Komunismus

Od začátku ledna 2026 bude nově možné trestat podporu a propagaci komunismu. Hrozit za ni bude jeden až pět let vězení. Novelizovaný trestní zákon totiž komunismus výslovně uvádí vedle nacismu jako hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Bude to poprvé od roku 1989, kdy trestní zákon takto konkrétní zmínku o komunismu obsahuje. Pořad Reportéři ČT sledoval, na koho a jak nové znění legislativy může dopadnout.

Byly jich tisíce, dnes jejich jména často už téměř nikdo nezná. Ve 20. století zaniklo na území Česka tolik obcí, že jejich seznam už asi nikdy nebude kompletní. Pamětníci mizí, a tak dříve živé vesnice často připomínají už jen opuštěné hřbitovy v lesích. V posledních letech ale klíčí snahy tyto zaniklé osady alespoň připomínat – jednou z nich je i nová publikace.

Ivan Piak snil od mládí o tom, že bude brázdit moře na plachetnici. Totalitní režim v tehdejším Československu mu to však dlouhá léta znemožňoval. Emigrovat se nakonec neodvážil, ale po roce 1989 si svůj námořnický sen splnil. Dnes vzpomíná na divoké zážitky z vojny, první vlastní loď i cesty po Středozemním moři.

Po celém Česku si lidé připomínali sametovou revoluci, která ukončila čtyři dekády komunistické diktatury a přivedla zemi k demokracii. Před 36 lety ji odstartovalo brutální potlačení pietního průvodu k uctění památky Jana Opletala, zavražděného nacisty v roce 1939. Na zaplněné Národní třídě v Praze zazpíval v 17:11 píseň Modlitba pro Martu, jeden ze symbolů revoluce, herec a zpěvák Jan Cina. Zněla i v dalších městech. Řada organizací připravila pietní akce, debaty, přednášky, průvody či koncerty.

Cenu Paměti národa získalo pět osobností z Česka, Slovenska a Ukrajiny, které čelily politickému tlaku a postavili se komunismu. Letošními laureáty tak jsou Milena Sedláčková a Jaroslav Vrbenský z Česka, Fedor Gál a Emil Sedlačko ze Slovenska a Nadija Kalinčenkovová z Ukrajiny. Šestnáctý ročník Cen Paměti národa se konal v Národním divadle.

Hybnou silou událostí roku 1989 byli studenti. Ti jsou spojováni nejen s brutálním zásahem proti nim na Národní třídě, ale i s následujícím děním. Tehdy třiadvacetiletý student DAMU Pavel Lagner patřil mezi ty, kteří začali ihned organizovat stávku. Sedmnáctého listopadu se totiž rozhodl, že nebude dále „kolaborovat“ s režimem a na vysokou školu už za komunismu nepůjde.

Jakeše do koše! volali demonstrující po 17. listopadu 1989. Předznamenali tím řadu změn, ke kterým došlo po pádu komunismu. V pomyslném koši totiž neskončil pouze generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, ale například i cenzura nebo do té doby nezbytné výjezdní doložky. Cesta k demokracii mohla začít, bylo potřeba ale mnohé změnit a Češi lační po demokracii s tím začali téměř okamžitě.

Centrálně plánovaná ekonomika orientující se po válce především na těžký průmysl často nedokázala podchytit poptávku a zajistit dostatek spotřebního zboží. Tehdejší ekonomové si podle historika z Filozofické fakulty UK Jakuba Rákosníka, který byl hostem Studia 6, jeho význam uvědomovali, preference těžkého průmyslu však byla na přelomu 40. a 50. let způsobena mimo jiné očekáváním třetí světové války.

Listopad 1989 v Československu byl sice především ve znamení událostí v Praze, již týden před 17. listopadem se však konaly nezvykle silné protesty v Teplicích. Na jejich počátku stál vcelku nepolitický impulz – smogová inverze. Třídenní demonstrace za čistý vzduch, které vyvrcholily 13. listopadu 1989, přinutily místní komunistické funkcionáře k dialogu s veřejností. Akce se konaly mimo hlavní struktury disentu.

Od revoluce se podařilo v Česku vytvořit silnou občanskou společnost, silnou ústavu, nepodařilo se ale vytvořit silný stranický systém, řekl v pondělí v knihovně Václava Havla politolog, filozof, signatář Charty 77 Daniel Kroupa při příležitosti uvedení knihy esejů a rozhovorů Disidenti u moci: Česká cesta ke svobodě a demokracii, kterou připravil historik Petr Hlaváček. Nad publikací debatovali také další disidenti – Jan Dobrovský, Jan Urban, Kamila Bendová a Eda Kriseová.

Břeclavský soud po téměř sedmdesáti letech rehabilitoval rakouského rybáře Karla Benedika. V srpnu 1956 spolu s Walterem Wawrou rybařili u soutoku Kyjovky a Dyje a o šedesát metrů překročili hranici. Českoslovenští pohraničníci je oba zastřelili. Komunisté jejich smrt rodinám tajili až do sametové revoluce. Wawru soud rehabilitoval loni.

Ponížení, ztráta domova a hlavně vlastní rodiny – takové pocity zažívaly oběti komunistické akce Asanace. Jejím cílem bylo donutit k vystěhování do zahraničí nepohodlné disidenty, převážně signatáře Charty 77. Příslušníci StB je postupně cílenou šikanou i násilím donutili opustit Československo. Trauma z nedobrovolného odchodu i z nesnadných začátků v nové zemi se přitom často dotklo i jejich dětí. Přenos tohoto traumatu – který se v současnosti dle odborníků může podobat i pocitům Ukrajinců prchajících ze své země – zkoumal tým vědců z Národního ústavu duševního zdraví.

