Vraťte se, vše je odpuštěno – to začala v roce 1955 hlásit komunistická propaganda, aby zpět domů nalákala emigranty, kteří opustili Československo po únoru 1948. Cílem bylo rozbít exulantskou základnu v zahraničí a díky nostalgii po „sladkém domově“ dostat zpět navrátilce, kteří by byli ochotní více či méně dobrovolně spolupracovat se Státní bezpečností (StB). Dva roky po měnové reformě, která ožebračila celý národ, komunisté domů lákali na neuvěřitelný blahobyt, který by nám „i v západním Německu mohli závidět“.
„Rovněž jsem byl překvapen, jak mnoho se u nás doma změnilo, kolik nových věcí za mé nepřítomnosti pořídila manželka, i když se přitom starala o dva syny, dnes již školáky. (...) Všude je nejenom dostatek zboží, ale hlavně lidé kupují hodně a za hotové. Vcelku je náš člověk mnohem lépe živen než například v západním Německu,“ popisoval po svém návratu do vlasti emigrant Emanuel Brtva, účetní z Nového Jičína. Jeho svědectví se objevilo v týdeníku Hlas domova, propagandistickém časopise, který emigrantům líčil domnělý československý blahobyt.
Impulsem k návratu do vlasti se měla pro emigranty stát amnestie prezidenta z května 1955, která měla dávat uprchlíkům ze země možnost beztrestně se během následujícího půlroku vrátit. Projekt ale nepostupoval podle plánu. Před 70 lety, když měla akce na podzim roku 1955 vrcholit, neměli emigranti moc chuť se vracet. Proto byla amnestie prodloužena o další půlrok a pak ještě jednou. Během té doby se nakonec zpět vrátilo necelých 1200 osob. Přitom se odhaduje, že v prvních letech po únorovém převratu v roce 1948 odešlo za hranice zhruba 25 tisíc lidí. Ti, kteří ale lákání komunistů podlehli, nemohli navzdory propagandě počítat v Československu s vlídným přijetím. Spíše s izolací, sledováním a nátlakem.
Komunisté vyhlásili amnestii pro emigranty. Prakticky se ale na nikoho nevztahovala
Změna přístupu komunistů k emigrantům souvisí přímo s pádem Stalinova kultu po jeho smrti v roce 1953. „Zatímco v prvních letech existence komunistického režimu byl exil líčen celkově jako uskupení režimu zásadně nepřátelské a odsouzeníhodné, v polovině 50. let začíná být mezi jednotlivými složkami diferencováno. Vedle nepřátelských prominentů exilu začalo vedení KSČ a ministerstva vnitra vidět i exulanty, kteří nemuseli být chápáni jednoznačně nepřátelsky. Právě ‚řadoví nepolitičtí‘ exulanti se stávají v polovině 50. let cílem masivní kampaně, jejímž nejvýraznějším formálním jevem bylo opuštění stalinistické koncepce, podle níž byl každý emigrant faktickým vlastizrádcem,“ vysvětluje historik Petr Cajthaml ve své studii Akce NÁVRAT a Hlas domova aneb „Vraťte se do ráje, vše odpuštěno!“ ve sborníku Securitas Imperii.
Cílem tohoto kroku bylo naoko uvítat zpět ve vlasti „ztracené dcery a syny, kteří sešli na scestí“, ve skutečnosti ale vrazit klín mezi exilovou základnu pomocí rozlišování na „lepší“ a „horší“ emigranty.
„Situace v zahraničí byla pro mnohé velmi složitá a většina lidí, kteří odešli, byli vzdělaní a často mladí lidé, které komunisté potřebovali a navíc to mohlo posloužit jejich propagandě,“ vysvětluje okolnosti vzniku akce NÁVRAT badatel Radek Schovánek z Archivu bezpečnostních složek.
Vše odstartovala 9. května 1955 amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého k desátému výročí osvobození republiky. Pasáž o amnestii pro trestné činy opuštění republiky se přitom do návrhu dostala až dodatečně a podle Cajthamla dnes není jasné, kdo z funkcionářů ji k návrhu amnestie připojil. Přestože byla schválena, okamžitě se ukázalo, že nedává smysl.
