Na Štědrý den roku 1925 se představil dnes jeden z nejslavnějších medvědů na světě. List London Evening News totiž otiskl povídku, kterou britský autor Alan Alexander Milne napsal o hračce svého syna. Hlavní hrdina se jmenoval Medvídek Pú. A i když tisíce dětských čtenářů hloupoučké zvířátko měly a mají rádi, těm nejbližším, včetně autora, přinesla jeho sláva i dost frustrace.
„Nový příběh pro děti Medvídek Pú o Kryštůfkovi Robinovi a jeho medvídkovi napsaný A. A. Milnem přímo pro The Evening News vychází na straně sedm,“ ohlašovaly noviny 24. prosince 1925 na titulní straně.
Vánoční povídka se jmenovala The Wrong Sort of Bees (Špatný druh včel). Z příběhu vyšel Milne pak v první kapitole následné knihy o Medvídkovi Pú, který nedokáže odolat své slabosti „dát si něco menšího“, nejlépe med, a o získání laskominy se hned v úvodu pokusí.
Kdyby nepršelo, Pú by možná nevznikl
Medvěda, jenž se dnes všem známému Púovi nápadně podobá, zmínil Milne už o rok dříve, než uveřejnil povídku v novinách. O zvířeti napsal báseň. Milne ji zařadil do své sbírky veršů pro děti When We Were Very Young (Když jsme byli velmi mladí).
Verše, a tím pádem příběhy o Púovi by možná ani nevznikly nebýt jednoho deštivého odpoledne během rodinné dovolené ve Walesu, tvrdí britský spisovatel a moderátor Gyles Brandreth. Milne, tehdy už vypsaný dramatik, byl prý „trochu otrávený“ ze společnosti a držel se stranou v zahradním domku, kde mu společnost dělal jeho malý syn Christopher Robin se svou oblíbenou hračkou. Tedy později knižní Kryštůfek Robin s Medvídkem Pú.
Milne tehdy v zešeřelé kůlně začal psát literaturu pro děti.
Skutečný „medvídek“ byl vojenským maskotem
Zmíněná básnička, předcházející Milneovým příběhům o zvířátkách ze Stokorcového lesa, pojednává o medvědovi nazývaném Mr. Edward Bear.
Tak totiž Milneův syn Christopher Robin svou hračku původně pojmenoval. Po jedné z návštěv londýnské zoo se jí ale rozhodl říkat Winnie podle medvěda baribala – vlastně šlo ve skutečnosti o medvědici, kterou v zoologické zahradě zanechal důstojník Harry Colebourn.
Původem Brit odešel do Kanady studovat veterinární medicínu a posléze vstoupil do veterinárního sboru kanadské armády. Winnie, pojmenovanou podle města Winnipeg, koupil v Ontariu od lovce, který si medvídě nechal poté, co zastřelil jeho matku, popisuje londýnská zoo.
Winnie Colebourna doprovázela, i když byl v roce 1914 vyslán do Británie na výcvik, a stala se neoficiálním maskotem jeho jednotky. Vzít ochočené zvíře s sebou na bojiště ve Francii ale povoleno důstojník už neměl, nechal ho proto v opatrování v londýnské zoo s tím, že si svého „domácího mazlíčka“ po skončení první světové války vezme zpět. Nakonec ale usoudil, že zoologická zahrada je pro Winnie nejlepším místem k životu.
Krotká medvědice si získala oblibu u návštěvníků, zejména u dětí. Milneův syn si ji zamiloval natolik, že po ní pojmenoval svou hračku. Ta má ale v originále jména dvě – Winnie the Pooh. Slovem „Pooh“ prý Christopher Robin přivolával labuť, kterou chodil krmit.
Muž, který nakreslil (a nenáviděl) Púa
Nejznámější výtvarnou podobu dal Púovi E. H. Shepard, který ilustroval první knižní příběhy, včetně sbírky básní, v níž se objevil Púův předchůdce Edward.
„Hloupý starý medvěd“, jak Shepard Púa nazýval, prakticky vymazal jeho ostatní tvorbu, což mu výtvarník v pozdějších letech měl za zlé. Kreslil především politické karikatury a ilustrace pokládal za vedlejší činnost. Svět důležitost jeho prací ovšem vnímal přesně obráceně. Do svých karikatur rád zahrnoval i různá zvířata, prozradil o Shepardovi kurátor Tim Benson, který v roce 2006 uspořádal výstavu Shepardových karikatur pod názvem Muž, který nenáviděl Púa.
Pro ilustrování Milneových knih Sheparda spisovateli doporučil karikaturistův kolega z redakce. A ač si Milne nebyl prý zpočátku úplně jistý, že Shepardův styl by vystihl jeho představy, ilustrace pro sbírku dětských veršů Whe We Were Very Young ho přesvědčila a nezůstalo jen u jedné spolupráce.
Podobně jako se Milne při psaní inspiroval k vytvoření postavičky hračkou svého syna, i Shepard při navrhování Púovy podoby myslel na medvídka svého potomka Grahama, z něhož mimochodem rovněž vyrostl ilustrátor a karikaturista. Zemřel ale během druhé světové války, když jeho loď zasáhla střela z německé ponorky.
Ze Shepardových ilustrací Medvídka Pú vycházeli animátoři při později adaptaci příběhů pro kreslené filmy, v nichž Pú nosí červené tričko. Disneyho pojetí medvídka definitivně zpopularizovalo.
Karikatura Teddyho Roosevelta
Vánoční novinovou povídku ovšem výtvarně doprovodil někdo jiný než E. H. Shepard. Ten byl v tu dobu zaneprázdněný, takže se kresby ujal J. H. Dowd.
