Rodák z Lužických hor Jan Hradecký žije na opačném konci republiky – v Jistebníku na hranici Chráněné krajinné oblasti Poodří. Krajinu lužních lesů se slepými rameny a meandrující řekou Odrou i modré pohoří Beskyd na obzoru si zamiloval. Ostatně krajinu a vodu v ní zkoumá. Na Ostravské univerzitě vedl katedru fyzické geografie a vloni byl akademickým senátem zvolen děkanem Přírodovědecké fakulty. „Ztratili jsme kontakt se svou krajinou i světem za jejími hranicemi. Strašíme se povodněmi, suchem a uprchlíky, protože těm problémům nerozumíme. Místo toho, abychom začali myslet a rozumně jednat, tak si naháníme hrůzu,“ říká v rozhovoru.
Jaký byl rok 2015 pro krajinu Čech, Moravy a Slezska?
Letos jsme měli dobrou příležitost si uvědomit, jak příroda dokáže promluvit směrem k člověku. Kromě toho, že jsme v posledních dvaceti letech měli možnost pochopit, co jsou to povodně, začínáme už také chápat, co je to sucho. Jenže znovu se ukazuje, jak se pohybujeme ode zdi kde zdi. Po povodních vždy rezonuje snaha dělat všechno tak, abychom se před nimi dokázali chránit, aby příště byly škody co nejmenší. Teď se objevila hrozba jménem sucho a už se začínají objevovat nové návrhy na stavbu velkých údolních nádrží, které by dokázaly zadržet ohromné množství vody v krajině. Toho se bojím.
Proč?
Protože řešení problémů spojených s extrémy, jakými jsou povodně a sucho, nemůže spočívat jen ve stavbě dalších velkých přehrad. Je nezbytné připravit koncepci, jak se chovat v krajině, jak v ní hospodařit, abychom posílili její přirozenou schopnost zadržovat vodu. A jedním ze základních problémů je způsob, jak nakládáme s půdou.
Ke krajině se totiž chováme velmi nerozumně, nešetrně a neekonomicky. Nejen, že se stále většího množství půdy nenávratně zbavujeme výstavbou na „zelené louce“, ale velkým problémem je stav, v jakém se půda nachází. Její fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. A ten je alarmující, protože půda degraduje, ztrácí schopnost pojmout vodu. Hladiny podzemních vod klesají nejen kvůli tomu, že od jara do podzimu málo prší a v zimě málo sněží, ale také proto, že půda je udusaná těžkými stroji, se kterými ji zemědělci obdělávají. Pokud konečně zaprší, nebo taje sníh, utužená půda povrchovou vodu do podzemí prostě nepustí.
Letošní rok byl mimořádně teplý a suchý. Jenže žádný klimatolog vám neřekne, jestli příští rok dva nebo tři nebudou zase extrémně vlhké. Globální změna klimatu s sebou nemusí přinášet pouze vlny veder a sucho, ale také zvýšenou variabilitu extrémů. Vznikla sice vládní meziresortní komise s názvem Voda – Sucho, ovšem otázkou je, jak bude fungovat. Zda nevznikla jen ad hoc, protože jsme měli suchý rok. Doufám, že cílem nebude komise sama, ale vytvoření rozumné strategie, jak se na změnu klimatu adaptovat, a že toto téma po několika měsících nezapadne, podobně jako zapadla v minulosti jiná témata související s životním prostředím.
Mluvíte o změně přístupu ke krajině. Jaký je tedy její skutečný stav?
Pokud nechceme neustále opakovat chyby, nebo kumulovat negativní efekty naší činnosti v krajině, potřebujeme data. Běžná je například praxe, kdy stát prostřednictvím svých institucí hospodaří na vodních tocích, něco tam staví a nějak na to dohlíží. Ale těm, kteří to dělají, chybí často základní informace o tom, jak se ta voda v krajině chová. Chybí tam přesná hydrologická data.
Teď jsem si v Beskydech a Jeseníkách znovu uvědomil, že máme velmi nepřesná data o drobných tocích v horských oblastech. Přesto vznikají projekty na výstavbu malých hrází, různých klauzů, protierozních opatření, ale pracuje se s velmi nepřesnými daty. Něco budujeme, ale vůbec nemáme představu o tom, jaký je tam hydrologický režim. My o tom nic nevíme. Nevíme, jaké je množství půdy, písku, štěrku a dalšího materiálu, který ty horské potoky v krajině přenášejí, neboli jaký je jejich potenciál z hlediska transportu sedimentů. Přesto tam postavíme jakousi hráz za několik milionů korun. Jen aby to vypadalo, že zadržujeme vodu v krajině.
