Mnichov, Jalta, Trianon. Zvon „západní zrady“ zní ve střední Evropě i po letech

Srdce zvonu: Mýtus

Vysvětlení termínu „mýtus“ zaměstnává filosofy, historiky i společenské vědce minimálně půldruhého století, a třebaže se jejich východiska rozcházejí, na jedné věci panuje v zásadě shoda: mýty nekončí u primitivních národů a antických říší, naopak se jim oddává i soudobá společnost.

V tom nejobecnějším pojetí mýtus představuje vyprávění, které má svým posluchačům „pojmenovat svět“ a nabídnout paletu hodnot, s jejichž prostřednictvím se v něm mohou snadno zorientovat. Nezáleží přitom, jestli příběh respektuje logiku, ani na tom, jaký podíl tvoří fakta a jaký smyšlenky – důležité je, že se traduje a sdílí v komunitě, protože ji tím pomáhá vytvořit a udržovat. Národy nevyjímaje.

• K zaoceánským mýtům tak celé dekády patřil příběh o Spojených státech coby četníkovi světa a v zásadě mírové síle s nepřerušenou demokratickou tradicí.

• Britové svou národní identitu neodvozují jenom od zašlého příběhu o impériu coby královně všech moří, ale také o Ostrovech jako kolébce parlamentarismu.

• Francie své republikánství opírá o dědictví revoluce, která v roce 1789 svrhla Bourbony; heslo „Svoboda – rovnost – bratrství“ se dosud objevuje v logu všech vládních úřadů.

„Národ může být bez moře, bez státu, bez světců… ale nemůže být bez mýtů,“ podotýká v této souvislosti Martin C. Putna. Literární historik a vysokoškolský pedagog, který se ve svých publikacích věnoval kulturním dějinám Spojených států i střední Evropy, současně dodává, že zatímco velké národy v mýtech o vlastní identitě obvykle akcentují sílu a výjimečnost, národy malé se stylizují do role oběti.

Toto sebepojetí se týká Maďarska, Polska i dědiců Československa, minimálně pokud je řeč o jejich vztahu k západním zemím. Současně v něm prosvítá i dvojdomá povaha mýtu, jenž svede pracovat jak s pravdou, tak s jejím zamlžením. A na to upozorňuje i Putna: „Historické události, na které se jednotlivé národy odvolávají jako na prvky zrady nebo opuštěnosti Západem, se skutečně staly.“ 

Čtvrté zvonění: Budapešť

„Všemu je konec,“ prohlásil šéf uherské diplomacie na konci září 1918, a třebaže komentoval pouze kapitulaci vojenských spojenců, jeho slova měla mít nakonec mnohem hlubší význam. Stačil měsíc, aby se sever Uher přimkl k Praze, dva měsíce, aby se rumunské regiony připojily k Bukurešti, a devět týdnů na to, aby jižní župy předaly vládu Bělehradu.

Ztrátou oblastí obývaných nejen etnickými Maďary, ale především někdejšími národnostními menšinami, přišlo uherské království o šedesát procent svého obyvatelstva, což na mírové konferenci ve Versailles potvrdil i britský ministerský předseda David Lloyd George, americký prezident Woodrow Wilson a francouzský premiér George Clemenceau – strůjci poválečného evropského pořádku.

Poražená země, která nechala za císařskou Vídeň bojovat přes tři miliony mužů, musela v zámecké galerii Velkého Trianonu souhlasit s tím, že se už nikdy nespojí s Rakouskem, s platbou reparací a s odevzdáním svých historických krajů. Svazek Svatoštěpánské koruny, jenž se formoval bezmála tisíc let, zanikl.

O uzavření trianonského míru se v Maďarsku dodnes mluví jako o největší tragédii od šestnáctého století, kdy velkou část země včetně metropole ovládli Turci, a když stávající premiér Viktor Orbán vyhrál před devíti lety volby, vyhlásil datum podpisu dohody (4. červen 1920) za památný Den národní jednoty.

Trianon tak rozšířil spektrum vzpomínaných maďarských traumat, protože místní kalendáře v téže době už významnými dny připomínaly i porážku protihabsburské revolty (1848) a protikomunistické povstání z roku 1956. To v sobě navíc nese západní resentiment také; když se Maďaři před šesti dekádami pokusili vyvázat z kremelského područí a vyhlásili neutralitu, doufali v pomoc Britů a Američanů. Žádná ale nepřišla, a zemi obsadila vojska sovětského maršála Koněva.

