Političtí vězni, příslušníci druhého odboje, ale i kolaboranti – ti všichni leží v hromadných hrobech na pražském Ďáblickém hřbitově. V posledních letech se mluví o možnosti jejich exhumace a naději živí i úspěšný případ vyzvednutí pozůstatků umučeného Josefa Toufara v roce 2014. Historici navíc nedávno objevili přelomový dokument, který jim pomáhá určit polohu těl jednotlivých obětí. V nejbližších dnech tak začnou na Ďáblickém hřbitově další exhumace.
„Jako malý kluk jsem tam s maminkou často chodil. Bylo to ve velice zpustošeném stavu, doslova smetiště. Vzpomínám si, že jsme tam z větviček udělali babičce takový malý křížek, protože jsme se báli tam přinést nějaký věneček nebo kytku. A vždycky jsme radši utíkali rychle pryč, aby nás tam někdo nechytnul a nevyptával se, co tam děláme,“ vzpomínal ve vysílání České televize Zdeněk Klíma. Jeho babičku Marii Štěrbovou komunisté utýrali v prosinci 1951 ve vazbě a skončila právě v hromadném hrobě v Ďáblicích. Ostatky své příbuzné rodina dostat nesměla a na hrob tak chodili jen tajně.
„Do části, kam ji pohřbili, vyváželi odpad z celého hřbitova. Chodila jsem několik let za maminkou na smetiště,“ vzpomínala podobně Zdena Mašínová mladší, jejíž matku stejného jména komunisté pohodili do hromadného hrobu v roce 1956.
Komunistický režim v Československu neupíral svým skutečným – ale často i domnělým – odpůrcům nejen život, ale i důstojný pohřeb. Jejich těla končila v krematoriích nebo hromadných hrobech – bez účasti blízkých, bez pocty a bez označení. Rodiny ani přes opakované žádosti ostatky dostat nesměly. Přesto o to dodnes některé stojí. A po více než sedmdesáti letech mají nyní šanci, že se to podaří.
Dokumenty naznačují, že Kubiš s Gabčíkem v Ďáblicích nejsou
Hromadné hroby nezačaly vznikat pouze na Ďáblickém hřbitově a pouze pro účely odklízení těl politických vězňů. „Hromadné hroby, známé také jako šachty, byly od druhé poloviny 19. století nedílnou součástí pražských hřbitovů, protože sloužily nejen k sociálním pohřbům, ale i k uložení obětí válek či represí,“ vysvětluje historik Adam Hájek ve své studii v revue Paměť a dějiny.
Společné hroby tak sloužily například i jako místo posledního odpočinku bezdomovců nebo sebevrahů, které nebylo možno identifikovat, nebo i obětí zločinů, které nikdo nepostrádal. Zároveň se do těchto hrobů svážela těla z anatomických ústavů i amputované končetiny a mrtvé děti – ať ty, které zemřely při porodu nebo před ním, ale i ve velmi raném věku.
Tyto hromadné – šachtové – hroby byly například na Olšanských hřbitovech i na Vinohradech, kam se do nich pohřbívalo pravděpodobně do léta 1943. Pak už kapacita nestačila a vznikly hromadné hroby na Ďáblickém hřbitově.
„Počátek pohřbívání do šachet (společných hrobů) v Ďáblicích se datuje od 7. srpna 1943, když Vinohradský hřbitov neměl již prostor pro výkop nových šachet,“ vysvětluje Hájek. Toto datum potvrzuje jednak údaj na přední straně takzvané polohové knihy (dokument, ve kterém byla zaznamenána poloha těl se jmény zemřelých, pozn. aut.), ale i dochovaná písemná komunikace mezi správou Vinohradského hřbitova a Ústředním hřbitovním úřadem z roku 1943.
Proč by mělo být datum tak důležité? Dlouhodobě se totiž spekuluje o tom, že na Ďáblickém hřbitově v hromadných hrobech leží i těla parašutistů, kteří provedli útok na Reinharda Heydricha a podlehli následně přesile nacistů 18. června 1942, kdy všichni zemřeli. Tito parašutisté mají dokonce v Ďáblicích svůj symbolický pomník. Podle nových zjištění ale v době jejich smrti ještě v Ďáblicích hromadné hroby nebyly.
