„Vždycky jsem si myslel, jaká to bude radost, jak budeme šťastní, ale byl jsem tak vyprahlý, že jsem žádnou radost, žádné city projevovat nemohl,“ přibližuje své pocity po osvobození Toman Brod. Válka sice skončila, ale život pro něj – i další pamětníky holocaustu – nebyl snadný. S křížem traumatu se vraceli domů, kde na ně často nikdo nečekal. A ti, co čekali, nechtěli věřit jejich vyprávění. Vzpomínky přeživších na návrat uzavírají třetí řadu Příběhů 20. století, která se pokouší vystihnout obraz holocaustu v českých zemích. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.
V roce 1945 chystali nacisté likvidaci terezínského ghetta. Budovali v něm dokonce i plynovou komoru, její výstavbu ale nedokončili. Konec ghetta byl vleklý a bolestný. Od dubna přijížděly takzvané evakuační transporty, do ghetta se s nimi vrátilo několik tisíc lidí z pochodů smrti. „Naložili nás na otevřené uhláky, měli jsme deky nasáklé a ve vagonech asi deset centimetrů vody. I tam umírali kamarádi,“ popisuje Pavel Oliva.
V Terezíně se už o vraždění na východě vědělo, málokdo však znal podrobnosti. „Do Terezína přišli lidé, kteří už tam byli a které jsme znali. A to byl hrozný šok. To nebyli lidi, to byly vraky,“ vyděsilo Evu Heferovou. A ještě víc jejich svědectví o koncentračních a vyhlazovacích táborech. „Měla jsem známého, který takto přijel, a měla jsem dojem, že není normální,“ byla její první reakce.
Byli jsme přesvědčeni, že jen Němci dokážou taková zvěrstva
Když 8. května 1945 projely Terezínem první jednotky sovětské armády, bylo už ghetto pod správou Červeného kříže a zuřila v něm tyfová epidemie. Sověti poté ghetto uzavřeli. Někteří vězni přesto odešli a stali se svědky – podobně jako další navrátivší se – poválečných krutostí. Tentokrát na německém obyvatelstvu.
„Po válce jsem byl v nemocnici v Žatci, tam jedna pacientka, myslím, že to byla v podstatě prostitutka, ale milá holka, mi vykládala, že se sešla s jedním člověkem, kterého jsem dobře znal z tábora. Byl elektrikář, spravoval esesákům rádia, takže na tom byl lépe, a ten se připojil k Revoluční gardě, a když chytli Němce, tak on je vyslýchal také tak, že na nich pálil cigarety a takové věci. Já jsem se z toho zhrozil. Za války jsme byli přesvědčeni, že jenom Němci dokážou taková zvěrstva,“ divil se Jan Roček.
Předávám byt Židovce
Židé, kteří přežili v Bergen-Belsenu a na dalších místech, se vraceli do českých zemí ještě několik měsíců. Helgu Hoškovou-Weissovou dovezli 27. května v noci do Prahy, nechali ji a ostatní přespat v bývalém krytě. „A ráno řekli: ‚Jste volní, jděte domů.' My jsme neměli kam jít. Byl návrat domů, ale žádný domov nebyl,“ konstatuje.
Židovské domovy zanikly, byty a domy obsadili Němci, pak Češi, majetky, které si lidé před deportací schovali u sousedů a známých, se jim často nevrátily. Přeživší našli málo porozumění. I proto, že nacistický antisemitismus měl jistou odezvu i v české společnosti.
„Maminka pak byla i na národním výboru a žádali jsme náš byt a tehdy jí předseda národního výboru, to bylo už někdy v červenci 1945, řekl: ‚No podle dekretu pana prezidenta máte na svůj byt nárok. Nedá se nic dělat.' A napsal nám na ten dekret: Předávám byt Židovce, neárijce Ireně Weissové. Tak takhle to bylo s antisemitismem v Čechách,“ dodává Helga Hošková-Weissová.
