Z protektorátu Čechy a Morava bylo pro pronásledované Židy téměř nemožné uniknout. Někteří zkoušeli zoufalou dobu přečkat přímo „pod lampou“ – v provizorních skrýších v bytech i v lese. Jiní se s notnou dávkou štěstí dostali přece jen za hranice, často na odtržené slovenské území nebo do Maďarska. Jenže nacistickému záměru vyhladit Židy šlo těžko uniknout i tam. O životě na útěku a ve skrýších pojednává další díl Příběhů 20. století. Třetí řada se pokouší postihnout obraz holocaustu na území Československa – na základě vzpomínek těch, kteří přežili. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.
Židé z protektorátu utíkali na Slovensko a do Maďarska, ale i tam se z nich stala štvaná zvěř
Příběhy 20. století: Na útěku a ve skrýších (zdroj: ČT24)
Po nacistické okupaci okleštěných Čech a Moravy se Židé ocitli v pasti. Postupně ztratili všechna práva, jako cejch museli nosit židovskou hvězdu a ve strachu a ponížení očekávali předvolání do transportu. Chatrnou ochranu před deportací měli Židé ze smíšených manželství, i když ostatní protižidovská nařízení se vztahovala i na ně. Navíc jejich nežidovští příbuzní se dostávali pod veliký tlak, mnohdy hraničící se šikanou – od úřadů i okolí.
„Nechte toho prašivýho Žida“
Otec Jana Spiry byl Žid, matka Němka, žili v Plzni a doma mluvili německy. Po změně poměrů se od nich známí začali odvracet, podle Jana Spiry je k tomu vedl spíše strach než antisemitismus.
„Maminka odolala velkému nátlaku plzeňského gestapa, aby se rozvedla. Říkali jí: ‚Nechte toho prašivýho Žida a toho bastarda, co s ním máte, a bude všechno v pořádku',“ vzpomíná. Matčino odmítání rozvodu zřejmě jemu i otci zachránilo život, povolání do transportu nikdy nedorazilo. Ostatní příbuzní takové štěstí neměli – dvaadevadesát členů rodiny zemřelo v Osvětimi.
Přestože hrůzy vyhlazovacích táborů nebyly pro mnohé představitelné, málokdo po všech antisemitských ústrcích věřil, že jednosměrná jízdenka na vlak by mohla být cestou za něčím lepším. Rodiče Alice Grusové se rozhodli raději v létě 1942 pro riskantní útěk. Daleko se ale se svou, tehdy sotva roční dcerou, nedostali.
„Dojeli jenom do Pardubic, tam byla obrovská razie. Maminka mě stačila odložit na lavičku, ona s otcem putovali do ‚pečkárny', kde byli mučeni, a pak do malé pevnosti v Terezíně,“ popisuje Alice Grusová, jaké pokračování tragické rodinné historie se jí podařilo vypátrat. I ona se do terezínského ghetta dostala, ale rodiče tou dobou už byli deportováni do Osvětimi, kde oba zemřeli.
„Tatínek mě vyhodil ven z vlaku“
Uniknout nacisty nalajnovanému osudu se pokusila i rodina Pavla Weisze. Ignorovali předvolání do transportu a i s dětmi Evou a Petrem, které se obě narodily až za války, se s pomocí domovnice ukryli v prázdném bytě.
„Petříček byl ještě malinký, říkat mu, aby byl potichu, nešlo. Takže vždycky, když začal broukat nebo plakat, mu maminka zacpávala pusu. To je jeho nejstarší vzpomínka, že ho maminka prý dusí,“ vypráví Eva Benešová, rozená Weiszová.
Po četných stěhováních se jim podařilo dostat k příbuzným na maďarské území a později do Slovenského státu, kde se všichni dočkali konce války. Mnohdy měli ale namále. Jednu takovou situaci líčí Eva Benešová:
„Narostly mi husté černé vlasy a začala jsem vypadat hrozně židovsky. Zrovna tam nebyl ani tatínek, ani maminka, a já jsem z místa, kde jsem si hrála, utekla ven. Upoutala jsem pozornost nějakého gestapáka. Uhodili na rodiče, že jsme Židi a máme falešné doklady. Četník nás dovedl k vlaku a předal nás tam vojákům, kteří jeli z východní fronty. Vlak mířil do Kremničky, kde jsme se měli přihlásit. V Kremničce všechny Židy stříleli, hned jak přišli. Vojáci už byli opilí, tatínek s námi šel na záchod. Nejdřív vyskočila maminka, já jsem se bála, to si pamatuju dost přesně, protože tatínek mě popadl a vyhodil ven, a pak vyskočil s Petrem v náručí.“
Pět set říšských marek za Žida
Dostat se na odtržené Slovensko, tehdy už Slovenský stát a satelit třetí říše, nebo do Maďarska, ale neznamenalo žádnou výhru. I Slováci postupně omezovali práva Židů a vyhlásili takzvanou arizaci, tedy vyvlastňování majetku. První vlna deportací přišla od března do října 1942, poté se transporty i díky sílícím protestům Vatikánu a dalších míst dočasně zastavily. Slovenská vláda se zavázala, že nacistům za každého odvezeného Žida zaplatí pět set říšských marek. Podmínkou bylo, že se nikdy nevrátí. Z téměř šedesáti tisíc deportovaných jich přežilo jen pár set.
