Jiráskův most v Praze byl obsypaný zvědavci. Plné bylo také nábřeží. Lidé hleděli k záchodkům, odkud veřejná bezpečnost vyváděla skupinku mužů. „Normální chlapíky s aktovkami tam srovnali do řady,“ vzpomíná fotografka Libuše Jarcovjáková, která tehdy zátah viděla. Každé menšině byl režim před rokem 1989 nepřítelem. Homosexuály a lesby stavěl na roveň zrůd, které nemají v socialistickém zřízení co pohledávat. „Ten zátah byl strašně ponižující,“ říká Libuše Jarcovjáková v novém dokumentu ČT a společnosti Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.
Od roku 1961 sice homosexualita v Československu nebyla trestná, platil však paragraf, který zakazoval sexuální styk s osobou téhož pohlaví mladší osmnácti let. Potrestán měl být také ten, kdo by takovým stykem budil veřejné pohoršení.
„Přiznat homosexualitu před okolím znamenalo vystavit se četným potížím, opovržení, pracovně právním důsledkům. Utajovat ji zase přinášelo život v obavách. Člověk se mohl stát obětí vydírání,“ uvádí autor scénáře, dokumentarista Adam Drda ze společnosti Post Bellum. Byla to podle něj situace, v níž měli mnozí lidé zásadní potíž přiznat odlišnou sexuální orientaci i sami před sebou.
Buzinec v Téčku a na Pekáči
„Ve školách se prostě o sexu a tělovědě nic takového neříkalo, takže sexualita obecně byla tabu a homosexualita zvlášť,“ vypráví v dokumentu Život s cejchem jeden z respondentů František Bloudek. „Jediná informace nikde. V novinách, v časopisech, nikde. Za komoušů mělo být všechno dokonalé, takže tohle neexistovalo,“ pokračuje další z postav Jana Kociánová.
Zatímco si František Bloudek i Jana Kociánová svou homosexualitu uvědomili už v době dospívání, cesta fotografky Libuše Jarcovjákové byla komplikovanější. V Praze byly počátkem 80. let dva podniky, ve kterých se gayové a lesby scházeli na diskotékách a ke společné zábavě. Podniku u Petra Voka na Smíchově se říkalo Pekáč, druhým byl T-club nedaleko Jungmannova náměstí.
Tam Libuši Jarcovjákovou přivedl jeden z jejích přátel. „Ono se tomu tenkrát říkalo spíš buzinec, než gay klub,“ vzpomíná fotografka před kamerou. „Byla tam ale úžasná atmosféra. Všichni byli šíleně uvolnění a já jsem od prvního dne věděla, že se mi to moc líbí a že bych tam hrozně chtěla fotit.“ Postupně Libuše Jarcovjáková nafotila v T-clubu unikátní sérii, která doprovází také dokumentární snímek Život s cejchem.
Její fotografie byly v té době unikátním svědectvím, jenže přišla chvíle, kdy svou práci musela v T-clubu ukončit. Jeden večer se tam některý z návštěvníků seznámil s někým, kdo byl posléze nalezen zavražděn. Policie fotografku vyzvala, aby ukázala snímky z předchozího večera, protože by tam údajně bylo možné nalézt vraha.
„Uvědomila jsem si, že to je obrovský problém. Nemohla jsem přece ukazovat svůj archiv, který jsem pořídila ve víře, že ty fotky budou sloužit mně a eventuálně těm lidem. Už jsem vůbec nenašla sílu v tom pokračovat, protože jsem si uvědomila, jak je to ožehavé, jaký by na mne mohl být vedený nátlak. To jsem nechtěla,“ vysvětluje Libuše Jarcovjáková v rozhovoru s dokumentaristou Adamem Drdou.
Mně nedá a ženské ano. Soudruzi!
Společnost Post Bellum snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a pamětník objektiv kamery nevidí.
Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu. Stejné je to také s Františkem Bloudkem a Janou Kociánovou, kteří v Životě s cejchem detailně vyprávějí, jak byli ocejchováni oni sami.
Jana Kociánová pracovala jako úřednice Národního výboru Hlavního města Prahy, dnešního magistrátu. V té době se přátelila s velmi známou herečkou a zpěvačkou, kterou v dokumentu nejmenuje. Sice na svou přítelkyni naléhala, aby za ní do úřadu nechodila, ona jí však jednoho dne přišla do práce naproti.
„A tak to prasklo. Objala mne. Políbila na obě tváře, když zrovna z radnice vycházel náměstek. A už to jelo! ‚Tak mně nedá a ženský dá? Podívejte se na to soudruzi. Mně nedá a tady s ženskou se cicmá.‘ A už to jelo spádem. Dostala jsem vyhazov, absolutního padáka. Hned,“ vzpomíná Jana Kociánová.
Také na Františka Bloudka si došlápli v zaměstnání. Byl ještě mladý a pro kolegyně, včetně těch nadřízených na nejrůznějších postech, přitažlivý muž. Jenže neměl o ně zájem, přestože mu nadbíhaly, jak se dalo. „Františku, máte u pana ředitele telefon,“ oznámila mu jednou sekretářka ředitele. Zvedl se tedy ze své kanceláře a zamračený ředitel mu podal sluchátko.
„Na druhém konci byl ženský hlas a zupáckým způsobem ta ženská prostě oznámila, že se mám dostavit na preventivní prohlídku,“ popisuje tu situaci po letech František Bloudek. Měl tehdy avantýru s jedním chlapcem, u kterého byl později diagnostikován syfilis. A podle zákona musel takový pacient nahlásit svému ošetřujícímu lékaři všechny své intimní kontakty.
„Volali k nám na úřad, dovolali se na ředitele a ten byl přirozeně zvědavý, co se děje. A ten doktor to zřejmě na plnou hubu jako soudruh soudruhovi prostě sdělil, o co jde. A šeptandou se to potom po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš,“ vypráví František Bloudek.
Až budu mít rodinu, avantýry skončí
Homosexuálně orientovaní lidé žili v normalizační společnosti s pocitem permanentní izolace. Vnitřní i vnější. Neměli přístup k informacím. Dlouho nedokázali správně vyhodnotit, co se s nimi děje.
„Přestože jsem měl už řadu kontaktů a intimních přátel, pořád jsem nevěděl, jak to se mnou přesně je. Domníval jsem se, že avantýry s muži jsou součástí mého zrání. Představoval jsem si, že až vystuduju a budu mít zaměstnání, pak budu mít kde bydlet, založím rodinu a avantýry s muži půjdou stranou. Tak jsem si to vysvětloval,“ líčí své tehdejší rozpoložení František Bloudek.
„Mužský mi nic neříkal. Ani kluci, ani muži mi nic neříkali. Prostě ne. Jenže já jsem to zkoušela v sobě potlačit, protože ten tlak od okolí byl enormní,“ vzpomíná Jana Kociánová. „Pořád jsem to poslouchala v práci. ‚Jano, co je s tebou? Tak ošklivá zas nejsi, tak proč nejsi vdaná a nemáš děti?‘ To bylo každou chvíli, takové hlášky. Proto jsem zkoušela s těmi kluky něco mít. Jenže to nejde, když se narodíte jako já.“
Mnoho let snila Jana Kociánová o tom, že se postavení gayů a lesbiček změní. „Představovala jsem si, že jednou nastane den, kdy přijdu žádat o zaměstnání a řeknu ‚Hele, já jsem lesbička‘ a oni na to ‚No a co?‘ Mám obrovskou radost z toho, že už to tak je.“
