„Možná jsme pomohli vzbudit v lidech, kteří po válce slyšeli nebo četli, co všechno se v Terezíně provozovalo, že to byl ráj na zemi. No nebyl,“ říká Anna Hyndráková, jedna z pamětnic holocaustu. I její vzpomínky dokreslují, jaký osud čekal Židy za druhé světové války v protektorátu Čechy a Morava. Nuceně se museli odstěhovat z domovů do ghett. Deportacím do Lodže a Terezína se věnuje druhý díl Příběhů 20. století. Třetí řadu, mapující okolnosti holocaustu v českých zemích, vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.
Na podzim 1941 byli Židé v protektorátu Čechy a Morava okradeni o majetek a zbaveni všech práv. Následně se nacisté začali zbavovat lidí. Zaměstnanci židovské náboženské obce roznášeli předvolání do transportu.
„Šli jsme na nádraží Bubny a po cestě jsem potkala kamarádku. A ta kamarádka říkala: Jé, hele, pojď se mnou do kina. A já jsem říkala: Já nemůžu, já musím do transportu,“ vybavuje si Raja Žádníková mrazivě absurdní historiku z té doby.
„Podívejte se, to nepomůže“
Někteří se nalinkovanému osudu snažili vyhnout. Když přišel příkaz pro náctiletou Evu Heferovou z Třince, místo aby se hlásila k odjezdu v Ostravě, rodiče ji schovali u sousedů. Byl to bláhový pokus. „Každou hodinu přišel český četník a kontroloval, jestli jsem už tady. Nakonec rodičům řekl: Podívejte se, to nepomůže. Vy tím budete trpět. A vy to nevydržíte. Tak nakonec sbalili kufřík a deku a doprovodili mě do sběrny. Ještě si pamatuju, že brácha mi řekl: Evo, pravda zvítězí!“
Z měst a vesnic protektorátu rychle mizeli Židé. Dlužno říci, že i když jednotlivci se snažili pomáhat židovským sousedům a známým, děly se deportace bez většího odporu českého nežidovského obyvatelstva. Ani odboj se plíživým začátkem genocidy nezabýval. Deportace řídili nacisté, nicméně na uplatňování antisemitských opatření se podílela protektorátní vláda, české úřady i četnictvo. A nacisté donutili ke spolupráci také židovskou náboženskou obec.
Šroubárna důležitější než tkaní koberců
Systematické deportace protektorátních Židů začaly v říjnu 1941 transporty do ghetta v Lodži. Se svými příbuznými tam byl donucen odjet i František Lederer. Rodinu Ledererových rozdělila o rok později takzvaná špera (z německého Sperre – závora, bariéra), selekce, kterou nacisté ghetto vylidňovali.
„Přijela nákladní auta a vyklidili celou tu ulici, Slováci, Maďaři, Češi, a jeli jsme do vězení. A ráno asi tak v pět hodin já a bratr jsme museli jít podepsat do jedné kanceláře, že zůstáváme v ghettu, že jsme důležití pro Němce. Můj bratr byl přihlášený ve šroubárně a já jsem byl přihlášený v elektrotechnickém závodě. Otec byl v kanceláři a matka tkala koberce, a to pro ně nebylo důležitý, tak je nechali v cele. My jsme se s nimi už nemohli rozloučit,“ popisuje František Lederer.
Jemu bylo tenkrát dvanáct, bratrovi o čtyři roky více. Zhruba čtvrt roku museli hospodařit sami, rodiče zůstali ve vězení. „Dodneška nevím, jestli je pak odvezli auty a jestli je zplynovali ještě v autech. Já vím akorát jedno, že se z Lodže, z ghetta, dostali do Chelmnu. Jak umřeli, dodneška nevím,“ říká Lederer. Brzy navíc přišel i o bratra, v ghettu zůstal sám. Z pěti tisíc lidí zavlečených z protektorátu do Lodže se jich konce války dožilo jen 277.
Po příjezdu poznali, že je všechno jinak
Ghetto se zřizovalo i přímo v protektorátu. Účelu posloužilo pevnostní město Terezín. K prvním, kteří měli místo připravit, patřil Pavel Oliva. „Vybrali nás tisíc, jen muži to byli, od osmnácti do asi pětačtyřiceti let. Jeli jsme přes Stromovku, zpívali jsme si Praha je krásná a byli jsme v dobré náladě celkem,“ nepoddal se prý hned chmurám. Dodává ale: „Samozřejmě že jsem se před tím loučil s matkou a bratrem, otec mě doprovázel – a od té doby jsem je už neviděl.“
Odloučení od domova některým ulehčovalo, že si nedovedli představit, co všechno je čeká. „Naivně jsme si představovali, že tam budeme nějak žít, bydlet a pracovat – a samozřejmě přežít,“ přiznává Helga Hošková-Weissová. „Ale hned po příjezdu jsme poznali, že všechno je jinak.“
Probuzení v Terezíně nezapomene ani Eva Heferová. „Ráno jsem se vzbudila a vedle mě ležela stará paní, mrtvá už. A to byl zvláštní pach. A ten pach mrtvého nebo člověka předtím, než zemře, mi zůstal až dodneška. Já přesně vím, když někdo jde umřít. To mi zůstalo. To je něco, čeho se nikdy nezbavím,“ říká.
