Čechoslováci lapali po dechu, ale ve světě vyvolala mnichovská dohoda jásot. Komentáře většinou označovaly dohodu Velké Británie, Francie a Itálie s Hitlerem na odstoupení Sudet Německu za diplomatický majstrštyk, který odvrátil hrozbu války. Už v době podpisu se ovšem ozývaly i hlasy, které kritizovaly narušení rovnováhy sil v Evropě i ztrátu důvěryhodnosti západních demokracií.
Svět vítal po Mnichovu mír. Obavy z narušení rovnováhy sil zůstaly v menšině
„Rád bych řekl, že urovnání československého problému, jehož jsme nyní dosáhli, je jen předehrou k většímu urovnání, které přinese mír celé Evropě.“ Britský toryovský premiér Neville Chamberlain pronesl tato slova 30. září 1938 krátce poté, co podepsal mnichovskou dohodu.
Spojené království slíbilo pomoc Československu pouze v případě, že do války půjde Francie. Většině britské veřejnosti se do boje nechtělo. V roce 1938 totiž uplynulo pouhých dvacet let od chvíle, kdy skončily hrůzy první světové války, každý měl ve svém okolí nějakého raněného a téměř každý v ní o některého ze svých blízkých přišel. Vzpomínky byly ještě příliš živé.
Tehdejší touha po míru za každou cenu byla všeprostupující. Rostla z přesvědčení, že „válka by znamenala zničení civilizace a světa tak, jak ho známe,“ popisuje atmosféru meziválečné (v očích tehdejších obyvatel však poválečné) Británie historik David Lilly ve své práci Britská reakce na mnichovskou krizi.
Není proto divu, že většina názorů zaznívajících v britských médiích i jinde ve veřejném prostoru Chamberlaina za jeho politiku appeasementu chválila. Zpětně (se zkušeností téměř všeobecného odsouzení tohoto přístupu po vypuknutí druhé světové války) se takový ohlas může jevit zvláštní, jde však jen o doklad toho, že historická rozhodnutí je možné hodnotit jen v kontextu doby, v níž byla učiněna.
Pamětní koláž k podpisu mnichovské dohody
Většina britské společnosti chválila Chamberlaina, že dokázal vyjednat dohodu bez nutnosti použít násilí. Souhlasila také s jeho interpretací, že donutil Hitlera k ústupkům a učinil Československo bezpečnějším díky přímým garancím jeho nových hranic. Kritici dohody dostali nálepku krvežíznivců ženoucích ostrovní království do nesmyslného konfliktu.
Britský konzervativní politik Lord Elton považoval dohodu za dobrou i v případě, že válku jen odložila. Sám byl přesvědčen, že se britské imperiální zájmy nedostaly do konfliktu s německými zájmy ve střední a východní Evropě – a nedokázal si představit, že by Hitler obrátil svou pozornost i sílu svých armád na západ.
Konzervativní deník The Times oslavoval premiéra a přinesl jeho fotografie uprostřed nadšených davů. Novinář John Spender v listu Contemporary Review psal, že Chamberlain zachránil svět před katastrofou v hodině dvanácté. Vyjádřil přesvědčení příznivců appeasementu, že Mnichov napravil chybu, která se stala ve Versailles – na konferenci, která trestala Německo coby poraženou velmoc první světové války.
Narušení rovnováhy sil
Jen málokdo si už tehdy uvědomoval, že mnichovská dohoda ve skutečnosti válce nezabránila, ale jen poskytla Berlínu výhodnější pozici. Jedním z politiků, kteří zastávali tuto perspektivu, byl Chamberlainův stranický kolega Winston Churchill, na kterého měla o necelé dva roky později spadnout tíha bojů s plnou razancí.
Odpůrců však bylo víc a v Konzervativní straně to vřelo. „Muži i ženy, které dlouho poutaly svazky stranické příslušnosti, společenských zvyklostí i rodinných konexí, na sebe najednou sršeli pohrdáním a hněvem,“ popsal atmosféru mezi rozdělenými toryi po válce Churchill.
