„Memoárové poznámky na okraj tragických dnů utrpení a hanby“ je podtitul nové publikace historika Josefa Tomeše, která prostřednictvím pamětí prvorepublikového politika Františka Ježka přibližuje atmosféru přelomu září a října 1938, kdy Československo přišlo o rozsáhlá území. Jde o výjimečný pohled, Ježek byl jediným vrcholným politikem, který si dění zapisoval.
Daladier, Mussolini, A. Hitler, Neville Chamberlain. Čtyři podpisy nejenže odstartovaly likvidaci meziválečného Československa, ale také vyvolaly nekončící hořkost mnoha československých generací. Dodnes se hovoří o mnichovském diktátu nebo mnichovské zradě. S vydáním pohraničí tehdy souhlasily ty velmoci, od nichž celé Československo čekalo, že se ho zastanou.
Jak prožívaly politické elity osudové dny konce září 1938, ukazují nově vydané memoáry Františka Ježka. V době „Mnichova“ zastupoval v jednáních politických špiček stranu Národní sjednocení a stavěl se proti přijetí ultimáta, které tlačilo Československo k uznání nacistických požadavků. „O hranicích se nevyjednává, ty se brání zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel,“ poznamenal historik Josef Tomeš, který Ježkovy paměti zpracoval.
Vláda však navzdory tomu na požadavky přistoupila. Tím tíže František Ježek výsledek nesl. „Velmoci rozhodly o nás , bez nás a proti nám. Ti , kterým jsme byli oddanými a věrnými spojenci, opustili nás v rozhodné chvíli,“ řekl krátce poté, co odstupování pohraničí navzdory jeho postoji začalo.
Vlivný, ale pozapomenutý politik
František Ježek přímo v Syrového kabinetu, který vládl v době mnichovské krize, nezasedal. Půl roku však byl členem vlády Milana Hodži. Jako člen národní demokracie, resp. nástupnického Národního sjednocení v předcházejících letech pobýval v opozici.
Strana, kterou vybudoval Karel Kramář, se stavěla kriticky k Edvardu Benešovi a jeho politice, Ježek v ní ovšem měl významnou pozici a po Kramářově smrti a vyšachování radikálního křídla ji fakticky vedl. Přesto dnes jeho jméno nepatří k těm, která figurují například na stránkách učebnic dějepisu na rozdíl od dalších postav národnědemokratické strany – samotného Kramáře či Jiřího Stříbrného.
Za příležitost změnit to považuje vydání memoárů Ježkův vnuk Aleš Ulm, který se na jejich vzniku také podílel. „Cítil jsem to jako povinnost, že bych to měl udělat, že by si to dědeček zasloužil,“ uvedl. Sám má doma bustu Františka Ježka, kterou podle malíře Kristiana Kodeta vytvořil jeho otec, sochař Jan Kodet.
Memoáry jsou však hlavně jedinečným svědectvím o mnichovské krizi. František Ježek si totiž jako jediný z vrcholných politiků dělal poznámky. Podle Josefa Tomeše z nich je zřejmé, „jak se kdo projevoval, jak byl kdo pro obranu či se naopak defétisticky projevoval vůči dění“.
„§1 Vyklizování započne 1. října“
I když Mnichovská dohoda jako dokument, který neschválilo národní shromáždění (parlament), z československého hlediska patrně formálně nikdy neplatila, její obsah republika naplnila. Jak stanovil stručný první paragraf dokumentu, vyklizování pohraničí začalo 1. října 1938.
Edvard Beneš nicméně na základě toho, že mnichovský diktát přijal jen on jako prezident a vláda, kalkuloval s tím, že RČS v předmnichovských hranicích vlastně nikdy nezanikla. Rozhodující pro toto pojetí byl rok 1942. Na přelomu května a června československý odboj úspěšně eliminoval Reinharda Heydricha. V srpnu britská vláda prohlásila smlouvu za neplatnou, zatímco Svobodná Francie krátce poté podpis odvolala.
Že poválečné Československo přesto po osvobození prakticky neexistovalo v původních hranicích, s mnichovskou dohodou nesouvisí. Byl to důsledek smlouvy se Sovětským svazem z června 1945, podle které připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu, po čemž údajně její obyvatelé volali.
