Na Valašsku už bylo po žních a také Jan Sedláček měl sklizeno. Když se večer 6. září 1983 vracel domů, čekali na něj ve služebním voze. „Domovní prohlídka!“ oznámili příslušníci VB. „Ogaři z Valašska. Žádní Rusi nebo nějaká taková banda,“ vypráví Jan Sedláček. Téměř třicet let komunistům trvalo, než ho přinutili vstoupit do družstva. Jana Sedláčka však nezlomili. „Komunisté byli horší než nacisté,“ říká v dokumentu Meze z cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století.
Třicet let bojoval s komunisty o svou půdu. Byli horší než nacisté, říká sedlák v dokumentu
Na první pohled se zdá, jako by ty filmy, respektive jejich témata a lidé, kteří v nich vystupují, jako by to všechno bylo odlehlé od současnosti. Nicméně připadá mi čím dál víc, že je v nich vysoká aktuálnost. Jistě, je to triviální, ale někdy je dobré si ty triviální záležitosti připomenout.
Když se řekne kolektivizace zemědělství, spojíme si ji většinou s krvavou epochou 50. let. Komunistický režim tehdy vyháněl sedláky z jejich gruntů, zavíral je do pracovních lágrů, celé rodiny přesídloval na opačný konec republiky. Pozdější doba socialistické vesnice už proti tomu vypadá jako hotová idyla. Lidé si v JZD zvykli, studenti z města jim pomáhali na bramborových brigádách, v televizi běžely seriály o chalupářích nebo kombajnistech.
„Příběh Jana Sedláčka však ukazuje, že pro mnohé to bylo drama, které zasáhlo několik generací, a jeho dědictví si jejich potomci nesou dodnes,“ vysvětlují autoři dokumentu ze sdružení Post Bellum, proč příběh o kolektivizaci zemědělství zařadili do televizního cyklu věnovanému 70. a 80. letům, tedy době normalizace.
Nevěděli, že bude tak zle
Jan Sedláček se narodil v březnu roku 1931 na pasekách v Růžďce nedaleko Vsetína. Otec hospodařil na kamenité půdě, zceloval pozemky a vychovával děti v duchu protestantských tradic. Evangelická víra i touha obdělávat svou vlastní půdu určovaly směr celého Janova života. „Nelhat, nekrást, nepodvádět a pomáhat druhým. To byla výchova, kterou jsem doma dostal,“ vzpomíná Jan Sedláček na otce v příběhu zachyceném na webu Paměti národa, který se stal předlohou pro scénář dokumentu.
Rodina hospodařila na deseti hektarech. „Část toho byla málo úrodná pastvina valašská. Rostly tam jalovce nebo břízy, sem tam nějaký smrk nebo jedla a mezi tím se pásly napřed ovce, potom krávy,“ vzpomíná Jan Sedláček.
Pořád jsem doufal, že komunisté dostanou rozum, ale to jsem se mýlil. Bylo to pořád horší a horší. Jednou jsem byl pro ně kulak a šmytec.
Roku 1948, když bylo Janu Sedláčkovi sedmnáct a stál na prahu dospělosti, měl už za sebou nacistickou okupaci a krátké období svobodného hospodaření. Mladému Janovi však právě začala válka mnohem delší než ta, která nedávno skončila. Klement Gottwald sice sliboval, že komunisté žádné kolchozy nechystají, brzy však bylo jasné, jaká to byla lež.
Dostali odměny za každý hektar, který sedlákům sebrali. (zdroj: ČT24)
A u Sedláčků dobře věděli, že v komunistickém režimu nebudou mít snadný život. Poměry přituhovaly a uhájit soukromé hospodaření bylo stále těžší. „Tušili jsme, že nebude dobře. Ovšem nevěděli jsme, že bude tak zle,“ vzpomíná Jan Sedláček. Dole v úrodných nížinách pod Beskydami začínali v polovině 50. let komunisté nahánět rolníky do jednotných zemědělských družstev a združstevňování se postupně blížilo i do hor.
Sedláčkovi vzdorovali a museli proto čelit stále silnějšímu nátlaku. Tvrdým nástrojem režimu byly odvody zemědělské produkce a potravin, zvané kontingenty, které soukromí rolníci povinně odevzdávali, podobně jako za války.
