Přesně před 100 lety, 28. dubna 1918 zemřel v terezínské vojenské nemocnici Gavrilo Princip. Bosensko-srbský student a aktivista je dodnes pro jedny hrdina, pro jiné zločinec. Svým atentátem na rakousko-uherského arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este dal totiž záminku k rozpoutání světového konfliktu a nesmazatelně se tak zapsal do historie.
Gavrilo se narodil v roce 1894 ve vesnici Gornji Obljaj v údolí Grahovo Polje ve východní Bosně do chudé rodiny jako jedno z devíti dětí. Většina jeho sourozenců zemřela ještě v dětství. Ani on sám se netěšil dobrému zdraví. Byl slabý, malý a neduživý, kvůli čemuž se později nedostal ani do vytoužené armády.
O osud své země a politiku se začal zajímat už během středoškolského studia v Sarajevu. V roce 1911 vstupuje do hnutí Mladá Bosna tvořeného Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy, kteří bojovali proti rakousko-uherskému útlaku.
Jejich snahou bylo dosáhnout nezávislosti Bosny, kterou roku 1908 anektovalo Rakousko-Uhersko. Hnutí nemělo pevnou organizaci a bylo složené z ilegálních spikleneckých kroužků a skupin.
Mladá Bosna měla kontakt i na jinou extremistickou skupinu, organizaci Černá ruka (Jednota nebo smrt) ze srbského Bělehradu. Tu vedl šéf tamní tajné služby Dragutin Dimitrijevič zvaný Apis. Když se v roce 1914 dozvídá o plánované červnové návštěvě Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu, rozhodne se zorganizovat jeho vraždu. Skupina dodá atentátníkům střelné zbraně, granáty i kyanid pro jejich následnou otravu. Do akce je nasazen i Gavrilo Princip.
Následník rakousko-uherského trůnu přijíždí…
V onen osudný červnový den měl František Ferdinand ukončit návštěvu Bosny, kam jako vrchní inspektor rakouské branné moci přijel sledovat vojenské manévry. O půl desáté dorazil spolu s manželkou Žofií vlakem z lázní Ilidža (dnes sarajevské předměstí) do Sarajeva.
Na nádraží přesedl do otevřeného zeleného automobilu značky Gräf und Stift a spolu s bosenským zemským vojenským velitelem Oskarem Potiorkem vyrazil na návštěvu radnice, kde měli arcivévodu přivítat zástupci místní správy.
František Ferdinand si nemohl pro návštěvu Sarajeva vybrat horší den. 28. červen je totiž „Vidov dan“ – jeden z nejvýznamnějších okamžiků srbské historie, den porážky od Turků na Kosově poli roku 1389. Znalci se proto obávali nepokojů a někteří dokonce mluvili o možnosti útoků, přesto ale trasu následníkovy cesty hlídalo jen 120 policistů. To dalo prostor atentátníkům. Zabití Ferdinanda a jeho ženy přitom ovlivnila souhra okolností.
„Byl to atentát se všemi předpoklady k tomu, aby se nezdařil. Od počátku to bylo připraveno velmi diletantsky. Atentátníci se například vycvičili pouze tím způsobem, že vystřelili dvacetkrát do stromu,“ uvedl historik Jan Galandauer.
První útok na arcivévodu se nepovedl, granát, který hodil Nedeljko Čabrinović, vybuchl až za vozem, poškodil další auto v koloně a zranil několik přihlížejících i členů doprovodu. František Ferdinand, kterému se nic nestalo, dorazil na radnici, kde se od něj starosta dočkal strohých slov: „Město zrádců, které vítá pumami“. Nakonec se rozhodl pokračovat v návštěvě, nejprve se ale chtěl podívat na zraněné.
Zmatky však způsobily, že arcivévodův řidič o změně nevěděl a pokračoval po původní trase. Kolona zastavila a následníkovo auto začalo couvat k odbočce k nemocnici. Dostalo se tak k dalšímu atentátníkovi, Gavrilu Principovi, který nezaváhal a dvakrát vystřelil. Přestože nebyl zkušený střelec, podařilo se mu zasáhnout Františka Ferdinanda i jeho manželku Žofii Chotkovou. Oba po několika minutách umírají.
