Aneta Černá, cer

Byly jich tisíce, dnes jejich jména často už téměř nikdo nezná. Ve 20. století zaniklo na území Česka tolik obcí, že jejich seznam už asi nikdy nebude kompletní. Pamětníci mizí, a tak dříve živé vesnice často připomínají už jen opuštěné hřbitovy v lesích. V posledních letech ale klíčí snahy tyto zaniklé osady alespoň připomínat – jednou z nich je i nová publikace.

Jakeše do koše! volali demonstrující po 17. listopadu 1989. Předznamenali tím řadu změn, ke kterým došlo po pádu komunismu. V pomyslném koši totiž neskončil pouze generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, ale například i cenzura nebo do té doby nezbytné výjezdní doložky. Cesta k demokracii mohla začít, bylo potřeba ale mnohé změnit a Češi lační po demokracii s tím začali téměř okamžitě.

Ponížení, ztráta domova a hlavně vlastní rodiny – takové pocity zažívaly oběti komunistické akce Asanace. Jejím cílem bylo donutit k vystěhování do zahraničí nepohodlné disidenty, převážně signatáře Charty 77. Příslušníci StB je postupně cílenou šikanou i násilím donutili opustit Československo. Trauma z nedobrovolného odchodu i z nesnadných začátků v nové zemi se přitom často dotklo i jejich dětí. Přenos tohoto traumatu – který se v současnosti dle odborníků může podobat i pocitům Ukrajinců prchajících ze své země – zkoumal tým vědců z Národního ústavu duševního zdraví.

Šestá nejoblíbenější kniha v Česku – Egypťan Sinuhet od Miky Waltariho – vyšla poprvé v češtině před šedesáti lety. Historický román o egyptském lékaři tehdy přeložila Marta Hellmuthová, která si knihu přečetla poprvé právě při svém pobytu v Egyptě. Rozhodla se dokonce sama naučit finsky, aby román mohla přeložit přímo z originálu. Pro komunisty se i se svým manželem ale stala nepohodlnou a překlad oblíbené knihy musela dokonce dokončit jako politická vězenkyně ze mřížemi v Pardubicích.

Ať žije Československo, pryč s monarchií – ústřední heslo říjnových dní roku 1918 se záhy začalo promítat do reality běžného dne. Hrdí Čechoslováci se chtěli co nejdříve zbavit všech symbolů, které jim připomínaly život v Rakousku-Uhersku, kde nebyli rovnocenným národem. Zamalovat německé nápisy nebo strhávat z budov rakouské orlice šlo téměř na počkání, vytvořit novou měnu, vybrat hymnu nebo vlastní vlajku ale trvalo několik let.

Političtí vězni, příslušníci druhého odboje, ale i kolaboranti – ti všichni leží v hromadných hrobech na pražském Ďáblickém hřbitově. V posledních letech se mluví o možnosti jejich exhumace a naději živí i úspěšný případ vyzvednutí pozůstatků umučeného Josefa Toufara v roce 2014. Historici navíc nedávno objevili přelomový dokument, který jim pomáhá určit polohu těl jednotlivých obětí. V nejbližších dnech tak začnou na Ďáblickém hřbitově další exhumace.

Revoluce požírá své děti – a v Československu s tím začala počátkem 50. let. Z Moskvy sílil tlak na hledání vnitřních nepřátel v komunistické straně, a i když by žádní neexistovali, země pod sovětskou nadvládou si je tehdy měly „vyrobit“. Po éře vykonstruovaných procesů se skutečnými názorovými oponenty, jako byla například Milada Horáková, přišlo období, kdy si svojí funkcí a posléze ani životem nemohl být jistý žádný komunista. Údajnou hlavu protistátního spiknutí odhalili před 75 lety – stal se jí brněnský tajemník Komunistické strany Československa (KSČ) Otto Šling.

Z hrdinů národa třídní nepřátelé – takový osud potkal 11 československých hokejistů, kteří v roce 1949 přivezli zlaté medaile z mistrovství světa. Národ je miloval, prezident Gottwald a další komunisté jim posílali blahopřejné telegramy. Uběhlo pouhých 386 dní a z těchto oslavovaných sportovců se stali zatčení zrádci režimu, kteří měli ve vykonstruovaném procesu přesně před 75 lety dostat dokonce trest smrti. Bachaři na ně měli navíc kvůli slavným jménům spadeno – týrali je hladem i bitím.

