Pracovní doba začínala v pivnici U Karla. Pivo za korunu sedmdesát, panák rumu za čtyři deset. Ve dvanáct porada v redakci Mladé fronty a pak zase ke Karlovi. „Gottwaldův odkaz není pouze na papíře. Je i v myšlení a práci těch, kdo se dokážou řídit jeho příkladem,“ sděloval Martin Komárek na stránkách deníku Socialistického svazu mládeže. „Když člověk znásilnil své přesvědčení, dali mu volnost. Takový nechutný obchod,“ přiznává novinář v dokumentu Hlídací psi normalizace z cyklu ČT Příběhy 20. století.
Hlídací psi normalizace. Znásilnili své přesvědčení a psali do novin, jak soudruzi pískali
„Nebylo možné říct, já to dělat nebudu?“ ptá se Martina Komárka dokumentarista Adam Drda. „Bylo. S tím, že člověka z těch novin vyhodí. Kdybych měl ty koule, že se nechám vyhodit, tak by mne prostě vyhodili,“ odpovídá Martin Komárek otevřeně. „Asi by to bylo správné. Měl jsem to udělat. Rozhodně jsem si nemyslel, že Klement Gottwald byl moudrý vůdce národa. To vážně ne. Ale udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat.“
Tehdejší Mladá fronta byla v době normalizace deníkem řízeným Ústředním výborem Socialistického svazu mládeže. Martin Komárek působil v její redakci ve druhé polovině 80. let. Vedle propagandistických textů vycházely v Mladé frontě také běžné články z kultury, vědy, ze sportu. Vše však podléhalo tvrdé cenzuře.
Známý autor článků a publikací o historii poznávání vesmíru Karel Pacner vzpomíná, že hlavním cenzorem v redakci byl šéfredaktor. „Nebyl tam nějaký úředník z ministerstva vnitra. Šéfredaktor by výkonným pánem a rozhodoval o tom, co lze a co nelze, přičemž některé příkazy šéfredaktorů byly naprosto iracionální,“ vypráví v dokumentu Hlídací psi normalizace Karel Pacner.
„Oni nic dopředu neschvalovali. Ale dělali maléry ex post. To šéfredaktora volali a dali mu sodu. Pochopitelně, že ti šéfredaktoři nechtěli dostávati sodu, tak čmuchali, co by se mohlo znelíbit. A tu cenzurní práci vlastně vykonávali oni sami,“ potvrzuje novinář, publicista a spisovatel Ondřej Neff.
- Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
- „Tvůrci poprvé v českém dokumentu využili metodu rozpracovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem, která je založena na očním kontaktu a soustředěných výpovědích. Bohatství archivního materiálu pak umožňuje komplexní řez normalizovanou společností,“ uvádí kreativní producent České televize Petr Kubica.
"Neměl jsem ty koule nechat se vyhodit." (zdroj: ČT)
V roce 1977, kdy československý disent zveřejnil prohlášení Charty, studoval Martin Komárek gymnázium. „Už na tom gymnáziu měl člověk představu o tom, že jsou dvě možnosti. Buď utéct, nebo zůstat. Já jsem o útěku nikdy neuvažoval, ale věděl jsem, že když tu člověk zůstane, tak s tím musí nějak žít,“ říká před kamerou. „Jasně, že to křivilo charaktery. Musely se dodržovat nějaké rituály. To je fakt. Ale když se ty rituály dodržely, tak si člověk mohl dělat více méně, co chtěl.“
Pivnice U Karla, na kterou Komárek v dokumentu vzpomíná, byl v 80. letech v pražské Panské ulici. „Pracovní dobu jsme tam začínali v deset hodin. Byl to takový kvelb s umakartovými stolky, u kterých se stálo. Člověk si dal pivo za korunu sedmdesát, rum za čtyři deset. Povídal si s kamarády a v poledne se šlo na poradu. Pak zase ke Karlovi. Tam se pak četly třeba i ty novinové obtahy. Bylo to fakt takové bohémské, příjemné, hodně mě to pohltilo. Příjemně proflákaný čas.“
Prověření soudruzi ve vedení
Dne 27. srpna 1968 podepsali představitelé okupovaného Československa takzvaný Moskevský protokol. Jakousi bezpodmínečnou kapitulaci podřizující zemi zájmům Sovětského svazu. Scenárista Adam Drda připomíná, že v bodu čtyři se mimo jiné píše:
„Představitelé KSČ vyjádřili nutnost rychlého provedení řady opatření směřujících k upevnění vlády pracujících a pozic socialismu. Zvláště zdůraznili význam takových prvořadých opatření, jako je ovládnutí sdělovacích prostředků.“
Od roku 1969 pak neměla v Československu existovat a také neexistovala nezávislá média. Komunistická strana se vrátila k osvědčenému modelu z předchozích dekád. Všechny hromadné sdělovací prostředky vlastnil stát. Po okupaci je komunistická strana zpacifikovala prostřednictvím čistek a dosazováním spolehlivých soudruhů do vedoucích funkcí.
