Ponížení, ztráta domova a hlavně vlastní rodiny – takové pocity zažívaly oběti komunistické akce Asanace. Jejím cílem bylo donutit k vystěhování do zahraničí nepohodlné disidenty, převážně signatáře Charty 77. Příslušníci StB je postupně cílenou šikanou i násilím donutili opustit Československo. Trauma z nedobrovolného odchodu i z nesnadných začátků v nové zemi se přitom často dotklo i jejich dětí. Přenos tohoto traumatu – který se v současnosti dle odborníků může podobat i pocitům Ukrajinců prchajících ze své země – zkoumal tým vědců z Národního ústavu duševního zdraví.
„Akce Asanace měla dalekosáhlé důsledky, poznamenala životy nás dospělých, našich dětí, ale i našich rodičů a prarodičů. V případě naší rodiny zasáhla do životního běhu pěti generacím, připravila mě o posledních téměř devět let života mé babičky. Tento traumatizující zásah do rodinných vztahů přesahuje do současnosti, přetrvává dodnes. A bude nutně nějak přítomen i v dalších generacích,“ popisuje spisovatelka Ivanka Lefeuvre, která podepsala Chartu 77 a StB ji následně donutila emigrovat do Francie.
Právě přenos traumatických zážitků a jejich zpracování dalšími generacemi zkoumali výzkumníci v nové studii. Dosud se totiž přenos traumatu zkoumal především u obětí druhé světové války a ne u těch, kteří zažili komunistickou totalitu.
„Značné množství výzkumů na toto téma bylo věnováno studiu holocaustu, traumatům přeživších a jejich rodin po druhé světové válce. V těchto studiích byly pozorovány symptomy posttraumatické poruchy (PTSD) i několik desítek let po událostech u skoro poloviny obětí, či pozorovány symptomy deprese, úzkosti nebo další projevy jako poruchy spánku, opakované noční můry, vznětlivost, zhoršená koncentrace, zvýšená ostražitost, vtíravé myšlenky či snížený zájem o běžné aktivity,“ popisuje tým výzkumníků ve složení Marek Preiss, Nikola Doubková a Radek Heissler v nové knize Ve vyhnanství: Transgenerační vnímání akce Asanace.
Pomocí hloubkových rozhovorů se rozhodli odhalit, zda trauma z odchodu do zahraničí zasahuje i další generace vyhnaných.
Komunisté disidentům zabavovali telefony i řidičáky. Některé ale pálili cigaretou nebo škrtili
Tajná akce StB Asanace přímo reagovala na zveřejnění Charty 77. Komunisté se ale rozhodli svých ideových odpůrců zbavovat nenápadně a tajně, mimo zraky společnosti. Ovšem s nemenší brutalitou.
„Cílem akce Asanace bylo za pomoci stupňovaného psychického tlaku dosáhnout izolace organizátorů Charty 77, omezit a paralyzovat jejich aktivity, prohloubit vzájemné rozpory a dosáhnout vystěhování vybraných signatářů a podporovatelů z ČSSR bez politických procesů, aby nemohli působit v domácím prostředí. Akce byla nejintenzivnější do roku 1984 a dotýkala se cca 280 osob z prostředí Charty,“ popisují autoři studie. Odhady počtu lidí, které akce zasáhla a museli se nuceně vystěhovat, se liší, pohybují se však v řádu stovek.
Charta 77 byla československá občanská iniciativa, která kritizovala komunistický režim za nedodržování lidských a občanských práv, k nimž se sám zavázal. Dokument, který oficiálně vznikl 1. ledna 1977, svým podpisem podpořila řada lidí, jež následně kvůli tomu pronásledovala a šikanovala Státní bezpečnost (StB).
Akce Asanace byla tajná. A někteří disidenti se dokonce až po revoluci a zpřístupnění tajných materiálů dozvěděli, že byli její oběti – že příslušníci StB je cílenou manipulací, vyhrožováním i násilím nakonec dotlačili k rozhodnutí zemi opustit, ale snažili se jim vnutit, že to dělají zcela z vlastní vůle.
„Podle mě bylo nejhorší to, že se navenek ‚jakoby sami‘ rozhodli k ‚legální‘ emigraci. Ale to byl ‚jen‘ závěr obrovského, systematického bezpráví a násilí, které je kvůli velkému pronásledování a bezmoci dovedlo k rozhodnutí emigrovat,“ popisuje další z disidentek Věra Roubalová Kostlánová.
