V červnu 1944 sehráli nacisté v ghettu Terezín povedené propagandistické divadlo. V nakašírovaných kulisách zinscenovali pro inspekci z Mezinárodního výboru Červeného kříže město, v němž deportovaní Židé zalévají zahrádky a chodí na koncerty. Většina „účinkujících“ skončila ve vagonech do koncentračního tábora. Nedlouho po vizitě začala likvidace ghetta. „Nebylo už co předstírat,“ konstatuje jedna z pamětnic. Právě na vzpomínkách těch, kdo přežili, je postavena třetí řada Příběhů 20. století. Nejnovější díly se snaží chronologicky postihnout obraz holocaustu na českém území před druhou světovou válkou i během ní. ČT2 dokumentární cyklus vysílá každou neděli odpoledne.
„Zase chleba se sardinkami?“ předstíraly židovské děti před Červeným křížem. Poté zamířily na smrt
Příběhy 20. století: Červený kříž a likvidace ghetta Theresienstadt (zdroj: ČT24)
Ghetto Terezín mělo být mimo jiné ukazováno jako vzorové židovské město. Propaganda se hodila, protože s prodlužováním nacistické snahy vybudovat Říši se do světa dostávalo stále více zpráv o vraždění Židů, byť byly mnohdy považovány za přehnané a nevěrohodné.
Zahrádka, lázně, prázdniny
Představitelé Červeného kříže dlouho neúspěšně usilovali o návštěvu v některém z táborů zbudovaných nacisty. Ověření nacistických úmyslů měla nakonec přinést inspekční prohlídka v Terezíně. Vedení ghetta se na oklamání mezinárodní veřejnosti důkladně připravilo. Příjezdu inspekce předcházelo náležité zkrášlování – ghetto, kde tisíce lidí žily (a umíraly) v tristních hygienických podmínkách, o hladu a s neustálou hrozbou transportu na východ, se muselo proměnit v město, kde lze důstojně žít.
„Nesměli jsme na ulici, ulice byly zavřené. Tam museli kartáčem umývat chodníky, v domech u chodníku udělali jakoby obchody,“ popisuje Judith Rosenzweig. Zboží „se nakoupilo“ v kufrech deportovaných. Natiskly se i terezínské peníze – bezcenné poukázky jen pro potřeby falešných nákupů.
„Na jednu budovu se dala cedule Knaben- und Mädchenschule, chlapecká a dívčí škola. Že nebyli žáci, se vyřešilo velice jednoduše tím, že se tam napsalo ‚Ferien' – prázdniny,“ přidává další kašírování skutečnosti Helga Hošková-Weissová. Do Potěmkinovy vesnice přibyl narychlo i lázeňský pavilon, dětské hřiště a kvetoucí zahrádka.
A aby dojem nekazili staří a nemocní, odvezli z přelidněného města více než sedm tisíc obyvatel do Osvětimi. Němci v upraveném ghettu pořídili ještě záběry do propagandistického pseudodokumentu známého pod názvem Vůdce daroval Židům město.
Stačilo zajít za roh
Delegace do zkrášleného Terezína vstoupila 23. června 1944. Vedle zástupce Mezinárodního výboru, Švýcara Maurice Rossela, do ní patřili také Dánové Frants Hvass a Juel Henningsen, zástupci protektorátního gestapa a německého ministerstva zahraničí nebo například protektorátní ministr Emanuel Moravec. A také židovský starší Paul Eppstein.
„Některé děti dostaly příkaz, aby se v tu a tu dobu dostavily ve svátečních šatech. Na rohu dostaly krajíc chleba namazaný sardinkami, do kterého nesměly kousnout, a teprve když přešel tehdejší velitel Terezína Rahm, tak musely říct: ‚Onkel Rahm, schon wieder Sardinen?' – ‚Strýčku Rahme, už zase sardinky?', jako by už toho měly plný nos. Většina jich odešla příštím transportem do Osvětimi, aby nikdo nemohl nic říct,“ přidává další ze scén pamětnice Eva Erbenová.
