V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka spáchali zřejmě největší masovou vraždu československých občanů v dějinách. Mužů, žen i dětí. Došlo k ní v takzvaném rodinném táboře. Židé, kterým bylo dáno smrti uniknout, přinášejí svědectví v dokumentárním cyklu Příběhy 20. století. Třetí řada se snaží chronologicky postihnout obraz holocaustu na českém území před druhou světovou válkou i během ní. Dokumenty, postavené na vzpomínkách posledních pamětníků, vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.
„Tak zejtra.“ Vězni rodinného tábora v Osvětimi měli na život půlroční lhůtu
Příběhy 20. století: Rodinný tábor a velké vraždy (zdroj: ČT24)
V rodinném táboře byli internováni Židé, které do Osvětimi dopravily dobytčí vagony z ghetta Terezín. Šok, jaký se lidem po strastiplné cestě naskytl po odšoupnutí vlakových dveří, vystihl jeden z pamětníků Toman Brod:
„'Raus, raus, alles raus!' Vyklopýtal jsem ven přes mrtvoly na železniční prostor, tam stála dokola stráž, vězňové v pruhovaných šatech a esesmani se štěkajícími psi. Koukám, co to… co se to děje? Přijeli jsme na jakési nádraží, vůbec jsme nevěděli kam, byla mrazivá noc. Ta hrůza, víte, z těch relativně civilizovaných poměrů v Terezíně jsem najednou viděl: To je úplně jiný svět.“
Nevysvětlený experiment
První noc a naprosté zoufalství ho přivedlo na myšlenky, kterým propadli mnozí. „V tu chvíli jsem si opravdu přál, abych zemřel, abych tuto hrůzu nemusel prožívat,“ říká. Bylo mu čtrnáct. Nevěděl v onen moment, že ve své podstatě měl štěstí – na rozdíl od nově příchozích z většiny transportů byl ušetřen některých ponížení, třeba oholení hlavy, a především byl – aspoň zatím – ušetřen jeho život.
Zatímco jindy se po příjezdu konala selekce a devadesát procent příchozích nacisté následně zavraždili, lidé ze zářijového a poté také prosincového transportu z Terezína šli rovnou do takzvaného rodinného tábora. Většinu z deportovaných tvořili Židé z protektorátu.
Co bylo záměrem tohoto osvětimského experimentu, není jisté. Rodinný tábor by mohl nacistům pravděpodobně sloužit jako propaganda k odvedení pozornosti od vraždění, možná měl zmást zástupce Červeného kříže, kdyby po nacisty povolené inspekci v Terezíně zjišťovali osudy deportovaných z ghetta.
„Mysleli jsme, že je to snad nějaká továrna“
Před obyvateli lágrového úseku BIIb, kde byl rodinný tábor zřízen, ale hrůznou pravdu utajit nešlo. I když ani v Osvětimi si lidé zpočátku nedovedli představit, že taková vyhlazovací mašinérie je možná. Prozřením v prvních dnech prošla třeba Evelina Merová.
„Začali nám něco vyprávět, že jsme v koncentráku a že se tady plynuje. Viděli jsme komíny, viděli jsme, jak tam šlehají ohně, ale nenapadlo nás, že se tam spalují mrtvoly, mysleli jsme, že je to snad nějaká továrna,“ vypráví.
O továrnu šlo – ale o „továrnu na smrt“. Připomínce její existence se nedalo uniknout. „Nešlo to ignorovat, protože ten zápach byl jako zápach páleného masa. A vzduch byl plný kouře z komínů, padal takový šedý prach,“ popisuje Dita Krausová.
Rodinný tábor tvořilo dvaatřicet baráků, původně určené pro koňské stáje. Životní podmínky byly podobně tristní jako v jiných částech Osvětimi, hlad se nedal snést a několikahodinové nástupy platily i pro vězně ze sekce BIIb. „Byla nám hrozná zima. Mamka stála za mnou, dýchla mi na záda. To zahřeje. Tak já jsem to potom zase sestře takhle foukla na záda,“ vzpomíná Dagmar Lieblová, jak si čekání na přepočítání snažily ulehčit.
Z rodinného alba Dagmar Lieblové
Děti si hrály… aby nemyslely na svou smrt
Režim nicméně působil volnější než ve zbytku Březinky. Ženy a muži bydleli odděleně, přes den se ale směli stýkat. Zvláštností byl dětský blok, kde děti pobývaly přes den. Vychovatele vedl sionista Alfred Hirsch, jemuž se říkalo Fredy.
„To byl blok 31. Nebyly tam kavalce, naše opatrovnice nám něco vyprávěly nebo nám zpívaly, dokonce tam byly soutěže,“ líčí zdánlivě běžný program v naprosto vymknutých okolnostech Evelina Merová. „Aby dětem zpříjemnili ty poslední týdny, co ještě měly ke konci života,“ uvědomovala si Dita Krausová motivaci vychovatelů.
Datum svého konce si vězni mohli spočítat. Záhy se totiž prozradilo, že lidé ze zářijových transportů mají ve své dokumentaci napsáno po šestiměsíční karanténě „Sonderbehandlung“ neboli „zvláštní zacházení“. Eufemismus pro zavraždění. Když lhůta vypršela, uvažovalo se o vzpouře, v jejímž čele měl prý stanout Fredy Hirsch. V obavě o děti ale odmítl a týž den za nejasných okolností zemřel.
