Zpátky k normálu – to byl cíl komunistů po srpnové okupaci v roce 1968. Rozjitřená společnost, která doufala ve změnu, se měla vrátit do doby před obrodným procesem (pražským jarem), takzvaně se normalizovat. Komunisté ale potřebovali vysvětlit a před lidmi obhájit vojenskou invazi z 21. srpna 1968. Posloužit k tomu měl oficiální dokument, který vyšel před 55 lety, byl plný lží a invazi nazýval „bratrskou pomocí“. Vtloukat do hlavy si ho měly i děti ve školách.
Před 55 lety Ústřední výbor komunistické strany schválil zásadní dokument – Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dne 11. prosince 1970 komunisté odhlasovali znění tohoto ideologického pamfletu, který měl vysvětlit příčiny sovětské okupace, ospravedlnit ji, respektive za ni ještě uctivě poděkovat. Poučení bylo následně na sklonku roku zveřejněno v tisku a od ledna 1971 se odesílalo ve vysokých nákladech do institucí, podniků i škol. Právě tam chtěli komunisté „lovit“ mladé kádry nezatížené zkušenostmi z roku 1968 a indoktrinovat včas děti svým výkladem historie.
„Za takovéto situace bylo nutno rozhodnout, zdali se má čekat, až kontrarevoluce vyvolá bratrovražedný boj, kdy budou hynout tisíce lidí, a teprve potom poskytnout internacionální pomoc, nebo přijít včas a předejít krvavé tragédii i za cenu počátečního nepochopení doma i za hranicemi. Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 předešel takovému krveprolití, a byl tedy potřebným a jedině správným řešením,“ píše se v textu Poučení, které rétorikou připomíná projevy komunistických prokurátorů ve vykonstruovaných procesech v 50. letech.
Děti ve školách přitom musely s textem Poučení opakovaně pracovat a analyzovat ho v rámci hodin Občanské nauky. Hanopis vinil z uvolnění společnosti – takzvaného pražského jara – klasické komunistické „podezřelé“ – duchovní, židy i politickou opozici.
Komunisté přišli o třetinu členů. Kát se museli před komisí jednotlivě
„Komunisté se snažili společnost indoktrinovat celou. To Poučení bylo prolhané a nebyl snad nikdy nikdo, kdo by věřil tomu, co se v něm píše. Už to nebylo jako v padesátých letech, kdy existovala část lidí, která věřila, že ten systém je opravdu dobrý a spravedlivý. Teď už bylo jasné, že o pravdu tady nikdo nestojí, všichni věděli, že je to lež. A komunisté tím dávali lidem pokyn, že pokud s nimi budou tu hru hrát, tak s nimi můžou sedět u stolu,“ vysvětluje badatel a publicista Radek Schovánek z Archivu bezpečnostních složek.
A těch „míst u stolu“ bylo najednou výrazně méně. Komunisté se po srpnu 1968 rozhodli stranu očistit jednak od domnělých kontrarevolucionářů, ale i od těch, kteří podle nich nebyli dostatečně aktivní. Čistky začaly po nástupu Gustava Husáka do vedení komunistické strany.
„V rámci rozsáhlého procesu ‚očisty‘ KSČ sehrálo při ‚likvidaci pravicových živlů‘ klíčovou roli takzvané zdravé jádro strany – 165 tisíc členů prověrkových komisí. Před tyto komise museli předstoupit všichni komunisté v rámci výměny stranických legitimací. Pokud chtěli zůstat ve straně, byli nuceni dramatické události roku 1968 správně pojmenovat,“ uvádí historik a archivář Jiří Maňák ve své publikaci Čistky v komunistické straně Československa 1969–1970.
Necelý rok po začátku okupace byla situace neustále zjitřená, na českém území byly stále ruské tanky a nikdo nedokázal předpovědět, kam se vše vyvine. Část ultralevicových komunistů údajně navrhovala i politické procesy s hlavními tvářemi pražského jara. K tomu ale nakonec nedošlo.
Pražské jaro je vžité označení pro období politického uvolnění v Československu roku 1968. Bylo spojeno především s osobou tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka. Toto období trvalo necelý rok, od podzimu 1967 do 21. srpna 1968, kdy jej násilně ukončila okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou.
Strana a společnost fungovaly v té době ale provázaně. Čistky mezi komunisty tak automaticky znamenaly také čistky v institucích a na úřadech.
„Všichni ředitelé továren, vedoucí v podnicích byli komunisti. Takže když probíhaly stranické prověrky a oni byli vyškrtnuti ze strany, tak byli automaticky vyhozeni z funkce,“ vysvětluje Schovánek.
