1938

Ed. Daladier, Mussolini, A. Hitler, Chamberlain. Tyto čtyři podpisy zasychaly večer 29. září 1938 pod dokumentem, kterým čtyři velmoci stanovily, že Československo má vydat část svého území Německu. Situaci v roce 1938 – ovšem i věčnou otázku, zda se tehdy mělo Československo bránit – letos opakovaně připomínají politici i historici v souvislosti s ruským tažením proti Ukrajině. I ona čelí územním nárokům mnohem většího nepřítele, který navíc předkládá argumenty velmi podobné těm nacistickým.

Balkon vídeňského Hofburgu, ze kterého nacistický diktátor Adolf Hitler 15. března 1938 oznámil připojení Rakouska k Německé říši, by měl být přístupný veřejnosti. V rozhovoru s agenturou DPA k tomu vyzvala ředitelka Muzea moderních rakouských dějin Monika Sommerová. Návštěva místa spojeného s nejtemnější kapitolou rakouské historie by podle ní mohla přispět k demokratické osvětě.

Uplynulo 82 let od noci, která na roky definovala zprvu samostnou existenci, a poté politiku Československa. Mnichovská dohoda, kterou se západní demokratické velmoci fakticky vzdaly nároku na vliv na dění ve střední Evropě, ponechala Hitlerovi volnou ruku ve vztahu k Československu. To nejenže přišlo o třetinu svého území, v jeho obyvatelstvu navíc vzklíčila nedůvěra, která se – svým způsobem – nevytratila dodnes.

Před 81 lety, v noci na 30. září 1938, byla podepsána mnichovská dohoda. Československu nařizovala odevzdat Německu pohraniční území. Tomu předcházely boje mezi československými jednotkami a sudetoněmeckými povstalci. Padlo v nich minimálně 175 Čechoslováků. Jejich seznam vychází v knize Muži na hranici.

V létě 1939, když Polsko nakonec po několika odkladech vyhlásilo mobilizaci, řada jeho letadel byla zastaralá a k boji se vůbec nehodila, podobně jako slabé a málo pancéřované tanky. Navíc pro řadu vojáků na skladech chyběly dokonce i stejnokroje. „Zdá se to triviální, ale voják bez uniformy není voják,“ vysvětluje v rozhovoru pro web ČT24 vojenský historik Jiří Plachý. Nedostatek peněz se promítal do všech oblastí válečného konfliktu na polské straně, pokud srovnáváme její vojenské síly s německými na samém začátku druhé světové války, míní.

Prezident Miloš Zeman se zúčastnil oslav konce druhé světové války na ruském velvyslanectví. V projevu předneseném v ruštině stejně jako loni přirovnal nacismus k islamistickému terorismu a vyzval k boji proti teroristům, dokud si jejich činy nevyžádají stejně obětí jako činy nacistů. Den vítězství se v Rusku slaví 9. května, tedy o den později než na Západě.

Nechci jen oprašovat staré nádobí, historie je důležitá pro přítomnost a hlavně pro budoucnost, nepochybuje Pavel Kosatík. V rekapitulaci letošního, „osmičkového“ roku by se takové spojnice daly najít, jak ukázalo Interview ČT24 s tímto historikem, spisovatelem a scenáristou.

Novoroční, případně vánoční projevy hlav státu jsou už desítky let neodmyslitelnou součástí přelomu roku. Web ČT24 se zaměřil na přelomové osmičkové roky 1918, 1938, 1948 a 1968 v dějinách Česka, respektive Československa.

Právě před 80 lety, na první svátek vánoční, v soumračné atmosféře druhé republiky zemřel spisovatel a novinář Karel Čapek. Ačkoliv dlouhodobě trpěl zdravotními neduhy, historici se shodují, že k jeho smrti v pouhých 48 letech fatálně přispělo nejen trauma z mnichovské dohody, ale také vlna nenávisti, které symbol české kultury čelil kvůli svým politickým názorům. Články, které ho označovaly za nepřítele národa, doprovázely anonymní výhružky nebo vytloukání oken.

Období druhé republiky zůstává pozapomenuto v sevření dvou historických milníků, mnichovské dohody a vyhlášení protektorátu. Necelých šest měsíců na přelomu let 1938 a 1939 si přitom zaslouží pozornost. Právě před 80 lety Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který fakticky ukončil parlamentní demokracii v Česko-Slovensku a posunul zemi k autoritářskému zřízení. Spolu s rozpadem politického systému mezi Čechy rostla nesnášenlivost a xenofobie.

Události po Mnichovu tvrdě dopadly na všechny, kdo se v té době stavěli proti Německu a jeho vůdci. Výjimkou nebylo ani oblíbené Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které na nástup fašismu a nacismu ve svých hrách nevybíravě satiricky upozorňovalo. Přesně před 80 lety se stalo jednou z prvních obětí totalitarismu – 10. listopadu 1938 ho úřady nechaly zavřít a jeho protagonisty zachránil útěk do Spojených států.