Papež Lev XIV. podepsal dekret o blahořečení Jana Buly a Václava Drboly, oznámilo brněnské biskupství. Oba kněží patří k obětem komunistické totality v Československu. Byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a popraveni. Nyní jsou církví oficiálně prohlášeni za mučedníky, uvedla mluvčí biskupství Anežka Benešová. Slavnost blahořečení se bude podle biskupství konat v polovině roku 2026 v Brně.

Zpěvačka Marta Kubišová převzala od zástupců ministerstva obrany a Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) osvědčení účastníka třetího odboje. Sama o něj nežádala, s jejím souhlasem tak učinil ÚSTR, který může o osvědčení žádat díky loňské změně zákona. Ústav zároveň připravil dokumenty dokládající sledování Kubišové StB. Zpěvačka nesměla veřejně vystupovat od února 1970, byla signatářkou Charty 77 a později i její mluvčí.

Političtí vězni, příslušníci druhého odboje, ale i kolaboranti – ti všichni leží v hromadných hrobech na pražském Ďáblickém hřbitově. V posledních letech se mluví o možnosti jejich exhumace a naději živí i úspěšný případ vyzvednutí pozůstatků umučeného Josefa Toufara v roce 2014. Historici navíc nedávno objevili přelomový dokument, který jim pomáhá určit polohu těl jednotlivých obětí. V nejbližších dnech tak začnou na Ďáblickém hřbitově další exhumace.

Takzvané čtvrté plénum, tedy shromáždění komunistických špiček, za zavřenými dveřmi připravuje plán na následujících pět let. Má naznačit politický a ekonomický směr země v době rostoucí mezinárodní izolace a napětí se Spojenými státy. Ekonomiku oslabuje utlumená poptávka, celní válka a dlouhodobý propad realitního trhu. Plénum provází spekulace související s vyloučením několika generálů ze strany.

Pražský městský soud s konečnou platností zastavil trestní stíhání někdejšího zástupce náčelníka pohraniční stráže Jana Muzikáře. Odvolací senát tak potvrdil rozhodnutí, které prvoinstanční soud učinil na základě lékařského posudku, podle nějž muž trpí demencí a není schopný chápat účel trestního řízení. Obžaloba Muzikáře vinila z toho, že pohraničníci pod jeho vedením za komunismu usmrtili a zranili několik lidí.

Revoluce požírá své děti – a v Československu s tím začala počátkem 50. let. Z Moskvy sílil tlak na hledání vnitřních nepřátel v komunistické straně, a i když by žádní neexistovali, země pod sovětskou nadvládou si je tehdy měly „vyrobit“. Po éře vykonstruovaných procesů se skutečnými názorovými oponenty, jako byla například Milada Horáková, přišlo období, kdy si svojí funkcí a posléze ani životem nemohl být jistý žádný komunista. Údajnou hlavu protistátního spiknutí odhalili před 75 lety – stal se jí brněnský tajemník Komunistické strany Československa (KSČ) Otto Šling.

Slovo meliorace nemá v Česku dobrou pověst. Na odvodnění zemědělské půdy není v principu nic špatného, úspěšně to dělala většina starověkých civilizací. Hlavní příčina tuzemského stigmatu leží v padesátých letech, kdy se komunistický režim pokusil zkrotit živly způsobem, jehož následky nese společnost dodnes.

Z hrdinů národa třídní nepřátelé – takový osud potkal 11 československých hokejistů, kteří v roce 1949 přivezli zlaté medaile z mistrovství světa. Národ je miloval, prezident Gottwald a další komunisté jim posílali blahopřejné telegramy. Uběhlo pouhých 386 dní a z těchto oslavovaných sportovců se stali zatčení zrádci režimu, kteří měli ve vykonstruovaném procesu přesně před 75 lety dostat dokonce trest smrti. Bachaři na ně měli navíc kvůli slavným jménům spadeno – týrali je hladem i bitím.

Němci si připomínají Den znovusjednocení, kdy se po pádu komunismu v Německé demokratické republice (NDR) obě Německa sjednotila. Přestože je proces v rámci společnosti hodnocen kladně, rozdíly mezi východem a západem země se dosud nepodařilo smazat. Kancléř Friedrich Merz proto při příležitosti oslav zdůraznil, že řešení strukturálních problémů země je úkolem nejen politiků, ale celé společnosti.

Vraťte se, vše je odpuštěno – to začala v roce 1955 hlásit komunistická propaganda, aby zpět domů nalákala emigranty, kteří opustili Československo po únoru 1948. Cílem bylo rozbít exulantskou základnu v zahraničí a díky nostalgii po „sladkém domově“ dostat zpět navrátilce, kteří by byli ochotní více či méně dobrovolně spolupracovat se Státní bezpečností (StB). Dva roky po měnové reformě, která ožebračila celý národ, komunisté domů lákali na neuvěřitelný blahobyt, který by nám „i v západním Německu mohli závidět“.

Československo patřilo v dobách komunistického režimu k zemím, které se nejvíce spoléhaly na těžký a chemický průmysl. Podepsalo se to na řekách, z nichž se staly zapáchající znečištěné stoky, jejichž stav vládu nezajímal.

Na pražských Vinohradech ve středu odpoledne přibyl další kámen zmizelých, takzvaný stolperstein, připomínající exilového publicistu, spisovatele a bývalého ministra kultury Pavla Tigrida. Akci inicioval Česko-německý fond budoucnosti. Na pietní akt v Kouřimské ulici přijely také Tigridovy děti. Kameny obvykle připomínají oběti holocaustu.