Věda na území dnešní České republiky přečkala od roku 1918 období rozmachu i několik velmi těžkých ran, ze kterých se jen pomalu vzpamatovávala. Důsledky některých z nich si nese dodnes. Dva totalitní režimy, nacistický a komunistický, pro ni znamenaly ztrátu významných odborníků i deformaci vědeckého prostředí. V rozhovoru pro ČTK to řekl historik vědy z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Antonín Kostlán.
Českou vědu nejvíc ničí personální čistky. Už sto let, popisuje historik
V počátcích samostatného státu se do vědy masivně investovalo. Tehdejší pohled na řízení a směřování výzkumu byl podle Kostlána velmi současný, zákonodárci si uvědomovali potřebnost zahraniční spolupráce i to, že výzkum může prospět ekonomice.
Vznikla Československá národní rada badatelská a také Masarykova akademie práce. „To byla instituce organizující technické vědy a pomáhající převádění vědeckých poznatků do praxe. Přinesla velkou spolupráci zejména s USA,“ popsal Kostlán.
Masaryk se osobně zasloužil také o vznik Slovanského ústavu a Orientálního ústavu, které dnes patří pod Akademii věd ČR. „Byly určené nejen pro poznání, ale také proto, aby umožnily do těchto částí světa ekonomicky pronikat,“ uvedl.
Věda pod hákovým křížem
Slibný rozjezd vědeckého prostředí v samostatném státě přerušila nejprve ekonomická krize a poté druhá světová válka. Vyhnání židovských odborníků z českých vysokých škol byl jen začátek. „Nacistický režim si dobře uvědomoval, že odpor proti němu vychází z velké části z intelektuálních kruhů,“ řekl Kostlán.
Potírání české inteligence vyvrcholilo uzavřením českých vysokých škol v roce 1939. „Co fungovalo, byly menší laboratoře a různé soukromé vývojové dílny, při kterých vznikaly tajné univerzity. To se odehrávalo u Bati ve Zlíně, kam se stáhli vyučující z vysokých škol z Prahy,“ uvedl.
Poválečné období začalo obnovou výuky. „Před válkou bylo na Univerzitě Karlově asi 12 tisíc studentů, po ní se jich hlásilo zhruba 40 tisíc. Učilo se, kde se dalo,“ řekl Kostlán.
Tři roky po válce se situace v dosud svobodném vysokém školství dramaticky změnila. Jedním z prvních zástupců univerzit, kteří po Únoru museli ve funkci skončit, byl rektor Univerzity Karlovy a dřívější ministr Karel Engliš.
Nový režim zkazil vědu vysokoškolským zákonem
Novou éru pro výzkum a školství nastolil vysokoškolský zákon z roku 1950. „Byl tím nejhroznějším, co mohlo vysoké školy potkat. Do té doby fungovaly jako autonomní organizace, ve kterých měl nejvyšší rozhodovací pravomoc profesorský sbor. To se změnilo, vše bylo nadále podrobeno státu. Státní rada pro vysoké školy rozhodovala, kdo bude přijat nebo co se smí učit,“ uvedl Kostlán.
Některé obory byly prohlášené za nepřátelské. Patřila mezi ně genetika a ze společenskovědních oborů sociologie.
Komunikace se zahraničními vědci byla za totality omezená, což se podle Kostlána projevilo i na vybavení laboratoří. Postupně zastarávalo, ústavy nemohly přístroje nakupovat v potřebné míře a vědci si je museli sami opravovat či vylepšovat.
Co do „odlivu mozků“ československé vědě nejvíc ublížila vlna emigrace po srpnu 1968, uvedl dále historik. „Personální proměny se v českém vědeckém prostředí opakují periodicky – nejprve jsou vykazováni Židé, poté lidé spojení s odbojem, následují čistky v roce 1948 a poté po roce 1958, kdy se režim zalekne událostí v Maďarsku. V roce 1968 opouštějí vysoké školství tisíce lidí, vědu poznamená masivní emigrace na Západ,“ řekl.
Věda po sametu
Po sametové revoluci se podle něj česká věda ocitla v roli „sirotka se vzpomínkou na minulost, který neví, jak dál“. S její obnovou pomohli významní světoví vědci z řad emigrantů. „Profesor (Otto) Wichterle říkal, že když se věda 40 let devastovala, potrvá dalších 40 let ji opět obnovit,“ řekl Kostlán.
Škody, které napáchaly dva totalitní režimy, odnesly podle něj nejvíc společenskovědní obory, kde se úroveň výzkumu podařilo zvýšit až s generační výměnou.