Jenže rozdíl v systému povinných dodávek v nacistickém a komunistickém režimu byl velký. Zatímco Němci brali sedlákům určitý díl úrody, komunisté vyžadovali odvody bez ohledu na to, kolik se skutečně urodilo, kolik se podařilo vykrmit dobytka a nadojit mléka.
V normalizačních příbězích je vždy kontrast mezi poctivým životem na jedné straně, jako je třeba ten, který žil Jan Sedláček z Valašska, a soustavnou sebeprospěšností a důrazem na pohodlí na straně druhé.
„Komunisté byli horší než nacisté,“ tvrdí Jan Sedláček a popisuje způsob, jakým se s drsnými podmínkami jeho rodina vyrovnávala. K potravinám, jejichž kontingenty byly obzvlášť vysoké, patřilo máslo. Sedláčkovi neměli tolik mléka, aby požadované množství másla dokázali splnit. Tajně proto za vlastní peníze nakupovali máslo v okolních vesnicích a v Růžďce je odevzdávali výběrčím.
Nesplnit kontingenty totiž znamenalo vysokou pokutu, nebo také proces, který režim nazval socializace, neboli zabavení majetku a jeho odevzdání do družstva. Jan Sedláček vzpomíná na rolníka Švageru z nedaleké Jasénky, kterého takovým způsobem komunisté přinutili vstoupit do JZD. „Hnali ho s dobytkem přes celou vesnici, aby všichni viděli, jak s ním zatočili.“
Byl jsem kulak a šmytec
Nátlak vyvrcholil v roce 1960, kdy na Valašsku nastal masivní nábor rolníků do družstev. Někdy i dvakrát týdně musel Jan Sedláček dolů do vesnice na zasedání takzvané socializační komise. Její členové přemlouvali a vyhrožovali, ale sedlák Sedláček vstup do družstva nepodepsal. Přišel tedy trest. Jednotné zemědělské družstvo zabralo hospodáři deset hektarů půdy a přidělili mu vzdálený, téměř nepřístupný pozemek, na kterém nebylo možné hospodařit.
Aby Jan Sedláček uživil rodinu, musel si hledat práci, ale soukromého rolníka nesměli nikde přijmout. „Pořád jsem doufal, že komunisté dostanou rozum, ale to jsem se mýlil. Bylo to pořád horší a horší,“ vzpomíná. „Jednou jsem byl pro ně kulak a šmytec.“ Nakonec však práci sehnal. Od pondělí do soboty jezdil s náklaďákem u státních lesů v Karviné a vozil dřevo. Na neděli se vracel do Růžďky.
To jsou knížky, přivezli je západní Němci (zdroj: ČT24)
Během roku 1961 přece jen došlo k „oteplení“ a Sedláčkovi dostali přiděleno pole, na kterém horko těžko začali znovu hospodařit. Jenže s normalizací po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy přišel nový nátlak. „Jane, jestli nevstoupíš, znovu ti vyměníme pole. A bude hodně daleko,“ vyhrožovali funkcionáři Jednotného zemědělského družstva v Růžďce. A tak v roce 1976 Jan konečně vstoupil. Téměř po třiceti letech odporu.
Nelhat, nekrást, nepodvádět a pomáhat druhým. To byla výchova, kterou jsem doma dostal.
Jenže v jedné bitvě sice hospodář pod nátlakem ustoupil, jinou už tajně nějakou dobu vedl a do další se chystal. Ukrývání a distribuci křesťanské literatury pašované ze Západu vnímal Jan Sedláček jako službu druhým, tak jak ho to učil otec. Když se však v lednu 1977 objevilo prohlášení československých disidentů Charta 77, začal se po dokumentu shánět. Režim spustil mohutnou kampaň proti autorům i signatářům, a to sedláka z Růžďky nenechalo klidným.
A tak se po valašských kopcích začal šířit dokument, jehož autory označovali komunisté za nepřátele socialismus číslo 1. Jeho rozmnožování bylo u Sedláčků rodinnou záležitostí. Otec diktoval text, dcera chartu přepisovala na stroji a Jan ho rozdával po okolí. Největší radost a zadostiučinění měl, když dokument přinesl některému z komunistů. „Jen si to přečti a pak mi řekni, co je na tom špatného,“ podal Chartu předsedovi JZD, ve kterém pracoval jako řidič a cestář.