Těla parašutistů byla tehdy převezena do německého anatomického ústavu, který následně pozůstatky nechal pohřbívat právě do šachet. Samozřejmě je možné, že těla v ústavu nějakou dobu zůstala, ale Hájek uvádí, že všechny osoby, ke kterým existují dostupné údaje, byly vždy z ústavu odvezeny maximálně do dvou měsíců od úmrtí – v případě parašutistů tak nejpozději koncem léta 1942. Rok před tím, než vznikly hromadné hroby v Ďáblicích.
„Na základě výše uvedeného se jako reálnější místo pohřbení pozůstatků čs. výsadkářů a odbojářů jeví šachty na Vinohradském hřbitově, jelikož právě tam se prokazatelně odvážely lidské pozůstatky z německého anatomického ústavu do srpna roku 1943,“ dodává Hájek.
Přestože o osudu a umístění ostatků parašutistů kromě náznaků neexistují přesné informace, u obětí komunistických zločinů se badatelům podařilo zjistit více. Díky tomu nyní přistoupili k další exhumaci.
Příbuzní nesměli dostat ostatky svých blízkých. Ani když o to prosily děti
Prvním viditelným pokusem o vyzvednutí ostatků se pravděpodobně stala exhumace těla faráře Josefa Toufara v roce 2014. Mediálně sledovaný případ ale nebyl první. „V druhé polovině 40. let se na tomto místě uskutečnila řada exhumací. Podle dalších zápisů v indexové knize byly přibližně v lednu 1946 exhumovány z šachty č. 10 ostatky několika účastníků Pražského povstání, kteří zemřeli v Nemocnici na Bulovce. Tyto ostatky byly následně přemístěny na vznikající čestné pohřebiště či do rodinných hrobů. V roce 1947 byla provedena exhumace ostatků amerického vojáka Lawrence L. Ordwaye,“ popisuje historik Petr Blažek.
Tělo amerického vojáka ale nakonec zůstalo v Ďáblicích. Američané si chtěli být jistí identifikací, proto udělali pouze otisky zubů a ostatky vrátili zpět do hrobu. Než stačili potvrdit Ordwayovu totožnost, změnil se v Československu politický režim a komunisté už vydávání ostatků do USA nebyli nakloněni. Naopak začali do šachet odklízet i své vlastní odpůrce.
Do Ďáblic se tak kromě nemajetných mrtvých, sebevrahů a zemřelých dětí začala dostávat i těla politických vězňů, kteří zemřeli už ve vazbě, při výkonu trestů nebo při popravě.
„U pozůstatků popravených existoval stanovený postup zacházení, který se ale v nahodilých a neočekávaných případech často odlišoval. (…) Tělo mělo být po soudní pitvě ihned převezeno do nejbližšího krematoria, kde mělo být spáleno bez přítomnosti veřejnosti,“ popisují ve své studii v revue Paměť a dějiny historik Blažek a archivářka Alena Šimánková.
Některá těla ale bez dosud jasného zdůvodnění místo do krematoria převezli komunisté bez zpopelnění do Ďáblic. Šimánkové a Blažkovi se tak podařilo zjistit, že v letech 1949–1950 skončila v Ďáblicích zhruba čtvrtina mrtvých vězňů, v roce 1951 a 1952 to byla zhruba polovina a v roce 1953 skočila v Ďáblicích dokonce všechna těla vězňů popravených na Pankráci. V roce 1954 se podíl snížil opět zhruba na polovinu, druhá polovina skončila v krematoriu – tentokrát ovšem už v tom nově zbudovaném v Motole. Od roku 1955 tam pak byla zpopelněna všechna těla popravených. V Ďáblicích od té doby tak končily už jen pozůstatky těch, kteří zemřeli ve výkonu trestu nebo ve vazbě. Poslední případ je znám z roku 1958. Hromadné hroby se pak v Ďáblicích přestaly využívat od března 1961.
Pohřbívání, pokud se to tak dá nazvat, probíhalo tajně, dle náhodných svědků často v noci a rozhodně bez vědomí rodiny. K zacházení s těly odpůrců komunismu vydal tajný rozkaz dokonce ministr národní bezpečnosti v listopadu 1952. Dle něj má být „doba pohřbu naprosto utajena, tedy aby hrobníku byl dán pouze pokyn vykopat hrob bez udání jména pohřbívaného (…) a aby umístění hrobu na hřbitově bylo učiněno neznatelným (pohřbení ve společném hrobě nebo alespoň neoznačeném hrobě, rakev zasypat okamžitě po uložení a hrob srovnat se zemí)“.
