Terezínské ghetto bylo místem protikladů. O naději na konec utrpení tu Židé mohli zpívat svobodněji než kde jinde v protektorátu, jenomže tato benevolence byla jen divadlem pro vnější svět. Nedobrovolné obyvatele přeplněného města decimoval hlad a nemoci, byli vystaveni krutosti svých věznitelů – a všudypřítomný byl strach, že deportované čeká „něco horšího“. Tušení vzrostlo, když do Terezína vlaky už nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět. „Ghetto Theresienstadt a transporty na východ“ je tématem třetího dílu Příběhů 20. století, které ve třetí řadě mapují okolnosti holocaustu v českých zemích. Zdokumentované výpovědi přeživších vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.
Na troskách ghetta budeme se smát, zpívali si v Terezíně. Ten ale nebyl přestupní stanicí domů
Příběhy 20. století: Ghetto Theresienstadt a transporty na východ (zdroj: ČT24)
Židovské obyvatele protektorátu Čechy a Morava deportovali nacisté s chladnou důsledností do Terezína, kde bylo na podzim 1941 zřízeno ghetto. Transporty sem nové obyvatele ale dovážely i z Německa, Rakouska, Slovenska či Nizozemí.
„Nemohl jsem mluvit, ale mohl jsem vidět“
Michaela Vidláková, ročník 1936, má s Terezínem spojenou první ze svých matných vzpomínek. Vybavuje si nedostatek místa, s nímž se potýkal i tamní dětský domov (Kinderheim), kam byla umístěna. Spalo se na půdách, ve výkladních skříních, její postel tvořily dvě sešoupnuté lavice.
„Byla jsem strašně šťastná, když jsem po nějaké době dostala přidělené místo na kavalci,“ přiznává, „ale vůbec jsem si neuvědomila, že to asi stálo život nějaké dítě, které to místo uvolnilo, protože šlo do transportu.“
Přímo v ghettu zemřelo více než třicet tisíc lidí. Mnohé udolal hlad a nemoci, mnozí nevydrželi kruté zacházení. Obávaným místem byla zvláště Malá pevnost, kde gestapo zřídilo věznici. Felix Kolmer sem byl přidělen na práci. Dohlížel na něj esesman, který si dlouhou směnu krátil tím, že do židovského mladíka kopal.
„Nemohl jsem s nikým mluvit, to bylo zakázané, ale mohl jsem vidět. A viděl jsem strašné věci,“ mluví Felix Kolman v dokumentu o momentech, na které nedovede zapomenout.
„Viděl jsem, jak jednomu motykou přerazili obě ruce a pak musel s těma zlomenýma rukama pracovat, za obrovských bolestí. A když se mu ta práce nedařila, tak ho ještě bičovali. Samozřejmě tentýž den zemřel.“
Mají park a můžou si zpívat
Terezín byl místem paradoxů: Na jedné straně se v něm žilo za nedůstojných podmínek a umíralo, na druhé straně se tu Židé, dokonce s podporou nacistické správy, mohli zabavit kulturní činností, která by mimo zdi ghetta jen těžko prošla.
Zinscenované záběry života Židů v Terezíně
„Hitlerovci se od začátku domnívali, že budou moci z Terezína zřídit modelové ghetto, kam budou moci za určitých podmínek pozvat relativně nezávislou delegaci, aby ukázali, jak pečují o Židy. Že Terezín není vyhlazovací mašinérie, že tam mají nemocnice, dokonce park. Celé ghetto se proměnilo v Potěmkinovu vesnici,“ vysvětluje Toman Brod.
Delegace se zástupci Červeného kříže Terezín skutečně v roce 1944 navštívila, nacistické divadlo neprohlédli. Ve stejném roce vznikl i propagandistický dokument, známý pod neoficiálním názvem Vůdce daroval Židům město. I jeho smyslem bylo ukázat, jak dobře si Židé v Terezíně žijí.
Díky tomuto zvrácenému záměru se mohla v ghettu beztrestně zpívat Terezínský marš. Píseň, kterou složil deportovaný kabaretiér Karel Švenk, se stala neoficiální hymnou ghetta. Končila slovy: „Hola, zítra život začíná / a tím se blíží čas, / kdy sbalíme svůj raneček / a půjdem domů zas. / Všechno jde, když se chce / za ruce se vezmeme / a na troskách ghetta budeme se smát.“
„To bylo nepředstavitelné, že by v Praze někde na jevišti někdo zpíval o tom, jaká to bude radost a zábava, až skončí protektorát. V tomto smyslu byl Terezín snad jedním z nejsvobodnějších míst v celé Říši,“ domnívá se Toman Brod.