„Všední den“ v Terezíně si inspekce užila zhruba šest hodin. Návštěvníci dostali slavnostní oběd a zhlédli představení dětské opery Brundibár. Toho, co na celém divadle nehraje, si dostatečně nevšímali. „Kdyby bývali měli skutečný zájem, tak si mohli docela dobře všimnout,“ nepochybuje Helga Hošková-Weissová, „protože všechno bylo ještě čerstvě natřené a stačilo zajít za roh a mohli poznat pravdu.“
Čekali jsme to horší
Místo toho byla výsledkem skandální zpráva Maurice Rossela, která nacistickou propagandu v podstatě odsouhlasila. „Náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší,“ uvedl Rossel. Nejvíce zarážející bylo jeho tvrzení, že Terezín je „Endlager“, tedy cílový tábor, ze kterého už žádné deportace neodjíždí.
„Po letech jsme Červený kříž konfrontovali v kibucu, řekli, že by to rušilo válečné tažení. Oni to prostě přijali, že se Židům daří dobře, mnohem líp než některým Němcům v Německu,“ podotýká Eva Erbenová, která po komunistickém puči odešla do emigrace a zakotvila v Izraeli.
Zatímco před návštěvou v Terezíně se zástupci Červeného kříže zajímali i o možnost podívat se do táborů na východě, kam Židé údajně odjížděli za prací, po inspekci tento zájem ztratili. V Osvětimi se zatím dál vraždilo.
Dobrého dojmu Červeného kříže nestihli nakonec nacisté příliš využít. Propagandu zkalil dokument, v němž vězni Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, jimž se podařilo uprchnout z Osvětimi, předali světu zprávu o skutečném účelu tohoto tábora.
Však se brzy sejdete
Holocaust ale jejich svědectví nezastavilo. Na podzim 1944 zamířilo z Terezína do Osvětimi zhruba osmnáct a půl tisíce lidí. Přežilo jich jen 1574. „Válka se blížila ke konci a Terezín už ztratil svoji funkci. Nebylo co předstírat,“ vysvětluje Helga Hošková-Weissová. Na odjezd z ghetta se prý dokonce těšila, odjížděla s maminkou o pár dní později než otec a obě doufaly, že se rodina zase shledá. Neshledala.
Místo přivítání s tatínkem ji, stejně jako mnohé lidi po zastavení vlaku u osvětimské rampy, čekal šok z prvního dojmu. Noví příchozí zas a zas odmítali uvěřit tomu, že továrny, na které se dívají, jsou určeny k likvidaci lidí.
„Někteří úplně padali z dobytčáků, na rampě osobně Mengele určoval, kdo půjde na levou a kdo na pravou stranu. Tam mě oddělili od maminky. Nevím, co mě to napadlo, já jsem k němu šla a řekla jsem: ‚Kann ich mit meiner Mutter gehen?' (Můžu jít se svou matkou)? A on mi na to odpověděl: ‚Ihr kommt ja ehr zusammen', že se brzy sejdeme. Taky mi mohl říct: ‚Also geh!' (Tak jdi!). Takže mně paradoxně zachránil život,“ vrací se do osudového okamžiku Jana Dubová.
Když přijely podzimní transporty, byl Pavel Werner v Osvětimi už několik měsíců. Na rozdíl od příchozích věděl, co se v táboře děje. Jeho úkolem bylo přepravovat po lágru materiál, dostal se tak i do míst, kam jiní přicházeli bez možnosti návratu.