Princip se po atentátu neúspěšně pokusil o sebevraždu a okamžitě byl zadržen. Později ve výpovědi u soudu uvedl: „V prvním okamžiku jsem šel hodit bombu, kterou jsem měl nalevo v opasku. Bylo by ale těžké ji vyndat a hodit. Vytáhl jsem proto pistoli a pozvedl ji proti autu, aniž jsem mířil. Když jsem střelil, odvrátil jsem dokonce hlavu. Vystřelil jsem víckrát. Nejsem si jist, zda vyšly dva nebo tři výstřely.“
Vězení Principovi podlomilo chabé zdraví, psychicky jej ale neudolalo
Až na jedinou výjimku policie všechny hlavní strůjce atentátu dopadla. Na šibenici nakonec skončili tři z celkem dvaceti atentátníků a jejich pomocníků. Podle tehdejších zákonů neplnoletý Princip a dva jeho o rok mladší spoluatentátníci dostali díky věku „jen“ 20 let těžkého žaláře. Trojice skončila v terezínské Malé pevnosti.
Princip byl umístěn s desetikilovými okovy na samotku, kam slunce téměř neproniklo. Místnost se nevytápěla, bylo v ní vlhko a zima. Součástí mimořádného trestu byla také chudá strava i to, že nedostával žádné dopisy od blízkých.
„V samovazbě je mu velmi zle, bez knih, nic ke čtení, s nikým kontakt. Zvyklý stále číst, nejvíc trpí, protože nemůže číst. A spí nanejvýš čtyři hodiny v noci,“ zněla výpověď psychologa Martina Pappenheima.
Vše dohromady se negativně podepsalo především na jeho fyzickém stavu. Duševně na tom byl podle svědků až do konce života relativně dobře. Trpělivě prý vysvětloval, že vše udělal kvůli svobodě svého národa a nikdy o smyslu atentátu nezapochyboval.
V roce 1916 se u něj projevily příznaky těžké tuberkulózy kostí a mízních uzlin. Kvůli ní mu později musela být amputována paže. Po nucené amputaci levé ruky se Princip v průběhu roku 1917 už prakticky nehýbal.
Zemřel ve vojenské nemocnici 28. dubna 1918 ve věku 23 let, pár měsíců před rozpadem Rakousko-Uherska. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů.
Pochován byl v neoznačeném hrobě na městském hřbitově v Terezíně, v roce 1920 byly jeho ostatky převezeny do Sarajeva. Věznění nepřežili ani oba jeho druhové, hlavní atentátníci Nedeljko Čabrinovič a Trifko Grabeš.
Osoba atentátníka dodnes budí kontroverze
Postava Gavrila Principa, po kterém je v Srbsku pojmenováno několik škol, je dodnes vnímána rozporuplně, a to i mezi samotnými Srby. „Pro jedny je to hrdina národního oboje. Na druhou stranu jeho skutek přinesl Srbům obrovské utrpení. Vždyť v první světové válce jich padlo na dva miliony,“ uvedl Václav Dvořák ze sdružení Přátelé Srbů na Kosovu.
Světový konflikt vypukl 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko, podporované Německem, vyhlásilo válku Srbsku. Politické napětí v Evropě však sílilo již delší dobu a sarajevský atentát byl jen rozbuškou. V důsledku války se pak rakousko-uherská monarchie rozpadla. Bělehrad obviňování, že byl kvůli atentátu hlavním viníkem první světové války, dlouhodobě odmítá.
Příběh Principa aktuálně připomíná historické drama, které se v dubnu dostalo do českých kin. Scénář filmu Gavrilo Princip – proces (v originále Branio sam Mladu Bosnu – Hájil jsem Mladou Bosnu) vychází z autentických zápisů ze soudního jednání s členy organizace Mladá Bosna a především z knihy rakouského právníka Rudolfa Cistlera, který byl jedním z obhájců ex offo přidělených mladistvým atentátníkům.
