Tři chlapíci na lehátkách s lahvovými pivy v rukou rozmlouvají: „Traktorista vyorá lebku a hned s ní běží na policii. Proč ji raději nezahrabe? Vždyť jí tam bylo dobře.“ Jen chvíli předtím sami na jevišti vraždí a sbor k tomu zpívá: „Zpívej, sbore, hudbo, hraj! Zde je Čechů zemský ráj.“ Začátkem června uvedla Komorní scéna Aréna v Ostravě premiéru hry Smíření, inspirovanou masakry, kterých se v roce 1945 dopouštěli Češi na Němcích. „Smíření je hra o tom, jaké hrůzy jsme schopni páchat. A také o tom, jak se chováme ke své nedávné minulosti,“ říká autor Tomáš Vůjtek.
Nechme lebky mrtvých Němců v zemi, chlácholí se Češi v divadelním Smíření
Proč jste napsal Smíření?
Ještě před „Smířením“ jsem napsal hru „S nadějí a bez ní“. Je to hra, která vypráví, jak se u nás budoval komunismus. A pak mi došlo, že je důležité podívat se také na to, co tomu předcházelo. Myslím si totiž, že předstupněm toho velkého zla, které začalo v padesátých letech, kdy mohl být kdokoli zatčen, mučen a popraven, byl divoký odsunu Němců, kdy každý mohl být zavražděn, znásilněn a mučen. A dokonce vznikl zákon, který to omilostňoval.
Ty události mají historickou a etickou rovinu. Obě prostupují vaší hrou. Psal jste ji jako autor řekněme „divadla faktu“, nebo jako člověk, který ta fakta intenzivně prožívá?
Fakta jsou jasná. Nic jsem si v té hře nevymyslel. Jediné, co jsem tomu přidal je rytmus, v jakém po sobě následují jednotlivé situace a obrazy. Také ironii a sarkasmus dialogů. Ovšem ta zvěrstva se skutečně stala a dopustili se jich Češi.
„Sotva jsme se pomodlili, vyrazili dveře. Bratrovi poručili, aby se svlékl. Potom jeho nahé tělo omotali filmem, který si přinesli z města. Byl to týdeník z října 1938, který zachycoval místní Němce, jak s horoucím nadšením vítají fýrera. Řekli mu, že teď to horoucí nadšení prožije ještě jednou, tentokrát na vlastní kůži. A pak ten film zapálili.“
Studoval jsem dějepis na pedagogické fakultě, takže vím, jak se k těm faktům dostat. Současně jsem tvůrčí člověk a v určitých momentech mě při práci s fakty dojímá, jak je historie sarkasticky černá. Co by člověk nikdy nebyl schopen vymyslet, to všechno se v moderních českých dějinách stalo. To je šokující. Takže jsem jako občan chtěl podat zprávu o tom, co se stalo a jako dramatik jsem fascinován tím, jaký materiál historie nabízí.
Vyrůstal jsem na absurdním, existenciálním dramatu, které zpochybňuje jakoukoli víru ve smysluplný lidský život. A najednou jsem se dostal k důkazům, které to všechno potvrzují. Je naprosto hrůzostrašné, co všechno je člověk člověku schopen udělat. Proto se v tom druhém, skrytém plánu ptám „Kdo jsme my?“ a současně také „Kdo je Bůh?“ Protože pokud Bůh není v nás, tak neexistuje. A ve „Smíření“ vyprávím o tom, jak moc jsme se vzdálili od toho dobra, které by nás mělo ochraňovat před zlem.
Proč jste tu hru nazval Smíření?
Smíření jsou dvojí. Smířeni jsou ti, kteří ta svinstva páchali. To druhé smíření spočívá v tom, že se Češi smířili s tím, že mají ve svých chalupách pozůstatky po Němcích, které jsme vyhnali. Já jsem to takhle dvojsečně nevymyslel. Takhle to prostě je. Tak s tím žijeme.
Češi s Němci se v té hře ovšem nesmířili.
Ten název je sarkastický výsměch všemu, o čem ta hra je. Smíří se tam pouze ti, kteří spáchali ty zločiny. Ti jsou spokojeni, ale nechtějí, aby se ty rány znovu otevíraly, aby se těmi zločiny společnost zabývala, protože to už je dávno všechno zakopáno pod zemí.
Takže by se ta hra mohla také jmenovat „Co bylo, bylo. Kašleme na to.“
Ano. Tak by se to mohlo jmenovat. Ovšem nebylo by to tak provokativní, protože když se to jmenuje „Smíření“, jde o facku divákovi, aby si uvědomil, jak se smířil s tím, jaké hrůzy jsme schopni páchat. A také o tom, jak se chováme ke své nedávné minulosti. A nejhorší je, že o těch věcech nemluvíme. Pokud o tom ovšem budeme mlčet, pokud to nepojmenujeme, tak se toho budeme bát. A čeho se bojíme, to může být použito proti nám. Proto je to neustále živé a je to politikum. Musíme prostě ty kostlivce vytáhnout ze skříně a ukázat, jací jsou.