U konzervativců se našel i jeden ministr, který po Mnichovu rezignoval na svůj post. Byl jím civilní šéf námořnictva Duff Cooper, který byl přesvědčen, že Británii šlo o vyšší cíle než jen o ochranu Československa. Podle něj byl ve hře bytostný zájem Londýna na rovnováze sil a pověst a důvěryhodnost monarchie. Ta byla po ujednáních na mnichovské konferenci v jeho očích ztracena.
Kritika mnichovské dohody na Ostrovech zaznívala také z opozičních řad. Například levicový deník The Guardian 1. října 1938 napsal: „Každý, kdo pečlivě prozkoumal podmínky, za nichž Hitlerovy jednotky začínají vstupovat do Československa, nemůže cítit nic jiného než neštěstí. Československo se stalo politicky bezmocným se vším, co to znamená pro rovnováhu sil ve východní Evropě. Hitler bude moci postupovat dál, až se k tomu rozhodne, a bude významně posílen.“
Podobně smýšlela i levicová opozice v podobě labouristů, které vedl další pozdější premiér, Clement Attlee. „Byl přesvědčený, že Mnichov byl tragédií, protože civilizovaná demokracie byla zrazena a předhozena bezskrupulóznímu diktátorovi,“ napsal o něm historik Lilly.
Tónu britské debaty však vládli příznivci řešení z Mnichova. „Většina zastánců appeasementu prožila Velkou válku a viděla obrovské škody, které napáchala. Nechtěli opakování nesmyslného ničení způsobeného lokálním sporem. Zastánci mírového řešení považovali problém za pozůstatek dohody z Versailles a vnímali ho jako oprávněný požadavek sudetských Němců na sebeurčení,“ shrnuje Lilly.
Schovaní za Maginotovou linií
Pokud se Londýn chtěl opakování hrůz světové války za každou cenu vyhnout, pro Paříž platil stejný přístup o to silněji. Čtyřleté boje totiž Francií otřásly mnohem drtivěji – pahorky rozbombardované krajiny u Verdunu, které vydržely i po sto letech, jsou stále děsivým mementem, a jak potom musely působit pouhých dvacet let po posledních výstřelech?
„Čtyři roky první světové války způsobily hlubokou ránu v paměti Francie a (premiér) Daladier ani zbytek jeho země nebyli připraveni opakovat krvavé časy,“ popisuje tehdejší atmosféru historik David Wildermuth ve své práci Édouard Daladier a Mnichov. Analogicky k silnému odporu k válce tak v zemi vládl i silnější tlak na vládu, aby v československé krizi našla mírové řešení.
Premiér Édouard Daladier poslancům své vnímání situace vysvětloval 4. října, krátce po jednání v Bavorsku. Paříž podle jeho slov čelila dilematu, zda odmítnout sudetoněmecké požadavky, což by vyvolalo německou agresi a vedlo ke zničení spojeneckého Československa, anebo se pokusit dojednat kompromis.
Zároveň si však byl Daladier vědom křehkosti mnichovské dohody. „Zajištění míru nesmí vést ke klidu a odpočinku. Naopak, musí přispět k probuzení vší francouzské energie. Pokud se udržení míru stane omluvou pro apatii, čekají nás v bližší době, než si můžete myslet, nebezpečné zítřky,“ prohlásil Daladier před poslanci.
I ve Francii se přes všeobecný odpor k válce ozývala kritika rozhodnutí ustoupit führerovi v sudetoněmecké otázce. Novinář Gabriel Péri z komunistického deníku L'Humanité byl přesvědčený, že každá slabost demokracie tváří v tvář Hitlerovi bude hodnocena jako zločin proti míru.
„Odstranění nezávislého Československa znamená rozhodnutí, že německá invaze nebude zastavena u českých pevností, ale na prsou Francie. Ne, ne a ne, tímto podpisem nezajišťujeme mír,“ napsal Péri v osudných mnichovských dnech.
Édouard Daladier
Od Mnichova k paktu Molotov-Ribbentrop
Dalším z aktérů evropského dění, který však stál trochu stranou už od bolševické revoluce, byl Sovětský svaz. Od roku 1935 ho s Československem vázala smlouva, která měla podobný charakter jako pražský závazek Londýna; sovětská akce v případě napadení Československa byla podmíněna tím, že do boje půjde Francie.
