Kolik nevinných lidí dostal do vězení, není už možné doložit. Stejně tak nikdo přesně nevyčíslí počty těch, kterým otravoval život, naháněl jim strach, rozbíjel vztahy a lámal charaktery. Z jeho doznání je však zřejmé, že jich v komunistickém Československu byly stovky. Bývalý major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč ani s odstupem času ničeho nelitoval. „Uspokojovalo mne to,“ říká bez váhání před kamerou v dokumentárním cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století.
Špehoval. Vydíral. Nutil lidi udávat. Uspokojovalo mne to, doznává estébák bez zábran
Uběhlo bezmála třicet let od sametové revoluce, kdy se tito mocní pánové poroučeli, ovšem až na pár výjimek, v médiích nevystupují. O řídících důstojnících StB víme hodně málo.
„Chcete se jet podívat do zahraničí? Máte tam dceru? Tak bychom jenom rádi věděli takovou maličkost. Víte? Vždyť to pro vás nic není. Tak mi to řekněte a pojedete se podívat za dcerkou do Kanady. Neřeknete? Hm, tak si musíte počkat,“ vypráví Jaromír Ulč otevřeně o metodách, které při práci estébáka používal.
„Každý má nějaký svoje chyby. Třeba je ženatý a můžeme mu přijít na nějakou tu nevěru. Můžeme to vyfotit a nafilmovat, můžeme mu ukázat tu fotku nebo film. Hele, potřebujeme vědět tohle a tohle. Neřekneš? Tak zítra to má tvoje manželka na stole. Jak se k tomu ona asi bude stavět? Co myslíš?“ pokračuje muž v detailním záběru kamery.
Tisíce lidí v řadách StB
Zatímco téma tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti je v České společnosti detailně odkrýváno, samotní důstojníci StB, kteří své udavače získávali, řídili a vydírali, zůstávali dosud většinou v ústraní. Dokumentaristům společnosti Post Bellum se přesto podařilo natočit některá unikátní svědectví a výpověď Jaromíra Ulče je jedním z nich.
„Jeho vyprávění bylo pro mne otřesným zážitkem,“ uvádí jeden ze scenáristů Příběhů 20. století Adam Drda. „Vydírání a šmírování lidí považoval Jaromír Ulč za dobrou práci a jako největší křivdu nesl, že po pádu režimu už o jeho služby nebyl zájem a byl od ministerstva vnitra vyhozen.“
Moje StB: Neřekneš? A co na to tvoje žena? (zdroj: ČT)
Jo, že někdo… To jsme ale nebyli my. Jak se hovořilo o nějakém panu Wonkovi. Ten už byl ale v base, že jo? To jsme nedělali my. To dělala vězeňská stráž.
V době normalizace už Státní bezpečnost sice nevraždila jako v padesátých letech, ovšem její cíle a metody se prakticky neměnily. „Uběhlo bezmála třicet let od sametové revoluce, kdy se tito mocní pánové poroučeli, ovšem až na pár výjimek v médiích nevystupují. O řídících důstojnících StB víme hodně málo,“ říká další z dokumentaristů Mikuláš Kroupa.
„Co je to za lidi, kteří pronásledovali vše svobodné a nezávislé? Prokazatelně fyzicky nebo psychicky týrali, vydírali, vyhrožovali všem, na koho soudruzi ukázali,“ píše autor ve scénáři. Státní bezpečnost byla obrovská byrokratická organizace, pro niž v letech 1948–1989 pracovaly na všemožných úkolech tisíce lidí.
Zootechnik proti církvím
Nelze proto představit žádný „univerzální typ estébáka“. Někdejší důstojníci StB nejsou příliš ochotni mluvit s dokumentaristy a s novináři. Jen málokdo se chce veřejně přihlásit k tomu, že příslušel ke zločinecké organizaci, jejímž hlavním úkolem bylo udržovat společnost ve strachu a komunistický režim u moci.
Jaromír Ulč se snažil své působení u StB obhájit. Až do své smrti v roce 2016 byl přesvědčen, že když perzekuoval disidenty a vydíráním získával agenty, dělal užitečnou a profesionální práci.
Tenhle člověk byl ten, který mne na tu Ruzyň vezl. Na čtyři dny a čtyři noci. To byly tenkrát navázané na sebe dvě osmačtyřicítky zadržovací vazby. Tak ať mi tenhle člověk vykládá, že to nebylo žádné násilí.
Svou estébáckou kariéru začal u takzvaných odposlechářů v 10. správě Státní bezpečnosti. V týdenních cyklech vyjížděl na radiostanice rozmístěné v západním pohraničí Československa, kde sledoval vysílačky německých a rakouských pohraničníků. V hodnosti majora pak sloužil celá sedmdesátá a osmdesátá léta až do roku 1990. Vzděláním zootechnik vedl oddělení proti církvím.
„Ať si chodí všichni do kostela, ale ať nemluví do politického života a ať se nesnaží tady něco obrátit. Když máš jiný názor, tak si ho užívej, bav se o tom se svýma známýma, ale nelez s tím nikam na veřejnost. Není potřeba, abys v tomto duchu ovlivňoval normální občany tohoto státu,“ popisuje Jaromír Ulč, jak tehdy vnímal postavení jedince v takzvaném lidově demokratickém zřízení.