Páté zvonění: Varšava

Zrad, kterých se měl Západ dopustit na Polsku, je tolik, až vyvstává potřeba začít je číslovat.

Historik Andrzej Nowak První zradu Západu ve své stejnojmenné knize datuje už do období versailleských jednání, kdy se západní mocnosti zpěčovaly polské snaze posunout svou hranici víc na východ, v neprospěch Moskvy.

O dvacet let později se sice obrana napadeného Polska stala rozbuškou druhé světové války, když Londýn s Paříží v souladu se spojeneckými pakty vyhlásily válku útočícímu Německu, relevantní podporu Varšavě ovšem neposkytly. Třetí říše se Sovětským svazem si tak zemi rozdělily během jediného měsíce – stejně jako Polsko už o půldruhého století dřív parcelovali Rakušané, Prusové a ruská carevna.

Když se koncem roku 1943 sešli americký prezident Franklin Delano Roosevelt a britský premiér Winston Churchill s vůdcem SSSR Josifem Stalinem, souhlasili, že Polsko získá německé Slezsko a současně přijde o východní území. Zástupci Varšavy se schůzky na sovětské ambasádě v Teheránu nezúčastnili a Downing Street s Bílým domem svým íránským přikývnutím popřely vlastní prohlášení vydané o tři roky dříve. V něm uvedly, že „si nepřejí žádné územní změny, pokud to nebude vůle národů, jichž se týkají“.

Čtrnáct měsíců po teheránském zasedání rokovala Velká trojka znovu, tentokrát v Livadijském paláci na Krymu. V závěrečném ujednání osvobozeným evropským územím přislíbila demokratické poměry včetně svobodných voleb – a v případě Polska fakticky navrhla doplnění promoskevského kabinetu o zástupce dalších politických proudů, namísto toho, aby došlo k jeho rozpuštění, což byl původní záměr Západu.

Polský ohlas na Jaltskou konferenci shrnuje Garton Ash lakonicky: Jalta pro Poláky znamená, že západní spojenci, Británie s Amerikou, jejich zemi „slavnostně předali do laskavé péče strýčka Joea.“ Tak totiž anglosaská média v čase válečného přátelství přezdívala Stalinovi.

Šesté zvonění: Praha

„Mnichov se stal ostrým argumentem v mezinárodních vztazích. Spolu s Jaltskou dohodou je to jedna z výjimečných historických událostí, která se změnila v pojem,“ uvádí historik z pařížské Sorbonny Antoine Marès na adresu smlouvy, kterou v bavorské metropoli v září 1938 podepsaly západoevropské demokracie s fašistickou Itálií a nacistickým Německem.

Okolnosti i důsledky schůzky, pro niž se v Československu vžilo emotivní označení mnichovská zrada, jsou všeobecně známé: Praha v Mnichově vrcholné zastoupení neměla, dvojici jejích diplomatů gestapo arestovalo v hotelu Regina a ministerský předseda Spojeného království Neville Chamberlain s šéfem francouzského kabinetu Édouardem Daladierem odsouhlasili, že mladá republika odevzdá nenasytnému führerovi svá pohraniční území.

Pokoření od spojenců navíc doprovázela masivní kampaň, a to nejen ve Třetí říši, která se snažila zkreslit evropské mínění lživými zprávami o útlaku československých Němců. Ani noviny v partnerské Francii mladý stát nešetřily a s odkazem na neudržitelnou národnostní pestrost ho častovaly označením „saucisson tchéque“ (česká klobása). Prime minister se pak v rozhlasové řeči znepokojoval nad tím, že by měla Británie vykročit do boje kvůli „jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“.

Globální konflikt ovšem vypukl už po jedenácti měsících a historik Marès se nemýlí, když o Mnichovu mluví jako o pojmu. Kvůli opatrné politice západních demokracií totiž ve slovníku intelektuálů figuruje ještě dnes, coby synonymum pro ústupek síle a obětování slabší země ve snaze zajistit si klid.

