Tomáš Netočný

Bývala krásná a slavná. Lidé z okolí přicházeli ve svátečních šatech a tancovali do rána. S lodičkami v rukou se pak ženy a dívky vracely na boso přes kopce do svých chalup. Tančírna v Račím údolí pod Rychlebskými horami byla perlou této části Sudet. Pak Češi vyhnali Němce a Sudety zpustly. Ještě nedávno byla Tančírna ruinou. „Centrum je tam, kde si ho vytvoříte,“ říká výtvarnice Zdeňka Morávková z Tančírny. Spolu s dalšími lidmi z Javornicka udělala Tančírnu zase krásnou a slavnou.

Škola byla obehnána plotem, jako všechny školy v Turecku. Bylo referendum a lidé přicházeli odevzdat svůj hlas. S Erdoganem, nebo proti? Roman Staněk seděl ve volební místnosti a všechno sledoval. V tom se venku rozletěla brána, na dvůr najel transportér a do školy vtrhli policisté s puškami. „Vyvlekli toho muže ještě s volebním lístkem v roce,“ vypráví Staněk. Už několik let je pozorovatelem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Letos prožil měsíc v Turecku během referenda o změnách ústavy. „V Česku nejde mnoho lidí volit, protože jedou na chalupu. V Turecku nevolí, protože mají strach,“ říká v rozhovoru pro web ČT24.

„Jeden člověk? Za tři dny?“ divili se lidé v ulicích Prahy, když se letos setkali se zvláštním tvorem Homo cucullus. Osoba ověšená obaly, jež průměrný Čech vyprodukuje za tři dny, byla petkami a pytlíky zcela zahalena. „Obchodníci jsou schopni nabízet třeba vejce bez skořápky. Žloutek s bílkem zabalí do tetrapaku a tvrdí zákazníkům, že pro ně dělají to nejlepší. Svět se přitom topí v odpadech,“ říká v rozhovoru Petr Hanzel, spoluzakladatel iniciativy Bezobalu, která v roce 2017 otevřela už druhou bezobalovou prodejnu a během kampaně vypustila do pražských ulic Hominidae cuculli, neboli „lid obalový“.

Provincie Mchinji leží v Malawi asi tisíc metrů nad mořem a je to jedno z nejchudších míst na Zemi. Většina venkovanů tam nemá žádné peníze. Jedí kukuřici, kterou sklidí na mizerné půdě. Pokud nesklidí, umírají hlady. Poslední dobou se však stává zvláštní věc. Rodina z nuzné chatrče vezme sotva narozené kůzle a daruje ho sousedům. „Nejchudší lidi světa učíme obdarovat své blízké. Aby věděli, jaké to je,“ říká lékař Rastislav Maďar. Česko-slovenská neziskovka International Humanity, kterou zakládal, pomáhá lidem v Malawi k důstojnému životu.

Svůj web otvíral Pavel Fischer slovy: „Hlásím se do služby“. Pak slogan změnil na „Prezident evropského střihu“. Bývalý diplomat, Havlův poradce a šéf Ústavu empirických výzkumů STEM se registroval koncem října. „Nevydržel jsem se dívat se založenýma rukama. V kampani mi chyběla klíčová témata,“ vysvětlil svou kandidaturu. „Škoda, že se Pavel rozhodl tak pozdě. Ale snad to dožene,“ říká jeden z jeho podporovatelů, biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz.

Bylo to 29. listopadu 1989, když federální shromáždění zrušilo článek o vedoucí úloze KSČ. Klíčový moment. „Vy nejste dnes večer šťastný, Michale?“ ptá se produkční americké CBS Michala Horáčka. „Jsem,“ odpověděl Horáček. „Že to na vás není vidět.“ Jak mu mám vysvětlit svůj šťastný smutek nad tím, že jsme byli svědky zázraku? Celý národ se právě raduje a vášnivě věří, že takové to už bude pořád. Nadšené, vroucí a tak nadějeplné. Jenže nebude, nemůže. Takto si tenkrát Michal Horáček poznačil své pocity do poznámkového bloku.

Ve svých jednačtyřiceti je nejmladším z prezidentských kandidátů. Podpisy pod petici začal sbírat už v srpnu 2016. Do potřebných padesáti tisíc mu jich chybělo tisíců šest, a tak požádal o podporu senátory. Získal ji od jedenácti z nich. „Začal jsem vnímat nebezpečí, která ohrožují demokracii v naší zemi, a řekl jsem si, že s tím musím přece něco udělat,“ vysvětluje lékař, učitel mediků a občanský aktivista Marek Hilšer, proč se pustil do boje o Hrad.

Nejprve oznámil, že posbírá 50 tisíc podpisů, ale neuspěl. Ke kandidatuře na prezidenta pomohlo nakonec Jiřímu Hynkovi 22 poslanců. Jejich jména šéf Asociace obranného průmyslu nezveřejnil. Sdělil pouze, že jde převážně o členy branného a bezpečnostního výboru. „Budu zodpovědně a aktivně plnit úlohu vrchního velitele ozbrojených sil,“ píše Jiří Hynek na svém webu. „Nemusím se k tomu nic učit. Pohybuji se v této oblasti už dlouho,“ dodává v rozhovorech s novináři.