Moje StB: Nech si ty řečičky pro sebe (zdroj: ČT)
„Ty řečičky si můžeš nechat pro sebe. Když se s nimi budeš zaobírat, budeš si je nahrávat na mikrofon a pak si je zpětně budeš pouštět do ucha, jak jsi dobrý, že máš odlišný názor, že bojuješ proti něčemu a ani nevíš, o co jde, tak si to dělej. Ale nerozšiřuj to mezi lidi. A když to budeš rozšiřovat, tak si půjdeš třeba sednout,“ vypráví nepokrytě.
Čím jsem byl, tím jsem byl rád
Dokumentaristé společnosti Post Bellum při natáčení pamětníků metodou Eye Direct
Společnost Post Bellum snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a pamětník objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu. Stejné je to také v dokumentu Moje StB v případě Jaromíra Ulče.
„Neměl jste někdy chuť seknout s tou prací na ministerstvu vnitra?“ ptá se dokumentarista Mikuláš Kroupa. „Neměl. Jak říkám, čím jsem byl, tím jsem byl rád. Neměl jsem důvod, proč bych měl tuhle zajímavou práci opustit, protože mě to bavilo. Uspokojovalo mě to. Ta komunikace s lidmi a přesvědčování, aby mi řekli, co potřebuji. Také když tak vyhodit nějakou dezinformaci a čekat, odkud se to vrátí zase zpátky. Byla to hezká práce,“ říká Jaromír Ulč.
Struktura StB ještě těsně před listopadem 1989 stále bytněla. Od počátku normalizace chtěl mít režim všechno pod kontrolou a nejrůznějšími způsoby rekrutoval nové a nové spolupracovníky tajné policie, kteří měli donášet na své rodinné příslušníky, přátele, kolegy z práce či ze školy, známé.
Chcete se jet podívat do zahraničí? Máte tam dceru? Tak bychom jenom rádi věděli takovou maličkost, víte? Vždyť to pro vás nic není. Tak mi to řekněte a pojedete se podívat za svou dcerkou do Kanady. Neřeknete? Hm, tak si musíte počkat.
Běžným způsobem pro získání nových udavačů byl permanentní nátlak a zastrašování. Odpůrce režimu vyslýchali estébáci i několikrát týdně, permanentně je sledovali a věznili v zadržovací vazbě. Tajná policie měla vypracované metody, jak pracovat.
Jaromír Ulč přesto nepřipouští, že by se dopouštěl násilí. Ve své výpovědi se zmiňuje například o politickém vězni Pavlu Wonkovi, který ve vězení zemřel: „Jo, že někdo… To jsme ale nebyli my. Jak se hovořilo o nějakém panu Wonkovi. Ten už byl ale v base, že jo? To jsme nedělali my. To dělala vězeňská stráž.“
Velmi intenzívní osobní zkušenost s majorem Ulčem má však například evangelický farář a disident z doby normalizace Miloš Rejchrt. „Tenhle člověk byl ten, který mne na tu Ruzyň vezl. Na čtyři dny a čtyři noci. To byly tenkrát navázané na sebe dvě osmačtyřicítky zadržovací vazby. Tak ať mi tenhle člověk vykládá, že to nebylo žádné násilí,“ vypráví Miloš Rejchrt v dokumentu Moje StB.
Zůstaly jenom desky
Bezprostředně po listopadu 1989 byl Jaromír Ulč jedním z důstojníků StB, kteří se aktivně zapojili do likvidace archivů. Režim neměl zájem, aby vyšlo najevo, kdo u Stání bezpečnosti pracoval, jaké měl úkoly, chtěl své lidi utajit. Stovky tisíc stránek materiálů tehdy skončily ve spalovnách a nikdo už nikdy nevypátrá, co bylo jejich obsahem.
Jeho vyprávění bylo pro mne otřesným zážitkem. Vydírání a šmírování lidí považoval Jaromír Ulč za dobrou práci a jako největší křivdu nesl, že po pádu režimu už o jeho služby nebyl zájem a byl od ministerstva vnitra vyhozen.
Moje StB: To jsme nedělali my (zdroj: ČT)
„Dostal jsem k sobě tři lidi. Obešli jsme všechny pracovníky, všechna oddělení. Co se dalo, to bylo pryč a zůstaly jenom desky. Obsah se pod mým velením převezl do blíže nespecifikované spalovny a tam jsme hlídali každý den od rána do večera, aby to bylo všechno úplně spálené. Úplně. Samozřejmě, že jsme viděli, kam to všechno bude směřovat, tak přeci svoje lidi nepředhodíme někomu jinému,“ přiznává Ulč.
„Tím skutečně uchránili své lidi pro nový režim. Mnozí se pak v novém režimu etablovali velmi úspěšně,“ vysvětluje další z postav dokumentu - disident, filozof a polistopadový politik Daniel Kroupa. „Dopad na ně byl úplně nepatrný,“ doplňuje někdejší disident Pavel Bratinka. „Zakázaly se jim špatně placené funkce ve státním aparátu a nic jiného.“