V Česku se v této souvislosti s oblibou připomíná dobové prohlášení Chamberlainova nástupce Churchilla: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“ 

Srdce zvonu: Beránci a holubice

Obě zvířata jsou bílá, neposkvrněná a budí dojem bezelstné křehkosti.

Holubice symbolizuje mír už od chvíle, kdy biblickému Noemu přinesla olivovou ratolest.

Jehně je znakem krotké oběti, už když ho starozákonní Židé kladou na oltář Bohu, a ještě silněji v křesťanství, kde zastupuje Ježíše.

Obě zvířata se také jako symboly objevují ve středoevropské diskusi, ať už jde o slovní spojení „obětní beránek“ nebo o úvahy o holubičí (a tedy klidné a mírumilovné) povaze zdejších národů.

Polský sociolog Bronislaw Malinowski se mýty zabýval již ve dvacátých letech a tvrdil, že lidem pomáhají smířit se s obtížemi a nepříjemnostmi. Mýtus totiž kreslí linku mezi současností a dávnou minulostí, a s pomocí historie se můžou jevit jako pochopitelnější i momentální problémy, protože se tváří, jako by měly svou tradici.

Touto optikou nemohl být Trianon pro Maďary prvním zradou, neboť jim nikdo nepomohl, už když bránili Evropu před Turky. Ani proměna Polska v sovětský satelit není překvapivá, protože Rusko si zemi podrobilo již za Kateřiny II. A změna českých zemí v nacistickou državu může jedině navázat na Bílou horu, po které měli území ujařmit německy mluvící Habsburkové.

Ze všech zmíněných případů vychází Budapešť, Varšava i Praha jako do značné míry bezbranná oběť, zatímco vina za dějinné těžkosti leží na jiných: selhaly elity a generalita, agresivní a mocnější soused se dopustil bezpráví na bezmocném… a spojenci zradili minimálně tím, že nepřišli na pomoc ve chvíli, kdy to bylo potřeba.

Maďarský politolog György Schöpflin před časem napsal, že je mýtus také záležitostí víry. Opírá se totiž spíš o zabarvené vnímání než o historicky ověřená fakta.

 Zvoníci: Paříž, Londýn a Washington

Maďarsko považuje trianonský mír za katastrofu, ve své době se ale jednalo o logický revanš poražené zemi, která zásobovala válečná bojiště vojsky i materiálem. Na odstředivých tendencích jednotlivých etnik, jež vyústily až v rozpad království, navíc Budapešť bezděčně pracovala už v předchozích letech svou snahou celou zemi pomaďarštit. A vyjednávací schopnosti samotných Maďarů k tomu všemu v rozhodné době paralyzoval politický rozkol a komunistická snaha o převzetí moci.

Postoj, se kterým Západ k troskám Uher přistupoval, přitom nejdřív nebyl jednoznačný. Washington i Londýn chtěly nechat Budapešti i většinově maďarská území, jež si nově zabraly nástupnické státy, a premiér Lloyd George pochyboval o stabilitě regionu, pokud bude hned třetina Maďarů žít mimo svůj stát.

Na Seině si ovšem přáli z nových středoevropských států vytvořit blok demokratických republik, který by držel v šachu rivalský Berlín a fungoval jako nárazník před aktuální bolševickou revolucí v Rusku. A protože střední Evropa ležela na periferii britského zájmu (nemluvě o USA), převážil nakonec zájem Francie, která na straně válečných vítězů utrpěla také největší škody.

Nehájení cizích zájmů, ale primárně těch vlastních, Západ zopakoval i v roce 1956. Maďarsko žádalo o pomoc před sovětskou intervencí, americká administrativa ale nechtěla zmrazit diplomatické tání, které s Kremlem zrovna zažívala, a Britové s Francouzi upínali pozornost zcela jiným, a pro sebe potřebnějším směrem: s pomocí armády hodlali udržet kontrolu nad strategickým Suezským průplavem.

Zvoníci: Londýn a Washington

Pro Polsko představuje Jaltská konference ústřední křivdu jeho moderních dějin. Po „výprodeji střední Evropy“, jak se jednání z počátku února pětačtyřicet také přezdívá, totiž správu nad zemí místo polských politiků převzala Moskva – jakkoliv Velká trojka v závěrečném komuniké deklarovala své přání „silného, svobodného, nezávislého a demokratického Polska“.

