Seděli v armádním kině a byli jako v transu. Na plátně běžely „Lásky jedné plavovlásky“ a něco tak vzrušujícího Rusové ještě neviděli. Ve výcvikovém prostoru Milovice chodili v létě 1968 českoslovenští vojáci se Sověty tajně na pivo, vyměňovali si cigarety i odznaky vzorných vojínů, večer se dívali na filmy. Sověti promítali pohádky, domácí Formana. „Kamarádili jsme se s nimi,“ vzpomíná Josef Bannert, který byl tenkrát v Milovicích na vojně. Část společného cvičení Varšavské smlouvy „Šumava 68“ probíhala také tam. Když cvičení skončilo a Rusové odjeli, jen málokdo tušil, že brzy budou zpátky. Vrátili se 21. srpna.
„Velitelé říkali, že jste speciálně cvičené bestie.“ Ze spojenců se přes noc stali okupanti
Josef Bannert narukoval v roce 1966 a ke konci vojenské základní služby byl v hodnosti četaře. Do stráže chodíval jako velitel, a zatímco s obyčejnými vojáky vycházel dobře, s ruskými důstojníky prožil horké chvíle ještě před invazí.
„Byli pořád opilí. Mohli na vycházky mimo výcvikový prostor a nalévali se vodkou,“ vypráví Josef Bannert. „Přišli v noci, nakvartýrovali se na strážnici, z novin Pravda vybalili sušené ryby. Smrdělo to jako hrom a já si s nimi nevěděl rady.“
Rusky v ženské jednotce
Historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek uvádí, že společná cvičení Varšavské smlouvy byla v 60. letech pravidelnou záležitostí. Před „Šumavou 68“ to bylo například cvičení „Kvarteto“ v roce 1963 nebo třeba „Podzimní bouře“ na území východního Německa roku 1965.
„Lásky jedné plavovlásky u nás tehdy frčely a Rusáci na to hleděli jako blázni. Byl to pro ně sexuální, erotický zážitek. Něco nepředstavitelného,“ popisuje atmosféru armádního kina Josef Bannert. A historik Tomek to potvrzuje. „Když tady byli Sověti po okupaci nastálo, stěžovalo si jejich velení na francouzské filmy promítané v Milovicích. Tvrdili, že jsou pornografické,“ říká Prokop Tomek.
Sovětští vojáci v Praze 21. srpna 1968
Velitelům okupantů tedy vadily filmy, Josef Bannert však vzpomíná na poměry v sovětské armádě, které naopak šokovaly československé vojáky. Všimli si totiž, že u ruských jednotek jsou také ženy. Podle pamětníkova svědectví chodily v civilu a pomáhaly v kuchyni nebo uklízely.
„Bylo jim od dvaceti do třiceti let a vyprávěly, že jsou u armády místo pobytu ve vězení,“ vzpomíná Josef Bannert. „Jedna byla v Rusku prodavačkou. Měla manko a dostala na vybranou. Buď vězení, nebo služba u vojska. Jenže přes den dělaly nějakou práci, v noci však musely být k dispozici důstojníkům v posteli.“
Jedna andula za druhou
Ačkoli do stráže chodil Josef Bannert často, v noci z 20. na 21. srpna 1968 neměl službu a spal tedy na své rotě. Nad ránem vzbudil vojáky hukot letadel.
„Rusové to v Milovicích z toho cvičení dobře znali,“ vzpomíná na chvíle před devětačtyřiceti lety. „Nejdříve přistálo letadlo s navigátory, ti okamžitě obsadili navigační věže a pak už tam sedala jedna andula za druhou,“ vypráví o sovětských letounech Antonov.
„A z těch andul pak vyjížděly zbrusu nové tanky s reflektory ještě zabalenými ve voskovaném papíře. Takové tanky jsme do té doby neviděli. Měli jsme T55, tohle byly šedesát dvojky.“
Byť historik Tomek řadu svědectví Josefa Bannerta potvrzuje, o tom, že by okupanti přiváželi v letadlech tanky, podle svých slov žádnou informaci nemá. „Na letišti v Ruzyni přistávaly výsadkářské jednotky a z antonovů vykládali Sověti lehkou bojovou techniku. Třeba samohybná děla. Tanky přijížděly na území Československa z ostatních socialistických států. Z Německé demokratické republiky, z Polska, případně z Maďarska a Ukrajiny,“ říká historik.
Na rozdíl od Prokopa Tomka však dávají Josefu Bannertovi za pravdu informace v chronologii invaze Ústavu pro studium totalitních režimů: „Dvě hodiny po půlnoci zahájili Sověti leteckou výsadkovou operaci. Na letišti v Ruzyni přistávala v minutových intervalech dopravní letadla s vojáky elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize vyzbrojené také tanky a obrněnými transportéry. K určeným cílům naváděli výsadkáře pracovníci sovětského velvyslanectví.“
Josef Bannert vypráví, že během jediného dne byly ve vojenském prostoru Milovice ruských tanků desítky. A sovětští velitelé neváhali poslat je proti československým vojákům. Nejvyšší velení Československé lidové armády sice se začátkem invaze okamžitě vydalo rozkaz neklást okupantům odpor a vycházet cizím jednotkám vstříc, vojáci se však na mnoha místech bouřili. A v Milovicích také.