Kde se objevila marka, frank nebo dolar, tam byli také oni. Veksláci. Václavské náměstí v Praze jich bylo plné. „Bitte tauschen… Change? Change many. Bitte tauschen…“ nabízel Vít Chaloupka na záchodku hotelu Evropa. Veksláky zplodil komunistický režim, jeho hospodářská politika řízená Moskvou. Proto je také systém toleroval. Stali se jeho součástí. „My jsme proti komunismu bojovali,“ tvrdí naopak vekslák a spolupracovník StB v novém dokumentu Příběhů 20. století.

Sovětští vojáci pochodovali přímo pod okny třídy a osmák Miroslav Jirounek dával otevřeně najevo, co si o tom myslí. V roce 1969 nastoupil do školy nový zástupce ředitele. Kádrovák, udavač a učitel občanské nauky. „Řval na mne, co si to dovoluji, kritizovat poměry,“ vzpomíná Miroslav Jirounek. A právě ve školní lavici v něm začal klíčit vzdor, který pak formoval celý jeho další život. „Nelituji, že jsem nikdy nedržel hubu a krok,“ říká v dokumentu ČT Škola normálního života.

Pracovní doba začínala v pivnici U Karla. Pivo za korunu sedmdesát, panák rumu za čtyři deset. Ve dvanáct porada v redakci Mladé fronty a pak zase ke Karlovi. „Gottwaldův odkaz není pouze na papíře. Je i v myšlení a práci těch, kdo se dokážou řídit jeho příkladem,“ sděloval Martin Komárek na stránkách deníku Socialistického svazu mládeže. „Když člověk znásilnil své přesvědčení, dali mu volnost. Takový nechutný obchod,“ přiznává novinář v dokumentu Hlídací psi normalizace z cyklu ČT Příběhy 20. století.

Osmasedmdesát poslanců. Pouze jednou měla jedna strana ve sněmovně více mandátů, než má teď hnutí ANO. V roce 2006 to byla ODS. Nejsilnější politický subjekt je uskupením lidí, kteří do politiky vstoupili nedávno. Stejně jako lídr Babiš. „Pořád slyším, že Babiš jediný je ten, který vyhrál volby. Tak to ani náhodou. Volby jsem si ve svém kraji vyhrál sám,“ říká dva dny po volbách v rozhovoru pro ČT24 poslanec ANO Milan Brázdil.

Rozhádaná, nejednotná. Strana, která nezvládla nová témata. Přitom čtyři roky pracovala ve vládě, cítí odpovědnost za sociální stát, ale neumí o tom přesvědčit voliče. Tak vidí sami sebe po historickém neúspěchu ve volbách čeští sociální demokraté. „Naše chyby jsou dlouhodobé a v posledních měsících se s nimi už nedalo nic udělat,“ míní senátor Jiří Dienstbier. „Byli jsme přesvědčení, že všechno děláme dobře, ale ono to tak asi nebylo,“ uvedl lídr ČSSD v severních Čechách Jaroslav Foldyna.

Sociální stát je ve vážném ohrožení. ČSSD na dně. Utržila tak velkou porážku, kterou ani tak protřelý politik, jakým je bývalý předseda vlády a šéf strany Vladimír Špidla, nečekal. „Jedinou nyní jasnou příčinou je rozpolcenost strany. Jakmile nastane rozpor, jdete pryč,“ řekl krátce po sečtení hlasů pro web ČT 24. „Jsme pro voliče chladní technokraté. Správcovská strana bez ideje,“ sdělil.

Na Valašsku už bylo po žních a také Jan Sedláček měl sklizeno. Když se večer 6. září 1983 vracel domů, čekali na něj ve služebním voze. „Domovní prohlídka!“ oznámili příslušníci VB. „Ogaři z Valašska. Žádní Rusi nebo nějaká taková banda,“ vypráví Jan Sedláček. Téměř třicet let komunistům trvalo, než ho přinutili vstoupit do družstva. Jana Sedláčka však nezlomili. „Komunisté byli horší než nacisté,“ říká v dokumentu Meze z cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století.

Látky způsobující rakovinu: Spolana Neratovice. Polétavý prach: ArcelorMittal Ostrava. Skleníkové plyny: Elektrárna Počerady. Chemický průmysl, hutnictví, energetika. Podle aktuální zprávy neziskové organizace Arnika, která na základě nové analýzy sestavila žebříčky největších průmyslových znečišťovatelů životního prostředí v Česku, tři lídři ve svých kategoriích v roce 2016. Životní prostředí nejvíce znečišťovala právě chemička Spolana a tepelné elektrárny.