Podstatnější citace ze závěrů rokování zní nicméně jinak: „Úplným osvobozením Polska Rudou armádou vznikla nová situace.“

Rudoarmějci na polská území vstoupili už rok před schůzkou na Krymu. Po půl roce bojovali ve Lvově, měsíc před konferencí obsadili Varšavu, dva týdny před Jaltou osvobodili Krakov a čtyři dny před začátkem rozhovorů operovali na Odře. Ve městě Lublin mezitím už sedmým měsícem úřadovala prokremelská správa země.

Historici se shodují, že Jaltská konference měla pro Poláky ve skutečnosti mnohem menší význam, než jaký jí přikládají. Roosevelt s Churchillem si východními regiony Polska vykoupili moskevské partnerství nejpozději v Teheránu a Stalin byl během černomořské schůzky ve strategické výhodě zkrátka proto, že se sovětská vojska už dávno nacházela na Visle, zatímco ta britská a americká v téže době bojovala teprve v Ardenách.

Priority Bílého domu navíc ležely v Pacifiku a v plánu ustavit nový světový řád – OSN. Britové, které válka srážela z pozice světové velmoci, chtěli uhájit pozice ve Středomoří a na Blízkém východě. Západoevropské mínění i kvůli množství padlých na východní frontě sympatizovalo se SSSR. A společný cíl na kontinentu se neměnil: porazit Třetí říši.

„Ze čtyř světových směrů, které známe, je nejracionálnější doufat v pomoc směrem západním,“ glosuje naděje, se kterými střední Evropa opakovaně vzhlížela k Západu, sociolog Jan Keller. „Druhá věc je, že západní zájem o nás dost často přeceňujeme.“

Zvoníci: Londýn a Paříž

Francie upadla ve druhé půli třicátých let do takové závislosti na Spojeném království, že se tehdejšímu vztahu mezi oběma zeměmi přezdívá slovy „anglická guvernantka“. A byla to tato guvernantka, kdo v depeši z jara '38 vzkázal Paříži, aby si „nedělala žádné iluze o postoji britské vlády“, pokud by se krizi kolem československých Sudet nepodařilo vyřešit mírově.

Britové kvůli Praze válčit nechtěli. Veřejnost měla ještě v paměti krvavou bitvu na Sommě z šestnáctého roku, a i když kabinet rizika nacistické agresivity vnímal, obranyschopnost království byla v defenzivě a nastolená politika ústupků chtěla hasit Hitlerův apetit do doby, než se vojenská rovnováha vychýlí ve prospěch Londýna.

Do boje se nechtělo ani Francouzům, které ovšem obranné smlouvy přivázaly jak k monarchii, tak k mladé republice. Ani oni ale nezapomněli na jatka západní fronty, vládu navíc komplikovala chronická nestabilita a její tehdejší vojenská doktrína stála daleko spíš na obraně než na útoku.

„Nemůžeme si dělat iluze, že bychom té zemi poskytli dostatečně rychle pomoc natolik silnou, že by byla účinná,“ stojí v tajné studii pro premiéra Daladiera. Ve stejné době, kdy ho britská depeše varovala, že Ostrovy zbraň nezvednou, nicméně československý prezident Beneš prohlašoval: „Znám Francii, znám dějiny Francie, Francie vždy své slovo dodržela!“

Upínání pohledů k Seině přitom mělo opodstatnění i v domácích poměrech. Československo totiž nebylo na válku připravené; se stavbou opevnění začalo až tři roky poté, co Hitler oznámil hledání lebensraumu na východě, letectvo zastarávalo a zemi dokonce chyběly tahy, po kterých by se armáda svedla stáhnout na východ.

K jednání v Mnichově tak ještě ani nedošlo, a vláda se už podvolila britsko-francouzskému ultimátu na odevzdání Sudet – a o tomtéž kroku přemýšlel i Hrad. Konference velmocí v září '38 tak „pouze“ předběhla rozhodnutí, k němuž se odhodlávali v Praze.

Srdce zvonu: Mýtus zrady

Střední Evropa ráda oslavuje a celebruje své prohry, říká Magda Vášáryová. Dnes sedmdesátiletá politička si takový soud může dovolit, protože středoevropská je i její životní zkušenost – zasedala ve slovenském parlamentu a přednáší v Praze, jako velvyslankyně působila ve Varšavě a vedla i federální diplomatickou misi ve Vídni.

