Tomáš Netočný strana 3 z 3

Desítky tisíc lidí shromážděných 25. ledna 1969 v ulicích Prahy byly nadějí, že se Československo nesmíří s okupací vojsky Varšavské smlouvy ze srpna předchozího roku. Na pokyn z Moskvy měly všechny bezpečnostní složky nejvyšší stupeň pohotovosti a lidé vyšli do ulic, aby se rozloučili s Janem Palachem. Jeho rakev byla vystavena na nádvoří Karlovy univerzity. Odtud ji potom mohutný zástup doprovázel přes Staroměstské náměstí k filozofické fakultě, odkud byla převezena na Olšanské hřbitovy.

Smrt, kterou si Jan Palach v lednu 1969 přivodil tím, že se na Václavském náměstí v Praze polil benzinem a škrtnul zápalkou, nebyla sebevraždou. Teolog a evangelický duchovní Jakub Trojan je přesvědčený, že Palach položil svůj život, aby probudil lidi z letargie, do které se po okupaci Československa začala společnost propadat. „Ten čin nebyl výrazem zoufalství a rezignace, jak to u sebevrahů bývá. Byl to naprosto ojedinělý pokus zmobilizovat svědomí a srdce lidí proti zlu. Nebyla to sebevražda, nýbrž oběť. Neměla burcovat ke smrti, ale k novému životu,“ říká Jakub Trojan, muž, kterého Státní bezpečnost chtěla obvinit, že Palacha k upálení přesvědčil.

Na volební kongres Občanské demokratické strany do Ostravy přijel v sobotu Petr Fiala s jistotou, že bude opět jejím předsedou. Žádného soupeře neměl a nominaci dostal od všech krajů. „Nemá smysl pořád se omlouvat a mluvit o chybách. Druzí to navíc nedělají. Udělala to jen ODS a dnes už chceme mluvit o tom, co lidem nabízíme,“ říká v rozhovoru šéf strany, kterou označuje za momentálně jedinou skutečně konzervativní stranu na domácí politické scéně.

Uprchlíci a byrokratický Brusel jsou hlavním vnějším nebezpečím pro Českou republiku. Kdykoli předseda ODS Petr Fiala na toto téma zavedl ve svém projevu na kongresu občanských demokratů řeč, sklidil potlesk celého sálu. A ve volbách předsedy strany pak získal přes devadesát procent hlasů všech delegátů.

Lyudmila Deyneka bydlí ve Lvově v ulici T. G. Masaryka a je předsedkyní České besedy, nejstaršího českého spolku krajanů. Dětství prožila na Urale, kam režim poslal jejího otce do vyhnanství. Václav Topinka byl stalinistickému Sovětskému svazu podezřelý svým českým původem a navíc byl novinář. Měl skončit na popravišti, potom mu byl trest smrti změněn na 25 let v lágru.„Naše rodina má s Ruskem své hluboké zkušenosti a táta předvídal, že nás nikdy nenechá na pokoji. Když se Ukrajina odtrhla od Sovětského svazu, nevěřil, že to může být tak snadné, jak to tenkrát vypadalo. Tvrdil, že nezávislost nastane, až se Ukrajina vykoupe v krvi. Nevěděli jsme, kdy to přijde, ale skutečně to přišlo,“ říká Lyudmila Deyneka.

V půli srpna odcestovala Markéta Kutilová do Sýrie. Když pak po měsíci přijela domů, chtěla se okamžitě vrátit zpět. Do města v syrském Kurdistánu jménem Kobani, které kurdští bojovníci ubránili před Islámským státem. „Nenávist k uprchlíkům byla v Česku najednou tak velká, že jsem tomu nemohla uvěřit,“ říká. Už pět dnů po příjezdu ze Sýrie však měla Markéta Kutilová první přednášku. Bez větší propagace se v brněnském kině Skala sešlo pět set lidí. Téma? „Kdo jsou a proč k nám přicházejí uprchlíci.“ Od září do prosince pak po celém Česku přednášela tisícovkám posluchačů. A s fotografkou Lenkou Klicperovou stihla vydat reportážní knihu „Islámskému státu na dostřel“. Peníze z prodeje knížky ukládají novinářky do veřejné sbírky SOS Kobani a v únoru se do Sýrie chystají znovu.