Vraťte se, vše je odpuštěno – to začala v roce 1955 hlásit komunistická propaganda, aby zpět domů nalákala emigranty, kteří opustili Československo po únoru 1948. Cílem bylo rozbít exulantskou základnu v zahraničí a díky nostalgii po „sladkém domově“ dostat zpět navrátilce, kteří by byli ochotní více či méně dobrovolně spolupracovat se Státní bezpečností (StB). Dva roky po měnové reformě, která ožebračila celý národ, komunisté domů lákali na neuvěřitelný blahobyt, který by nám „i v západním Německu mohli závidět“.

Válečné hry, vojenské pochody s vlajkami i nacistické pozdravy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak vypadalo dětství některých německých dětí, které část války strávily v Československu. V rámci nacistického programu vysílání dětí na venkov (Kinderlandverschickung, KLV) se mladí Němci dostali do tehdy relativně bezpečného protektorátu, kde je měli pečlivě vybraní vychovatelé přetvořit v říšského člověka budoucnosti. Původní myšlenka na odsun dětí z bombardovaných německých měst do bezpečí tak v sobě skrývala spíše snahu vychovat si budoucí věrné vojáky Wehrmachtu. Někteří z nich na pobyt na českém území mají hezké vzpomínky, jiní zmiňují, že v táborech panoval náročný vojenský dril, cenzura, nemožnost pohybu a drsní vychovatelé.

Poselství budoucím generacím, vzkaz rodině, nebo chybějící závěť – lidé spekulují, co by mohla skrývat tajemná obálka, která by měla obsahovat jedna z posledních slov prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Text v roce 1937 nadiktoval svému synu Janovi. Obálka bude poprvé veřejně otevřena v pátek 19. září 2025 v Lánech a její slova by měl na místě poslouchat i současný český prezident Petr Pavel.

Akce Zámky - ačkoli to zní jako tajná operace komunistické Státní bezpečnosti, jmenoval se tak poválečný projekt na záchranu a uzdravení židovských dětí. Ty ihned v květnu 1945 začal shromažďovat kazatel a spisovatel Přemysl Pitter, který jim následně zajistil péči na konfiskovaných zámcích po Němcích ve středních Čechách. Jeho bohulibá činnost si ale záhy vysloužila řadu kritiků – to když se kromě židovských dětí, které se vrátily z koncentráků často bez rodin, začal stejně starat i o německé děti, které trpěly po válce ve sběrných táborech pro Němce.

Jejich tempo bylo vražedné. Před 75 lety komunisté dokončili takzvanou akci LUX, ve které chtěli odstranit z armády nepohodlné důstojníky. Pod vedením Bedřicha Reicina a Karla Švába několik prověřených mužů z 5. oddělení Hlavního štábu pročítalo desítky tisíc stran dokumentů a hledalo mezi sebou třídní nepřátele. Workoholik Reicin tlačil maximálně na jejich výkon, který někteří jeho podřízení odnesli dokonce infarktem a mozkovou mrtvicí. Svého cíle ale dosáhli – ve vykonstruovaných procesech bylo na mnoho let posláno do vězení několik desítek důstojníků. Revoluce ale požírá své děti – a tak se při hledání vnitřních nepřátel nakonec přišlo na to, že jsou jimi i sami Reicin se Švábem.

Nejvýznamnější česká postava mezinárodního práva, lovec nacistů, respektovaný právník – tím vším byl Bohuslav Ečer. Odborník, který zastupoval československou stranu u Norimberského tribunálu, pomohl odsoudit desítky nacistických zločinců včetně Karla Hermanna Franka. Po válce prý neexistoval v Československu nikdo, kdo by neznal jeho jméno. Už po roce 1948 se ale stal pro komunisty nepohodlným. Ve vykonstruovaném procesu se jim ho odsoudit nepodařilo, téměř vymazat z historie a povědomí lidí ale ano.

Téměř osm set trestů smrti – takový byl finální účet působení Mimořádných lidových soudů, které měly před 80 lety po druhé světové válce v českých zemích trestat zrádce, kolaboranty a udavače. Spravedlnosti tehdy neušli někteří vrcholní představitelé nacistického aparátu. Před soud se ale občas dostali i nevinní lidé, kteří s blížícím se rokem 1948 začali být komunistům nepohodlní. Nezasloužené tresty jim mnohdy zničily život a na rehabilitaci čekají dodnes.

Oběť, spolupracovník se zlem, nedoceněný člověk – tak někteří historici charakterizují prezidenta Emila Háchu. Nejvyšší český státní „úředník“ v době druhé světové války a protektorátu měl nesnadný úkol: zastupovat Čechy z okleštěné republiky, ale zároveň být pohůnkem Němců. Zemřel bezprostředně po válce – 27. června 1945. Před 80 lety dostal automatickou nálepku kolaboranta. Od roku 1989 se ale jeho příběh postupně přestává jevit tak jednoznačně.