„Být obětí znamená, že nemusíme za nic převzít odpovědnost a máme pocit, že my jsme ty bílé holubičky, které nikdy nikomu neublížily a naopak vždy jen velmi trpěly.“

Že mýty o beráncích a holubicích můžou vytvářet mentální clonu, ostatně naznačil už Claude Lévi-Strauss, francouzský antropolog a jeden z nejvlivnějších teoretiků, kteří se tématu kdy věnovali. Podle něj je cílem mýtu vyřešit určitý rozpor – v tomto případě těžko srozumitelný dějinný otřes. Místo něj totiž mýtus nabídne náhradní, pochopitelnější konflikt a s jeho pomocí odvede pozornost od zatěžujícího tématu.

O zradě Západu na střední Evropě se proto dá přemýšlet i jinak:

• Trpký trianonský příběh o rozbití Uher zastiňuje maďarskou spoluvinu na první světové válce a chybnou politiku vůči uherským menšinám.

• Mýtus o zrádné Jaltě zcela odhlíží od toho, že během konference už bylo o rozložení sil v zásadě rozhodnuto a že sovětskou dominanci legitimizovala i vláda v Lublinu – a tu tvořili Poláci.

• Československé vyprávění o mnichovském diktátu přebilo fakt, že Praha přípravu na ozbrojený střet zanedbala a Sudety navíc byla připravená vydat i bez verdiktu z Bavorska.

Ve všech třech případech tato náhradní dilemata předávají odpovědnost za nepříznivý vývoj z domácích rukou pryč do zahraničí. Ze střední Evropy se stává bezbranná křehká holubice, se kterou sehráli špinavou hru její partneři. Rozhodli totiž „o nás bez nás“, místo aby holubici chránili před agresí sousedů (Trianon) nebo totalitního státu (Berlín v případě Mnichova a Moskva v případě Jalty).

Co víc: těmito zrádnými partnery byly západní demokracie, od kterých by se přitom kvůli jejich politickému zřízení měla na rozdíl od nacistů a Sovětů očekávat jistá morální ušlechtilost.

Že chtěly vlády Paříže, Londýna a Washingtonu sledovat i vlastní potřeby a zájmy, je pro příběhy tradované ve střední Evropě už vedlejší. Mýtus se totiž příliš nezajímá o pohledy zvnějšku; slouží k utužování společenství, jako by ho semkl kolem ohniště, a k posilování jeho identity. Šlo by proto říct: Jsem o to víc Čechem, Maďarem nebo Polákem, že nezapomínám na zradu, které se na mně Západ dopustil.

A patrné je to i dnes.

Poslední zazvonění: Visegrád

Unijní ministři vnitra na podzim 2015 přijali mechanismus, který mezi členské státy přerozděloval blízkovýchodní běžence. Stalo se tak proti vůli Prahy a český ministr měl vzápětí rozhodnutí svých kolegů označit za „nový Mnichov“. Sám toto tvrzení sice dementoval, s historickou paralelou ale pracovali další; lidovecký vicepremiér přemýšlel o rozhodování „o nás bez nás“ a tentýž obrat v souvislosti s uprchlickými kvótami použil i někdejší prezident Václav Klaus.

Loni v září uplynulo od mnichovské dohody osmdesát let.

Symbol Jalty je ukotvený ve slovníku polských politiků bez ohledu na jejich ideologické zázemí. V uplynulých letech s ním pracoval jak liberálně založený expremiér Donald Tusk, tak šéf nyní vládnoucích konzervativců Jaroslaw Kaczyński. Ten se také v knižním interview nechal slyšet, že pro Západ neměly nekomunistické akce za železnou oponou význam právě od Jalty. A za příčinu „nezávislosti zmrzačené totalitou“ označil krymské jednání i Kaczyńského bratr Lech.

K Jaltské konferenci došlo před čtyřiasedmdesáti lety.