„Maminka nám napíchala benzin“
Z koncertů, divadel, kabaretů a přednášek, které se ve stísněné atmosféře ghetta odehrály, se stala jakýmsi symbolem dětská opera Brundibár. I příběh o tom, jak děti vyzrají na nepřejícího flašinetáře s nápadným knírem, byl zneužit nacistickou propagandou – a pro většinu účinkujících se stal labutí písní. „Všechny ty děti, co tam hrály, šly do plynu. I orchestr, který je doprovázel,“ říká Petr Riesel. Jemu se podařilo smrti vyhnout. Ovšem za nemalou cenu.
Archivní fotografie opery Brundibár v Terezíně
„Měl to být i můj osud s bratrem, ale máma nám napíchala benzin, abychom měli velké horečky a dostali se z transportu, poněvadž Němci chtěli mít pověst, že transport není likvidační, že lidi jedou na práci, tak tam chtěli mít zdravé lidi. To nás zachránilo asi dvakrát. Samozřejmě jsme to odstonali. Měl jsem z toho benzínu záněty mozkových blan nebo meningeální těžké reakce při horečkách,“ popisuje.
V ghettu, ale aspoň „doma“
Jinde zakázané divadlo a hudba byly pro vězněné Židy vzpruhou, skutečnost ale zakrýt nemohly. „Nebyly jsme dost najedené, byly jsme pořád nemocné, bylo tam spousta blech a štěnic,“ vyjmenovává Dagmar Lieblová, za války jedna z terezínských děvčat.
„Kromě toho jsme měli neustále strach, že nás pošlou z Terezína dál. Když se začalo říkat, že zase pojede transport, tak se každý bál, to bylo vůbec nejhorší ze všeho. Protože Terezín nebyl žádný ráj, ale byli jsme ještě doma svým způsobem, ještě jsme byli v Čechách.“
Terezín se od ledna 1942 stal vytíženou přestupní stanicí. Transporty do něj nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět – směrem na východ. V době, kdy ghetto vznikalo, už nacisté Židy na východě masově vraždili, třeba v Chelmnu na polském území zplynováním ve speciálních autech. Cílovou stanicí prvních dvou transportů z Terezína byla Riga v Lotyšsku.
V prvním vlaku seděla i Irena Racková. Osazenstvu nacisté tvrdili, že jedou za prací. „Když jsme přijeli, bylo čtyřicet stupňů pod nulou,“ líčí. Přesto svým způsobem měla štěstí, pro terezínské obyvatele, kteří v dobytčích vagonech dorazili o pár dní později, se Riga stala poslední zastávkou. Nacisté z transportu vybrali 76 práce schopných mužů, zbývajících 924 lidí postříleli v blízkém lese. Mezi nimi i příbuzné Ireny Rackové.
Transport Židů do Terezína
„Raději jsme se chtěli zabít, ale nebylo jak“
Na podzim 1942 zavedly koleje osmnáct tisíc lidí z Terezína do tábora Treblinka. Z deportovaných přežili pouze dva. V říjnu začaly jezdit vlaky do Osvětimi, kde už pracovaly plynové komory. Ačkoliv obyvatelé terezínského ghetta dlouho nic o „továrně na smrt“ nevěděli, věděli, slovy jedné z přeživších Chany Malka, „že to bude horší“.
Tehdy třináctiletá Evelina Merová musela do transportu jedoucího neznámo kam nastoupit rovnou z nemocniční postele. Encefalitida nebyla důvodem k odkladu. „Všude byl sníh, jeli jsme divnou krajinou, najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Byla jsem velice klidné dítě, ale najedou na mě padla taková hrůza a začala jsem úplně hystericky křičet a plakat, tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli,“ zmiňuje pro ni zásadní moment z cesty, jejímž cílem se ukázala být Osvětim.
V zimě vyhnali na osvětimskou rampu z terezínského transportu i Ditu Krausovou a její matku. Smrt jim přišla snesitelnější než přežívání ve vyhlazovacím táboře. „To zoufalství bylo takové, že jsme si řekly s maminkou: Uděláme sebevraždu. Už se to nedá snést,“ vypráví Dita Krausová. „Ale nebylo jak. Přemýšlely jsme, jak bychom… bez provazu, bez vysoké věže, bez hluboké řeky, jak bychom to provedly prakticky. No nebylo jak. Tak jsme to táhly dál.“
Deportace z Terezína na východ nepřežilo více než 83 tisíc lidí. Televizní Příběhy 20. století připomínají, že každý z nich měl svůj osobní příběh, své jméno a svou tvář.
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
Příběhy 20. století