Tož tu sú knížky z Německa
Jenže desítky let trvající vzdor vůči združstevňování a potom charta nebyly jedinými bitvami, které Jan Sedláček s režimem vedl. Už v roce 1971 nabídl Jan Sedláček svému známému evangelickému faráři, že u něj může schovávat knížky tajně dovážené z ciziny. Tak na sýpce vzniklo tajné překladiště evangelické literatury. V létě přijížděli na Valašsko turisté ze západního Německa i Holandska a v úkrytech svých karavanů přiváželi zásilky knih.
Pozornosti režimu však Sedláčkovi nemohli uniknout. Když se 6. září 1983 vracel Jan Sedláček domů z práce, dva příslušníci veřejné bezpečnosti na něj čekali ve služebním voze. Vtrhli na statek a bez povolení v ruce spustili domovní prohlídku.
Dokumentaristé společnosti Post Bellum při natáčení pamětníků metodou Eye Direct
Prorok Jonáš. Očekávání na Boha. Příběhy dosud živé. Věřím. Křesťanská rodina… Hromada knih naskládaných na sýpce měla na výšku alespoň metr. „Co to tady máte, pane Sedláček?“ obořili se na hospodáře příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Tož to sú knížky. Přivezli je ze západního Německa,“ vysvětlil.
Netrvalo ani hodinu a po dvoře pobíhalo tolik policistů, kolik jich Jan Sedláček pohromadě ještě neviděl. Bylo mu tenkrát dvaapadesát a na valašských kotárech bojoval s komunisty od chvíle, kdy se dostali k moci. Teď však začínal střet dosud nejtvrdší. Knihy putovaly do policejního skladu a Jan Sedláček do vazby.
Poctivý život v zásadních veřejných záležitostech znamená, že s darebáky se nespolupracuje, má se proti nim vystupovat a říkat, proč jsou darebáci. Na nespravedlnosti a na čuňárnách se člověk nepodílí, protože se to prostě nedělá a protože by mu to pánbůh neodpustil.
U výslechů se vyšetřovatelé ptali, kdo knihy přivážel a kdo si pro ně jezdil. Kdyby Jan Sedláček mluvil, řada kazatelů a farářů by přišla o státní souhlas, nemohli by kázat a skončili by ve vězení. „Křesťan by neměl lhát, ale já jsem jim lhal, jak když tiskne.“
Režim proto hledal způsob, jak vzpurného Valacha skřípnout a tak byl nakonec souzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Kromě zahraniční literatury našla bezpečnost při domovní prohlídce také motor a jinou zemědělskou techniku, kterou Jan Sedláček postupně nakupoval a opravoval.
Po půl roce vazby byl odsouzen na sedm měsíců vězení s podmíněným odkladem na jeden rok. K tomu pokuta tisíc korun. „Udělali ze mne geniálního zloděje,“ směje se Jan Sedláček. „Ukradl jsem totiž motor, který ve skutečnosti v družstvu nikdy vůbec nebyl. A to se hned tak někomu nepodaří.“
V souběžném procesu za přechovávání zahraniční literatury byl obviněn také Janův otec. Soudní řízení se táhlo několik let a soud ani prokurátor si s ním nevěděli rady. Nakonec nenašli paragrafy, podle kterých by Sedláčkovy mohli odsoudit a oba byli v roce 1987 zproštěni obžaloby.
Dobrý boj bojoval, víru zachoval
Krátce po natáčení dokumentu Meze postihla hospodáře z Růžďky mozková mrtvice a 17. června 2016 Jan Sedláček na svém statku zemřel. Do smutečního oznámení vložila rodina citát Nového zákona: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“
Podle jednoho z autorů Příběhů 20. století Adama Drdy se na první pohled zdá, jako by ty filmy, respektive jejich témata a lidé, kteří v nich vystupují, jako by to všechno bylo odlehlé od současnosti. „Nicméně připadá mi čím dál víc, že je v nich vysoká aktuálnost. Jistě, je to triviální, ale někdy je dobré si ty triviální záležitosti připomenout,“ uvádí Adam Drda a dodává:
„V normalizačních příbězích je vždy kontrast mezi poctivým životem na jedné straně, jako je třeba ten, který žil Jan Sedláček z Valašska, a soustavnou sebeprospěšností a důrazem na pohodlí na straně druhé. Poctivý život v zásadních veřejných záležitostech znamená, že s darebáky se nespolupracuje, má se proti nim vystupovat a říkat, proč jsou darebáci. Na nespravedlnosti a na čuňárnách se člověk nepodílí, protože se to prostě nedělá a protože by mu to pánbůh neodpustil.“