„Nemám rád mrtvoly. Poslední dobou zase začínají vylézat. To by se jim mělo zatrhnout. Traktorista někde vyorá lebku a hned s ní běží na policii. Proč ji raději zase nezahrabe? Vždyť jí tam bylo dobře. Takhle se s ostatky nezachází. Na to jsou zákony!“
O kom je tedy ta hra? O zlu a slabosti českého národa? Kdo jsou to ti „my“, o kterých mluvíte?
Je to hra o tom, jak jsme hloupí. Celá má generace byla vychovávána v tom, že náš největší nepřítel je Němec. Všichni mladí muži, kterým se nepodařilo vyhnout základní vojenské službě, si hráli na vojáky a to zásadní, co se museli naučit, bylo, jak velkou má osádku bojové vozidlo Marder, jak daleko dostřelí jeho kanón a kulomet, kolik mužů tvoří posádka tanku Leopard. To bylo programově pěstované vědomí hrůzy z Němců, které politici zneužívají dodnes. Dokládá to třeba kampaň Miloše Zemana před posledními prezidentskými volbami. To mi připadá strašné. Je to nechutné.
Pokud o tom ovšem budeme mlčet, pokud to nepojmenujeme, tak se toho budeme bát. A čeho se bojíme, to může být použito proti nám. Proto je to neustále živé a je to politikum. Musíme prostě ty kostlivce vytáhnout ze skříně a ukázat, jací jsou.
Narodil se roku 1967 ve Frýdku-Místku. V roce 2009 začal jako stálý dramaturg pracovat v Komorní scéně Aréna v Ostravě. Divadlo uvádí mimo jiné jeho hry „S nadějí i bez ní“ a „Slyšení“, oceněné v Dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka. Hra „Smíření“ je završením Vůjtkovy sarkastické trilogie z moderních československých dějin.
Tomáš Vůjtek
Pětadvacet let jsem učil dějepis a ptal jsem se studentů, kdy a odkud k nám ti Němci přišli. Většinou mi vyprávěli, že po Mnichovu v roce 1938. Nevěděli vůbec nic o tom, že německá kolonizace má kořeny ve 12. století a týká se území, do kterých by tehdy žádný Slovan nikdy nešel, protože to bylo tak vysoko, v tak neúrodném kraji, v jakém by nikdy nedokázal přežít. To je ten problém. Neznalost historie.
Jak si ale vysvětlujete skutečnost, že se to vlastně stalo? Co se s lidmi v květnu 1945 a dalších měsících dělo, že byli schopni takového zla?
Psychologicky je to celkem pochopitelné. Vyhřezla nahromaděná hrůza a strach. Zásadní je však skutečnost, že intelektuální elita v čele s prezidentem Benešem nebyla schopná zasáhnout. Naopak. Beneš k tomu svými veřejnými postoji přispěl. Dokonce k tomu vybízel, když opakovaně prohlásil, že německý problém musí být „vylikvidován“. Tehdejší vládní moc nebyla schopna vyvražďování Němců zastavit.
„Už ani nevím, jak se to tam jmenovalo. Šli s námi i místní. Tam jim velitel řekl, že mají vykopat pro ty Němce jámu. Jeden si s námi i zastřílel. Ale ostatní spíš chtěli, ať si tu jámu vykopou Němci sami. Přece to prý nebudou dělat za ně. Jenomže Němci kopali tak pomalu, že bysme tam byli ještě teď. Nakonec to stejně odedřeli ti vesničani.“
Když se navíc v Postupimi vyjednávalo o detailech vysídlení třech milionů Němců z Československa, došlo k událostem, o kterých se lze domnívat, že mohly být záměrnou provokací a měly dokazovat, že další soužití Němců s Čechy není možné. Například výbuch muničního skladu v Krásném Březně u Ústí nad Labem označila československá vláda za sabotáž spáchanou Němci, členy podzemní organizace Werwolf. Krátce na to došlo v Ústí nad Labem k vraždění Němců, kteří byli svrženi z mostu Edvarda Beneše do řeky a na různých místech postříleni.
Zásadní je však skutečnost, že intelektuální elita v čele s prezidentem Benešem nebyla schopná zasáhnout. Naopak. Beneš k tomu svými veřejnými postoji přispěl. Dokonce k tomu vybízel, když opakovaně prohlásil, že německý problém musí být vylikvidován.
