Těžili uhlí podle plánu, hromadila se hlušina, ale chybělo auto, které by ji vyváželo na haldu. „Soudruhu, potřebujeme na Švermu tatrovku,“ povídá horník Jaroslav Ondráček ministru paliv. Na XV. sjezdu KSČ v roce 1976 byl zvolen do ústředního výboru a zařídit náklaďák už nebyl problém. „Pořád slyšíme, že za nás bylo všechno špatně. Nezlobte se, ale jak říká moje žena, Prahu jsme měli oplotit a nechat vychcípat,“ míní Ondráček o listopadu 1989 v dokumentu ČT a společnosti Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.
Nový dokument nazvaný Straníci vystavěli autoři z autentického vyprávění tří mužů, kteří před rokem 1989 vstoupili do Komunistické strany Československa. Zatímco pro tisíce komunistů skončilo členství v KSČ okupací 21. srpna 1968 (sami vystoupili, nebo byli vyhozeni), hlavní postavy snímku zůstaly režimu věrné a svůj postoj stvrdily stranickou legitimací.
„Chtěli jsme přinést snímek o tom, jak se bývalí členové KSČ dívají s odstupem na své politické angažmá,“ uvedl režisér dokumentu Viktor Portel. „Hledali jsme výpovědi, ze kterých by se dalo vysledovat, nakolik si uvědomují, že když se dnes mluví o komunistickém režimu, mluví se také o nich.“
„Brežněvovy srágory jsem četl“
Životní osudy i aktuální postoje k vlastní minulosti bývalých kolegů v KSČ se v době natáčení během roku 2016 zásadně rozcházejí. Josef Nitra přiznává, že vstoupil do strany, aby mohl být vojákem z povolání a funkcionářem v armádě. Přitom nezastírá velkou míru vlastního pokrytectví, když vypráví o tom, co si tenkrát skutečně myslel.
„Jel jsem s režimem. Jako každý. Ovšem takový ty nesmysly… Když třeba Brežněv dostal za literaturu cenu, tak to jsem se fakt chytal za hlavu, protože ty jeho srágory jsem četl, co napsal. To bylo šílený. To nešlo nevidět, že je to vopičárna,“ vypráví Josef Nitra pobaveně.
Bohumil Řeřicha své komunistické minulosti lituje, omlouvá se a před kamerou prosí za odpuštění. Vypráví o tom, že skutečné prohlédnutí zažil až během listopadových demonstrací v roce 1989.
„Stáli vedle mne dva staří lidé. Muž se ženou. Naplno se smáli a byli plní radosti a byli tak strašně rádi, že komouši padli,“ vzpomíná bývalý člen komunistické strany Bohumil Řeřicha na jednu z manifestací na Václavském náměstí. „A to byl ten moment, kdy já jsem si uvědomil, že jsem prohrál.“
Vzápětí svou prohru vysvětluje. „Říkáte, že jste prohrál? Co jste prohrál?“ ptá se dokumentarista Adam Drda a Bohumil Řeřicha odpovídá: „No, prohrál jsem to, že jsem něčemu věřil. A všechno pochopil až teprve ve chvíli, kdy mi to řekli ti lidé. Jeli jsme z Prahy domů, celou tu cestu jsem řídil a brečel.“
Tu smrt Gottwald nemusel dávat
Dlouholetý člen Ústředního výboru KSČ a horník v důchodu Jaroslav Ondráček se naopak snaží dokumentaristy přesvědčit, že vláda jedné strany nebyla totalitou. Bez zábran vypráví, že invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla v pořádku, že komunisté měli v listopadu 89‘ zabránit pádu režimu a že on sám „dělal všechno pro lidi“.
Společnost Post Bellum snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a pamětník objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu. Stejné je to také v dokumentu Straníci.
„Vždycky se něco nepovede. Jenom si vzpomeňte, kolikrát se už ta strana omluvila. Jo? Takže, ono jenom dneska říct, že Horáková byla zavražděná… Je pravda, že ten Gottwald jí tu smrt nemusel dávat. To je pravda. Mohla dostat doživotí. Doživotí je doživotí a za deset let mohla… Že jo? Ale ona se přiznala, prosím vás!“ líčí proces s Miladou Horákovou a trest smrti, který z příkazu Klementa Gottwalda dostala v roce 1950.
Jaroslavu Ondráčkovi bylo tehdy devět let. „Narodil se 1. dubna 1941 v Pardubicích. Rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. S matkou se přestěhoval do obce Skutíčko k jejímu otci, který byl před válkou komunistickým poslancem parlamentu,“ píše novinářka Scarlett Wilková, která sepsala příběh Jaroslava Ondráčka pro web Paměť národa.
„Komunistické myšlenky byly v rodině považovány za správné, ovšem děda Jaroslava Ondráčka v 50. letech ze strany vystoupil. Nesouhlasil s politickými procesy. Jaroslavova matka se znovu vdala. Syn jejího nového muže byl horníkem na Mostecku a Jaroslavovi, který tehdy končil základní školu, se jeho práce zalíbila,“ uvádí Scarlett Wilková.