Když si Budapešť připomínala v roce 2016 protikomunistické povstání, hledal premiér Orbán souvislost mezi tehdejším odporem a aktuální výstavbou sporného hraničního plotu, který měl zabránit vstupu migrantů do země. Maďary ve své řeči přirovnal k Davidovi s prakem a prohlásil, že už od osmanských dob plní úlohu hraničářů, třebaže jim spílají ti, které ve skutečnosti chrání. Vlastenectví a ochrana křesťanské Evropy – prohlásil pak v jiném svém projevu – je důvodem k tomu, aby se Maďarům včetně komunit za hranicemi vrátilo jejich sebevědomí. Poprvé od časů Trianonu.

Příští rok bude zemi od podpisu Trianonské smlouvy dělit rovné století.

Francouzský politolog Jacques Rupnik o holubicích ve vazbě na národy visegrádské skupiny nepřemýšlí. V nedávno vydané knize esejů Střední Evropa je jako pták s očima vzadu místo toho celý region kvůli jeho ohlížení se do minulosti rovnou přirovnává ke smyšlenému opeřenci, který „létá pozpátku, protože mu nezáleží na tom, kam letí, ale odkud.“

Srdce zvonu: Mýtus oběti

„Národy střední Evropy nejsou dobyvatelé. Jsou oběti, outsideři,“ konstatoval česko-francouzský spisovatel Milan Kundera ve slavném eseji Únos Západu, a na sklonku studené války tím do veřejné debaty vrátil i pojem „střední Evropa“. Podle Kunderovy ústřední teze totiž všechny protikomunistické revolty za železnou oponou představovaly vzdor té části Západu, kterou sice jaltské jednání uneslo na Východ, ale která dál „tvrdošíjně brání svou identitu.“

S odstupem tří dekád ovšem idealismus, s jakým věhlasný romanopisec nahlížel povahu sovětských satelitů, může působit vyvanutě… a úvaha o středoevropských obětech přinejmenším jako problematická.

Trpitelské hrdinství, které autor románového Žertu přisoudil Československu, Polsku i Maďarsku, totiž vyvolává stejné obrazy křehkosti, bezbrannosti a pasivity jako úvahy o obětních beráncích. Fakt, že se k nim ve své době uchýlil i kriticky uvažující spisovatel, jen dokládá, jak hluboce je mýtus oběti vpitý do středoevropského myšlení – až by se mohlo zdát, že je toto vyprávění přírodním úkazem, a nikoliv výtvorem člověka.

Symbolika Trianonu, Jalty a Mnichova je totiž až překvapivě „přirozená“, vrostlá do kraje, navíc dostatečně komfortní, což potvrzují i aktuální případy, kdy se na traumatizující momenty národních dějin i nyní odkazují jednotlivé politické reprezentace, třebaže od jednotlivých západních křivd uplynuly už celé dekády.

Ačkoliv se na konkrétních historických krizích podíleli všichni zúčastnění, obviněním druhých ze zrady a pasováním sebe sama do pozice trpícího se zodpovědnost přesouvá jen na jednoho z aktérů. Staré křivdy tak nadále fungují jako efektivní společenský tmel lahodící publiku, protože to v tradovaných příbězích spatří sebe sama leda jako neposkvrněnou figuru.

Zde leží v mýtu oběti i jeho hlavní kaz. Nahlížení sebe sama jako obětního jehněte totiž pracuje s falešnou lichotkou, protože je do značné míry selektivní. V již zmíněném maďarském cestopise Guláš z Turula na to ostatně upozornil i polský publicista Varga.

„Kdo zabrání bědovat nad svým osudem zemi, která zažívala jen samé porážky?“ ptá se. A třebaže se svou odpovědí vztahuje k Dunaji, stejně platná je i v případě Vltavy a Visly.

„Když má člověk na paměti, že byl pokaždé v pozici poraženého, pomáhá mu to zapomenout, že ne vždy se jeho země ocitla v postavení oběti, ale občas se z ní vyloupl i kat.“

Echo zvonu: Mýtus navždy?

Francouzský filosof Roland Barthes vydal v roce 1957 knihu s prostým názvem Mytologie a v ní se pokusil rozkrýt příběhy, kterým se oddává konzumní společnost i jeho rodná země.

Mýtus označil za „trvalé alibi“ a varoval, že ho lze vyvrátit jen stěží. I snahy o demaskování se totiž stávají jeho kořistí – zkrátka proto, že se o mýtu znovu mluví. V takovém případě ho pomohl živit i tento text.