Je to šlendrián nebo záměr, že se o těch událostech a jejich okolnostech pořád tak málo mluví? Že je v tom česká společnost nevzdělaná, a tím tedy lépe manipulovatelná?
Je to chyba úplně stejná, jako ta na začátku. Je to chyba elit. Politici jsou schopni akorát to zneužívat, jakmile potřebují volební hlasy. Aby tomu voliči skutečně dobře rozuměli, na tom většinou zájem nemají. Je to tak směšné, až je to hloupé, nebo je to hloupé tak, že je to k smíchu. Bohužel.
Jednotní v tomhle přece všichni politici nejsou. Před rokem navštívil sjezd sudetských Němců lidovecký ministr Herman, letos předseda Bělobrádek.
Ovšem měli by tam jet i ostatní zástupci demokratických politických stran. Sociální demokraté v první řadě. Přesto vidíme, že se toho ČSSD bojí. Jak jinak si vyložit, že sociálně demokratický ministr zahraničí Zaorálek cítí potřebu okamžitě prohlásit, že tam Bělobrádek nejede jako člen vlády, ale jako předseda lidovců?
Herman i Bělobrádek však velmi dbají na to, aby neustále připomínali kontext těch událostí, jež následovaly bezprostředně po skončení války, během které usiloval Hitler o to, aby Češi navždy zmizeli z mapy Evropy.
Samozřejmě. Dokonce rozumím tomu, že když přišli příslušníci Svobodovy armády, kteří na východě prožili a viděli tu hrůzu, byli schopní jednat velmi tvrdě. Neobhajuji to, ale jsem schopen to pochopit. Jenže „Smíření“ je o Češích, kteří nikde nebyli. Nikdy nebojovali. Jen si nějakým způsobem potřebovali ukojit své ego nebo zachránit pověst. Prostě si v jisté chvíli chtěli zastřelit svého Němce, aby získali kredit. A stát to bohužel umožnil. V roce 1946 přijal zákon, který to de jure ospravedlnil. To je neuvěřitelné.
„Následuje vzpomínka, velká ne, spíš malinká, na ty časy revoluční. Nebojte se, budem struční. Čekali jsme mnoho dní, až zasedne soud národní. Oč v něm půjde, povím krátce. Potrestáme všechny zrádce. Ujistit vás všechny chci, že vše proběhne v intencích ministrů vnitra a obrany, s nimiž byly probrány podrobnosti naší akce. Neunikne žádný zrádce!“
Představoval jste si někdy sebe po válce v roce 1945?
Ve všech svých hrách si vždy představuji sebe. Jak bych se choval, co bych dělal. Proto jsou mé hry vlastně velmi krotké. Nejsou agresivní. Jenom se ptají. Aby se divák sám sebe ptal, jak by se zachoval. Ty hry nejsou o tom, zda je někdo hrdina, jiný zrádce, zbabělec a tak dál. Ty hry jsou o tom, kam se v určitých okamžicích vytratilo lidství. Nevím, co bych dělal v roce 1945. Jen doufám, že bych nebyl mezi těmi vrahy. Nejpravděpodobněji bych byl v tom davu, který jen přihlíží a neudělá vůbec nic.
Nevěděli, že německá kolonizace má kořeny ve 12. století a týká se území, do kterých by tehdy žádný Slovan nikdy nešel, protože to bylo tak vysoko, v tak neúrodném kraji, v jakém by nikdy nedokázal přežít.
Kdy nastávají ty okamžiky? Kdy se vytrácí lidství?
Tehdy nastala doba, kdy se Češi mohli vůči Němcům dopustiti čehokoli. Dokážu si představit, že kdyby tady najednou nastal totální výpadek elektrického proudu, tak mnozí ti krásní lidé, které kolem sebe vidíme, zjistí, že v tu chvíli neexistuje řád a budou se podle toho chovat. A je lhostejné, jestli to bylo v roce 1945 nebo 1848 nebo někdy jindy. To je prostě v nás.
To v nás ale má vždy hlubší kontext.
Pokud to budeme nahlížet historicky, musíme znovu brát na zřetel fakta. V roce 1918 se formovalo Československo a nikdo nepředpokládal, že bude tak veliké, jak bylo. Včetně Zakarpatské Ukrajiny. Tehdy Němci v Československu odmítali být. Existovaly čtyři německé provincie, které se chtěly odtrhnout. Jedna z nich byla například v Opavě, jmenovala se Sudetenland a později tomu všemu dala ten nešťastný název.
Jenže vznikl koncept československého národa, aby Češi a Slováci měli dohromady většinu. Slováků bylo asi dva a půl milionu, Čechů sedm milionů a Němců byly tři miliony. Ten postup byl vůči Němcům velmi utilitární. Ve smyslu: ‘Hele, nás Čechoslováků je deset milionů a vás jenom tři. Takže my jsme většina a vy menšina’.