European Research Council je něco jako evropská grantová agentura, která má u vědců v Evropě zřejmě největší kredit. Její granty získávají jen špičkové vědecké projekty a udělení takového grantu je považováno za prestižní ocenění. Grant ve výši 3,3 milionu eur získal letos český biolog Vojtěch Novotný, který se už přes dvacet let věnuje výzkumu ekologie tropického lesa na Papui Nové Guinei. Se svými spolupracovníky chce zjistit, proč se v tropickém lese vyskytuje tak ohromné množství rostlinných a živočišných druhů.

„Lidé, kteří jsou schopni zcela iracionálně hájit například anexi Krymu, jsou velmi často lidé, kteří mají nevyrovnané svědomí s obdobím komunismu. Zůstává to v rodinách a často se to přenáší z generace na generaci,“ říká ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa. Portál Paměť národa, který Post Bellum provozuje, se stal držitelem ocenění Křišťálová lupa 2015 za nejlepší internetový projekt v kategorii Veřejná služba. Paměť národa sbírá svědectví lidí, kteří pamatují zásadní události Československých ději a byli jejich účastníky. Společně s nimi zveřejnilo Post Bellum začátkem prosince svou Adventní výzvu.

Rodák z Lužických hor Jan Hradecký žije na opačném konci republiky – v Jistebníku na hranici Chráněné krajinné oblasti Poodří. Krajinu lužních lesů se slepými rameny a meandrující řekou Odrou i modré pohoří Beskyd na obzoru si zamiloval. Ostatně krajinu a vodu v ní zkoumá. Na Ostravské univerzitě vedl katedru fyzické geografie a vloni byl akademickým senátem zvolen děkanem Přírodovědecké fakulty. „Ztratili jsme kontakt se svou krajinou i světem za jejími hranicemi. Strašíme se povodněmi, suchem a uprchlíky, protože těm problémům nerozumíme. Místo toho, abychom začali myslet a rozumně jednat, tak si naháníme hrůzu,“ říká v rozhovoru.

Všichni čtyři se narodili v předválečném Československu. Všichni v době, kdy byl 17. listopad v kalendáři obyčejným dnem. Ještě jako děti nebo velmi mladé lidi je válečné události zavlekly každého jinam. Všechny do míst, která se nesmazatelně zapsala do dějin Čechů a Slováků. Terezín, Banská Bystrica, Tobruk, Osvětim… Dvě ženy a dva muži se večer 17. listopadu sešli v Praze, kde přijali Ceny paměti národa.

Nejprve přišla úleva a mírná naděje. Teď jsou mezi obyvateli v Horním Jiřetíně opět cítit pochyby a nejistota. Šestadvacet let po pádu režimu budovaném na lži se tam lidé ptají: „Kdo nám tady vládne, demokracie nebo peníze? Čemu máme věřit a co bude dál?“

Své kolegy oslovuje „přátelé vojáci“ a sám se označuje za „velitele 1. československého praporu vojáků v záloze.“ Bývalý elitní důstojník armády České republiky Marek Obrtel na sebe poprvé výrazně upozornil v prosinci 2014, když veřejně oznámil, že se vzdává vyznamenání Severoatlantické aliance, protože považuje NATO za zločineckou organizaci. Oslovení odborníci se shodují v tom, že jde o velmi dobře promyšlenou propagandistickou práci.

V nažehlených kalhotách, v kabátě na míru přistupuje k hrobce a na zelený trávník pokládá růži. Pak svižně pozdraví pravou paží zalomenou v lokti. Palec překrývá malíček, tři prsty mezi nimi jsou vztyčené. Na desce náhrobku je napsáno T. G. Masaryk a muž, který sem květinu přinesl, se jmenuje Jiří Navrátil. Odkazu prvního československého prezidenta zůstal věrný navzdory pohnutým dějinám 20. století a hlásí se k němu i dnes kritikou poměrů v České republice.