Armáda byla připravena na hranicích a čekala každou minutou německý útok. Místo toho přišly zvěsti o nové konferenci. V noci na 30. září 1938 čtyři evropské mocnosti podepsaly dohodu, která ukončila období první československé republiky. Prezident Edvard Beneš pozván nebyl, diplomati, kteří na jednání přispěchali, museli počkat v hotelu pod dohledem gestapa. Mnichovská noc vrhá svůj stín už 80 let.
Okamžik je v historii vlastně fikcí, upozorňuje historik Pavel Kosatík. „Letopočty, které se děti učí ve školách nazpaměť, nás klamou. Skutečné události jsou v čase rozprostřeny do mnohem větší šíře, předchází jim období příprav a do budoucnosti vrhají stín,“ píše v knize České okamžiky. „Žádné vítězství ani porážka nezanikají se západem slunce, ale trvají, dokud si je vítězové či poražení a často i jejich potomci nepřestanou připomínat.“
Jistě to platí pro rozhodující momenty, které přišly před osmdesáti lety. „Mnichovská dohoda, to byla výslednice nikoli politiky dnů, týdnů, měsíců, ale dá se říci let předchozích. A zejména politiky Velké Británie, která nalezla společnou linku i s Francouzi a dovedla tuto politiku až do Mnichova,“ připomíná historik Jan Němeček v pořadu Historie.cs.
Mnichovským dnům bezprostředně předcházely napjaté měsíce, během kterých sudetští Němci v čele s Konrádem Henleinem používali taktiku stupňování požadavků. Nátlak vyvrcholil po fanatickém projevu Adolfa Hitlera na sjezdu NSDAP 12. září, kdy obvinil Prahu z toho, že útiskem sudetských soukmenovců přispívá k zostřování mezinárodní situace.
Nezměrná úleva mobilizace
Na jednání s britským premiérem Nevillem Chamberleinem požadoval německý vůdce postoupení území s nadpolovičním zastoupením Němců. Vláda Milana Hodži požadavek nejprve odmítla. Po nátlaku britského a francouzského velvyslance sice kabinet a poté i prezident Beneš s odstoupením pohraničí nakonec souhlasili, to však vyvolalo bouřlivý odpor společnosti, který vyvrcholil generální stávkou a pádem vlády.
Nová vládní sestava vedená legionářským hrdinou generálem Janem Syrovým, který pro svou pásku přes oko evokoval Jana Žižku, se naopak rozhodla německému tlaku postavit.
A také západní spojenci zprvu obrátili. Československo „může podniknout všechna opatření, jež uzná za nezbytná pro svou bezpečnost“, stálo ve vzkazu britského a francouzského velvyslance, který Syrového vláda obdržela. Vláda vzkaz pochopila jako vyjádření potřebné podpory a 23. září vyhlásila očekávanou všeobecnou mobilizaci.
Podle novináře Pavla Tigrida představovala vytoužená mobilizace chvílí nezměrné úlevy v celé zemi i na Pražském hradě. Vojáci se připravili k obraně hranic a armáda očekávala, že každou minutou začne německý útok, bombardování letišť i metropole. Zdálo se, že válka o Československo proti hitlerovskému režimu je nevyhnutelná.
A v pohybu byla také Evropa. V Londýně probíhalo kopání zákopů, evakuace školních dětí i nemocných z nemocnic. V Paříži odvážely přeplněné vlaky lidi z města, výpadové silnice provoz zcela ucpal. Civilní obyvatelstvo prchalo také ze západních oblastí Německa, kde se očekával útok Francouzů.
Důstojná paní Benešová u nohou francouzské paní vyslancové
Jenže Hitler zatím nechtěl válčit o to, co by mohl získat bez boje. Místo toho sdělil Chamberlainovi, že stále dává přednost politickému řešení. A toryovský ministerský předseda, který se otevřenému střetu velmi toužil vyhnout, vyšel führerovi vstříc. Svůj postoj (a nutno říct také tehdejší postoj mnoha Angličanů i Francouzů) vyjádřil v rozhlasovém proslovu k národu.
„Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic. (…) A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu,“ prohlásil 27. září. O dva dny později v britské Dolní sněmovně oznámil, že učiní ještě jeden „docela poslední pokus“ a odjel do Mnichova, kam zároveň za Hitlerem odcestovali představitelé Francie a Itálie Édouard Daladier a Benito Mussolini.
Namísto nepřátelských letadel tak do Československa dorazily zvěsti o další konferenci. „V Praze se takové informace objevily už 28. září ráno a v 16 hodin odpoledne byly potvrzeny. Je to naprostá tragédie: důstojná a sympatická paní Benešová se vrhla k nohám francouzské paní vyslancové, která ji přišla navštívit,“ popisuje dobovou atmosféru historik Antoine Marès.