Petr Riesel se s tím setkal ve škole. Spolužák, syn bachaře, od něhož chtěl opisovat, mu řekl, že Židovi opsat nedá. „Já jsem se do něj pustil, dostal jsem červeno před očima, ztratil jsem kontrolu a byl bych ho býval zabil. Nemohl mě od něj odtrhnout. Ani hasicím přístrojem mě od něj nedostali, já ho rozbil totálně,“ přiznal. „V životě jsem ho už neviděl, prý mu udělali celou novou lebku. Dostal jsem jenom trojku z mravů, matka byla volaná do školy, ale bylo to v pětačtyřicátém roce, tak ještě ta moje emoce byla považovaná za něco, co nelze trestat.“
Žít se chce, ale jsou lidé, kteří návrat nepřežili
Navrátilci mnohdy nenacházeli nejen svůj majetek, ale čekaly je ještě tragičtější ztráty – dozvídali se teprve, kdo všechno z jejich nejbližších už nežije. V předválečném Československu žilo víc než tři sta tisíc lidí přináležejících k židovské komunitě, nacistické řešení konečné otázky jich přežilo zhruba deset procent.
Anna Hyndráková šla k tetě. Nebyla ale příliš vítaná. „Počítala mi každé vajíčko, které dala do nudlí. Tam jsem byla přijatá opravdu velmi špatně, ale já to chápu, jim se ze čtyř dětí jenom jeden vrátil. Furt jsem někde na něco čekala. Hrozné to bylo,“ vypráví. Nakonec byla ráda za uvolněné místo v sirotčinci.
Bylo jí sedmnáct a zůstala úplně sama. „Ale to není jen, že jsem neměla nikoho. Já jsem taky neměla nic. Neměla jsem doklady, nemohla jsem se prokázat, kdo jsem, neměla jsem peníze, neměla jsem co jíst, kde bydlet. Neměla jsem žádnou budoucnost. Nevěděla jsem, kam se obrátit. A ne každý, když už jsme s holkama někam šly, si chtěl sluníčko a modré nebe kazit mým vyprávěním,“ říká.
Přesto žít chtěla. „Když jsem přežila tohle (holocaust), tak přece nebudu páchat sebevraždu. Jednak to v sobě máte. Chcete žít. Žít se chce. Ale jsou lidi, kteří tohle nepřežili,“ dodává.
Politická karikatura
Československo po válce nemělo vypadat jako před ní. Němci byli vyhnáni a na německy mluvící Židy se hledělo s podezřením. Budoval se etnicky čistý stát Čechů a Slováků, brzy navíc založený na sovětském komunismu.
Někteří v komunistickou ideu věřili a spatřovali v ní naději, která ale někdy končila rozčarováním. „Prožila jsem ta léta při studiích na UMPRUM, když byly procesy se Slánským. Rok jsem chodila k profesorovi Pelcovi a tam se dělala politická karikatura. Dělali tam ty strašlivé antisemitské karikatury Slánského. Za války by vycházely ve Vlajce,“ uvědomovala si Helga Hošková-Weissová.
Byli i tací, kteří se rozhodli, že nezůstanou v zemi, kde je kromě bolestivých vzpomínek nic nedrží. A zřejmě ani nic dobrého nečeká. Nový domov hledali často v nově vzniklém židovském Státě Izrael.
Proč jste nemluvili? A vy jste se ptali?
Až do šedesátých let se o vyvražďování Židů a především o osudech jednotlivců příliš nemluvilo. Nejen v komunistickém bloku, ale ani na Západě. Dokonce ani v Izraeli, kde se na přeživší s vytetovanými čísly hledělo s jistým podezřením: Jak to, že zrovna oni zůstali naživu? A proč s Němci nebojovali?
„Ti mladí kluci, kteří šli proti Angličanům a proti Arabům, ti válčili. A oni vždycky říkali nám, že jsme šli jako ovce na jatka. Takže když jsem šla z kibucu, tak jsem chodila s dlouhým rukávem,“ vypráví Michal Efrat. Nahlížení na přeživší holocaustu se podle ní změnilo až při procesu s nacistickým pohlavárem Adolfem Eichmannem v roce 1961. „Tehdy svědci mluvili v rádiu. Tak se nás potom ptali: ‚Proč jste nemluvili?' Tak jsem řekla: ‚A vy jste se ptali?'.“
Nemálo bylo těch, kteří si raději nesdělitelné zkušenosti nechali na dlouhá léta pro sebe. I před svými rodinami. Zapomenout ale nešlo. „Když je hustý den, tak se mi zdá, že mě honí, jsem v lágru nebo jde do lágru má nynější rodina. Nebo se mi zdálo, že zastřelili sedmdesát let mrtvou sestru. Ale ve snu to prožíváte stejně. Takže nikdy se toho nezbavíte,“ obává se Anny Hyndráková.
Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.
Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