Příslušníci gestapa byli ochotní s koncem války udat kde koho, aby si vysloužili co nejmenší trest. Bývalí kolegové, kteří šest let trýznili české obyvatele, na sebe navzájem donášeli. Některým se podařilo uniknout za hranice a žít pod falešnou identitou. K té pravé se ale často vraceli už v 50. letech. Většinou z pragmatického důvodu – aby nepřišli o důchod za léta, kdy pomáhali stíhat a vraždit Čechy.

Češi na konci války Prahu osvobodili sami – prostá pravda, která se ale přes čtyřicet let nesměla vyslovit. Rudá armáda přijela do města až ve chvíli, kdy měli povstalci metropoli už fakticky ve vlastních rukou. Boje na barikádách i jinde koordinovala povstalecká velitelství. Jejich představitelé, například velitel povstání Karel Kutlvašr, byli bezprostředně po válce za hrdiny. S nástupem komunismu se z nich ale stali psanci, kteří přišli nejen o vyznamenání a hodnosti, ale často i o majetek a dokonce i svobodu.

Vůdce padl – hlásaly noviny celého světa po 30. dubnu, kdy si Adolf Hitler vzal život ve svém berlínském bunkru. Sotva ale lidé stačili v květnu oslavit konec války, už se objevily spekulace, že největší zločinec světa má být stále naživu. A stopy prý vedou do Jižní Ameriky, kam se měli vytratit i jiní vrcholní nacisté. Tuto dezinformaci, která přerostla v několik desetiletí trvající konspirační teorii, přitom cíleně vypustili Sověti.

Obsluhovaly protiletadlová děla, zachraňovaly raněné vojáky přímo uprostřed boje, a dokonce ostřelovaly nepřítele – ženy, které za druhé světové války byly na východní frontě, se do bojů zapojily naplno. A bylo mezi nimi dokonce zhruba tisíc statečných Čechoslovaček. Do armády a přímo mezi svištící bomby a granáty některé vstupovaly dokonce už v 15 letech. A také ony musely mnohdy snášet obtěžování od sovětských vojáků. Jejich touha bojovat byla ale silnější – přesto stále zůstávají ve stínu mužů.

Parašutisty za války nevysílala do protektorátu jen exilová vláda z Londýna. Dostávali se na toto území i z Východu – z pověření nejen Československé vojenské mise, ale i komunistické strany nebo sovětské rozvědky. Kromě zpravodajských a sabotážních úkolů měli někteří parašutisté ke konci války také pomáhat zakládat národní výbory a připravovat půdu pro nástup komunistů k moci v Československu. O jejich osudech toho přitom stále příliš nevíme – také kvůli nedostupnosti ruských archivů i snaze ruského režimu účelově interpretovat historii.

Mohlo pražské povstání dopadnout jinak? Do ulic města měla vtrhnout obrovská záplavová vlna a obětí by mohlo být řádově možná o stovky až tisíce víc. Nacističtí velitelé z výcvikového prostoru Waffen-SS na Benešovsku totiž měli v plánu vyhodit do vzduchu přehrady ve Štěchovicích a Vraném a Prahu zatopit. U hrází dokonce už v posledních dnech války shromáždili dvanáct tun trhavin. Přestože od plánu nakonec upustili, do bojů o Prahu výrazně zasáhly alespoň jejich jednotky. Přes dvanáct tisíc vojáků cestou na hlavní město navíc masakrovalo povstalce, kteří se jim v postupu pokusili zabránit.

Tisíce povstalců, barikád i mrtvých – takový je finální účet Pražského povstání. Na provizorních zátarasech bojovali nejen Pražané, ale lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí, kteří přijeli na pomoc hlavnímu městu. Neumírali ale jen aktivní bojovníci. Stále ještě odporující německé jednotky masakrovaly civilisty, které často bezdůvodně vyváděly z domů a sklepů a týraly a vraždily přímo před jejich příbuznými. Neušetřily ani nejmenší děti. Místa těchto tragédií i hrdinných střetů, umístění barikád i další smutné osudy mapuje nová kniha Průvodce povstaleckou Prahou.

I ženy chtěly bojovat – ale nezáleželo to pouze na jejich odhodlání. Pokud se Čechoslovačky chtěly zapojit do zahraničního odboje na Západě, musely se kromě svého odhodlání vybavit i silou čelit mnohým překážkám. Navzdory prvotním plánům se totiž nesměly do války zapojit v československé armádě, ale pouze v britských jednotkách jako cizinky. Více než dvě stě žen ochotných pomáhat v boji s Hitlerem přitom plnilo důležité úkoly – sloužily mimo jiné jako elektrikářky, opravářky optických přístrojů, šifrantky i baličky padáků. Ani válečné hrdinství jim ale uznání nepřineslo.