Československá vláda se o plánované schůzce čtyř mocností dozvěděla v průběhu vládní schůze na Hradě. V diskuzi, zda požadovat aktivní účast na konferenci, nakonec zvítězil návrh poslat do Mnichova zástupce za účelem „hájení naší věci a předávání informací“. Pro tuto úlohu byli vybráni berlínský velvyslanec Vojtěch Mastný a diplomat Hubert Masařík.
Velmi pohnutý rozhovor
Když se osud země z rukou vojáků nečekaně vrátil do rukou politiků, náčelník generálního štábu a hlavní velitel zmobilizované armády Ludvík Krejčí přijel z Moravy zpět do Prahy. Dohodl se se třemi zemskými veliteli, generály Sergejem Vojcechovským, Vojtěchem Lužou a Lvem Prchalou, a společně s ministerským předsedou Syrovým se 29. září přihlásili na Hradě u prezidenta Beneše. K audienci je přivedl generál Silvestr Bláha.
„Reprezentanti československé armády, stojíce tu přede mnou v krásném sále hradním, jenž býval Masarykovou knihovnou, jeden po druhém se pohnutě, někdy rozčileně ujali slova,“ píše ve svých vzpomínkách na mnichovské dny Beneš. Velení vojska jednomyslně žádalo, aby Československo Hitlerovi už nijak neustupovalo a v případě nutnosti šlo do války s Německem, ať budou její důsledky jakékoli.
„Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde dovolenu mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli, ale byly to prosby i výstrahy důrazné. Dojaly mne a znovu mnou otřásly. Zaváhal jsem,“ vypráví Beneš, jak prožíval odpor armádního vedení.
„Je to jen začátek“
Generálům sám posléze odpověděl takto: „Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják. To, co žádáte, je vaší povinností žádat a dělat, je to ke cti československému vojsku. Máte pravdu, lid náš chce to, co žádáte i vy, a je krásné, že v této těžké chvíli národ a armáda takto cítí a jsou tak plně zajedno.“
Pak ovšem v promluvě prezidenta a mnohaletého šéfa tuzemské diplomacie přišlo pověstné „ale“. „Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku,“ prohlásil. „Musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všecky složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. (…) Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce.“
„Ale pamatujte na to, co vám nyní říkám. Ano, je to hrozné, čeho se na nás obě tyto země dopustily. To, co nyní přichází, je však jen začátek velké evropské tragédie. Válka – veliká válka evropská – přijde, dojde k velkým rozvratům a revolucím,“ predikoval Beneš.
„Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností; budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu. Já sám musím postupovat tak, abych zachránil stát aspoň do nejbližší války. Připravujte se na ni, budeme v ní hrát ještě svou roli,“ slíbil prezident generálům, kteří pak odcházeli „nespokojení, zatrpklí a v zoufalé náladě“.
Ve Vůdcově domě
V takzvaném Vůdcově domě v Mnichově (město představuje faktické rodiště nacionálního socialismu) mezitím po poledni začala schůzka čtyř mocností. Hitler uvedl, že existence Československa ohrožuje mír v Evropě, a Chamberlain prohlásil: „Česká otázka je evropskou otázkou a velmoci mají nejen právo, ale i morální povinnost ji vyřešit“. Jednání s přestávkou trvalo až do půlnoci, kdy se přistoupilo k podepsání dohody.
Rokování probíhala v Hitlerově pracovně a zúčastnili se jich také ministři zahraničí Německa Joachim von Ribbentrop a Itálie Galeazzo Ciano, poradce Chamberlaina Horace Wilson a tajemník francouzského ministerstva zahraničí Alexis Léger. Zajímavostí je, že tento diplomat psal pod pseudonymem Saint-John Perse skvělé verše; roku 1960 byl dokonce oceněn Nobelovou cenou za „evokativní imaginárnost ve svých dílech“.
Před přestávkou v jednání, která byla určena k tomu, aby delegace měly čas k prostudování údajně Mussoliniho návrhu – jenž však ve skutečnosti vypracovali nacističtí politici a diplomaté, včetně Hermanna Göringa – pronesl francouzský premiér Éduard Daladier stanovisko ke sporné otázce, zda mají být k jednání přizváni i zástupci Československa.
„Již před deseti dny v Londýně jsem dal v zásadě souhlas k odevzdání pohraničních oblastí s německým obyvatelstvem, aniž jsem se dotázal československé vlády. Postavil jsem toto stanovisko bez ohledu na to, že máme s Československem spojeneckou smlouvu. Jsem proto nyní ochoten ustoupit, když přibrání československého zástupce naráží na obtíže. Nejdůležitější je rychle se dohodnout,“ prohlásil zástupce země, k níž Praha upínala spojenecké pohledy dlouhých dvacet let.
Československá diplomacie pod dohledem gestapa
Po přestávce pokračovala jednání o zárukách, že odstoupené území bude skutečně vyklizeno a o časovém plánu obsazování odstoupených území německým vojskem. Až po půlnoci, tedy již 30. září, byla konečně přizvána také československá delegace. Ačkoliv totiž diplomati Hubert Masařík a Vojtěch Mastný vyslaní Benešem přiletěli do města už odpoledne, nemohli se jednání účastnit.
