Ještě v osmdesátých letech dvě třetiny maďarské veřejnosti odmítaly územní změny, které přinesla Trianonská mírová smlouva z června 1920, na jejímž základě se někdejší královské Uhry zmenšily do dnešních maďarských hranic. Ve svém komentáři to píše historička Eva Irmanová – a doplňuje, že pro současné Maďarsko Trianon sice zůstává dějinným traumatem, ovšem politické téma není otázka hranic, jako spíš práv maďarských menšin v okolních zemích.
Mírová smlouva s Maďarskem, podepsaná 4. června 1920, vešla do dějin pod názvem trianonská, podle místa, kde byla podepsána. Přestože byla už jen právní kodifikací stavu, který ve střední Evropě fakticky existoval, a v němž se Maďarsko nacházelo, stala se dokumentem-symbolem, který byl pro Maďarsko ztělesněním celonárodní křivdy a diktátu velmocí. Jeho důsledky ovlivnily nejen meziválečnou zahraniční maďarskou politiku až do jejích katastrofických konců, ale projevily se v celém spektru maďarského politického a společenského života a ovlivnily život všech vrstev maďarské společnosti s přesahem až do současnosti.
Je příznačným jevem v dějinách zemí střední Evropy, že některé klíčové události moderní historie bývají jednotlivými aktéry hodnoceny opačnými znaménky a interpretovány diametrálně odlišně. Typickým z tohoto hlediska a svým dosahem překračující horizont tehdejších událostí až do současnosti je tzv. „fenomén Trianonu“, který představuje trianonská mírová smlouva, jež byla součástí versailleského mírového uspořádání Evropy po první světové válce, a spolu s ní celý komplex otázek, které se s uplatňováním této smlouvy pojí.
Z rozdílných interpretačních poloh Trianonu je zřejmé, že tento uzlový bod novodobých dějin se odehrával v několika rovinách a stal se problémem jak politickým, tak i společenským a etickým, který zásadním způsobem ovlivnil nejen osud Maďarska ve 20. století, ale odrazil se i v celém středoevropském kontextu.
Pro Československo versailleský mírový systém představoval základy jeho státnosti a garantování jeho existence, a proto každá kritika, zpochybnění či pokus o nápravu systému byly chápány jako ohrožení existence státu a jeho identity.
Trianonská mírová smlouva se stala neuralgickým bodem i ve vzájemných slovensko-maďarských vztazích. Pro Slováky znamenal Trianon „vyúčtování slovenského národa s bývalým Uherskem“, „první největší datum od pádu říše Velkomoravské“. Třebaže uvedené citáty byly výroky tehdejších politiků (Štefan Osuský, Milan Hodža), na základním pojímání této dějinné události se dodnes nic nezměnilo. Trianon je vnímán jako potvrzení, legalizování hranic nového státu a jeho národní identity.
Z občanů náhle menšinou
Trianonská mírová smlouva, kodifikující rozpad historických Uher, znamenala zmenšení původního státu o dvě třetiny a vytvoření stavu, kdy se jedna třetina maďarského obyvatelstva ocitla na území cizího státu v postavení menšiny.
Na základě mírové smlouvy odevzdalo Maďarsko Rumunsku území o rozloze více než 103 tisíc kilometrů čtverečních (větší než území zbylého, trianonského Maďarska) s 5,3 milionu obyvatel, z nichž bylo 31,6 procenta Maďarů, Československu 61 600 kilometrů čtverečních s 3,5 milionu obyvatel (30,3 procenta Maďarů), Království SHS území o rozloze 20 550 čtverečních kilometrů s více než jedním a půl milionu obyvatel (30,3 procenta Maďarů) a Rakousku 4 tisíce kilometrů s 292 tisíci obyvatel (8,9 procenta Maďarů).
Nereálnost jedné revize
Takováto mírová smlouva představovala pro maďarskou společnost trauma, s kterým se musel vyrovnávat každý maďarský občan, a dodnes je vnímána maďarskou společností jako nezhojená rána.
Proces vnímání tohoto fenoménu společenským vědomím v Maďarsku a jeho vztah k němu však v průběhu času procházel změnami – od nesmiřitelného postoje, charakterizovaného sloganem „Všechno zpátky“, který v politice našel svůj odraz v požadavcích revize mírové smlouvy na základě územního principu o obnovení historických Uher přes přitakání spojenectví s Hitlerem jako přirozeným spojencem ve věci nápravy špatného míru až po kruté vystřízlivění a naděje vycházející z etnického principu a chápané jako napravení utrpěných křivd.
Konečným potvrzením návratu k předválečnému versailleskému uspořádání se stalo pro Maďarsko podepsání mírové smlouvy v roce 1947. V souvislosti s ní byla maďarská společnost definitivně konfrontována s poznáním, že nereálný a nedosažitelný je jak program optimální, integrální revize, tak revize etnické.
Potlačené trauma nikdy nezmizelo
Když se k moci dostal komunismus, ideologie třídního boje a proletářského internacionalismu, podporovaná státním terorem, veřejné diskuse na dlouhá desetiletí opustila témata spojená s hledáním národní identity.
Komunistický režim se čtyřicet let snažil budit zdání, že trianonské trauma je záležitost spjatá výhradně s ideologií „vládnoucí třídy fašistického horthyovského Maďarska“, které je maďarskému pracujícímu lidu zcela cizí. Navzdory oficiálnímu mlčení zůstával však vliv trianonského šoku v maďarské společnosti, ale i ve společnosti sousedních států, stále živý.
