Téma 80 let od mnichovské dohody

Před osmdesáti lety byl československým prezidentem zvolen Emil Hácha. Uznávaný právník a také překladatel se stal jednou z nejrozporuplnějších osobností českých dějin. Muž, který v březnu 1939 Hitlerovi pod nátlakem odsouhlasil okupaci českého území. Méně známá je přitom jeho role při propuštění studentů, které věznili nacisté.

Události po Mnichovu tvrdě dopadly na všechny, kdo se v té době stavěli proti Německu a jeho vůdci. Výjimkou nebylo ani oblíbené Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které na nástup fašismu a nacismu ve svých hrách nevybíravě satiricky upozorňovalo. Přesně před 80 lety se stalo jednou z prvních obětí totalitarismu – 10. listopadu 1938 ho úřady nechaly zavřít a jeho protagonisty zachránil útěk do Spojených států.

Přesně před osmdesáti lety, 22. října 1938, odcestoval bývalý československý prezident Edvard Beneš do Velké Británie. Do exilu odešel poté, co se vzdal postu hlavy státu kvůli mnichovské dohodě. Politicky aktivní být ale zpočátku nesměl, Británie byla totiž odhodlaná územní požadavky Adolfa Hitlera respektovat.

Když se dva roky po první světové válce stalo Hlučínsko součástí Československa, místní to přijali chladně. Mluvili sice česky, ale vzhledem k historii regionu na slezsko-polském pomezí se cítili a mysleli jako Němci. Jejich očekávání povzbuzená ekonomickou krizí, která je pod křídly Československa zasáhla, se naplnila 8. října 1938. Ten den přijeli vojáci wehrmachtu a začala se psát nacistická kapitola hlučínské historie.

„Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Edvard Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Později lidé sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“ Po přijetí mnichovské dohody totiž Beneš 5. října 1938 jako prezident abdikoval a 22. října odletěl nejdříve do Velké Británie a později do Spojených států. Podle kritiků tím utekl od zodpovědnosti v nejhorší možné chvíli – sám Beneš si ale již v té době hledal pozici, ze které by mohl znovu bojovat o svobodné Československo.

Pět padlých československých vojáků, policistů a četníků. Zemřeli v bojích se sudetoněmeckým freikorpsem začátkem října 1938 – tedy až po uzavření mnichovské dohody. Ordneři totiž napadali československé jednotky i při jejich stahování do vnitrozemí.

Československo po druhé světové válce vyhnalo ze země na tři miliony Němců. Po nich zbyla opuštěná krajina plná měst, vesnic, továren i kostelů. Některé si přivlastnili Češi a Slováci, některé upadly v zapomnění a některé byly zničeny. Komunistická diktatura opravdovou debatu o dědictví odsunu neumožnila, a ta tak přišla jen v ozvěnách až po sametové revoluci. Osudy tří kostelů v Českém lese ukazují, že téma je bolavé dodnes.

Před 80 lety přišlo Československo téměř o třetinu svého území. Většinu ztracené rozlohy tvořilo pohraničí osídlené převážně Němci, které si vyžádal v mnichovské dohodě Adolf Hitler. Československo přijalo dohodu na konci září 1938 a následoval odchod části Čechů do vnitrozemí. Většina jich však na území Sudet zůstala, připomíná historik Matěj Spurný.

Krátce po podpisu mnichovské dohody začala separátní akce v režii Polska. Severní soused dal Československu 30. září 1938 ultimátum. Buď mu vydá Těšínsko, nebo si území vezme sám, což se nakonec i stalo. Těšínsko ale zůstalo pod správou Polska jen do září 1939. Poté připadla i tato část země nacistickému Německu.

Hranice mezi Sudety a zbytkem Česka je sice už dávno historií, viditelná však zůstává. Oblast postihla válka a vysídlení Čechů, po válce naopak odsun Němců a příchod nových obyvatel. Bývalé Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu – i proto, že stát oblasti nevěnuje pozornost. V rozhovoru pro ČT24 to říká Terezie Vávrová, která se zabývá otázkou česko-německého smíření a vede sdružení Antikomplex, které se zaměřuje na kritickou reflexi nedávné minulosti.