Komunisté opravdu cílili téměř na všechny aspekty života vybraných disidentů a snažili se jim ztrpčit život všemi dostupnými způsoby. „Některým signatářům byl zastaven provoz telefonní stanice, odebrány občanské a řidičské průkazy. Státní policie se snažila, aby někteří signatáři Charty 77 podpis odvolali, což se u naprosté většiny nepovedlo. (...) StB se zaměřovala na několik okruhů, v rámci kterých mohla chartisty šikanovat: invalidní důchody, nadměrné byty, zdroje příjmů, další nemovitosti (chalupy, chaty), pracovní morálka (neschopenky a prověrky), držení zbraní, motorová vozidla (včetně řidičských a technických průkazů), vlastnictví plavidla, dodržování zásad občanského soužití a prověrka v bydlišti, telefony, osobní doklady a jejich kontrola, výjezdy do zahraničí, cestovní doklady,“ upřesňují autoři studie.
„StB byla činná, a když zjistila, že pracuju někde, kde jsem měl trochu slušný plat, tak okamžitě šli za ředitelem a ten mě nechal vyhodit. Takže takhle to probíhalo, až jsem skončil tak, že jsem dělal nočního hlídače, ono to bylo velmi špatně placený, a to StB vyhovovalo,“ popisuje jeden z disidentů v anonymizovaném rozhovoru.
Cílem bylo vytvořit u obětí permanentní strach z toho, co se může stát. „Tím, že byli (disidenti) neustále odváděni k výslechům, žili oni i jejich rodiny v setrvalých obavách, jestli se z výslechu vrátí, nebo skončí ve vězení. Výslechy byly i psychicky velice náročné. Člověk tam zblízka zažíval ohrožení, bezmoc, přesilu estébáků a jejich moc, vyhrožování i násilí. To vše mělo vliv i na děti, na rodinné vztahy a na celkovou atmosféru v rodinách,“ popisuje Roubalová Kostlánová.
Kromě formálních obstrukcí a byrokratických nesnází se ale příslušníci StB nezdráhali použít ani násilí.
„Nejednalo se ‚pouze‘ o verbální výhrůžky, včetně vyhrožování smrtí či únosem dětí, ale také o mučení ve vyšetřovnách, o napadení lidí na ulici či doma. Vlastimil Třešňák byl během výslechů pálen hořícími sirkami, Zbyněk Benýšek škrcen do bezvědomí mokrým ručníkem, Karel Soukup byl několikrát surově zbit, jednou i v přítomnosti svých dětí. Dalšími oběťmi fyzických útoků se stali Karel Freund, Václav Malý, Petr Pospíchal, Stanislav Adámek, mladí lidé z pražského i mimopražského undergroundu. Nejvíce mě šokoval případ přítelkyně Ziny Freundové. (...) V noci ze 13. na 14. října 1981 byla přepadena ve svém bytě několika příslušníky Státní bezpečnosti, zbita, ostříhána a vystavena sexuální agresi,“ vysvětluje Lefeuvre.
To vše mělo směřovat k jednomu cíli – k tomu, aby se oběti dobrovolně rozhodly opustit republiku. A u části z nich se to opravdu podařilo. Dle rozhovorů s oběťmi akce Asanace u nich často hrála při rozhodování roli i skutečnost, že se báli o své děti. O to, zda budou moci studovat a aby nebyly v dalším životě vystaveny podobné šikaně.
Ani poté, co někteří přijali pro mnohé potupné rozhodnutí emigrovat, ale jejich trápení neskončilo.
Před odchodem do zahraničí museli sepsat všechny knihy i každou ponožku
Cílem komunistů nebylo pouze rozložit disidentskou základnu a dostat alespoň část z nich pryč ze země, ale také co nejvíce ponížit ty, kteří naléhání nakonec podlehnou. Svolení k emigraci tak rozhodně neznamenalo konec obstrukcí.
„Strávila jsem několik měsíců psaním seznamů věcí, které jsme si chtěli odvézt do Francie. Bylo to úmorné, časově náročné a potupné. Například každá kniha musela být označena pořadovým číslem, následoval autor, titul, rok vydání a cena. Knihy musely být roztříděny do několika kategorií: próza a poezie, literatura do roku 1952 a od roku 1953, knihy v češtině a cizojazyčné,“ popisuje Ivanka Lefeuvre.
Část knih jim nakonec vyvézt zakázali. Nešlo jim ale pouze o označení literárních děl. „Rukopisy, rodinné fotografie, doklady, vysvědčení musely být rovněž označeny pořadovým číslem, počtem stran a rokem vzniku. U fotografií byl požadován přesný formát, v centimetrech. Museli jsme rovněž sepisovat seznamy stěhovaných svršků. Ty musely být opět rozděleny do několika kategorií vzhledem k tomu, jakým způsobem budou převezeny do Francie. Tedy zda budou přepraveny nákladní vlakovou dopravou v kontejnerech, osobní dopravou jako spoluzavazadlo, nebo zda je vystěhovávaní budou mít v den odjezdu na sobě či při sobě. A na těchto seznamech musela být zapsána doslova každá vystěhovávaná ponožka, lžička, počet dětských plen, dioptrické brýle, každý kus oblečení,“ dodává Lefeuvre.