„Na stole byla tatínkova polévková lžíce. To bylo to poslední, co jsem uviděla. Propadla jsem se do tmy a ta tma mě bolela. Pak ze mě strhali šaty, a když bylo po všem, uřezali mi prsa. V krvavých proudech ze mě vytékal život a já jsem se začala bát smrti. Třásla jsem se. Cítila jsem, jak mé tělo chladne. Ale pak světlo rozehnalo tmu a já jsem uslyšela andělský zpěv.“
Nicméně i přesto se za první republiky objevily německé strany, které byly vstřícné vůči Československu. Jenže to všechno šlo do kytek s počátkem hospodářské krize. V pohraničí nebyl téměř žádný průmysl, kromě textilu a bižuterie. Což není zrovna zboží, které by si lidé kupovali v době, kdy nemají na chleba.
Ty hry nejsou o tom, zda je někdo hrdina, jiný zrádce, zbabělec a tak dál. Ty hry jsou o tom, kam se v určitých okamžicích vytratilo lidství. Nevím, co bych dělal v roce 1945. Jen doufám, že bych nebyl mezi těmi vrahy.
Česká politika byla navíc tehdy tak hloupá, že neexistovalo centrální vysílání v německém jazyce, které by informovalo v československém duchu. Takže jediné, co slyšeli Němci v Československu německy, bylo z Německa. A za takových okolností se přece nelze Němcům divit, že mysleli tak, jak mysleli. Československá republika se prostě o své Němce neuměla postarat.
Jakou roli v tom po válce sehrál Edvard Beneš?
Zhrzený prezident přišel na nápad vyřešit všechny problémy tím, že ty tři miliony Němců vystěhuje a nechal si to posvětit od Stalina. To byla cesta ke katastrofě, která následovala. Protože vyhnání a vraždění Němců umožnilo pozdější nástup totálního komunismu. Neříkám, že to nebylo také díky tomu, že nám to spojenci umožnili. Samozřejmě, že to bylo v Postupimi dohodnuto. Ovšem, kdyby s tím Beneš nepřišel a Češi to nevzali za své, tak se to nestalo.
Říkáte, že se o tom v Česku málo mluví. Není ovšem právě vaše hra důkazem, že to tak úplně není? Odněkud jste přece čerpal. Ty informace jsou k dispozici.
Není to tak, že by se o tom vůbec nemluvilo. Široká debata historiků existuje a celý problém je velmi důkladně zmapovaný. Vznikly spolky, které vztyčují smírčí kříže a to je všechno velmi pěkné. Zásadní potíž je s tím, že to neprostoupilo do vědomí společnosti a že o tom téměř nikdo z politiků, a podle mě i záměrně, nechce otevřeně mluvit na veřejnosti. Živit ten strach je stále dobrý politický kapitál.
„Hučí voda, šumí bor, libě zpívá český sbor. Zpívej, sbore, hudbo, hraj! Zde je Čechů zemský ráj. My v něm stejně jako vy máme svoje domovy. Hezčí zemi nezná svět, všude skví se jara květ. Naše píseň slavně zní, zítřku vstříc kráčíme s ní. Hrdě se má ňadra dmou písní českou, písní mou.“
Smíření je o Češích, kteří nikde nebyli. Nikdy nebojovali. Jen si nějakým způsobem potřebovali ukojit své ego nebo zachránit pověst. Prostě si v jisté chvíli chtěli zastřelit svého Němce, aby získali kredit. A stát to bohužel umožnil.
Proto ve „Smíření“, stejně jako v jiných hrách, používám černý humor, sarkasmus a ironii, protože když se tomu dokáži vysmát, tak už se toho nebojím. Ten příběh má pro mne navíc autentické zázemí. Má bývalá žena koupila statek, který kdysi patřil Němcům. A protože to jsou hodní a slušní lidé, kontaktovali v Německu potomky původních majitelů a pozvali je k sobě.
Člověk, kterému bylo asi deset, když se dostal do odsunu, byl šťastný, že se může podívat do domu svého dětství. Na statek, který mu byl domovem. Dojatě vyprávěl, že je to tam všechno úplně stejné, jako tenkrát. Pořád ale hledal nějaký obraz, který dobře znal. A když ho popsal, vzpomněla si má bývalá manželka, že ho zná, že visí u sousedů o dva domy dál. Jako, že ho někdo zachránil před zloději… To jsou ty příběhy, ke kterým se nehlásíme a tváříme se, že neexistují.
Vůbec si nemyslím, že bychom se teď měli začít křižovat a kát se za to, že žijeme v ukradených barácích. Akorát bychom to měli o sobě vědět a neustále si to připomínat.