Těsně po konci druhé světové války, na začátku června 1945, zavraždili českoslovenští vojáci v Postoloprtech minimálně 763 civilistů. Bez soudu byli postříleni a pohřbeni v masových hrobech německy mluvící obyvatelé. Ačkoliv byla dva roky poté zřízena vyšetřovací komise, odsouzen nikdo nebyl. K událostem se v nové knize vrací spisovatel Jiří Padevět.
„Období jara a léta 1945 je období – abych parafrázoval profesora Snydera – krvavých zemí, které se přestěhovaly na území dnešní České republiky. Jednak to jsou nacistické masakry na konci války vůči českému a moravskému civilnímu obyvatelstvu a jednak je to poválečná – nebojím se říct – msta na českých a moravských Němcích,“ zasazuje Jiří Padevět události v Postoloprtech do dobového kontextu v rozhovoru s Petrou Křížkovou.
Československá armáda měla „vyčistit oblast“
Proč k hrůzným událostem došlo zrovna v severočeské obci? Postoloprty, ležící na hranici Sudet, byly vybrány jako shromaždiště Němců z celého Žatecka, a to jak zajatých vojáků wehrmachtu, tak sudetských Němců určených k odsunu.
„To znamená, platilo tam to, co používali vojáci jako terminus technicus: vyčistěte oblast. A když dáte vojákům možnost vyčistit oblast a když to původní německé obyvatelstvo je už v tu chvíli bezprávné, tak se potom dějí věci, jako se staly v Postoloprtech,“ vysvětlil Padevět.
„A bohužel tam fungovalo to, co také bylo v té době ‚normální‘: čím víc Němců zabijeme, tím méně se jich vrátí do Německa a budou našimi budoucími potenciálními nepřáteli,“ dodal. Někteří ze zavražděných byli příslušníky NSDAP, SS nebo SA, ale i ti měli podle Padevěta stanout před řádným soudem. Většina obětí se provinila tím, že mluvila německy.
Mezi pachateli byli váleční hrdinové i možní kolaboranti
Padevět čtenáře v kapitolách knihy seznamuje s osudy hlavních vykonavatelů postoloprtského masakru. „Podíleli se na něm úplně různí lidé. Od skutečných válečných hrdinů až po v podstatě kolaboranty nebo lidi, kteří protektorátem proplouvali bez šrámu,“ uvedl.
Příkladem hrdinů jsou štábní kapitán Vojtěch Černý, který bojoval s 1. československým armádním sborem Ludvíka Svobody a mimo jiné se účastnil bitvy o Dukelský průsmyk, a zpravodajec Jan Zícha, jenž za války spolupracoval s brigádním generálem Heliodorem Píkou. „A najednou jsou to lidé, kteří dostanou zřejmě rozkaz nebo si ho sami vyfabrikují, a zabíjejí Němce dál, protože pro ně válka evidentně neskončila,“ domýšlí možné motivy jejich účasti na masakru Padevět.
Za nejproblematičtější postavu označuje policistu z Postoloprt Bohuslava Marka. „Dnes bychom asi řekli obecní strážník. Za války byl vězněn nacisty, ne z odbojových důvodů, ale kvůli černé porážce prasete. Někdy v sedmdesátých letech se ještě jeho vdova domáhala důchodu odbojáře, protože on se domáhal těsně po válce toho, aby byl uznán odbojářem, přestože byl souzen mimořádným lidovým soudem za údajnou kolaboraci. Ale nebyl odsouzen,“ naznačil autor knihy Markův příběh.
Muži do kasáren, ostatní do bažantnice
Československá armáda dorazila do většinově německých Postoloprt v polovině května. V červnu shromáždili v místních kasárnách německé muže ve věku od třinácti do pětašedesáti let. Ostatní, tedy ženy, děti a staří lidé, se museli nastěhovat do bažantnice, která dříve sloužila jako výcvikový tábor Hitlerjugend.
„Do bažantnice šlo asi sedmnáct set lidí. Kolik jich šlo do kasáren, nevím, ale bylo jich přes pět set,“ uvedl před vyšetřovací komisí v roce 1947 postoloprtský policista Marek. Popsal způsob vykonání exekucí, svou vinu na popravě Němců ale nepřiznal.
Při vyšetřování bylo z devíti hromadných hrobů exhumováno 763 obětí. Nejvíce, přes čtyři sta padesát těl, bylo nazeleno v levonické bažantnici, další Němci byli povražděni u školy, v kasárnách, u trati, na vinici a v pískovně.
Mezi zavražděnými se podařilo identifikovat pět žen, jedno dítě a pět chlapců ve věku od dvanácti do patnácti let. Pětice kluků se údajně pokusila z internačního tábora utéct, nebo možná natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Hlídka je ale chytila, na příkaz Marka zbila a na rozkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních popravila.