Podobné seznamy pak samozřejmě musely ještě projít několikerým schvalováním a bylo potřeba na ně opatřit razítka několika institucí. Lefeuvre pak doplňuje, že celní odbavování následně trvalo téměř sedm hodin a jejich zavazadla pak musela být zapečetěna.
„Byly nám účtovány nepřiměřeně vysoké celní poplatky za vyvážené použité věci, za odebrání občanství, za studia psychologie. Musela jsem podepsat, že se vzdávám mateřských dávek a rodičovských příspěvků a že nebudu žádat Československou republiku o důchod ani uplatňovat případné dědické nároky. Naprosté finanční zruinování patřilo k represi státní moci vůči vystěhovávaným nepohodlným občanům,“ dodává spisovatelka.
Odtržení od rodiny a od všeho, co znali, ponížení a bez peněz pak byli disidenti nuceni začínat nové životy v zahraničí. Trauma z nedobrovolného odchodu, ke kterému byli dotlačeni, se pak přenášelo i na jejich děti.
Traumatem trpěly i děti. Přišly o rodinu a byly za „cizáky“
Začínat mnohdy už ve středním věku nový život v nové zemi a často i bez znalosti cizího jazyka bylo pro mnoho emigrantů těžké. A přestože Československo opouštěli i ze strachu o své děti a jejich další budoucnost, ani pro ně to nebylo v novém domově jednoduché.
„Naprosto časté bylo to, že mě posílali pryč: „Jdi do haj*lu, vrať se zpátky do Jugoslávie!“ (...) A já jsem na to měl už tenkrát samozřejmě chytrou odpověď, to už jsem trošku jazyk uměl. (...) Já jsem říkal jako: „Já nemůžu“. A oni: „Proč ne?“ „No, protože já nejsem z Jugoslávie, ale z Československa.“ A oni mně řekli: „Tak odejdi, vypadni zpátky do Československa“. A na to já jsem řekl: „No, to nemůžu, protože mě tam nepustí.“ A na to ta odpověď byla: „Když tě nechtěj tam, tak proč bychom my tě měli chtít tady?“ A na to prostě neexistovala odpověď, nebylo jak uchopit jako tuhle věc,“ popisuje ve studii jeden z potomků emigrantů.
Děti měly v tomto ohledu zvláštní postavení, protože se nijak nepodílely na rozhodování o svojí budoucnosti, přesto i jim se ze dne na den život po přestěhování fatálně změnil a pravděpodobně se vyvíjel jinak, než kdyby zůstaly v Československu. I dnes tak pociťují například nedostatečné rodinné ukotvení, protože se nemohly stýkat s širší rodinou.
„Rodina pro mne byla zúžená, byli to otec, matka, bratr a sestra. Babičku, dědečka, prababičku, tetu, strýce, sestřenice a bratrance jsem poprvé viděla, když mi bylo devět let. (...) Část mojí rodinné historie je mi uzavřená, nepřístupná, nemohu na ni dosáhnout. Jako by mi byla ukradena,“ popisuje dcera Lefeuvrové Eliška.
„Všichni se potýkali s pocity vlastní či rodinné jinakosti, účastníci z tzv. druhé generace pak ještě navíc s pocitem vlastní jinakosti v rodině, neboť u nich již socializace probíhala v jazyce a kultuře země, do které emigrovali, na rozdíl od zbylých členů rodiny. (...) Napříč generacemi se pak objevují pocity chybějících kořenů a tendence neustále hledat nějaké stabilní a pevné místo, jehož nalézání však představuje pro účastníky velkou výzvu,“ popisují výsledky studie autoři.
- První generace – oběti akce Asanace, které byly donuceny k vystěhování z Československa.
- Druhá generace – potomci první generace, v době vystěhování mladší 18 let.
- Třetí generace – potomci druhé generace, vnoučata obětí akce Asanace.
Přesto většina účastníků průzkumu z druhé generace potvrzuje, že jsou rádi, že dostali možnost vyrůstat ve svobodě, naučit se další jazyk, studovat… míru toho, jak se jim s rodinným traumatem podařilo vypořádat, ale dle autorů studie ovlivňuje především míra komunikace v rodině.