„Kde máš velitele!“ houkl ruský důstojník na Josefa Bannerta před strážnicí a otazník za větou zněl jako vykřičník. „Co je ti do toho!“ odsekl četař Bannert stejně rázně. „Kde je velitel!“ zopakoval Rus a dva vojáci z jeho doprovodu vrazili Josefovi samopaly pod žebra. „Počkejte chvíli. Já ho zavolám,“ vyhrkl vyděšeně.
Sovětští vojáci v Praze 21. srpna 1968
Někdy se vojáci vzpírali Sovětům osamoceně, jindy se srocovali ke společnému odporu. Nikdy však neměli šanci. Josef Bannert o tom vypráví:
„Vždy nějaký nižší důstojník tomu tak trochu velel a šli jsme s transparenty. Předtím, když byli u nás na cvičení, měnili jsme si s Rusy vojenské odznaky, ale teď jsme jim je házeli pod nohy. Vzpomínám si, jak u tankových dílen stály jejich tanky. Strašně moc jich tam bylo. Stál jsem kousek bokem u brány, naši kluci šli betonovou cestou a provolávali hesla. Běžte domů! Tady se nic neděje! Žádná kontrarevoluce tady není! Vtom ruský velitel vystoupil před tanky a vykročil proti davu. Okamžitě se rozejděte! Neklaďte odpor! hulákal rusky. Samozřejmě, že ho nikdo neposlouchal. Šli dál a řvali na něj, ať jde do p*dele. Ať táhne domů. Tak on dal povel, tanky se rozjely a manifestace se rozutekla.“
Nesmíte bojovat! rozkázal ministr
Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu potvrzuje, že vojáci základní služby u svých jednotek byli příchodem okupantů pobouřeni a podobné události nebyly v prvních dnech po 21. srpnu výjimečné. Vojáci na některých místech blokovali kasárna a nechtěli okupanty pustit dovnitř, demonstrovali proti nim a otevřeně jim nadávali. „Jak ale pan Bannert vypráví, velmi rychle byl jejich odpor zlomen,“ říká historik.
Moment překvapení a vojenská síla okupantů byly drtivé. Velení Československé lidové armády navíc okamžitě kapitulovalo. Už 20. srpna v jedenáct hodin večer hovořil ministr národní obrany generál Martin Dzúr telefonicky s ministrem obrany SSSR maršálem Andrejem Antonovičem Grečkem. Ten ho varoval před ozbrojeným odporem vůči vojenským jednotkám vstupujícím do Československa.
Ve stejnou dobu se do budovy Generálního štábu dostavila skupina sovětských důstojníků a snažila se zabránit jakékoli ozbrojené reakci Československé lidové armády. Dvacet minut po půlnoci 21. srpna pak ministr Dzúr vydal rozkaz ponechat všechna vojska v kasárnách, štáby svazů a svazků povolat na pracoviště. Nesměly opouštět své posádky. V žádném případě nesměli vojáci použít zbraně. Naopak, Martin Dzúr zavelel poskytnout vojskům Varšavské smlouvy všestrannou pomoc.
Vzápětí vydal generál Dzúr rozkaz rovněž velitelům 10. letecké armády a 7. armády protivzdušné obrany státu. Nařídil zákaz vzletu všech letounů, přikázal zabezpečit přistávání sovětských letounů na letištích v Brně a Ruzyni, opět zakázal jakéhokoli použití zbraně.
Podle údajů publikovaných Ústavem pro studium totalitních režimů je počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, odhadován na 70 tisíc mužů a 1800 tanků z Polska, 35 tisíc vojáků a 1300 tanků z NDR, 40 tisíc vojáků a 1500 tanků z Maďarska. Spolu s nimi přešlo hranice na 20 tisíc mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie. Celkem se tedy jednalo o 160 tisíc mužů a 4600 tanků.
Ukaž mi ten nůž
Několik jednotek sovětské armády, které se invaze účastnily, mělo své základny v pobaltských republikách. Pobaltí bylo součástí Sovětského svazu a do služby byli povoláni také vojáci v záloze. Prokop Tomek uvádí, že tyto jednotky přijely dokonce i s civilní technikou, s nákladními auty, která armáda zrekvírovala v podnicích a závodech, jak je to běžné v době válečného stavu.