"Šéfredaktoři čuli, co by se mohlo znelíbit. Nechtěli dostávat sodu." (zdroj: ČT)
Za normalizace fungovalo několik institucí, které vykonávaly dohled nad masmédii. Klíčovou roli hrál specializovaný odbor Ústředního výboru KSČ. V Československu nebyl ani jeden oficiálně vydávaný nepropagandistický časopis, o dalších masmédiích ani nemluvě. Svobodnou kritiku a diskusi se podařilo zachránit jen díky samizdatu, exilovým publikacím a rozhlasovému vysílání ze Západu. Svobodná kultura přežívala v podzemí.
Samizdatu stačila blána, rámeček a barva
Společnost Post Bellum zaznamenává vzpomínky a svědectví pamětníků moderních Československých dějin a ukládá je v archivu Paměť národa. Z příběhů lidí, kteří na svobodu slova v totalitním režimu nerezignovali, je zřejmé, jak samizdat fungoval.
Kupříkladu samizdatový zpravodaj Infoch přinášel jednoduchá sdělení Charty 77. Vycházely v něm dokumenty Charty a přinášel také zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Šlo vlastně o zpravodajství o tom, kde koho estébáci zatkli, koho začali stíhat, kdo dostal jaké tresty, kdo byl naopak osvobozený a podobně.
„Vycházelo to jednou měsíčně. Někdy možná častěji,“ popisuje Infoch chartista Jan Král z Ostravy. „Z Prahy jsme dostávali blány, na kterých už byly texty napsané, a naším úkolem bylo dát to do rámečku a namnožit na co největší množství. Měli jsme adresy třeba někam do Znojma, na jižní Moravu, a tam jsme posílali už hotové výtisky,“ vzpomíná Jan Král v rozhovoru pro Paměť národa.
Takzvané blány byly koncem osmdesátých let nejdostupnější technologií, kterou opozice šířila samizdatový tisk. Primitivní množicí nástroj spočíval v dřevěném rámečku vyplněném skleněnou tabulkou. Blána, do které byly psacím strojem vyražené texty, se připínáčky připevnila na rámeček a tiskařská barva se pak z plátna přes blánu válečkem nanášela na papír. Tak bylo možné množit jednu stránku po druhé.
„Takový dost nechutný obchod“
Po listopadu 1989 Martin Komárek novinářem zůstal, stal se jedním z nejvýraznějších komentátorů v českých médiích. V deníku MF DNES vedl názorovou rubriku, byl zástupcem šéfredaktora. V roce 2013 pak kandidoval ve volbách za hnutí ANO Andreje Babiše a stal se poslancem.
"Byl to nechutný obchod." (zdroj: ČT)
„Já už jsem na to zapomněl, ale připomněli mi to ve volební kampani,“ vzpomíná na svůj text oslavující Klementa Gottwalda v normalizační Mladé frontě: „Jeho odkaz není zdaleka pouze na papíře. Je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet. Kdo se dokáží řídit jeho příkladem. Jako magnet předává svou přitažlivou sílu, tak ji předává tvořivý a lidský člověk přes bariéru času.“
„Když člověk znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Možnost trochu cestovat, žít si, jak chce. Bylo to něco za něco. Takový dost nechutný obchod. Z dnešního pohledu,“ říká Martin Komárek v dokumentu Hlídací psi normalizace. „Samozřejmě jsem věděl, že to je šaškárna. Šaškárna, kterou dělám z nějakého důvodu. Neměl jsem to ale dělat. Určitě to člověka poškodí. Nepochybuji o tom, že mne to poškodilo.“