Těžili uhlí podle plánu, hromadila se hlušina, ale chybělo auto, které by ji vyváželo na haldu. „Soudruhu, potřebujeme na Švermu tatrovku,“ povídá horník Jaroslav Ondráček ministru paliv. Na XV. sjezdu KSČ v roce 1976 byl zvolen do ústředního výboru a zařídit náklaďák už nebyl problém. „Pořád slyšíme, že za nás bylo všechno špatně. Nezlobte se, ale jak říká moje žena, Prahu jsme měli oplotit a nechat vychcípat,“ míní Ondráček o listopadu 1989 v dokumentu ČT a společnosti Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.

Z domu vychází muž. V náručí nese loutku. Ruce tenké jako hůlky má loutka složené na těle, hlavu neúměrně velkou k trupu. Teprve, když sedí v invalidním vozíku, není pochyb. Je to živý člověk. Následkem kruté nemoci stalo se Juliu Vargovi vlastní tělo utrpením. Ovšem duši měl velkou a v beznaději totality dával sílu druhým. „Nemohl se ani pohnout, přesto se režim Julka bál,“ vzpomínají jeho blízcí v dokumentu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Legenda o svatém Juliovi.

Je to jedna z klíčových scén filmu Ztraceni v Mnichově. „Mám v tom dva roky života,“ přesvědčuje režisér produkčního a trvá na tom, aby jeho snímek byl dokončen. „Jo? Tak to je škoda, že sis za ty dva roky nerozmyslel, o čem ten film má být,“ křičí produkční, uteče ze záběru a je slyšet, jak práskl dveřmi. Jenže co jsou dva roky? Od podepsání mnichovské dohody 29. září 1938 je to právě 79 let a Češi stále nemají jasno, co se tehdy vlastně stalo a jak tomu rozumět.

Kolik nevinných lidí dostal do vězení, není už možné doložit. Stejně tak nikdo přesně nevyčíslí počty těch, kterým otravoval život, naháněl jim strach, rozbíjel vztahy a lámal charaktery. Z jeho doznání je však zřejmé, že jich v komunistickém Československu byly stovky. Bývalý major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč ani s odstupem času ničeho nelitoval. „Uspokojovalo mne to,“ říká bez váhání před kamerou v dokumentárním cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století.

Jiráskův most v Praze byl obsypaný zvědavci. Plné bylo také nábřeží. Lidé hleděli k záchodkům, odkud veřejná bezpečnost vyváděla skupinku mužů. „Normální chlapíky s aktovkami tam srovnali do řady,“ vzpomíná fotografka Libuše Jarcovjáková, která tehdy zátah viděla. Každé menšině byl režim před rokem 1989 nepřítelem. Homosexuály a lesby stavěl na roveň zrůd, které nemají v socialistickém zřízení co pohledávat. „Ten zátah byl strašně ponižující,“ říká Libuše Jarcovjáková v novém dokumentu ČT a společnosti Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.

Věděl, že to jsou „hnusáci“. A také věděl, že si to jednou „vyžere“. Přesto se s příslušníky Státní bezpečnosti scházel, nechal si platit pivo a dvakrát přijal několik stovek jako odměnu. Jiří Imlauf podepsal před třiceti lety spolupráci s komunistickou StB. Tehdy se s tím nesvěřil ani svému nejlepšímu příteli. Teď o tom mluví v novém dokumentární cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století. „Vzít si od estébáka prachy. Ta věta zní příšerně. Jenže já si je tenkrát vzal,“ říká Jiří Imlauf a divák může mít pocit, že to z obrazovky sděluje právě jemu.

Seděli v armádním kině a byli jako v transu. Na plátně běžely „Lásky jedné plavovlásky“ a něco tak vzrušujícího Rusové ještě neviděli. Ve výcvikovém prostoru Milovice chodili v létě 1968 českoslovenští vojáci se Sověty tajně na pivo, vyměňovali si cigarety i odznaky vzorných vojínů, večer se dívali na filmy. Sověti promítali pohádky, domácí Formana. „Kamarádili jsme se s nimi,“ vzpomíná Josef Bannert, který byl tenkrát v Milovicích na vojně. Část společného cvičení Varšavské smlouvy „Šumava 68“ probíhala také tam. Když cvičení skončilo a Rusové odjeli, jen málokdo tušil, že brzy budou zpátky. Vrátili se 21. srpna.

V době, kdy si v areálu Dolních Vítkovic v Ostravě desítky tisíc lidí užívaly atmosféru největšího hudebního festivalu v Česku Colours of Ostrava, procházel centrem města průvod asi stovky lidí s hesly. V čele průvodu bubnovali bubeníci, z reproduktorů v dodávce hrálo reggae. „Dollars of Colours“, stálo na hlavním transparentu. „Během posledních let se stal festival megalomanskou akcí, jejíž financování nelze přehlížet,“ uvedla v rozhovoru pro web ČT24 jedna z organizátorek, studentka sociologie Anna Václavíková z iniciativy Probuď domy.