Komunistická strana tak během dvou let „zchudla“ o téměř třetinu členů. „Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ se tak na konci roku 1970 ustálil na 1 217 246, ve srovnání s rokem 1968 klesl početní stav strany o 28 procent,“ uvádí Maňák. Část lidí ze strany v reakci na události ze srpna 1968 také vystoupila dobrovolně ještě před prověrkami.
Prověřování probíhalo jednotlivě. „Ty pohovory byly individuální. Lidé museli přijít na kádrové oddělení, kde se jich ptali, zda souhlasí se vstupem vojsk v srpnu 1968. Byl to psychologický postup, protože když by ti lidé byli pohromadě třeba v nějakém sále, kde by jim všem někdo něco říkal, tak by se jim líp vzdorovalo,“ vysvětluje Schovánek.
Lidé se pak vzhledem ke svým postojům dělili do tří skupin. Normalizátoři rozlišovali mezi „zdravým jádrem“, které tvořili především členové prověrkových komisí. Pak tu byli „pomýlení“ a nejhorší z hlediska komunistů byli „nositelé pravicového oportunismu“. Pouze ti poslední měli být ze strany vylučováni, „pomýlení“ měli dostat šanci se kát.
„Často tak docházelo pouze k pozastavení členství a dotyčný byl posléze vyzván k tomu, aby časem komisi požádal o pohovor. Výměna legitimací měla též sloužit k ‚očištění‘ strany od pasivního členstva. Tito takzvaní souběžci tvořili jádro těch, kterým bylo členství pouze zrušeno. V kádrových materiálech se zrušené členství považovalo za menší zlo, a tak tito bývalí komunisté neměli v normalizační společnosti takové problémy jako ti vyloučení,“ vysvětluje Maňák.
A právě z činnosti prověrkových komisí a toho, co před nimi lidé říkali, postupně vznikal text Poučení, který měl být finálním a přitom prvním oficiálním potvrzením toho, co se v srpnu 1968 stalo.
Zavražděné studenty označili za kriminálníky, ve školách zároveň lákali do strany nové kádry
„Tehdy kolovaly takové vtipy, proč když nás tedy v tom srpnu 1968 Rusové zachránili, tak proč to neoslavujeme stejně jako konec druhé světové války nebo velkou říjnovou revoluci? Já jsem se na to jednou ptal i ve škole. A učitelka mi na to tehdy odpověděla jen nějaký blábol, že v srpnu jsou dovolené, nebo něco takového,“ vzpomíná Schovánek.
Je pravda, že v textu Poučení se komunisté vydatně vztahovali k roli Sovětského svazu jako osvoboditele za druhé světové války. A zatímco toto květnové výročí se slavilo hojně a vždy s ideologickým nádechem, záchranu před kontrarevolucí v srpnu 1968 v následujících letech neoslavoval nikdo.
„I komunisté věděli, že ta ‚bratrská pomoc‘ je lež. Včetně těch, co to Poučení psali, a proto 21. srpna se žádné oslavné průvody nekonaly a i komunisté se na to snažili co nejvíc zapomenout,“ dodává Schovánek.
Naopak, rok po srpnové invazi lidé vyšli do ulic protestovat. „U příležitosti prvého výročí srpnových událostí vyvolaly pravicové a kontrarevoluční živly v Praze i jiných místech ještě jednou pouliční nepokoje a nepřátelské akce proti straně, jejímu politickému kursu a našim socialistickým spojencům. Avšak toto měření sil dopadlo pro reakci a pravičáky katastrofálně, neboť utrpěli zdrcující porážku. Nevyšel jim pokus vyvolat otevřený masový odpor, jelikož většina lidí, které se jim dříve podařilo oklamat, už prohlédla jejich dobrodružnou hru, takže hlavní silou, na niž mohli spoléhat, bylo kriminální podsvětí,“ píše se v textu Poučení z prosince 1970.
Po těchto protestech, kterých se v ulicích měst zúčastnily desetitisíce lidí, zůstalo pět mrtvých – jak naznačovali komunisté v textu Poučení – z „kriminálního podsvětí“. V Praze to byl 14letý student Bohumil Siřínek, 19letý elektrikář Vladimír Kruba a 18letý zednický učeň František Kohout. V Brně pak zastřelili 18letou švadlenu Danuši Muzikářovou a 28letého dřevomodeláře Stanislava Valehracha. Jejich památka se nesměla veřejně připomínat. Většina z nich byla zastřelena bez předchozího varování, někteří byli otočení zády.
Zatímco tyto děti a mladé lidi lidoví milicionáři – prodloužená ruka komunistické strany – vraždili, jiné chtěli přesvědčovat o dokonalosti komunistického režimu. Text Poučení se záhy po svém vzniku měl dostat do všech institucí, podniků, ale také škol.