Německo i další země si připomínají 80. výročí takzvané křišťálové noci, jednoho z největších protižidovských pogromů v historii. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 nacisté zavraždili desítky lidí a zhruba 30 tisíc jich poslali do koncentračních táborů. Zapalovali synagogy a ničili a rabovali židovské obchody i domy. Historici událost považují za přelomovou – diskriminace Židů se rázem změnila v jejich systematické pronásledování a otevřela cestu k holocaustu.

Přesně před osmdesáti lety, 22. října 1938, odcestoval bývalý československý prezident Edvard Beneš do Velké Británie. Do exilu odešel poté, co se vzdal postu hlavy státu kvůli mnichovské dohodě. Politicky aktivní být ale zpočátku nesměl, Británie byla totiž odhodlaná územní požadavky Adolfa Hitlera respektovat.

Věda na území dnešní České republiky přečkala od roku 1918 období rozmachu i několik velmi těžkých ran, ze kterých se jen pomalu vzpamatovávala. Důsledky některých z nich si nese dodnes. Dva totalitní režimy, nacistický a komunistický, pro ni znamenaly ztrátu významných odborníků i deformaci vědeckého prostředí. V rozhovoru pro ČTK to řekl historik vědy z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Antonín Kostlán.

Ve Vídni se rozhořela debata, zda odstranit balkon, který byl přistaven na historickou budovu vídeňské radnice pro nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Na místě původně dřevěné tribuny, z níž Hitler řečnil 9. dubna 1938, byla brzy zhotovena kamenná kopie. Ta je dodnes součástí hlavní věže radniční budovy.

Když se dva roky po první světové válce stalo Hlučínsko součástí Československa, místní to přijali chladně. Mluvili sice česky, ale vzhledem k historii regionu na slezsko-polském pomezí se cítili a mysleli jako Němci. Jejich očekávání povzbuzená ekonomickou krizí, která je pod křídly Československa zasáhla, se naplnila 8. října 1938. Ten den přijeli vojáci wehrmachtu a začala se psát nacistická kapitola hlučínské historie.

„Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Edvard Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Později lidé sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“ Po přijetí mnichovské dohody totiž Beneš 5. října 1938 jako prezident abdikoval a 22. října odletěl nejdříve do Velké Británie a později do Spojených států. Podle kritiků tím utekl od zodpovědnosti v nejhorší možné chvíli – sám Beneš si ale již v té době hledal pozici, ze které by mohl znovu bojovat o svobodné Československo.

Pět padlých československých vojáků, policistů a četníků. Zemřeli v bojích se sudetoněmeckým freikorpsem začátkem října 1938 – tedy až po uzavření mnichovské dohody. Ordneři totiž napadali československé jednotky i při jejich stahování do vnitrozemí.

Krátce po podpisu mnichovské dohody začala separátní akce v režii Polska. Severní soused dal Československu 30. září 1938 ultimátum. Buď mu vydá Těšínsko, nebo si území vezme sám, což se nakonec i stalo. Těšínsko ale zůstalo pod správou Polska jen do září 1939. Poté připadla i tato část země nacistickému Německu.

Hranice mezi Sudety a zbytkem Česka je sice už dávno historií, viditelná však zůstává. Oblast postihla válka a vysídlení Čechů, po válce naopak odsun Němců a příchod nových obyvatel. Bývalé Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu – i proto, že stát oblasti nevěnuje pozornost. V rozhovoru pro ČT24 to říká Terezie Vávrová, která se zabývá otázkou česko-německého smíření a vede sdružení Antikomplex, které se zaměřuje na kritickou reflexi nedávné minulosti.

Čechoslováci lapali po dechu, ale ve světě vyvolala mnichovská dohoda jásot. Komentáře většinou označovaly dohodu Velké Británie, Francie a Itálie s Hitlerem na odstoupení Sudet Německu za diplomatický majstrštyk, který odvrátil hrozbu války. Už v době podpisu se ovšem ozývaly i hlasy, které kritizovaly narušení rovnováhy sil v Evropě i ztrátu důvěryhodnosti západních demokracií.

„Neexistující a bezprávné je všecko to, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni,“ prohlásil Edvard Beneš v červenci 1940. Učinil tak v rozhlasovém projevu do vlasti z londýnského exilu, odkud jeho vláda usilovala o to, aby signatáři mnichovské dohody uznali dokument za neplatný od samého počátku. Přístupy Velké Británie či Německa ale ukazují, že na věc neexistuje jednotný pohled.

Führerbau – budova, kterou si v roce 1933 nechal Adolf Hitler postavit v centru svého oblíbeného Mnichova – sloužila nacistickému vůdci jako prostor pro přijímání zahraničních návštěv. A právě zde 29. září 1938 hostil britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina, francouzského premiéra Édouarda Daladiera a italského diktárora Benita Mussoliniho – signatáře mnichovské dohody.

Před 80 lety skončila první republika. Okamžikem konce byl podpis mnichovské dohody nebo spíše její přijetí československou vládou 30. září 1938. Dalšího dne začalo Německo zabírat území, které mu podpisy Chamberlaina a Daladiera přiřkly, a Československo se začalo měnit. Z proklamované bašty demokracie ve střední Evropě se během pár měsíců, které byly druhé republice vyměřeny, stalo vlastně Německo v malém.