Hodně lidí a štěnic, málo jídla a místa
Do Terezína vybudovaného pro sedm tisíc lidí mířil z protektorátu, Rakouska a Německa jeden transport za druhým. V září dalšího roku se uvnitř terezínských hradeb tísnilo téměř 60 tisíc vězňů. Podmínky v přeplněném ghettu byly otřesné. „Lidé bydleli, kde se dalo. Ve sklepech, na půdách. Kanalizace nestačila, ne celý den tekla voda. Byly blechy, byly štěnice ve všech budovách. V ubikacích člověk neměl vůbec místo, kde by byl sám,“ líčí Dagmar Lieblová.
Pro děti se pokusila židovská samospráva vytvořit snesitelnější život zřízením dětských domovů. „Bydleli jsme za stejných podmínek jako dospělí, byli jsme tam nacpaní, ale když bydlely děti pohromadě, tak to bylo snazší, staraly se o nás takzvané betreuerky, vychovatelky, opatrovnice, které se nám snažily život ulehčit, jak to bylo možné, dokonce díky samosprávě jsme dostávali trošičku lepší příděly jídla,“ vypráví Helga Hošková-Weissová.
Lidí bylo mnoho, jídla málo. „A spousta, je potřeba říct, se rozkradlo. Někdo kradl víc a pak s tím šmelil. Nikdo nebyl dosyta najezený, nikdo se kvalitně nenajedl, ale najedli se – někteří,“ poznamenává Anna Hyndráková.
Nárok na největší příděl měli těžce pracující, naopak hladovění se denním chlebem stalo především pro druhou nejslabší skupinu terezínských obyvatel po dětech – pro seniory. „Staří lidé bydleli v naprosto otřesných podmínkách. Nebylo to k životu, nebylo to k smrti. Spíš k smrti než k životu. Také v Terezíně zahynulo na pětatřicet tisíc lidí jenom v zůstatku těch podmínek,“ upozorňuje Toman Brod.
„To bych býval nepřežil“
Ghetto formálně řídila Rada starších, skutečnou vládu nad desetitisíci životy ale držela komandatura SS. Internovaní obyvatelé Terezína byli trestání i za maličkosti. Felix Kolmer se ocitl v ohrožení života kvůli dopisu, který své matce napsal jeden z vězňů a pohodil ho do sněhu během pochodu z Terezína do nedalekých Bohušovic. Psaní objevil český četník, který kolaboroval s nacisty – a odevzdal ho SS.
„Za trest jsme všichni dostali pětadvacet ran bejkovcem. Byli jsme přivázáni na lavici, esesman počítal údery a židovský vězeň nás tloukl. Jednoho po druhém. Když moje exekuce byla u konce, tak mě vynášeli ven, protože jsem nemohl chodit,“ vrací se Kolmer ve svém svědectví do terezínského ghetta.
„Měl jsem nějakou grimasu v obličeji a esesmani usoudili, že se směju. Tak mě odsoudili k dalším pětadvaceti ranám – a to bych býval nepřežil. Ale najednou v tom podzemí, buďto někdo, nebo nějakou náhodou zhaslo světlo a esesman počítal dál ty rány, a ten židovský vězeň místo mě tloukl jenom do lavice,“ vypráví Kolmer o řízení osudu, díky němuž mohl ten den přežít.
Něco horšího
V lednu 1942 se v zámečku na břehu jezera Wannsee setkali představitelé nacistického Německa, aby detailně naplánovali takzvané konečné řešení židovské otázky. Ve stejném měsíci začaly z Terezína odjíždět transporty dál na východ. Nejprve do Lublinu či Rigy, od září pak do vyhlazovacích táborů v Treblince a Osvětimi.
„Neustále jsme měli strach,“ říká Helga Hošková-Weissová. „Byl nad námi strach být zařazen do transportu. My jsme sice netušili, kam to jede a co tam bude, ale tušili jsme, že je to něco horšího.“
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
