Příběhy 20. století

„Lidé, kteří sloužili totalitním režimům, mají většinou krátkou paměť, zatímco ti, kteří se za svůj život nestydí, naopak vypráví,“ říká ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa. S kolegy sbírá příběhy válečných veteránů, disidentů i třeba agentů StB. „Soudní vyrovnání s minulostí se nám nepovedlo, ale osobní vyrovnávání s minulostí nakonec každého dožene,“ myslí si Kroupa, jehož otec podepsal Chartu 77. O vzpomínkách na dětství i práci pro Český rozhlas mluví v podcastu Background ČT24.

„Vždycky jsem si myslel, jaká to bude radost, jak budeme šťastní, ale byl jsem tak vyprahlý, že jsem žádnou radost, žádné city projevovat nemohl,“ přibližuje své pocity po osvobození Toman Brod. Válka sice skončila, ale život pro něj – i další pamětníky holocaustu – nebyl snadný. S křížem traumatu se vraceli domů, kde na ně často nikdo nečekal. A ti, co čekali, nechtěli věřit jejich vyprávění. Vzpomínky přeživších na návrat uzavírají třetí řadu Příběhů 20. století, která se pokouší vystihnout obraz holocaustu v českých zemích. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.

Vězni vyhlazovacích a koncentračních táborů slyšeli dunění děl, které ohlašovalo blížící se osvobození. Jenže život byl pořád mnohem vzdálenější než smrt. Nacisté hnali Židy Evropou na otrocké práce, v rozpadající se Říši se hodila každá levná pracovní síla. Dlouhé pochody měly navíc odvést svědky genocidy co nejdál od Spojenců. K posledním měsícům před koncem války se v díle s názvem Osvobození? vrací Příběhy 20. století. Třetí řada se pokouší postihnout obraz holocaustu na území Československa – na základě vzpomínek těch, kteří přežili. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.

Z protektorátu Čechy a Morava bylo pro pronásledované Židy téměř nemožné uniknout. Někteří zkoušeli zoufalou dobu přečkat přímo „pod lampou“ – v provizorních skrýších v bytech i v lese. Jiní se s notnou dávkou štěstí dostali přece jen za hranice, často na odtržené slovenské území nebo do Maďarska. Jenže nacistickému záměru vyhladit Židy šlo těžko uniknout i tam. O životě na útěku a ve skrýších pojednává další díl Příběhů 20. století. Třetí řada se pokouší postihnout obraz holocaustu na území Československa – na základě vzpomínek těch, kteří přežili. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.

V červnu 1944 sehráli nacisté v ghettu Terezín povedené propagandistické divadlo. V nakašírovaných kulisách zinscenovali pro inspekci z Mezinárodního výboru Červeného kříže město, v němž deportovaní Židé zalévají zahrádky a chodí na koncerty. Většina „účinkujících“ skončila ve vagonech do koncentračního tábora. Nedlouho po vizitě začala likvidace ghetta. „Nebylo už co předstírat,“ konstatuje jedna z pamětnic. Právě na vzpomínkách těch, kdo přežili, je postavena třetí řada Příběhů 20. století. Nejnovější díly se snaží chronologicky postihnout obraz holocaustu na českém území před druhou světovou válkou i během ní. ČT2 dokumentární cyklus vysílá každou neděli odpoledne.

V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka spáchali zřejmě největší masovou vraždu československých občanů v dějinách. Mužů, žen i dětí. Došlo k ní v takzvaném rodinném táboře. Židé, kterým bylo dáno smrti uniknout, přinášejí svědectví v dokumentárním cyklu Příběhy 20. století. Třetí řada se snaží chronologicky postihnout obraz holocaustu na českém území před druhou světovou válkou i během ní. Dokumenty, postavené na vzpomínkách posledních pamětníků, vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.

Terezínské ghetto bylo místem protikladů. O naději na konec utrpení tu Židé mohli zpívat svobodněji než kde jinde v protektorátu, jenomže tato benevolence byla jen divadlem pro vnější svět. Nedobrovolné obyvatele přeplněného města decimoval hlad a nemoci, byli vystaveni krutosti svých věznitelů – a všudypřítomný byl strach, že deportované čeká „něco horšího“. Tušení vzrostlo, když do Terezína vlaky už nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět. „Ghetto Theresienstadt a transporty na východ“ je tématem třetího dílu Příběhů 20. století, které ve třetí řadě mapují okolnosti holocaustu v českých zemích. Zdokumentované výpovědi přeživších vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

„Možná jsme pomohli vzbudit v lidech, kteří po válce slyšeli nebo četli, co všechno se v Terezíně provozovalo, že to byl ráj na zemi. No nebyl,“ říká Anna Hyndráková, jedna z pamětnic holocaustu. I její vzpomínky dokreslují, jaký osud čekal Židy za druhé světové války v protektorátu Čechy a Morava. Nuceně se museli odstěhovat z domovů do ghett. Deportacím do Lodže a Terezína se věnuje druhý díl Příběhů 20. století. Třetí řadu, mapující okolnosti holocaustu v českých zemích, vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

