Je to jedna z klíčových scén filmu Ztraceni v Mnichově. „Mám v tom dva roky života,“ přesvědčuje režisér produkčního a trvá na tom, aby jeho snímek byl dokončen. „Jo? Tak to je škoda, že sis za ty dva roky nerozmyslel, o čem ten film má být,“ křičí produkční, uteče ze záběru a je slyšet, jak práskl dveřmi. Jenže co jsou dva roky? Od podepsání mnichovské dohody 29. září 1938 je to právě 79 let a Češi stále nemají jasno, co se tehdy vlastně stalo a jak tomu rozumět.
Autor filmu Ztraceni v Mnichově Petr Zelenka uvádí, že při psaní scénáře bylo pro něj zásadní setkání s knihou historika Jana Tesaře Mnichovský komplex. „V původní verzi scénáře existovaly k Mnichovu různé postoje. Od toho setkání se film začal vyvíjet cestou postavy režiséra fascinovaného určitou interpretací událostí, která jeho film nakonec rozloží,“ cituje Petra Zelenku nakladatel na obálce Tesařovy knihy.
Zvoní, zvoní zrady zvon
Historická esej z roku 1989 skutečně rozkládá stereotypy, podle kterých Češi události na prahu 2. světové války dosud většinově vnímají. „Zvoní, zvoní zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali / Viděl jsem slzy v očích žen / Viděl jsem pěsti zaťaté / Počkejte málo, málo jen / však vy nás poznáte,“ napsal František Halas v básni Zpěv úzkosti.
„Po padesát let obehrávaný mýtus národního básníka dobře vystihuje český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity prosovětského režimu dodnes,“ napsal Jan Tesař v roce 1989.
Jan Tesař se narodil v roce 1933 ve Skutči. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu UK a nastoupil do Vojenského historického ústavu. Odtud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů. Následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V září 1969 byl zatčen a po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. Roku 1977 byl mezi prvními signatáři Charty. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 byl režimem donucen k vystěhování. Žil v Německu a později ve Francii.
Až na jednu jedinou výjimku čerpal historik výhradně ze známých a prokázaných faktů, které dokázal zařadit do příčinných souvislostí tak, jak to dosud nikdo před ním neudělal. Vyvrací výklad, podle kterého byla mnichovská dohoda zradou, „rozhodnutím o nás bez nás“.
Pečlivě rozkládá smysl Československé mobilizace, připravenost armády ubránit hranice v systému pohraničního opevnění a také nekompromisně dokládá selhání, v jehož důsledku pak Hitler útočil na Francii tanky československé výroby.
Opravdový problém mravní
Jan Tesař ve své knize ostře vyčítá českým intelektuálům samozřejmost, se kterou je Mnichov interpretován jako zrada. Připomíná, že především Francie, traumatizována stovkami tisíc mrtvých v zákopech 1. světové války, cítila odpovědnost vůči Francouzům za to, aby se něco takového pokud možno neopakovalo. A nebyla v tom sama.
„Postoj západní veřejnosti v době mnichovské krize je dostatečně prokázán. Je jasné, že vskutku zdrcující většina všude ve světě mnichovskou dohodu podporovala. Není to maličkost, vzít na sebe ve 20. století odpovědnost za válku,“ píše Jan Tesař.
Budeme-li podle něj schopni střízlivého pohledu na mnichovskou krizi, spatříme tedy mimo jiné také opravdový problém mravní. „Smí demokratický předák manévrovat k válce proti zřetelně vyslovené vůli většiny svého obyvatelstva, smí poslat na smrt právě ty, kteří to jednoznačně odmítají, a za věc, kterou oni nepodporují?“ ptá se Jan Tesař.
„Tvrdím, že je důkazem neupřímného postoje k demokracii a vůbec mravní inferiority, když veškerá československá literatura od roku 1938 až dodnes, ať si zaujímá jakékoli stanovisko k idiotské ‚národní‘ otázce, shoduje se v nepřátelství a posměchu vůči Západu, aniž by byla schopna aspoň zpozorovat opravdový a vážný problém demokracie jako takové,“ uvádí historik.
„Kdybychom brali demokratické principy opravdu vážně, měli jsme se už nejméně čtyřicet let zabývat právě takovýmito problémy demokracie, nespokojovat se s údajnou a možnou zbabělostí či podlostí Chamberlaina a Daladiera, a co nejhoršího, neposunovat jejich problém do polohy něčeho směšného a nedůstojného,“ argumentuje Tesař.