Ožívají bolestivé vzpomínky
Šestnáctidílný televizní cyklus Příběhy 20. století se opírá o několikahodinové rozhovory, které dokumentaristé společnosti Post Bellum natáčí pro archiv projektu Paměť národa. „Ta interview jsou dost často těžká. Ptáme se lidí na nepříjemné věci, leckdy jim oživujeme bolestivé vzpomínky,“ říká dokumentarista a autor části scénářů Adam Drda.
Všechny příběhy spadají do období normalizace. Ta je podle Drdy nahlížena s nemístnou shovívavostí a místy dokonce nostalgií, přestože to byla vrcholná fáze komunistického režimu.
„Když byl někdo odtržen od rodiny a na mnoho let uvržen do těžkého kriminálu, protože se pokusil o útěk na Západ, tedy do svobody, dost dobře na to nemůže vzpomínat bez pohnutí. Ta nespravedlnost ho poznamenala navždy,“ míní Adam Drda.
V cyklu však nejsou „jen“ vzpomínky obětí, ale také lidí, kteří různými způsoby selhali. „Někdejší konfident Státní bezpečnosti samozřejmě dobře ví, že dělal něco velmi špatného, ale vracet se po letech k vlastnímu selhání, nota bene k udávání, je strašně obtížné. A to i v případě, kdy si člověk to selhání přizná. To je třeba případ Jiřího Imlaufa z dokumentu Agent Vian,“ uvedl scénárista.
Z televizních Příběhů 20. století je zřejmé, že přístup pamětníků se u jednoho každého odvíjí od jeho citlivosti a svědomí. Pro někoho představuje podpis takzvané anticharty trauma, pro jiného to byla pouhá „formalita“. Jeden si uvědomil, že svým členstvím v KSČ deset let podporoval zločinný režim a soustavně se za to omlouvá, jiný své působení ve straně dodnes obhajuje a zločiny režimu jako by se ho vůbec nedotkly.
Všechno pro lidi
„V sedmdesátým šestým roce mi ředitel navrhl, že bych měl dělat předsedu základní organizace strany. Okamžitě mne vytáhli do krajského výboru. A aby to ještě nebylo málo, tak jsem jel na patnáctý sjezd a byl jsem zvolený do ústředního výboru,“ vzpomíná Jaroslav Ondráček na rok 1976, kdy jeho komunistická kariéra začala strmě stoupat.
Zásadně odmítá, že by měl ze svého stranictví sebemenší prospěch a ubezpečuje, že všechno dělal pro lidi. Jako když třeba u ministra paliv a energetiky Vlastimila Ehrenbergera osobně zařídil Tatru 148, aby horníci Dolu Jan Šverma v Žácléři mohli odvážet na haldu hlušinu.
„Často přemýšlím, nakolik pamětníci ve výpovědích pro Paměť národa říkají pravdu, zda mluví upřímně. Většinou mám pocit, že ano, a je to sympatické,“ říká Scarlett Wilková. „Zpočátku mi byl sympatický i Jaroslav Ondráček. Obyčejný kluk z chudé rodiny se stal horníkem a začal se mít dobře. Tvrdě pracoval, ale vydělával dost peněz a tak získal pocit, že komunismus je ten správný režim,“ míní novinářka a pokračuje:
„Jenže čím déle jsem ho poslouchala, tím více mi docházelo, jak právě takoví lidé mohou být v totalitě nebezpeční. Jak svým přesvědčením o jediné pravdě dokázali ničit životy jiných. Najednou mne ta neochota podívat se na svět jinýma očima, uznat historická fakta, začala děsit,“ dodala Wilková.
Pětadvacet Egyptů
V závěrečné sekvenci dokumentu Straníci se Jaroslav Ondráček ptá: „Jaká je to svoboda? Když potkám známou a ptám se: ‚Tak kolikrát jsi byla v Paříži?‘ ‚Seš blbej? Za co tam pojedu? Vždyť já si v Kauflandu vydělám dvanáct tisíc a jsem ráda.‘ A to je ta demokracie,“ dodává Ondráček.
Dokumentarista Adam Drda odvětí: „A jak vy to máte s tím cestováním? Vy jste mi to dost vyprávěl.“ Jaroslav Ondráček: „Nějaké peníze mám a ještě do letošního roku jsem pracoval jako předseda okresního výboru za deset tisíc měsíčně. Takže sto dvacet tisíc, který mi strana zaplatila, bylo na tři dovolené v Egyptě. Úplně bez problémů.“
Adam Drda: „Vy jste říkal, že jste tam byl pětadvacetkrát.“ Jaroslav Ondráček: „Čtyřiadvacetkrát. Po pětadvacátý se chystám v září.“