„V Mnichově je uvítala policie a gestapo a místo na konferenci je odvezla do hotelu Regina, kde je drželi pod bedlivým dohledem,“ referuje Antoine Marès. Pouze v deset večer jim byl na Chamberlainův pokyn předložen nový plán anektovaného území, údajně s komentářem: „Pokud to nepřijmete, budete si to muset vyřídit přímo s Německem.“
Teprve v půl druhé v noci obdrželi pražští zástupci pozvánku do konferenční místnosti hotelu, kde je očekávali už jen Chamberlain, Daladier, Wilson a Léger. Masařík prý seděl vedle zarmouceného francouzského předsedy vlády, který „si jako jediný uvědomoval, co se děje.“ Šokovaní českoslovenští diplomaté si vyžádali několik upřesnění k dohodě, a když se zeptali na lhůtu, do kdy má vláda odpovědět, bylo jim odpovězeno, že odpověď se už nečeká.
„Po těchto sděleních, jež znamenala, že čtyři velmoci pronesly nad Československem suverénní rozsudek, aniž by mu daly možnost říct jediné slovo proti rozsudku a o rozsudku, opustila mlčky československá delegace konferenční místnost mnichovskou,“ napsal ve svých pamětech Beneš.
Konec první republiky
Německá tisková kancelář už v noci uveřejnila text dohody. Dříve, než se mohla československá delegace z Mnichova vrátit do Prahy a předložit bavorské rozhodnutí vládě, žádal už v pět hodin ráno německý chargé d'affaires o slyšení u ministra zahraničních věcí Kamila Krofty. Kolem šesté hodiny mu pak kromě nóty o mnichovském jednání předal také výtisk dohody. Bezprostředně poté se patrně s celým zněním seznámil také prezident.
Hned dopoledne si Beneš povolal představitele generálního štábu a vrcholné politické činitele. Shrnul situaci a znovu se zeptal na možnost ozbrojeného odporu. Generál Syrový ale tentokrát uvedl, že ani s případnou sovětskou pomocí není možné se ubránit tolika nepřátelům najednou. Kromě Německa se totiž v týdnech před Mnichovem s územními nároky znovu opakovaně přihlásily také Polsko s Maďarskem.
Možná pomoc od Sovětského svazu přitom zůstane nezodpovězenou otázkou. Představitelé SSSR sice opakovaně naznačili, že Svaz je ochoten Československu pomoci v situaci, kdy zklamala i Francie vázaná spojeneckou smlouvou, ale záruky neexistovaly. Po Mnichovu už nebylo možné na zahraniční pomoc spoléhat. Československá vláda po krátkém jednání a dokonce bez hlasování rozhodla, že dohodu přijímá.
Bezprostředním následkem mnichovského diktátu bylo nucené postoupení Sudet Berlínu a dalších oblastí Varšavě a Budapešti. Republika přišla o třetinu území s třetinou obyvatelstva. Československo ztratilo rovněž třetinu důležitých průmyslových závodů a Hitler zároveň bez boje získal pásmo pohraničních pevností, což v podstatě znamenalo ztrátu obranyschopnosti „okousané“ země uprostřed nepřátel.
„První samostatný československý stát se rozpadl. Nastoupil nový útvar, nazývaný také Druhá republika. Jeho životnost byla krátká: pět měsíců,“ shrnuje Pavel Tigrid. Už v březnu pak nacistický vůdce „vzal český národ pod ochranu Německé říše“ a vyhlásil nad paralyzovanou zemí protektorát Čechy a Morava.
Posedlý Mnichovem
Edvard Beneš už několik dnů po přijetí mnichovské dohody 5. října 1938 abdikoval jako československý prezident a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později do Spojených států amerických. Podle pamětníků byl v dalších letech myšlenkou „odčinit Mnichov“ doslova posedlý.
Otevřenou otázku, o které se historici dodnes přou, zůstává, zda byla mnichovská kapitulace fiaskem, nebo naopak jedním z kroků mistrovského diplomatického plánu, jak dokazuje například Jan Tesař v dnes už proslulé studii Mnichovský komplex.
Skutečností je, že začátek i vývoj války Beneš předpověděl s velikou přesností, neúnavnou prací především v londýnském exilu vrátil Československo na diplomatickou mapu a v roce 1945 nejen že jeho země stanula po boku vítězných mocností, ale on sám se vrátil do osvobozené vlasti opět jako milovaný a obdivovaný „prezident budovatel“. Čechoslováci – a s nimi i celá Evropa – ovšem museli v mezičase prožít šest let válečných hrůz a v závěru bojů odevzdat osvoboditelské Rudé armádě celou Podkarpatskou Rus.
Přehrajte si: Mnichovské dny v dramatu režiséra Roberta Sedláčka:
