Povědomí o zásadních momentech československé historie 20. století je mezi mladými lidmi nízké. Upozornil na to Mikuláš Kroupa, zakladatel občanského sdružení Post Bellum. „Náš průzkum ukázal, že něco přes šedesát procent dětí, žáků či studentů nemá jednoduše ani povrchní znalosti o ‚osmičkových' výročích,“ uvedl Kroupa.
„Když se podíváme hlouběji do toho průzkumu, ukazuje se v něm, že nejmenší znalosti o moderních dějinách mají mladí lidé ve věku od 15 do 24 let pocházející z rodin s nižšími příjmy, z rodin, kde rodiče mají nižší vzdělání,“ zdůraznil Kroupa.
„Rodiče se s nimi vůbec o těchto tématech nebaví. Nebo když mají nějaký výklad ve škole, tak je zřejmě tak nepoutavý, že prostě tyto děti neosloví,“ dodal ředitel projektu Paměť národa.
Právě tento projekt pomáhá vyučujícím v přiblížení historické látky studentům prostřednictvím autentických vzpomínek pamětníků významných dějinných událostí.
Další projekt, Příběhy našich sousedů, vtahuje do historického dění přímo žáky. Ti mají totiž za úkol – v průběhu půl roku – vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument.
„Často objevují příběhy ve svých rodinách. Po těch šesti měsících mají závěrečné vystoupení před publikem a svými spolužáky, učiteli a pamětníky, které zdokumentovali. To jsou silné chvíle,“ popisuje Kroupa.
Inspirací, jak zpestřit výuku, může být i naučný kreslený seriál. „Dějiny udatného českého národa jsou jedním ze zdrojů, které učitelé používají docela často. Možná častěji než jen suchopárnou učebnici,“ míní Eva Zajícová, pedagožka ze ZŠ Pečky.
Dějepis muže být součástí i jiných hodin
Podle jejího názoru je podstatným aspektem komunikace v rámci učitelského sboru. „Když máte kolegy, kteří spolupracují, dá se dějepis rozšířit i do dalších předmětů. Když ve škole hovoříme o Mnichovu a situaci po něm, tak si například pomáháme tím, že si děti vedou fiktivní deníčky, které ale vychází z nějakého konkrétního příběhu. Jsou schopny si je psát i třeba v hodinách češtiny,“ říká Zajícová.
„Vždy funguje lépe to, pokud se pracuje s historií, která je hodně blízko,“ dodává Zajícová. Je tedy důležité, aby pamětník, jenž přijde besedovat mezi děti, měl v ideálním případě vztah k danému místu. Anebo aby se jednalo o dědečka, babičku či někoho z blízkého okolí, který se s nastupující generací ochotně podělí o své vzpomínky.
Podle didaktika Jaroslava Pinkase z Ústavu studia totalitních režimů by v hodinách dějepisu měl mít učitel na zřeteli to, že žáci při pohledu na konkrétní dějinné okamžiky mohou vycházet z odlišných rodinných tradic. Pinkas je pro pluralitní vedení výuky a reflektování různých názorů.
„V takovém případě může logicky následovat konflikt. A učitel, který nemá podporu ředitele, co se za něho postaví a není schopen vysvětlit, proč to dělá a co tím sleduje, tak takový učitel velmi brzo narazí a může ze školství i odejít,“ tvrdí Pinkas.
