v projevu k etnickým Maďarům v Rumunsku. „Nejoblíbenějším tématem v myšlení je dnes snaha pochopit, jak systémy, které nejsou západní, nejsou liberální, nejsou liberální demokracií a možná ani demokracií, mohou přesto učinit své národy úspěšnými,“ zamýšlel se tehdy.
Jako příklad uváděl Singapur, Turecko, Indii, Čínu a před válkou proti Ukrajině také Rusko. „Musíme opustit liberální metody a principy uspořádání společnosti, stejně jako liberální způsob pohledu na svět,“ horoval.
Říká, že lidé dávají přednost stabilitě a silnému vedení před liberalismem. Ten je podle něj vyčpělou alternativou, která se od pádu Berlínské zdi proměnila v tyranii „politické korektnosti“ a „mainstreamové politiky“, jak řekl v rozhovoru pro Politico koncem listopadu 2017.
Migrace
Na výsluní světového konzervatismu ho dostalo téma migrace z Blízkého východu a Afriky. Od počátku byl ostře proti migračním kvótám. Jeho vláda postavila v roce 2015 na hranici se Srbskem plot. Bránil v jejím přechodu statisícům lidí, kteří do Maďarska a dále především do Německa utíkali přes Balkán a Turecko převážně ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku před válkou, diktaturou a islamisty.
Orbánova vláda u hranic zřídila tranzitní zóny a záchytná centra. Soud EU v květnu 2020 rozhodl, že v nich migranti byli zadržováni bez zákonného důvodu a že jim vláda neumožnila žádat o azyl podle unijních pravidel.
Přesto si za tvrdou protiimigrační politiku Orbán získal mnohá slova vděku a ocenění, především od kolegů z evropských ostře pravicových stran, jakými jsou Matteo Salvini či Marine Le Penová. Podpořili ho i tehdejší premiéři zbylých tří zemí Visegrádské skupiny.
„Byl proti migrantům ještě předtím, než se objevili. Byl proti přijímání lidí z jiných národů ještě předtím, než skutečně dorazili do Evropy,“ upozorňuje Scheppele s tím, že se mu podařilo najít citlivé téma a politicky ho pro svůj úspěch dobře využít. Upozorňuje také, že Orbán přes protimuslimskou rétoriku aktivně spolupracuje s vládami muslimských zemí včetně Turecka nebo Saúdské Arábie.
Pragmatik
Pragmatismus je ostatně hlavním rysem jeho vlády. Vůči EU má ve zlomových chvílích tendenci ustupovat. Léta se objímal s Putinem a snažil se zajistit Maďarsku dodávky ruské energie, zároveň však podepsal sankce EU proti Moskvě, píše Waller.
I tato jeho stránka je současně předmětem obdivu i odporu z domova i ze světa. Jedni za ní vidí nadřazení vlastního zájmu jakékoliv morálce či demokratickým hodnotám; pro druhé je to obdivuhodná pružnost při prosazování maďarských národních zájmů.