Když českoslovenští vojáci pochopili, že odpor nemá šanci, snažili se někteří s okupanty diskutovat a vysvětlit jim situaci. Josef Bannert vzpomíná na záložáka z Pobaltí, se kterým se setkával a mluvili spolu. „Vyprávěl, že ho do invaze odvezli přímo z práce. Ani prý nedostal šanci zavolat manželce, že večer nepřijde domů. Ona pak týdny nevěděla, kde se její muž nachází.“
Drobným svědectvím o velké propagandistické masáži, kterou sovětští politruci ve svých jednotkách vykonávali, je vzpomínka Josefa Bannerta na situaci, kdy se na něj ten voják obrátil s překvapivou otázkou. „Ukaž mi svůj speciální nůž,“ požádal ten muž Josefa. „Jaký nůž?“ odvětil. „Velitelé říkali, že jste speciálně cvičené bestie. Máte prý nože, se kterými dokážete chlapa zabít i na dvacet metrů.“
Sovětští okupanti v Praze 21. září 1968
Jindy zase za Josefem Bannertem přišel s jakýmisi kupony v rukou. „Tohle jsou okupační peníze. Ty nám rozdali, abychom měli čím platit, až porazíme kontrarevoluci,“ vyprávěl. „Nikdy předtím ani potom jsem o něčem podobném neslyšel,“ říká Josef Bannert. „Teď lituji, že jsem si ten kupon nevzal na památku.“
Historik Tomek uvádí, že se s informací o „okupačních penězích“ dosud nikdy nesetkal a nedokáže tohle svědectví blíže rozebrat. „Máme zásadní problém, že nás Moskva nepustí do svých archivů,“ vysvětluje. „Jsme často odkázáni pouze na skutečnosti, které se podařilo zjistit a ověřit tady u nás a uchovat v československých archivech. Takže například nevíme, jaký měli systém poukázek v rámci sovětské armády během okupace.“
Co je však zdokumentováno naprosto přesně, jsou bezprostřední oběti vojenské invaze. Od 21. srpna do konce roku 1968 bylo zavražděno, nebo v souvislosti s vojenskými akcemi zahynulo, celkem 108 lidí. Kolem pěti set obyvatel Československa bylo těžce zraněno, tisíce lehce.
Vražedný tank na památku
O půl páté ráno 21. srpna projížděla například obcí Šulekovo u Leopoldova na Slovensku kolona okupačních jednotek. Jeden z tanků zachytil Viktorii Rybárovou, která druhý den podlehla zranění. Brzy ráno projížděla vojenská kolona také vesnicí Topolíky a jeden z tanků srazil Alojze Zsigárdiho, který se pokoušel uklidnit poplašené koně. Zemřel na místě.
Na náměstí v Liberci zahájili o půl deváté dopoledne ruští vojáci bezdůvodnou palbu do okolí. Na místě byli usmrceni čtyři lidé. Jindřich Kuliš, Josef Fialka, Zdeněk Dragoun a Rudolf Starý. Eva Livečková a Stanislav Veselý zemřeli následkem střelby později a dvacet čtyři dalších lidí utrpělo zranění.
Stovky kilometrů od Milovic, ve kterých sloužil Josef Bannert, ve slovenském Zvolenu, došlo 21. srpna odpoledne k podobné situaci, jako když ruský důstojník zavelel tankům proti manifestujícím vojákům. Tady však událost skončila tragicky. Na zvolenském náměstí si Jozef Levák lehl do cesty koloně sovětských obrněných vozidel s cílem zabránit jim v další jízdě. Velitel přesto vydal povel pokračovat vpřed a tank Jozefa Leváka přejel.
Dobový popisek ČTK z května 1969: Prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil Ludvík Svoboda přebírá během návštěvy československých představitelů v Milovicích u Střední skupiny sovětských vojsk z rukou jejího velitele A. M. Majorova jako dar model tanku. V pozadí uprostřed tajemník ÚV KSČ Lubomír Štrougal.
Když se prezident armádní generál Ludvík Svoboda 23. srpna setkal v Moskvě s Brežněvem, mimo jiné mu sdělil: „Chci dosáhnout, aby se vojenské orgány nevměšovaly do našich vnitřních záležitostí, a projednali jsme postupný odchod vojsk ze země. Jako prezident se zodpovídám našim národům, našemu lidu a tyto požadavky považuji za svou povinnost vznést jako voják.“
Za tři dny po návratu z Moskvy však už ve svém prohlášení uvedl: „Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako váš prezident považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, ale zároveň aby byly zajištěny základní zájmy naší vlasti a jejího lidu. Nechci tím skrývat, že nadlouho zůstanou bolavá místa způsobená událostmi těchto dnů.“
Situaci i svůj podíl na ní tím definoval přesně. Výmluvně o tom svědčí fotografie z května 1969 uchovaná v archivu ČTK. Při návštěvě vojenského prostoru Milovice obsazeného okupační armádou přebírá od Rusů jako dar maketu sovětského tanku.