Roztomilá historka o plyšácích, s nimiž si hráli synové autora a hlavního ilustrátora Medvídka Pú, by neměla upozadit skutečnost, že všichni tři zmínění tvůrci měli co do činění s britským humoristickým magazínem Punch: Sheapard a Dowd zde publikovali kresby, Milne texty a působil také jako asistent editora.
Karikatury zveřejňované nejen v tomto časopise je tedy mohly ovlivnit, jak připustil třeba učitel literatury na Queen's University v kanadském Kingstonu. Poukazuje přitom na politické humoristické kresby utahující si z mnohokrát vyprávěné historky amerického prezidenta Theodora Roosevelta s medvědem.
Politik byl v roce 1902 pozván na lov těchto zvířat, jenže protože se žádného divokého medvěda nedařilo vystupovat, naaranžovali k odstřelu samce chovaného v zajetí, jehož prostě přivázali ke stromu. Roosevelt ale takovou trofej odmítl. Státníkovo gesto zůstalo zvěčněno díky karikatuře ve Washington Post, což inspirovalo vznik následně komerčně vyráběné hračky zvané – podle zdrobněliny Rooseveltova křestního jména – teddy bear.
Jednoho medvídka koneckonců zakoupili i Milneovi pro svého syna Christophera Robina k prvním narozeninám v londýnském obchodím domě Harrods v roce 1921.
Hračky „bydlí“ v New Yorku
Originální hračka je dnes uložena v Newyorské veřejné knihovně, k nelibosti některých Britů. „Před nedávnem jsem ho tam viděla a vypadá velmi nešťastně,“ postěžovala si například svého času poslankyně britského parlamentu za labouristickou stranu Gwyneth Dunwoodyová. Knihovna ale odvětila, že Medvídek Pú se „od svého pobytu ve Stokorcovém lese nikde necítil pohodlněji“.
Příští rok v říjnu uplyne sto let do vydání první knihy Medvídek Pú, v níž hloupoučký, ale milý titulní hrdina řešil starosti i radosti s dalšími obyvateli Stokorcového lesa: ustrašeným Prasátkem, flegmatickým oslíkem Ijáčkem a také s Tygrem, Sovou nebo Klokanicí s Klokánkem. I většina těchto postav byla původně hračkami v pokojíku skutečného Kryštůfka Robina. A les, v němž zažívaly knižní příhody, rostl poblíž domu Milneových v jižní Anglii.
V roce 1928 následovalo pokračování Púovo zátiší, o dekádu později si o Medvídkovi Pú mohly přečíst v překladu i české děti.
V pasti Medvídka Pú
Přestože příběhy Medvídka Pú se od prvního vydání nepřestaly znovu a znovu tisknout, rovněž jejich autor – podobně jako ilustrátor Shepard – cítil jistou frustraci z toho, že tvorba pro děti jeho ostatní dílo převálcovala. Ve svých pamětech si posteskl, že se ocitl „v pasti“.
Oblíbenost Medvídka Pú ovlivnila i vztah s jeho synem, pro nějž příběhy ze Stokorcového lesa psal. Kvůli slavné dětské knížce si Christophera Robina nemilosrdně dobírali spolužáci z internátní školy a i v dospělosti musel žít zatížený nálepkou, že je „ten Kryštůfek Robin“. O A. A. Milneovi dokonce prohlásil, že se vyšplhal po jeho dětských zádech, ukradl mu jméno a nechal mu je planou slávu, „že jsem jeho syn“.
Christopher Robin podle BBC musel, s pomocí chůvy, odepisovat na dopisy od ostatních dětí, které si ho pochopitelně ztotožňovaly s literární postavou, nechat se pro své fanoušky fotit nebo na večírku pro více než tři sta hostů odříkávat úryvky z knihy. I tento tlak přispěl k tomu, proč se A. A. Milne rozhodl přestat psát pro děti, byť se z tohoto stínu nikdy nevymanil.
„Nechci, aby si někdy přál, aby se jmenoval Charles Robert,“ vysvětloval v eseji z roku 1929 s tím, že jeho syn „má více publicity, než bych si pro něj přál“ a „jak roste, brzy pocítí, že má více publicity, než sám chtěl“. V tomto textu spisovatel také zdůrazňoval, že v knihách nepopisoval konkrétní dětské eskapády svého potomka.
Zášť vůči svému literárnímu dvojníkovi začal Christopher Robin pociťovat ještě silněji, když dokončil školu a hledal práci, kde by ho zaměstnavatel vnímal pro jeho schopnosti, a ne jako Milneova Kryštůfka Robina. Zdá se v kontextu toho všeho trochu paradoxní, že nakonec provozoval knihkupectví a o svém dětství a vymezování vůči škatulce syna a literárního hrdiny sám psal knihy. Před zákazníky, kteří chtěli vidět „pravého Kryštůfka Robina“, se ale prý nechal zapírat.
Pokračování i horor
Na příběhy Medvídka Pú navázaly další autorizované příběhy až v roce 2009, kdy se pokračovatelem původního autora se souhlasem vlastníků práv stal britský spisovatel David Benedictus.
Alan Alexander Milne zemřel v lednu 1956. Prostomyslného medvídka by po vypršení autorských práv v USA asi nepoznal. I když možná by – coby někdejší přispěvatel humoristického časopisu a po marné snaze shodit sám sebe z piedestalu slavného autora pro děti – ocenil, že se z Medvídka Pú stalo i vraždící monstrum. Béčkový filmový horor s podtitulem Krev a med by se měl dočkat už druhého pokračování.
A dost pravděpodobně by ho pobavilo, že čínská vláda Medvídka Pú cenzuruje, protože v něm vidí karikaturu prezidenta Si ťin-pchinga.
