Všeobecná mobilizace československé armády ukázala před 80 lety připravenost statisíců Čechů a Slováků postavit se hrozbě ze strany nacistického Německa se zbraní v ruce. Po týdenním vzedmutí vlasteneckého odhodlání, které nastalo po 23. září 1938, ale přišla mnichovská dohoda a s ní také konec nadějí. Konečné rozhodnutí pražské vlády podvolit se nátlaku velmocí a nebojovat vyvolává i po osmi dekádách smíšené pocity.
Vyhlášení všeobecné mobilizace předcházely napjaté týdny a měsíce, během kterých sudetští Němci v čele s Konrádem Henleinem používali taktiku stupňování požadavků. Žádný vstřícný krok pražské vlády, tlačené k ústupkům Velkou Británií a Francií, nebyl dost dobrý.
Nátlak, organizovaný z Berlína, vyvrcholil 12. září po fanatickém projevu Adolfa Hitlera na sjezdu NSDAP v Norimberku, kdy obvinil Prahu z toho, že útiskem sudetských soukmenovců vytváří nesnesitelnou atmosféru a přispívá k zostřování mezinárodní situace.
Po Hitlerově vystoupení následoval v pohraničí henleinovský pokus o puč, který sice československé jednotky brzy potlačily, rozbití státu už ale vláda zabránit nedokázala.
Generální stávka a pád vlády
Na jednání s britským premiérem Nevillem Chamberleinem požadoval německý vůdce postoupení území s nadpolovičním zastoupením Němců a vláda Milana Hodži nakonec 21. září 1938 pod nátlakem Londýna a Paříže souhlasila. Tento akt rezignace ale vyvolal bouřlivý odpor, který v zemi vyvrcholil generální stávkou. Hodžova vláda tak nakonec padla.
Nový kabinet vedený legionářským hrdinou, generálem Janem Syrovým, se rozhodl německému nátlaku postavit. Západní spojenci tentokrát obrátili, Československo „může podniknout všechna opatření, jež uzná za nezbytná pro svou bezpečnost“, stálo ve vzkazu britského a francouzského velvyslance, který dostal nový kabinet.
O všeobecné mobilizaci pak rozhodla večerní porada, na které byli kromě Syrového i prezident Edvard Beneš, předáci koaličních stran a někteří ministři.
Za den se přihlásilo přes milion mužů
Třiadvacátého září dvacet minut po desáté hodině večer rozhlas oznámil, že vláda nařídila všeobecnou mobilizaci. Depeše, kterou nechal prezident Beneš následujícího dne rozeslat na československá zastupitelství, popisuje víceméně hladký sled událostí.
„Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace…,“ stálo ve zprávě. Za pouhý den se u svých útvarů přihlásily tři čtvrtiny bojeschopných mužů, celkem jich ke svým útvarům narychlo dorazilo přes milion.
Téměř tři čtvrtiny z nich se hlásily k československé a rusínské národnosti, šest procent bylo Maďarů. Němci měli tvořit asi pětinu branců (podle mobilizačních plánů se s nimi počítalo v posádkách na Slovensku a Podkarpatské Rusi), více než třetina z nich ale povolávací rozkaz odmítla uposlechnout.
Velení armády bylo svěřeno zkušeným důstojníkům s legionářskou minulostí, v čele vojska stál armádní generál Ludvík Krejčí, který opakovaně deklaroval připravenost a odhodlanost vojáků bojovat.
Československá generalita, která měla od konce srpna zprávy o skryté částečné mobilizaci německé armády, měla k dispozici 40 divizí. A také 350 tanků, 5000 děl, na devět stovek letadel a 263 těžkých a přes 9500 lehkých objektů pohraničního opevnění.
Proti nim byl Adolf Hitler podle konečné verze „plánu Zelený“ (Fall Grün), chystanému k porobení ČSR, připraven nasadit pět armád o síle 39 divizí z celkového počtu 46 divizí, kterými německá armáda v roce 1938 disponovala.
Vláda mnichovský diktát 30. září přijala
Českoslovenští spojenci, na které Praha v obranných plánech spoléhala, ale stáli o politické řešení, které by zabránilo válce. Paříž i Londýn ho viděly v mnichovské dohodě, v níž souhlasily s odstoupením československého pohraničí Německu.
A vláda i s prezidentem Benešem – přes odpor armádních špiček a některých členů kabinetu – 30. září diktát přijala. Dohoda s Hitlerem, od které si Britové a Francouzi slibovali zachování míru, však válce v Evropě nezabránila. Jen ji odložila o rok.