„Text Poučení byl v období takzvané normalizace šířen masově. Ve velkém nákladu vyšel na sklonku roku 1970 jako příloha stranického deníku Rudé právo, v roce 1971 jej jako samostatnou brožuru ve vysokém nákladu vydalo Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ. Paralelně vycházely speciální komentované verze, doplněné komentáři dle charakteru cílových společenských skupin,“ uvádí Maňák. Vznikla například i verze Poučení pro pracovníky Akademie věd ČSSR.
Školní verze Poučení vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství v nákladu 100 tisíc kusů dokonce pětkrát (1972, 1975, 1977, 1982 a 1988). Text měl sloužit jako pomůcka při výuce Občanské nauky především pro středoškolskou mládež. Ta měla text analyzovat a odpovídat na různé doplňující otázky. Například:
V situaci, kdy byla komunistická strana silně oslabená odlivem a vyloučením členů, snažila se najít nové kádry právě ve studentech a mladých lidech, kteří navíc nebyli „zatíženi“ zkušenostmi ze srpna 1968 a nemuseli se tak v budoucnu zpovídat z toho, na které straně tehdy stáli – protože tehdy byli ještě dětmi. Pokud ovšem chtěli studovat a postupovat v kariéře, museli následně text Poučení brát jako závaznou pravdu.
V Poučení jmenovali komunisté konkrétní viníky. Časem ale z textu zmizeli – aby lidé zapomněli
„Opoziční, tzv. druhé centrum ve straně, které se zformovalo na bázi městského výboru KSČ v Praze, organizačně, politicky a ideově koordinovalo a sjednocovalo činnost různých opozičních skupin, určovalo jednotnou taktiku a způsob protistranického boje. Představiteli tohoto centra byli anebo se jimi později stali i někteří členové předsednictva, sekretariátu i pléna ústředního výboru strany, jako například F. Kriegel, J. Smrkovský, J. Špaček, Č. Císař, V. Slavík, O. Šik, V. Prchlík, Z. Mlynář, F. Vodsloň, B. Šimon, J. Borůvka, M. Vaculík,“ stojí v textu Poučení.
Mezi viníky kontrarevoluce je zde zmiňován samozřejmě i první tajemník Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček. „Vývoj po lednu 1968 potvrzuje, že pravice vedla cílevědomý útok proti všem základním hodnotám a normám socialismu a že systematicky rozkládala stranu i celý politický socialistický systém. Tento široce založený nápor jí usnadňovala skutečnost, že A. Dubček, který měl zpočátku důvěru ve straně i v zemi, postupně ustupoval z marxisticko-leninských pozic, dostával se do vleku pravicově oportunistických a protisocialistických sil, až se nakonec stal jejich symbolem,“ píše se v Poučení.
Mezi viníky spiknutí jsou zde zmiňováni i klasičtí komunističtí „podezřelí“: například katolický klér, především katolická emigrace na Západě. „Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších,“ píše se v textu Poučení, které z účasti na kontrarevoluci viní i židy.
Přestože první vydání Poučení je bez okolků adresné, co se týká určování viníků krize, později tomu tak nebylo.
„Ten text Poučení vyšel několikrát a měnil se. V dalších vydáních byla vynechána například některá jména, aby se ti lidé nepřipomínali,“ vysvětluje Schovánek. Komunisté si tak uvědomili, že lepší než pomluvy bude proti jejich nepřátelům využít metodu kolektivního zapomínání a vymazávání z paměti.
Dokument znamenal zásadní potvrzení takzvané „normalizace poměrů“, ke kterému měla společnosti po srpnu 1968 opět dospět. Ve skutečnosti přispěl pouze k větší rozpolcenosti společnosti, kde se ještě více muselo začít rozlišovat mezi bezpečným prostorem doma, kde je možné říkat, co si člověk myslí, a prostorem venku, kde byl text Poučení i přes svou nelogičnost zákonem – pokud člověk nechtěl mít problémy.
„Zlomilo to páteř celé společnosti. A zlomilo to páteř třeba i Státní bezpečnosti. Protože z ní pak byli vyhazováni ti, kteří v tom roce 1968 plnili rozkazy a byli loajální k vedení ministerstva, které bylo ale následně označeno za kontrarevoluční. A naopak ti, kteří tehdy (před srpnem 1968) rozkazy neplnili a donášeli Rusům, tak byli povýšeni. Takže došlo k tomu, že ti, kteří dělali to, co dělat měli, a kvůli čemu podepsali přísahu – to znamená poslouchali rozkazy a poslouchali svoje nadřízené – za to byli vyhozeni. Což samozřejmě rozloží každou vojenskou organizaci, která je založena na poslouchání rozkazů. Odměněni byli ti, kteří neposlechli, a podobně to bylo v celé společnosti,“ dodává Schovánek.