Šesti až osmi tisícovkám Židů se podařilo uprchnout do Maďarska. Jenže i tamní vláda spustila v roce 1944 vystěhování nežádoucích obyvatel. V Budapešti se skrýval mimo jiné Ivan Lefkovits, dokud si udavači nevšimli, že žena, u níž s matkou a bratrem přebývali, nakupuje příliš mnoho potravin. Všichni tři byli odvlečeni do Ravensbrücku, s mezizastávkou v Osvětimi. Do „továrny na smrt“ přijeli jen pár dní poté, co nacisté chod plynových komor zastavili.
Z rodinného archivu Ivana Lefkovitse
Právě do Osvětimi mířili přeplněné vlaky z Maďarska především. Do transportů byli zařazováni rovněž Židé z části Podkarpatské Rusi; odkrojená část prvorepublikového Československa v té době náležela k Maďarsku. Počet obětí holocaustu z Podkarpatské Rusi je odhadován na 104 tisíc.
Svůj domov museli opustit i příbuzní a sousedé Heleny Maršíkové. „Během měsíce sebrali všechny Židy ze všech vesnic a městeček, v Mukačevě se udělalo ghetto. Babička se už nepostavila na nohy, tak jsme ji vtlačili do vozu s koněm, který odvážel nechodící. Mrzí mě, že dodneška nevím, co udělali s těmi nechodícími. Protože do vlaků nešli,“ poznamenává.
Bezvýchodná situace
Slovenští uprchlíci se v obavách před deportací pokoušeli vrátit zpátky na Slovensko. Nacházeli se ale v bezvýchodné situaci – i tam totiž po neúspěšném národním povstání a německé okupaci byly obnoveny transporty. Gila Fatran, původním jménem Ella Goldsteinová, z rodných Michalovic odešla do Maďarska ve čtrnácti letech, doprovázela těhotnou švagrovou.
Po návratu se skrývala s částí příbuzných v Žilině, v místnosti malé jak špíž. Gilin dvouletý synovec ale ve skrýši zůstat nemohl, snadno by mohl na ilegální obyvatele bytu upozornit. Svěřili ho tedy sousedce, která Goldsteinovým přislíbila pomoc. „Ale po nějaké době přišla bratrovi říct, že u ní udělali prohlídku a dítě sebrali. Dneska víme, že se dostalo k našim rodičům, kteří se mezitím dostali do Seredě, a že bylo deportované a že to s ním špatně skončilo,“ uzavírá Gila Fatran.
„Člověk do poslední chvíle neví, co se s ním může stát“
Tábor v Seredi nedaleko Trnavy byl zbudován jako pracovní, později byl přeměněn na koncentrační. Skončila v něm i Vera Meisels, na rozdíl od Gily Fatran se jí nepodařilo zůstat ukrytá až do konce války. Zemljanku v lese, kterou Verini rodiče vybudovali, museli opustit, pokud nechtěli umrznout. Vzápětí byli zadrženi a jako mnozí donuceni nastoupit do transportu.
„Cestovali jsme bez jídla, bez pití, osmdesát lidí v jednom vagoně. Když jsme přijeli do Osvětimi, tak místo toho, aby otevřeli dveře, začal křik. Velitel Osvětimi křičel: ‚Ty hovado, kdo ti řekl, že máš přijet. Já teď likviduju Osvětim, chystám pochod smrti, nemám žádné plynové komory, nemám na tebe čas. Zmizni!' – ‚A kam mám jet?' – ‚Tak jeď do Terezína!' A tak jsem se dostala do Terezína,“ přibližuje Vera Meisels situaci, která jí zřejmě zachránila život. „Člověk do poslední chvíle neví, co se s ním může stát,“ dodává.
V druhé vlně deportací bylo ze Seredi odvezeno do táborů smrti zhruba třináct a půl tisíce lidí.
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
Příběhy 20. století