Komunistický režim obecně odpíral blízkým svých odpůrců možnost pohřbu, nebo alespoň důstojného rozloučení. Svědčí o tom například i dochovaný dopis z roku 1957, ve kterém čtyři děti prosí, aby jim vrátili tělo jejich otce Vladimíra Požára, který zemřel v korekci tábora Rovnost na Jáchymovsku, kde si odpykával 20letý trest za velezradu.
„Prosíme Vás proto znovu my, děti, abyste nám tatínka poslali, protože maminka je nemocná, bere jen invalidní důchod a nemá tolik peněz, abychom za tatínkem mohli jezdit tak daleko. Slibujeme Vám za to, že se stále budeme dobře učit, aby z nás vyrostli dobří občané našeho lidově demokratického státu. (…) Míru zdar! Ruda, Maruška, Vladěna a Jirka Požárovi,“ stojí v dopise. Komunisté dětem tělo otce nevydali.
Příbuzní zemřelých se přesto různě dozvídali, především díky svědectví hrobníků a podobně, kde jejich blízcí skončili. Žádosti o vydání těl jim byly nekompromisně zamítnuty. První snahy se objevily při uvolnění v roce 1968.
Tělo Toufara se v roce 2014 povedlo objevit i díky vyšetřování StB v roce 1968
Tělo svého příbuzného chtěli tehdy získat i příbuzní Josefa Toufara, kteří podali oficiální žádost. Případ dostal na starost vyšetřovatel Státní bezpečnosti František Machara, který k tomu 9. srpna 1968 vypracoval i podrobnou dochovanou zprávu. Ta obsahuje i opis z polohové knihy, kde je jasně vidět, kde by měly Toufarovy ostatky ležet.
Jen několik dní poté, 14. srpna 1968, však polohové knihy za dosud nejasných okolností shořely přímo v prostorách správy Ďáblického hřbitova. A následně přišla sovětská okupace a možnost Toufarovy exhumace se tím uzavřela.
Jeho příbuzní a jejich potomci se ale nevzdali, a tak v roce 2014 začal pokus ostatky na hřbitově najít. Situaci komplikovalo to, že v té době ještě nebyly k dispozici žádné odborné studie o hromadném pohřbívání v Ďáblicích, a odborníci tak vycházeli především z informací získaných při vyšetřování v roce 1968.
V Ďáblicích tak vykopali tři sondy: jednu v místě, které označila ve svém svědectví Anna Musilová, jíž měl toto místo v roce 1953 ukázat hrobník. Druhá sonda byla umístěna na základě nalezeného plánku, který si v únoru 1950 načrtl příslušník StB při pohřbívání Toufara. A třetí sonda byla v místech, která odpovídala místu pohřbívání v čase Toufarovy smrti. Právě třetí sonda byla úspěšná.
Díky údajům z polohové knihy antropologové tušili, jaké rakve by se měly nacházet v Toufarově blízkosti. A když tedy odkryli jednu rakev pravděpodobně s amputáty a druhou s ostatky sedmi dětí, předpokládali, že jsou na správném místě.
V rakvi, která měla patřit Toufarovi, navíc objevili předměty, které souvisely s jeho smrtí. „K důležitým nálezům patří gumová hadička, která byla objevena v oblasti břicha, na křížové kosti, interpretovaná jako zdravotnický materiál – dren. O spojitosti tohoto předmětu s hledanými ostatky vypovídá pitevní protokol Josefa Toufara,“ vysvětluje archeolog Jan Havrda. Testy DNA od žijících příbuzných pak potvrdily totožnost Toufarových ostatků a ty byly následně z Ďáblic vyzvednuty a pohřbeny v Číhošti, kde ho StB zatkla.
V roce 2020 pak došlo k dalšímu pokusu o exhumaci – mělo být vyzvednuto tělo Zdeny Mašínové starší. Ta byla dle svědectví své dcery ale pohřbena v části hřbitova, které se říká Dětský a ke kterému neexistovaly žádné dochované písemné dokumenty. Vznikly tak dvě sondy, a to na základě svědectví Zdeny Mašínové, které měl tehdy místo ukázat zdejší hrobník. Ani na jednom místě se ale ostatky Mašínové nenašly.