Popisuje, co viděli před vstupem do plynových komor: „Po stranách byly lavice, nad nimi háky na pověšení šatů. Každý hák měl číslo. Každému, kdo se svlíknul, ještě hoši ze Sonderkomnanda, to měli samozřejmě přikázané, říkali: ‚Pamatujte si to číslo, až vyjdete z koupele ven, abyste věděli, kde máte šaty.' Takže lidé, kteří přijížděli, vůbec netušili, kam jdou.“
Děti nám házely lžíce, věděly, že jdou do plynu
Příchozí z Terezína, kteří byli v selekci posláni na stranu znamenající život, byli odvedeni do sprch – skutečných. „Pak nás vyhnali a běželi jsme kolem okýnek a z každého něco vylítávalo. Z jednoho boty, z druhého sako, z třetího košile. Když jsi to chytil, tak jsi to měl. Když jsi nechytil boty, tak jsi byl bosý. A to ses zranil hned první den, do toho se dostala sepse a během tří čtyř dnů po sepsi každý zemřel, to se nedalo vyčistit,“ líčí Felix Kolmer.
Další lekce osvětimské reality následovala hned po příchodu do lágrového baráku: „Přišel za námi kápo, řekl: ‚֥Tady jste v nejlepším táboře, který existuje, když budete bezpodmínečně poslouchat, tak máte možnost nějakou dobu tady žít.' A pak vzal jednoho starého člověka a umlátil ho k smrti. To nám ukázal ‚tohle vám budu dělat, když mě nebudete poslouchat'.“
Pro Jana Ročka byl jedním z nejnepředstavitelnějších okamžiků v Osvětimi paradoxně naopak ten, kdy vězni pomáhali druhým. „Nádobí bylo úmyslně rozbité. Oprýskané lavory a nočníky jsme měli v několika lidech dohromady a neměli jsme lžíce, museli jsme chlemtat jako zvířata. Jednou jsme byli zavření v našem baráku, okolo vedli skupinu dětí. Byly tam už nějakou dobu a věděly, že je vedou do plynu. Odhazovaly svoje lžíce, protože věděly, že už je nebudou potřebovat, abychom je našli a mohli je použít. Deseti-, dvanáctileté děti.“
„Co jste udělaly, že jste ve vězení?“
Lidé, kteří nebyli v Osvětimi hned zavražděni, byli určeni k práci. Měli posloužit jako otroci, a pokud nezemřou vyčerpáním, čekala je smrt později. Tisíce Židů z českých zemí tak od poloviny roku 1944 pracovaly v lágrech a továrnách po celé Říši. Nacisté nejlevnější pracovní síly využívali do poslední chvíle.
obrázek
Dita Krausová s dalšími ženami odklízela trosky po bombardování v Hamburku. Lidé ve městě o nich samozřejmě věděli, báli se je ale oslovit. „Jedna žena měla kuráž, zeptala se: ‚Co jste udělaly, že jste ve vězení?' My jsme říkaly: ‚No nic jsme neudělaly, jsme Židovky.' ‚No jo, dobře, jste Židovky, ale co jste udělaly?' Ona zřejmě ani nevěděla, že Židé jsou stíhaní,“ překvapilo Ditu Krausovou.
Možná jsem hodila do Ohře popel svého dědečka
V listopadu 1944 se v Osvětimi zastavily plynové komory. Němci začali brzy odstraňovat důkazy o systematickém vraždění Židů. To se vztahovalo i na ghetto Terezín, kde v té době žilo zhruba jedenáct tisíc lidí. Mezi nimi i Aviva Bar-On. Bylo jí v té době dvanáct a stejně jako další děti ji Němci do likvidace terezínských svědectví zapojili. Pomáhala při ničení papírových uren v krematoriu.
„Byly tam desetitisíce uren. Tak Němci vzali nás děti, postavili nás od krematoria až k řece a dávali nám urny, abychom je házeli do Ohře. Vůbec jsme nemysleli na to, že to je popel lidí, kteří tam zemřeli, vnímali jsme to jako hru. Já jsem tak asi hodila popel mého dědečka a mé babičky,“ poznamenává – a s tímto vědomím je pro ni těžké se srovnat i s odstupem desetiletí.
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
Příběhy 20. století