„Kdyby se naši intelektuálové místo ponižujících, nedůstojných básniček o zradě byli zaměřili na tento skutečný problém, možná mohli včas pochopit něco o technice tvorby veřejného mínění a manipulování davem a potom by možná nebyli bývali zůstali tak docela bezbranní právě v tom roce 1948, kdy šlo o tyto problémy, a nikoli zase o kapitulaci a vojenský puč, jak svým obětem i do 21. století sugerují ti nejzaručenější čeští demokraté.“
Uslzené národní divadlo
„Hlavní postavou“ Zelenkova filmu Ztraceni v Mnichově je papoušek francouzského ministerského předsedy Daladiera, který šokuje veřejnost svými hanlivými výroky na adresu Čechů a vychvaluje Adolfa Hitlera. Stejně jako film, který kritici řadí k nejzdařilejším dílům české kinematografie posledních let, je rovněž samotný Mnichov podle Tesaře velkolepým divadlem a happeningem.
„Rozbor českého prožitku roku 1938, jak se odráží například ve verších nejznámějších básníků, které jsou od té doby stále znovu vydávány a citovány jako nejdokonalejší vystižení českého vlastenectví, přivede střízlivého badatele k základní charakteristice: teatrálnost,“ vyvozuje Jan Tesař.
Podle něj jsou základní rekvizitou Mnichova slzy. Autor zkoumal, nad čím tak vydatně kanou. Usuzuje, že hlavním důvodem nářku jsou ztracená města, ztracené chaloupky v Sudetech, a jak píše, je udiven tím, odkud se vzalo tolik zármutku, když je zřejmé, že předpokladem odtržení pohraničních krajů byl nedostatek citových vazeb mezi jejich obyvateli a Královstvím, přinejmenším ze strany Sudetoněmců.
„Že by se tedy ze strany Čechů jednalo o lásku zhrzenou?“ táže se Tesař v Mnichovském komplexu. „Myslím, že skutečnost je prozaičtější a holá pravda že vyjde naráz najevo, když si připomeneme, že ani jedna z těch plaček z roku 1938 nezanaříkala v roce 1945, když na ztracená města, která vcelku neutrpěla válkou, přišla pohroma v podobě Čechů. Tehdy se projevila skutečná citová vazba Čechů k těmto krajům a neobstojí výmluva, že byly devastovány spodinou, protože spodině nikdo nepostavil hráz.“
Fasády bez základů
Také režisér Zelenka nachází srovnání československé historie s divadlem. „Naše dějiny jsou komedií. Bohužel,“ řekl v rozhovoru pro ČT v roce 2015, kdy měl jeho film premiéru. „Vykazují silné znaky divadelnosti, fikce, jakési hry a jsou většinou národa také tak chápány a prožívány. Odtud ten slavný český pacifismus. Nebudu se přece bít na kordy v divadle, počkám raději, jak hra dopadne.“
Na rozdíl od Jana Tesaře však Petr Zelenka nepodává historický výklad. Ovšem usiluje o to samé, o co historikovi jde. Začít se Mnichovem a jeho příčinnými souvislostmi znovu a zodpovědně zabývat. Pochopit minulost a přestat ignorovat fakta.
„Ukazuji hrdinu, který se během natáčení své absurdní komedie začne zajímat o skutečné pozadí Mnichova, který ho ovšem původně vůbec nezajímal. Natáčení ztroskotá, ale jeho vhled do situace a historie je důležitý. Katarze filmu je v tomto případě v poznání. Vidíme člověka, kterému na něčem začalo záležet, který se změnil, přestal být ignorantem,“ říká filmař.
Podle Jana Tesaře snad právě nikde jinde jako v „Čechách“ není z hlediska budoucnosti tolik potřeba připomínat opravdovou bolestnou zkušenost Mnichova a skutečné příčiny tehdejší neschopnosti. „Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním celonárodním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce,“ píše historik, když zmíněným happeningem označuje československou mobilizaci na podzim 1938.
„Občanství je potřebí budovat a pocit svobody šlechtit. Zvlášť důležité je to se zřetelem na evidentní český návyk, jak se nám zřetelně jeví právě na příběhu, který jsem tu shrnul. Tedy sklon k řešení zkratkou, k vytváření fasády bez základů, k okamžité jednorázové improvizaci bez svědomité přípravné práce,“ apeluje Tesař.
„Nedostatek houževnatosti, o němž přece vyprávějí celé české dějiny dávno před Mnichovem, jehož projevem je těžké mravní zhroucení po Mnichovu a ještě horší zhroucení po roce 1969, ten nemožno odvozovat od toho zatraceného happeningu a jeho závěru,“ sděluje nekompromisně.
