V předválečném Československu žilo více než tři sta tisíc lidí přináležejících k židovské komunitě. Nacistické řešení konečné otázky jich přežilo zhruba deset procent. „Chtěli nás zlikvidovat,“ uvědomila si ve třicátých letech Helga Hošková-Weissová. Tehdy byla ještě dítě – stejně jako další pamětníci, kteří přibližují „počátek zániku“ v nových Příbězích 20. století. Třetí řadu, mapující okolnosti holocaustu v Československu, vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.
Na zmrzlinu nesměli napřed psi, pak ani Židé. Vždyť to nebude tak hrozný, utěšovali se ale někteří
Příběhy 20. století: Počátek zániku (zdroj: ČT24)
Židovská tragédie se v Československu, podobně jako v dalších zemích, naplňovala postupně. Začala na konci třicátých let vzrůstajícím antisemitismem, pak přišly zákazy vydělující Židy ze společnosti, deportace, vyvražďování. Když museli nosit žlutou hvězdu, bylo už všem jasné, čím jsou – Jude. Židé. Před válkou, před začátkem konce, si ale ne všichni svou židovskou příslušnost uvědomovali, nebo aspoň ne jako něco podstatného.
Co to je – Židovka?
K nepraktikujícím patřila třeba rodina Dity Krausové. „Ani jsem nevěděla, co to je Žid,“ přiznává. „Naučila jsem se, že jsem Židovka, až když mě ve druhé nebo třetí třídě obecné upozornil spolužák cedulkou na lavici: Ty jsi Židovka. A s tím jsem šla pak domů a zeptala jsem se maminky: Co to je – Židovka?“
Judith Rosenzweigové utkvěl okamžik, kdy si na hodině katechismu uvědomila, že patří k vyobcovaným. Ten den pršelo, a proto místo obvyklého si hraní venku zůstala ve třídě se spolužáky katolické víry.
„Farář vykládal dětem, že židé zabíjí prvorozeného syna, aby dostali krev a z toho pekli macot na pesach. Tak jsem jednoduše vstala a řekla jsem: Promiňte, ale my máme každý rok na pesach macot a ty jsou bílé, kdyby je pekli z krve, musely by být růžové. To si dodnes vzpomínám, že mě hrozně bolelo, že farář vykládá ve třídě takovou lež,“ vypráví.
Tak trošku jsme zaspali
Od té doby prý ve třídě zůstat při katechismu nemohla, ani při špatném počasí. Zatím jen z rozhodnutí jednoho faráře. V sousedním Německu se ale zákazy, které vydělovaly Židy ze společnosti, vztahovaly na čím dál více každodenních činností. A byly iniciované státem. V roce 1935, dva roky po nástupu Adolfa Hitlera k moci, začaly platit norimberské zákony. Antisemitismus za – zatím ještě – československými hranicemi byl oficiální.
Co se v sousední zemi děje, doléhalo i k židovským dětem v Československu. Felix Kolmer jezdil na prázdniny do Alp a do Vídně, kde žil jeho poručník, bratr Felixova zesnulého otce. „Setkával jsem se tam s dětmi, jejichž rodiče a ty děti utekli z Německa a čekali v Rakousku na vízum do nějakého státu, většinou za mořem. Ty vyprávěly, jak to vypadá v Německu,“ upřesnil.
Naopak Chana Malka vyrůstala v jižních Čechách zatím bez větších obav. „Myslím, že jsme tak trošku zaspali,“ připouští. „Věděli jsme, co se děje v Německu, ale že to bylo v Čechách, hlavně ve Strakonicích, tak hezký, tak jsme si mysleli, že Hitler do Čech nikdy nepřijde.“
Židovský lékař – životu nebezpečno
Jenže v březnu 1938 spolkl rozpínavý nacismus při anšlusu i Rakousko, na konci září téhož roku odkrojila mnichovská dohoda z československého území pohraniční oblasti a připojila je k Německu. V listopadu křišťálová noc ohlásila protižidovský pogrom. Do vnitrozemí oslabené republiky proudily tisíce uprchlíků a sílil i domácí antisemitismus.
Když se Dagmar Lieblová jednou vracela ze školy, potkala u dveří domu rodiče. Z tabulky oznamující jméno a ordinační hodiny jejího otce, lékaře, se snažili odlepit papír lakonicky oznamující: židovský lékař – životu nebezpečno. Úprava od anonymního antisemity.