V předválečném Československu žilo více než tři sta tisíc lidí přináležejících k židovské komunitě. Nacistické řešení konečné otázky jich přežilo zhruba deset procent. „Chtěli nás zlikvidovat,“ uvědomila si ve třicátých letech Helga Hošková-Weissová. Tehdy byla ještě dítě – stejně jako další pamětníci, kteří přibližují „počátek zániku“ v nových Příbězích 20. století. Třetí řadu, mapující okolnosti holocaustu v Československu, vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

Sovětští vojáci pochodovali přímo pod okny třídy a osmák Miroslav Jirounek dával otevřeně najevo, co si o tom myslí. V roce 1969 nastoupil do školy nový zástupce ředitele. Kádrovák, udavač a učitel občanské nauky. „Řval na mne, co si to dovoluji, kritizovat poměry,“ vzpomíná Miroslav Jirounek. A právě ve školní lavici v něm začal klíčit vzdor, který pak formoval celý jeho další život. „Nelituji, že jsem nikdy nedržel hubu a krok,“ říká v dokumentu ČT Škola normálního života.

Pracovní doba začínala v pivnici U Karla. Pivo za korunu sedmdesát, panák rumu za čtyři deset. Ve dvanáct porada v redakci Mladé fronty a pak zase ke Karlovi. „Gottwaldův odkaz není pouze na papíře. Je i v myšlení a práci těch, kdo se dokážou řídit jeho příkladem,“ sděloval Martin Komárek na stránkách deníku Socialistického svazu mládeže. „Když člověk znásilnil své přesvědčení, dali mu volnost. Takový nechutný obchod,“ přiznává novinář v dokumentu Hlídací psi normalizace z cyklu ČT Příběhy 20. století.

Na Valašsku už bylo po žních a také Jan Sedláček měl sklizeno. Když se večer 6. září 1983 vracel domů, čekali na něj ve služebním voze. „Domovní prohlídka!“ oznámili příslušníci VB. „Ogaři z Valašska. Žádní Rusi nebo nějaká taková banda,“ vypráví Jan Sedláček. Téměř třicet let komunistům trvalo, než ho přinutili vstoupit do družstva. Jana Sedláčka však nezlomili. „Komunisté byli horší než nacisté,“ říká v dokumentu Meze z cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století.

Těžili uhlí podle plánu, hromadila se hlušina, ale chybělo auto, které by ji vyváželo na haldu. „Soudruhu, potřebujeme na Švermu tatrovku,“ povídá horník Jaroslav Ondráček ministru paliv. Na XV. sjezdu KSČ v roce 1976 byl zvolen do ústředního výboru a zařídit náklaďák už nebyl problém. „Pořád slyšíme, že za nás bylo všechno špatně. Nezlobte se, ale jak říká moje žena, Prahu jsme měli oplotit a nechat vychcípat,“ míní Ondráček o listopadu 1989 v dokumentu ČT a společnosti Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.

Z domu vychází muž. V náručí nese loutku. Ruce tenké jako hůlky má loutka složené na těle, hlavu neúměrně velkou k trupu. Teprve, když sedí v invalidním vozíku, není pochyb. Je to živý člověk. Následkem kruté nemoci stalo se Juliu Vargovi vlastní tělo utrpením. Ovšem duši měl velkou a v beznaději totality dával sílu druhým. „Nemohl se ani pohnout, přesto se režim Julka bál,“ vzpomínají jeho blízcí v dokumentu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Legenda o svatém Juliovi.

Kolik nevinných lidí dostal do vězení, není už možné doložit. Stejně tak nikdo přesně nevyčíslí počty těch, kterým otravoval život, naháněl jim strach, rozbíjel vztahy a lámal charaktery. Z jeho doznání je však zřejmé, že jich v komunistickém Československu byly stovky. Bývalý major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč ani s odstupem času ničeho nelitoval. „Uspokojovalo mne to,“ říká bez váhání před kamerou v dokumentárním cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století.

Jiráskův most v Praze byl obsypaný zvědavci. Plné bylo také nábřeží. Lidé hleděli k záchodkům, odkud veřejná bezpečnost vyváděla skupinku mužů. „Normální chlapíky s aktovkami tam srovnali do řady,“ vzpomíná fotografka Libuše Jarcovjáková, která tehdy zátah viděla. Každé menšině byl režim před rokem 1989 nepřítelem. Homosexuály a lesby stavěl na roveň zrůd, které nemají v socialistickém zřízení co pohledávat. „Ten zátah byl strašně ponižující,“ říká Libuše Jarcovjáková v novém dokumentu ČT a společnosti Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.

Věděl, že to jsou „hnusáci“. A také věděl, že si to jednou „vyžere“. Přesto se s příslušníky Státní bezpečnosti scházel, nechal si platit pivo a dvakrát přijal několik stovek jako odměnu. Jiří Imlauf podepsal před třiceti lety spolupráci s komunistickou StB. Tehdy se s tím nesvěřil ani svému nejlepšímu příteli. Teď o tom mluví v novém dokumentární cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století. „Vzít si od estébáka prachy. Ta věta zní příšerně. Jenže já si je tenkrát vzal,“ říká Jiří Imlauf a divák může mít pocit, že to z obrazovky sděluje právě jemu.