V Sovětském svazu existoval v roce 1938 jen jediný oficiální názor na vše – ten Stalinův. A vládce Kremlu bral ujednání z Mnichova především jako osobní urážku. Přes své snahy zapojit se do řešení situace v Evropě byl nakonec obejit a formát mnichovské dohody s ním a ani jeho zemí vůbec nepočítal.
Stalin se také začal obávat, že západní mocnosti vytvoří s Hitlerem alianci a nebudou nacistům v útoku na SSSR bránit. „Mnichovská konference znamenala, že Sovětský svaz se dostává do izolace a že bude obětován Hitlerovi, jehož chuť po Rakousku a Československu vzrostla,“ píše historik Igor Lukeš v práci Stalinovy diplomatické manévry během československé krize roku 1938.
Lukeš odmítá přesvědčení některých historiků, že Sovětský svaz byl hned po Mnichovu připraven poskytnout Československu vojenskou pomoc. Naopak. Po letité kritice nacismu a fašismu z ideologických pozic komunismu přišel v sovětském veřejném prostoru zvrat. Nacisté se najednou stali partnery, což přineslo Sovětům i mnohé výhody.
Pragmaticky uvažující bolševici, kteří si už léta brousili zuby na území někdejší carské říše ztracená brestlitevským mírem, viděli ve spolupráci s Hitlerem možnost, jak bývalá romanovská území snadno získat zpět. Toto přesvědčení nakonec vedlo až k uzavření moskevsko-berlínského paktu Molotov-Ribbentrop, jehož tajný dodatek předpokládal dělení pásu území od Baltu k Černému moři mezi Německo a Sovětský svaz.
Tíživá neutralita hvězd a pruhů
Vzmáhající se síla Německa znervózňovala i mnohé představitele rostoucí velmoci na druhé straně Atlantiku. Spojené státy se znepokojením sledovaly nejen dění v Evropě, ale také tichomořský rozmach Hitlerova spojence: císařského Japonska.
„Franklin Roosevelt dával v soukromých rozhovorech s přáteli jasně najevo, že chápal vážnost hrozby, kterou Hitler a další fašisté představovali pro světový mír. Byl přesvědčený, že Spojené státy nemohou zůstat neutrální navždy, pokud demokracie bude ohrožena v tolika zemích,“ popsal s odstupem uvažování amerického prezidenta během podzim roku 1938 novinář Hlasu Ameriky Steve Ember.
Zároveň však upozorňuje, že Roosevelt nevykonal mnoho, aby o tomto svém názoru přesvědčil americkou veřejnost. Ta si neutrality Spojených států cenila. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 1937 chtěly dvě třetiny Američanů neutralitu zachovat. Ostatně zkušenost se zapojením do první světové války byla pro mnohé Američany stále nepochopitelná. Nebylo jasné, proč měli umírat za obnovení rovnováhy sil kdesi ve vzdálené Evropě.
Reakce na mnichovskou dohodu se proto nesla v duchu úlevy a oslav. New York Times vyšly s titulkem „Británie a Německo podepsaly protiválečnou dohodu. Hitler dostal méně, než v Sudetech požadoval.“
To však netrvalo dlouho. Rostoucí síla Berlína a Tokia znervózňovala Američany čím dál víc. Roosevelt pak tyto obavy na sklonku roku 1938 formuloval v projevu, v němž řekl: „Mír nemůže existovat, pokud jiný národ učiní výhrůžku válkou svou národní politikou.“
Rooseveltova vláda proto brzy požádala Kongres o masivní navýšení rozpočtu ministerstva obrany. Žádala ho také o zrušení zákonů zavazujících zemi k neutralitě. Na to však kongresmani nebyli v roce 1938 připraveni.
Bezprostředně po podpisu mnichovské dohody oběhla svět vlna radosti, že válka je zažehnána. Strach z opakování masakrů první světové války vedl většinu světové veřejnosti i jejích představitelů k tomu, že vše je lepší než další boje. Těch, kteří si uvědomovali nevyhnutelnost nového krveprolití, bylo příliš málo.