Z archivu Dagmar Lieblové
„To bylo myslím vůbec prvně, kdy jsem viděla, že něco takového se může stát. Samozřejmě netrvalo moc dlouho a na té tabulce to muselo stát oficiálně, protože když přišli Němci a (otec) byl vyloučený z lékařské komory, tak mu byla také zakázána lékařská praxe. Dostal povolení vykonávat svoji praxi pro Židy. Byl jediný židovský lékař v Kutné Hoře a nejbližším okolí,“ přibližuje Dagmar Lieblová další osud své rodiny.
Jako šála v létě
Skloňovaným slovem se stala emigrace. Ovšem odejít nebylo tak jednoduché. „Každý stát, každá země měla kvóty, kolik Židů vezmou. Museli jste mít pozvání, takzvaný affidavit, neměli jsme žádné příbuzné v cizině, muselo se za to platit, tak bohatí jsme taky nebyli. Pak jsme říkali, no jo, přece nemůžeme odjet a nechat tady babičku, maminka měla sourozence…,“ zmiňuje úvahy, které se mnohým honily hlavou, Helga Hošková-Weissová.
Ani affidavit, tedy záruka pro americké úřady, že emigrant je nebude stát pokud možno ani cent, protože se něj postará někdo z amerických občanů, neznamenal jistotu. Felix Kolmer potvrzení získal díky svému strýci, který mezitím z Vídně odjel do bezpečí za mořem. S listinou zašel na americké velvyslanectví. „Odpovědělo mi, že samozřejmě dostanu vízum,“ přitakává Kolmer. Jenže následovalo „ale“: „Že jsou na to kvóty, že ty kvóty jsou vyčerpané až do roku 1945, takže to vízum dostanu v roce 1945. A to pro mě bylo jako šála v létě.“
Přese všechno, co se dělo, někteří nechtěli uvěřit, že by mohla být situace ještě horší. Falešnou nadějí se ukolébávala i rodina Evy Erbenové: „Tatínek řekl: Vždyť to nebude tak hrozný, přežijeme to. Nikdo si neuměl představit, že bude plyn, budou nás vraždit. Je válka, nechtějí Židy, ale válka přestane a – tatínek říkal – ta obluda, jako Hitler, nebude žít věčně. To byli odchovanci Masaryka, demokracie, my jsme byli v české zemi, která patřila také nám, my jsme byli nejdřív Češi, židovského vyznání, ale my jsme byli Češi!“
Chabost tohoto argumentu pochopili v březnu 1939, kdy Adolf Hitler torzem někdejšího Československa projel triumfálně až na Pražský hrad.
Možná pojedeš do Anglie. Tečka
Všichni Židé se zachránit nemohli. Z dosahu „obludy“ se snažili dostat aspoň svoje děti. Z iniciativy britského makléře Nicholase Wintona se jich z českých zemí podařilo do Velké Británie odvézt speciálními vlaky 669. K takzvaným Wintonovým dětem patřil i Asaf Auerbach. Narodil se sice v kibucu na území dnešního Izraele, jenže rodina se v roce 1930 vrátila do Prahy. Odtud už se všem svobodně odjet nepodařilo.
Z pražského nádraží do Británie odjížděl Asaf spolu se svým bratrem. Rozdělení rodiny se doma u Auerbachů nijak zvlášť neprobíralo. „Máma moc řečí nenadělala, začátkem roku 1939 mi řekla: Přestaneš chodit na němčinu a budeš chodit na angličtinu. Možná pojedeš do Anglie. Tečka. To bylo všecko,“ tvrdí Asaf. „Říkali nám, a byli o tom asi přesvědčení, že se jim také podaří dostat do Anglie za námi. Prostě nás vůbec nenapadlo, že bychom se neměli znovu setkat.“
Naše hřiště byl židovský hřbitov
Ti, kteří – ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně – v protektorátu zůstali, se museli čím dál více přizpůsobovat omezením, která plynula ze zpřísňování protižidovských opatření.
„Jednoho dne přišla do našeho bytu jakási německá dáma se svým manželem. Prohlídli si byt a řekli: Ja, das ist sehr schön, was sagst du, Franz, dazu? – Gut. (Ano, to je velmi pěkné, co tomu říkáš, Franzi? – Dobře.) A tím pádem jsme přišli o byt,“ vypráví Toman Brod. Jejich kuchyni a pokoj zabrali říšští Němci a Brodovi se, jako mnoho dalších židovských rodin, stěhovali do Josefova na Starém Městě, který fungoval jako židovské ghetto už ve středověku. „Naše hřiště byl starý židovský hřbitov,“ říká Brod.