Odborníci našli nové dokumenty, identifikovali díky nim 113 politických vězňů
V roce 2023 pak vznikla při Úřadu vlády odborná komise, jejímž cílem bylo najít v archivech nové prameny, díky kterým by se podařilo lokalizovat, respektive rekonstruovat polohy šachtových hrobů a především mrtvých v nich.
Odborníkům se tak povedlo ve spisovně Ďáblického hřbitova objevit unikátní a dosud nenalezený dokument: indexovou knihu k šachtovým hrobům. „Obsahuje jmenné seznamy s uvedením čísla šachty a polohy, kam byla těla ukládána,“ vysvětluje Blažek.
Právě díky tomuto nálezu se týmu specialistů povedlo identifikovat 113 politických vězňů, kteří v Ďáblicích skončili. „Na základě dostupné dokumentace byla doposud určena přesná poloha u 24 osob, z nichž 23 byly politickými vězni a jedna osoba byla obětí stranických čistek. U dalších několika desítek politických vězňů bylo prozatím určeno číslo šachtového hrobu bez jednoznačné polohy,“ dodává Blažek.
Společně s Alenou Šimánkovou a historikem Petrem Mallotou se mu také podařilo získat fotografie 102 dosud identifikovaných pohřbených politických vězňů. U jedenácti z nich zatím podobenku nemají. Jde o Ludovíta Dropuljiče, Františku M. Cypriánu Hlavínovou, Bedřicha Judytku, Karla Kupku, Ivana Maroše, Jaroslava Mikeše, Milana Ráliše, Jana Shrbeného, Františka Sysla, Karla Širokého a Františka Šollera. Získané fotografie poskytl Archiv bezpečnostních složek, Národní archiv, Ústav pamäti národa v Bratislavě, Vojenský ústřední archiv, Archiv Poslanecké sněmovny a fotografie pochází i z rodinných sbírek a ze sbírky Muzea paměti XX. století.
Právě díky novým dokumentům se nyní odborníci pokusí o další exhumaci. „Po zvážení všech okolností komise doporučila k exhumacím jako první šachtu číslo 14. (…) V této šachtě jsou v jedné vrstvě téměř vedle sebe (poloha číslo 17, 19 a 20) uloženy ostatky tří vojenských osobností, které se jako členové odbojové skupiny Praha-Žatec zapojily do pokusu o ozbrojený převrat v roce 1949 a byly za tuto protikomunistickou činnost 18. července 1949 popraveny,“ vysvětluje Blažek. Těmi osobami jsou Vilém Sok, Miloslav Jebavý a Karel Sabela.
Tuto šachtu vybrali odborníci také proto, že doposud nebyla exhumována a poloha ostatků v ní by tak měla být původní. Experti mají také pro srovnání k dispozici několik fotografií zemřelých, jejich pitevní protokoly a minimálně ve dvou případech také DNA vzorek žijících příbuzných, kteří s exhumací souhlasí. S odkrýváním hrobů by se mělo začít už tento týden.
Na čestném Ďáblickém pohřebišti jsou už nyní umístěny pomníčky se jmény politických vězňů. Vznikly v 90. letech při první obnově a pietním upravení místa. Už dnes je známo, že některé z osob zmíněných na pomnících zde pochovány nejsou, jiná jména naopak chybí – to vše vzniklo vlivem tehdejšího nedostatku pramenů, ovšem z touhy po čtyřiceti letech alespoň symbolicky uctít zavražděné. Po skončení exhumací se počítá s novou pietní podobou pohřebiště.
„Myslím si, že každý má právo na důstojný pohřeb a důstojné spočinutí. A ne, že je tajně po ránu pohřben do nějaké jámy. Osobně jsem velmi rád, že tato komise vznikla. Díky ní se historikům podařilo dostat k archiváliím, ke kterým dříve neměli přístup, a víme teď mnohem více. (…) Každopádně po provedení budoucích exhumací by bylo dobré tu zachovat pietní místo pro všechny oběti, ať už tady jsou, či nejsou,“ vysvětluje v rozhovoru pro Paměť a dějiny Jiří Línek, předseda Sdružení bývalých politických vězňů.