Má tedy stav vodních toků, i těch v horských oblastech, podíl na tom, že vody v krajině ubývá?
Nepochybně. Stále znovu se opakují situace, kdy například v nějakém místě na horách spadne hodně vody a rozbouřený potok strhne kus cesty nebo pozemku. Tohle se ale na horách prostě stává, a kdo tam žije, musí s tím počítat. Jenže místo toho, aby se ta cesta prostě opravila, začnou se vymýšlet opatření, jak tomu příště zabránit. A tak správce toku utratí ze státního rozpočtu několik milionů korun a postaví tam malou nádrž, která má vodu zadržet. Ovšem každá taková stavba nezadržuje pouze vodu, ale také sedimenty, které voda přenáší z hor do nížiny. Ty pak v korytech pod hrázemi chybí, potoky a řeky se zařezávají hlouběji a hlouběji, voda odtéká stále rychleji a krajina vysychá. Jedním z následků je pak i pokles hladiny podzemní vody. Je to začarovaný kruh a děje se to pořád dokola, aniž by někde byla vidět snaha tyto věci razantně omezit. Správci toků totiž rádi pracují s hysterií lidí, kterým chybí znalosti. Stejně jako politici. Strach a omezený rozhled lidí využívají ve svůj prospěch, protože o nic jiného než o finanční zájmy většinou nejde. Zda by se to dalo dělat lépe a zároveň levněji, o tom se moc nemluví.
Jak by to tedy mělo vypadat?
Podle mne je velmi důležité komunikovat se všemi hráči v povodí. A nejen s nimi hovořit, ale i šířit osvětu. Mně se líbí bavorský model, kdy existuje funkce „vodohospodáře – vyslance“, který pracuje v terénu, pohybuje se mezi lidmi. Komunikuje s nimi, hledá problémy a pak je posouvá na ta správná místa, organizuje jednání nad konkrétními problémy v povodí. Zároveň zprostředkovává pohled správce povodí, přesvědčuje lidi o nových přístupech a opatřeních, která v povodí pomáhají eliminovat dopady povodní nebo sucha.
Podobný styl práce vidíte i v USA nebo Kanadě. Tam dokonce vznikají manuály pro občana, jak se v povodí chovat. Lidé jsou do správy věcí přímo zaangažováni. Mohou například získat patronát nad úsekem vodního toku.
Tohle my vůbec neumíme. U nás najedou do potoka bagry a lidé pak hledí, co to tam dělají. A jdou se zeptat dělníků, co se to vlastně děje. Ovšem je tu často také nezájem lidí o krajinu, ve které žijí. My se nestaráme. My žijeme sami pro sebe a ne v komunitě, která by se zajímala o své okolí. Je to podobné, jako když vám někdo opakovaně vykrádá dům, všichni v okolí to vědí, ale nikdo vám nepomůže toho zloděje chytit. Nebo dokonce i vy sám vidíte, že vám ty brambory nebo uhlí ze sklepa někam mizí, ale nic s tím neuděláte. Ta naše pasivita je extrémně nebezpečná.
Během prázdnin a koncem léta byla média plná titulků, ve kterých dominovalo slovo „sucho“. Pak to slovo vystřídali „uprchlíci“ a na sucho jakoby se ve společnosti zapomnělo. Jak si to vysvětlujete?
Reakce české veřejnosti na uprchlíky má naprosto stejný kontext, jako povodně, sucho a všechno, co se děje v krajině. Protože my místo toho, abychom se to snažili pochopit, místo toho, abychom byli aktivní, tak se vzájemně strašíme. Ztratili jsme kontakt se svou krajinou i světem za jejími hranicemi. Strašíme se povodněmi, suchem a uprchlíky, protože těm problémům nerozumíme. Místo toho, abychom začali myslet a rozumně jednat, tak si naháníme hrůzu.