Černý se před vyšetřovací komisí netajil, že rozkaz k popravě chlapců vydal. Svého činu však nelitoval: „Němci udělali tolik zla, že jim to nikdy nemůžeme odplatit, i kdybych prováděl exekuce každý den. Jestliže německý národ dovedl odpravit dvacet milionů lidí, je těžké jednati jinak, chceme-li s nimi držet krok.“
Obětí může být více
Hovoří se ale o vyšších počtech zabitých než číslo 763. „Je možné, že některé oběti byly odváženy rovnou do krematorií nebo že jsou tam dodnes nějaké neotevřené hroby. To číslo není určitě definitivní, německé prameny mluví o několika tisících mrtvých,“ doplnil Padevět.
Tvrdí, že události v Postoloptech byly největším masakrem civilního obyvatelstva V Evropě po konci druhé světové války až do Srebrenice o půlstoletí později.
Srebrenickou enklávu obsadily během války v Jugoslávii bosenskosrbské síly pod vedením generála Ratka Mladiče. Za bezpečnost tehdy měly ručit mírové sbory OSN, početně i výzbrojí slabší nizozemští vojáci se však Srbům rozhodli neklást odpor. Následné hromadné vraždění, při němž zemřelo přes osm tisíc lidí, většinou bosenských Muslimů, označil Mezinárodní soudní dvůr OSN později za genocidu.
Dívám se s odstupem, ale nehodnotím, říká Padevět
Události v Postoloprtech se poprvé vyšetřovaly už v roce 1947, kdy se také, jak bylo zmíněno, na příkaz parlamentní vyšetřovací komise exhumovaly hromadné hroby. „Ale komise nevznikla proto, že by Československý stát chtěl vyšetřit masakr. Vznikla ze dvou důvodů: Jednak v Postoloprtech začaly masové hroby pracovat, byl tam zápach, takže tam byl ‚hygienický důvod‘. A jednak Němci, kteří přežili, nosili na ta místa svíčky, kytky, takže se z nich stávala spontánní pietní místa a Československý stát se bál, že to bude mít negativní ohlas v zahraničí,“ upřesnil Padevět.
Parlamentní komise nakonec shledala, že k masakru došlo, ale taková prý byla doba a vlastně za to nikdo nemůže. Závěrečná zpráva zůstala tajná. Dnešní reflexe je jiná. „Do roku 1989 se nejen o Postoloprtech, ale vůbec o těchto událostech nemluvilo. V knize ani nehodnotím, neříkám, že ti, co to spáchali, jsou pachatelé, ale jejich pohnutky jsem se snažil pochopit. Je důležité se podívat na tu událost s odstupem – a doba nám ten odstup už nabízí,“ nepochybuje Padevět.
V roce 1997 se případem začala zabývat policie, viníky ale nenalezla, nicméně konstatovala, že je nepochybné, že k hromadným popravám došlo. Teprve v roce 2009 zpráva žateckých kriminalistů potvrdila, že střelbu v Postoloprtech řídili čeští příslušníci armády a policie: rozkaz k zastřelení dal prý štábní kapitán Vojtěch Černý, pachatelem dalších vražd byl údajně policejní velitel z Postoloprt Bohuslav Marek. Oba však již zemřeli a nemohli být za své činy potrestáni.
S tichým souhlasem tajné služby?
Stále ale není vyvráceno podezření, že masakr se konal s tichým souhlasem vojenské tajné služby ovládané tehdy už komunisty.
„Ty vraždy někdo nařídil, ale my dodneška nevíme kdo. Při vyšetřování to hlavní pachatelé, velitelé jednotlivých jednotek, shazovali jeden na druhého. Tvrdili, že mají rozkazy z Prahy, ale neřekli od koho,“ popisuje Padevět dobové výslechy. Proto také podtitul své knihy – Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil – mínil ironicky.
Otázkou je, zda lze o postoloprtském masakru ještě zjistit něco nového. „Myslím, že ne,“ soudí Padevět. „Co je v archivech, si může každý dohledat. Pamětníci zřejmě prakticky nežijí, a že by se objevily další dokumenty nebo fotografie, o tom velmi pochybuji.“
Padevět je autorem řady knih, v nichž čtenáře provádí po místech spojených s nacistickou a komunistickou totalitou. Za Průvodce protektorátní Prahou obdržel cenu Magnesia Litera. Píše ale i beletrii inspirovanou dějinnými událostmi. Vedle knihy o Postoloprtech mu tak letos vyšla i povídková sbírka Třísky svobody. „Časově vlastně na Postoloprty navazuje. Povídky se odehrávají mezi lety 1948 až 1953. Snažím se povídkami, které vždycky mají reálný základ, připomenout hrdiny protikomunistického odboje, na které si myslím, že se stále ostudně zapomíná,“ uzavřel Padevět.