„Výzkumy ukazují, že způsob, jakým rodiče se svými dětmi hovoří o vzpomínkách a životních a rodinných příbězích, zahrnujících traumatické či výrazně stresující události, může ovlivnit postupy zvládání náročných situací a vyrovnávání se s nimi u jejich potomků. (...) Zdá se, že v souladu s předchozími studiemi vykazují ti účastníci, kteří se cítili v rodině pochopeni a kteří zde zažívali pocit otevřenosti ke sdílení zážitků, známky lepšího přizpůsobení a stability v životě, oproti těm, v jejichž rodinách panovala větší uzavřenost či komunikace více nepřímá, například měla formu humorných historek,“ popisují vědci.
Ve své studii se ale nezabývali jen prožitky přímých aktérů – vyhnaných disidentů a jejich tehdy malých nebo odrostlejších dětí. Ale i zkušenostmi třetí generace, která rodinnou historii už zná pouze z vyprávění.
Vnoučata se z dědičného traumatu vymanila. Paradoxně je spíše posílilo
Přestože studie se zaměřovala především na možný transgenerační přenos traumatu, účastníci výzkumu své prožitky popisovali spíše komplexně. „Na jednu stranu pozitivně hodnotí to, že jim to přináší mimo jiné schopnost hlubších vhledů a rychlé adaptace na různé podmínky a nečekané události, na druhou stranu vnímají negativně pocit rozervanosti, zmatku, či chybějících jistot a stability,“ popisují autoři studie.
Tyto pocity se v menší míře promítají občas i do další generace, která osobně začátky v nové zemi nezažila a narodila se do stabilnějšího prostředí. „Často se jedná o poslední generaci, která ještě měla osobní vztah s první generací v takovém věku a míře, že na ně mohou mít vzpomínky, mohli si s nimi vyprávět a trávit s nimi čas, což s největší pravděpodobností ovlivnilo a směrovalo jejich porozumění dané historické události a způsob předávání příběhu dál jako odkazu dalším generacím,“ dodávají vědci.
A pokud první a druhá generace mluví o těžkých začátcích a případném traumatu, u třetí generace se pocity podle autorů studie výrazně mění. Jejich rodiče a prarodiče, pokud s nimi sdílejí své vzpomínky na odchod z Československa, snaží se často na celém příběhu hledat už především to dobré, a dochází tak k „pozitivnímu přerámování rodinného příběhu“. Může za to pravděpodobně i větší ochota o těchto zážitcích mluvit.
„Ve vztahu mezi první a druhou generací se často popisuje fenomén tzv. „konspirace mlčení“ (conspiracy of silence), tedy tendence nehovořit či zatajovat prožité události, kterou jsme částečně mohli pozorovat také u druhé generace účastníků našeho výzkumu. Ve vztahu mezi první a třetí generací výzkumy popisují větší otevřenost a ochotu vést dialog, či dokonce až snahu transformovat narativ tak, aby byly zdůrazněny přínosy a poučení,“ vysvětlují autoři výzkumu. Laicky to znamená, že oběti akce Asanace dle výsledků výzkumu většinou častěji a ochotněji o svých zážitcích mluvily s vnoučaty než s vlastními dětmi.
„No, pamatuju si, když nám říkali, že dědečka zavřeli, ale že o tom děda nerad mluví, a že o tom před ním nemáme moc mluvit, teda když jsme byli děti. A teď, když už jsme normálně dospělí, tak mi přijde, že s tím nemá úplně problém a že je rád, že nás to zajímá, že o tom chceme vědět víc,“ vysvětluje například jeden z anonymních účastníků výzkumu ze třetí generace.
Vnoučata zároveň vnímají u svých rodičů a prarodičů jistou opatrnost nebo snahu být připraven, která pravděpodobně pramení z prožitých událostí. „Dědeček si vždycky pustí zprávy, protože kdyby se náhodou něco dělo, potřebuje to prostě vědět,“ vysvětluje jedna z účastnic výzkumu.
U generace vnoučat tak už výzkumníci převážně nenašli stopy možného přeneseného traumatu z nutnosti opustit Československo. Zdá se, že dvě předchozí generace už svoji zkušenost pro své potomky dokázaly naopak přetavit v něco pozitivního.
„Z uvedeného je tak poměrně jasně vidět, že prožití násilí, i toho politického, ovlivňuje postoje, chování a prožívání nejen samotných obětí, ale také napříč generacemi, což se projevuje v mnoha specifických oblastech, ale u třetí generace výzkumy ve zvýšené míře uvádějí zejména oblasti související s posttraumatickým růstem, lepšími schopnostmi adaptace, resilience, houževnatosti a politické angažovanosti. (...) Díky transgeneračnímu přenosu tak může dojít k (...) osvojení strategií zvládání náročných situací, a v důsledku se projevit vysokou úspěšností v životě, zvýšenou úrovní empatie, sklonem pracovat v pomáhajících profesích, nebo také tendencemi předávat odkaz rodinné historie,“ dodávají autoři výzkumu.