Často postrádáme nějaké srovnání. Nějak moc se omezujeme na naši českou kotlinu, sami na sebe. I to jiné, které v naší krajině bylo dlouho dobu s námi a mohlo nám podávat nějakou zpětnou vazbu a mohlo nás korigovat, už nemáme. Nesmírně v naší společnosti chybějí Židé a Němci, kteří tady ještě celkem nedávno byli. Mnohé z toho, o čem se bavíme, odešlo s nimi. Domnívám se, že spolu s Němci a Židy bychom jako národ byli mentálně mnohem vyspělejší. Zřejmě bychom uměli i lépe hospodařit a měli ke krajině jiný vztah.
Na to, jak společnost reaguje na uprchlíky, povodně nebo sucho mají velký vliv média. V souvislosti s uprchlíky však začala být docela silně slyšet také akademická obec. Jak si akademici poradí se suchem?
V dnešních médiích mi vadí především ta neuvěřitelná zkratkovitost. Chápu, že současný svět žije ve zkratce. Jenže ta zkratka je extrémní. Mně to připadá tak, že lidé čtou jen nadpisy. Kde jsou novináři, kteří by například s tématem sucha, povodní a krajiny dlouhodobě pracovali a dokázali by ho laikovi podat? Za sebe říkám, že v tomhle by měla být také role univerzit, aby se ty dva světy, akademický a mediální, propojovaly. Aby mohly vznikat kvalitní reportáže, a také aby se tyhle podstatné informace dostávaly do základních a středních škol, protože tam se toho děti o krajině mnoho nedozví. A ve stejné zkratce funguje i politika a politická rozhodnutí.
Novináři spolu s vědci by měli připravovat reportáže o tak složitých problémech, jakými jsou voda v krajině a degradace půdy? A čtenáři by je měli číst? Nechcete toho po jedněch i druhých trochu moc?
Půda sama o sobě je nesmírně složitý systém. Je to jeden z nejsložitějších prvků krajiny. Je to ta přechodná zóna mezi živou a neživou přírodou. Změny prostředí, ke kterým došlo během staletí, se v půdě odrážejí dodnes. Veškerá odezva na klimatické změny, na vliv člověka, na proměny lesů, to všechno se do půdy vpisuje. Dnes použijete nějaký pesticid, nějaká hnojiva a zase to ta půda v sobě ponese, protože zničíte určitou část živé složky v půdě, ovlivníte její chemismus. Jde skutečně o poměrně složité věci, to je pravda. To ovšem ještě neznamená, že bychom se neměli snažit vysvětlovat je veřejnosti, byť je většinou zvyklá číst jenom ty nadpisy. Musíme se o to snažit, protože jinak se nic nezmění.
A co role politiků?
Je neuvěřitelné, jak tahle velká témata, zcela zásadní pro budoucnost lidské společnosti, dokážou politici bagatelizovat. Přitom, co je napsáno na parlamentu? Blaho lidu je nejvyšším zákonem. Ovšem kolik bychom v parlamentu našli lidí, kteří si to skutečně uvědomují a jsou schopni zabývat se podstatnými problémy?
Když bychom se tedy vrátili ke komisi Voda – Sucho a hledali název, který by měl symbolizovat jeho smysluplný obsah, jak by se ten tým jmenoval?
Kdybych měl hledat nějaké klíčové slovo, tak třeba „Zdravá krajina“. Měli bychom si uvědomit, že krajina, sucho, povodně nejsou naším soupeřem. Tohle paradigma platilo v dobách, kdy přišla povodeň, požár, hladomor a lidé umírali a nevěděli, proč se to děje. Jenže my žijeme ve 21. století, máme poměrně rozvinutou vědu, máme moderní technologie, ale co postrádáme, je moderní pohled na rozumný život v krajině.
Dnes jeden jediný člověk sám na obřích strojích zaseje a sklidí obilí ze stovek hektarů. A tohle pokládáme za moderní způsob hospodaření. To je ovšem způsob, kterým krajinu likvidujeme. A lidé, kteří po tisíciletí obdělávali půdu, teď montují auta v halách, které jsme na té půdě postavili. Nebo třídí tuny nesmyslného zboží, které jsme prostřednictvím internetu nakoupili na opačném konci zeměkoule. Je tomu tak proto, protože to politici umožňují a já nevěřím, že by tohle jakákoliv komise mohla změnit.