Tabuizovaným tématem přestával být Trianon v Maďarsku od počátku 80. let a poté následovala skutečná renesance tématu. Historikové se vymanili z pout zákazů a předložili veřejnosti odborné monografie, srovnávací práce stejně jako i soubory dokumentů, což bylo jistě potěšitelným jevem, obavy však začal vyvolávat fakt, že konjunktura tématu přinášela i takové publicistické a odborné práce, které se namísto sebekritického realismu vracely k vyvolávání meziválečných iluzí.
Podle výsledků sociologických výzkumů v okruhu maďarské inteligence, uskutečněných v roce 1983, považovalo rozdělení historických Uher mezi Československo, Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko v letech 1919-1920 za nesprávné 64 procent respondentů. Jako principiálně správný, ale chybně provedený akt to kvalifikovalo 35 procent dotázaných a jen 1 procento dotázaných hodnotilo Trianon jako bezvýhradně správný.
V roce 1989 byl výzkum opakován. Poměr nespokojených s rozhodnutím vzrostl tehdy již na 83 procent, zatímco ke správnému, ale chybně provedenému rozhodnutí se hlásilo 16 procent respondentů; poměr těch, co považovali rozhodnutí za správné, zůstal na 1 procentu.
Takto jednoznačné odmítnutí Trianonu maďarskou společností je fenomén, který stále ovlivňuje společenské klima v Maďarsku. „Tragika Trianonu nespočívá v tom, že jsme ztratili historické hranice, na to by dříve či později v každém případě stejně došlo“, vyjádřil se přední maďarský historik Tibor Hajdu, „nýbrž v tom, že jsme dostali ty nejhorší možné hranice“. K tomu ovšem dodal, že „dnes v Maďarsku o revizi mluví jen duchovní nezletilci a demagogové“.
Odmítání požadavků revize hranic není pouze stanoviskem dnešních maďarských historiků, ale přesvědčením jak maďarských politických stran, tak převážné většiny maďarského veřejného mínění, a jen mizivá menšina je ochotna naslouchat demagogické a štvavé argumentaci.
Po změně režimu v Maďarsku vyjádřily svoje principiální stanovisko k Trianonské mírové smlouvě parlamentní strany v červnu 1990: „Při příležitosti 70. výročí smlouvy strany zastoupené v parlamentu považují za nutné vyjádřit, že zrození demokracie ve střední Evropě přináší i vyhlídky na historické usmíření, na společné pozdvižení a na vytvoření nového evropského řádu. To je společná odpovědnost demokratických sil tohoto prostoru.“
„U vědomí této odpovědnosti strany zastoupené v Parlamentu potvrzují, že nezávisle na tom, zda existující hranice jsou spravedlivé či nespravedlivé, znamenají rozhodující realitu současné evropské stability,“ pokračovalo provolání. „Strany připomínají Maďarskem podepsaný Závěrečný dokument v Helsinkách a potvrzují zákaz násilné změny hranic. Současně připomínají, že Maďarsko očekává zabezpečení individuálních i kolektivních práv maďarské menšiny žijící v zahraničí.“
Odtržení od centrálního bloku maďarství
Snad nejdůležitější příčinou trianonského traumatu je postavení maďarské menšiny žijící v sousedních zemích. Trianon pro převážnou většinu dnešní maďarské společnosti není otázkou hranic, nýbrž menšinových práv.
Podstata trianonské tragédie nespočívá pro většinu Maďarů ve ztrátě dvou třetin historického území; opravdové trauma působilo a dodnes působí, že přibližně jedna třetina etnika byla odtržena od centrálního bloku maďarství a dostala se pod nadvládu států s cizím obyvatelstvem. Osud odtržených částí národa nikdy nebyl mateřské zemi lhostejný.
Péče o Maďary žijící v zahraničí je zakotvena v maďarské ústavě, odkaz na jednotný maďarský národ stojí v pozadí zákona o udílení státního občanství Maďarům žijícím v zahraničí, stejně jako prohlášení 4. června za den národní jednoty a soudržnosti, které schválila vláda Viktora Orbána v roce 2010.
Sto let od „rozsudku smrti“
K současnému 100. výročí podepsání trianonské mírové smlouvy se předseda vlády Orbán vyjádřil takto: „Sto let po rozsudku smrti, vyneseným nad Maďarskem jako poraženým státem v první světové válce v mírové smlouvě, je Maďarsko nejen naživu, ale dokázalo se i vymanit ze sevření prstence nepřátelsky naladěných zemí.
V současnosti nachází společnou řeč se sousedním Slovenskem, Srbskem, Chorvatskem a Slovinskem a zapojilo se do širší spolupráce s aliancí. Dějiny daly středoevropským národům příležitost vybudovat nové spojenectví založené na vlastních národních zájmech, což nám umožňuje bránit se jak hrozbám z východu, tak i ze západu.“ Orbán tak místo revize maďarských hranic prosazuje myšlenku úzce spolupracujícího regionu střední Evropy.
Připomínkou a výrazem maďarské sounáležitosti a jednoty se má stát i památník ke stému výročí Trianonu, který má být 4. června odhalen v centru Budapešti. Na něm bude vyryto 12 500 názvů obcí, které se nacházely v Uherském království v roce 1913.
Eva Irmanová (*1943) je česká historička, která se celou svou profesní kariéru specializuje na dějiny Maďarska a Slovenska ve 20. století, trianonské mírové smlouvě se věnovala i knižně ve studii sledující dopady versailleského mírového systému na Budapešť. Působí v Historickém ústavu Akademie věd, přednáší na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity a z maďarštiny i překládá.