Zákazy ovlivňovaly život stejně tak dospělých jako dětí. Nemohly chodit do školy, hrát si v parku, vídat se s nežidovskými kamarády. Nemohli si koupit sladkosti. „Židovství jsem si uvědomila v neděli, když jsem šla pro zmrzlinu do cukrárny, to už bylo léto 1939. A na dveřích byl velký plakát s nápisem: Židům a psům vstup zakázán,“ vybavuje si Eva Erbenová.
Nesvoboda se šířila postupně, nicméně vytrvale. „Odevzdat lyže, odevzdat rádiové aparáty, odevzdat fotokamery, odevzdat kola…,“ vyjmenovává Felix Kolmer. „Vždycky jsme si říkali: No tak, vždyť už skutečně všecko, co jsme měli, jsme odevzdali, tak už nic jiného nemůže přijít. Ale přišlo.“
Náš informátor dopadl Židovku
Rozdělení společnosti rozporcovalo samozřejmě i mezilidské vztahy. Najednou tu bylo znatelné „my“ a „oni“. „Začala jsem nenávidět svůj původ. Jednoho dne mi moje přítelkyně řekly, že jejich rodiče se bojí, aby se se mnou jejich děti stýkaly. To se mě strašně dotklo,“ vzpomíná Jana Dubová.
Nové pořádky a příležitosti měnily charaktery, ruku v ruce se strachem šlo udávání. „Měla jsem kamarádku, nějakou Martu, oni byli hrozně chudý, ale jakmile se její táta dal k Němcům, tak už na tom byli finančně dobře. Můj táta nemohl najít práci ve svém oboru, on byl inženýr, tak vzal místo u firmy s uhlím. A táta Marty si objednal u té firmy uhlí a oni mu ho dodali o tři dny později – a on za to udal tátu. Proto jsme jeli do Terezína už v roce 1942 čili jedni z prvních,“ svěřila se v dokumentu Raja Žádníková.
Její příběh nebyl zdaleka ojedinělý. Propaganda se starala o to, aby se lidé Židů stranili. Antisemitský týdeník Árijský boj namiřoval svou rubriku Reflektor na Židy i „židomilce“: Náš informátor dopadl opět Židovku, Olgu Gütečkovou z Prahy-Karlína, jak kráčela bez židovské hvězdy. Žid Robert Kaudrs, Praha 1, Konviktská 5, měl zakrytou hvězdu. Byl předveden na policii. Árijka Marie Polanová vyprovázela Žida Rudolfa Bedrleho, Praha 11, 606, když odcházel na dalekou cestu.
Princezny se zlatou hvězdou
Policejní nařízení, podle něhož se Židé v protektorátu Čechy a Morava nesměli ukázat na veřejnosti bez žluté hvězdy, vstoupilo v platnost v září 1941. Stigmatizující označení se nařizovalo přišít viditelně na levou náprsní stranu oděvu. Jeho nositelé se nesetkávali jen s otevřeným opovržením, ale i s překvapivým projevem podpory. V paměti takové gesto zůstalo třeba Ditě Krausové.
„První den, když jsme museli mít tu hvězdu na kabátě, jsme s kamarádkou Rájou jely tramvají – tehdy jsme ještě tramvají jezdit směly, ale jenom vestoje na zadní plošině. Já jsem se obávala, co nám budou lidé říkat, jak to vypadá, že jsme takhle označeny. A jeden pán v tramvaji se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: To jsou dvě princezny a mají zlatou hvězdu. A lidé se začali usmívat,“ vrací se o osmdesát let zpět.
I Toman Brod dodnes nezapomněl pocit, že mu nošení žluté hvězdy přišlo jako něco nepředstavitelného. Ač nedovedl dohlédnout, že to je „jen“ počátek zániku. Vypráví: „Když jsme šli tehdy jednou ještě k židovskému zubaři a matka mu vyprávěla o tom, jak jsem se rozplakal, když přišlo tohle nařízení, tak ten zubař prohodil tehdy takovou památnou větu: Chlapče, já se obávám, že budeš mít ještě vážnější příležitosti k pláči, než je tato. A měl pravdu.“
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
Příběhy 20. století