Dostanete chleba a salám a pojedete na práci, lhali jim
„Sonderbehandlung“ se potvrdilo. Během jediné noci z 8. na 9. března bylo zavražděno 3792 mužů, žen a dětí z rodinného tábora. Šlo zřejmě o největší masovou vraždu československých občanů v historii. Nacisté vězně ze zářijových transportů s razítkem „zvláštního zacházení“ oddělili od ostatních.
„Byli přeloženi do karanténního tábora, který s námi sousedil. Samozřejmě se hitlerovci báli vzpoury, to už nebyli žádní greenhorni, žádní nováčci, věděli, že se lidi vraždí. Tak jim namluvili, že pojedou do jakéhosi pracovního tábora. Ale protože pojedete do pracovního tábora, tak mezi vámi nesmí být žádní nemocní. Takže vydělili všechny, kteří se hlásili nemocnými. A teď jim řekli: Helejte, tady máte dopisnice a vy napíšete svým známým buďto do Terezína, nebo do protektorátu, že jste naživu a zdrávi a že jedete do pracovního tábora. Na cestu dostanete balíčky, chleby, salámy, abyste byli zajištěni,“ upřesňuje průběh tragické noci Toman Brod.
„Takový podvod. Jenomže ten podvod byl tak věrohodný – a lidé se snaží uvěřit všemu, co je nadějné. Takže si myslím, že velká část vězňů opravdu uvěřila. Oni chtěli věřit, tak věřili,“ dodává. Nákladní auta, do nichž lidé nastoupili, Osvětim neopustily. Konečnou zastávkou byly plynové komory.
Ti, kteří v rodinném táboře zůstali, se o osudu ostatních dozvěděli rychle. „V noci jsme slyšeli hluk, slyšeli jsme odjíždění aut a mysleli jsme, že odjíždějí do Heidelbergu. Několik dní potom jsme se dozvěděli od polských vězňů, kteří chodili k nám do tábora jako údržbáři, že to není pravda, že šli všichni do plynu,“ uvedl Petr Oliva.
„Léta jsem měla výčitky svědomí“
V rodinném táboře zůstali Židé z prosincových transportů, v květnu 1944 přibylo dalších sedm tisíc deportovaných z Terezína (původně z protektorátu, ale podstatná část také z Německa, Rakouska a Nizozemí). A všichni si odčítali půlroční lhůtu života. „Šla jsem s kamarádkou po lagerstrasse a ona mi říkala: Tak zejtra. Když ti sedne saze na nos, tak jsem to já,“ vrací se do jednoho takového momentu Anna Hyndráková.
Na přelomu června a července 1944 nařídili táboroví nacisté selekci. Vysvětlení znělo: vybíráme lidi na práci. Ponižující výběr neminul ani tehdy šestnáctiletou Annu Hyndrákovou:
„Esesáci seděli za stolem, u nohou měli flašky od vína, jevili se jako ožralí. Museli jsme se svlíknout, hodit si věci přes pravou ruku, aby bylo vidět číslo na levém předloktí. Stáli jsme ve frontě a oni se ptali, čím jsme byli. Každý něco řekl, ačkoliv tenkrát to nebylo tak běžné, že ženy pracovaly. Maminka řekla: 'Řekni, že jsi zahradnice.' Tak jsem to řekla. Sama řekla, že je švadlena. No a mě vybrali na tu správnou stranu a maminku na tu druhou. Mezitím se to dozvěděl tatínek a řekl mi: 'Já tam nepůjdu.' Se mnou že zůstat nemůže a maminku že tam nenechá samotnou. To znamenalo rozloučit se.“
Anna Hyndráková (vpravo) se setrou
I po desetiletích hledá Anna Hyndráková těžko slova. Dlouho se nedovedla srovnat s tím, že nesplnila slib, který dala sestře při odjezdu z terezínského ghetta – že se o rodiče postará. „Léta jsem měla výčitky svědomí, až do té doby, než se mi narodily děti. Ale já jsem to nemohla splnit,“ říká do filmového záznamu – i sama sobě.
Kdo neprošel selekcí, byl nahnán do plynových komor. Mezi 10. a 12. červencem 1944 skončila likvidace rodinného tábora vraždou sedmi tisíc lidí.
„Vězenkyně nás ze závisti mlátily“
Vybraní na práci zatím čekali rozmístění po jiných blocích. „Mlátili nás tam ty ženské. To byly vězenkyně, které věděly, že je nikam neposílají, na žádnou práci, zřejmě nám záviděly, tak nás strašně mlátily,“ popisuje Dita Krausová, jak jim ostatní ztrpčovali poslední dny v Osvětimi.
Ona zatím myslela na to samé, co její trýznitelky, a odjezd jí dodal další naději. „Ve vagonech byla sláma, takže jsme si mohli sednout, nebyli jsme napěchovaní, takže už to byla jakási úleva. Jedeme pryč. Nemůže být nic horšího než Osvětim,“ uzavírá jednu kapitolu holocaustu.
Patří k tisícovce lidí z rodinného tábora, kteří se dožili konce války. Internováno jich v tomto nacistickém experimentu bylo celkem sedmnáct a půl tisíce.
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
Příběhy 20. století