„Rozsah amnestie pro uprchlíky ve výše zmiňovaném Rozhodnutí o amnestii totiž připouštěl dvojí výklad. Na jedné straně byly prominuty tresty uložené za trestný čin opuštění republiky a nařizovalo se nezavádět či zastavit trestní stíhání za tento trestný čin proti osobám, které se vrátí na území republiky do šesti měsíců od zveřejnění amnestie. Na straně druhé však článek VIII. Rozhodnutí o amnestii vylučoval z působnosti amnestie osoby odsouzené za velezradu, sabotáž, vyzvědačství a některé další trestné činy. Vzhledem k předchozí praxi československých soudů, které posuzovaly výpovědi uprchlíků před západoněmeckou policií a americkými zpravodajskými orgány jako spáchání trestného činu vyzvědačství, by tak při přísném uplatňování článku VIII. byla z působnosti amnestie vyloučena naprostá většina československých emigrantů,“ vysvětluje Cajthaml.
Pro uprchlíky bylo totiž běžné, že se po překročení hranic dostali před bezpečnostní orgány dané země – Německa a Rakouska – které zjišťovaly nejen motivaci k útěku, ale snažily se také ověřit, zda nejde o provokatéry či špióny. Podobné rozhovory museli absolvovat všichni, a pokud by je české soudy považovaly za „vyzvědačství“, amnestie pro emigranty by se tak prakticky nevztahovala vůbec na nikoho.
Komunisté si tohoto nonsensu po měsíci všimli a od 20. června 1955 doplnili k návrhu rozčlenění navrátilců do tří kategorií. Do první z nich měli patřit lidé, kteří se v zahraničí nedopustili jiné trestné činnosti proti republice, přičemž „za další trestnou činnost se nepovažuje výpověď těchto osob před cizími orgány i orgány cizí nepřátelské rozvědky. (...) Tyto osoby nebudou trestně stíhány, poněvadž jejich výslech je považován za součást režimu, kterému je každý uprchlík v kapitalistické cizině podroben.“
Do druhé kategorie navrátilců měli patřit ti, kteří sloužili v cizím vojsku, nebo do ciziny zběhli z československých ozbrojených sil. Proti těm mělo být zahájeno trestní stíhání. Stejně jako proti osobám ze třetí kategorie, kterou měli tvořit usvědčení agenti západních rozvědek, přestože ti by se do země pravděpodobně dobrovolně nevraceli. Nikdo si ale nemohl být jistý, že z něj Státní bezpečnost agenta následně podle své potřeby „nevyrobí“, jak bylo ostatně v 50. letech ve vykonstruovaných procesech běžné.
Šťastný návrat domů tak mohl začít. Jenže nezačal. Akce neměla mezi emigranty větší odezvu, a tak si Státní bezpečnost vzala na pomoc propagandu.
V Hlase domova líčili socialistický blahobyt. Navrátilci prý dobrovolně fárali do dolů
Rozhodnutí o amnestii odstartovalo rozsáhlou akci, do které byly zapojeny desítky, až nižší stovky lidí. Oficiálním organizátorem celého projektu byl nově vzniklý Výbor pro zabezpečení osob, které se na základě amnestie vrátí do ČSR. Předsedou tohoto výboru byl jmenován Miroslav Klinger, generální tajemník nekomunistické Československé strany socialistické a členy výboru se stali další veřejně činní nekomunisté. Tolik oficiální zastoupení, které mělo v navrátilcích vzbudit důvěru.
Ve skutečnosti byl podle Cajthamla hlavou výboru Václav Valtr, příslušník III. správy ministerstva vnitra (boj proti vnitřnímu nepříteli). Okolnost, že na návrat do vlasti přímo dohlíží vnitro, měla ale zůstat utajena.
Výbor také od poloviny června 1955 začal vydávat vlastní periodikum nazvané Hlas domova. V prvním čísle vyšlo oficiální prohlášení Výboru a ubezpečení, že pomůže každému, kdo o návrat projeví zájem. Většinu náplně časopisu tvořilo líčení krás socialistické vlasti a následně také řada svědectví a výpovědí těch, kteří se už vrátili, a do jednoho byli samozřejmě se svým návratem spokojeni.
„Nechtěně ironicky působí například příběh manželů Dopertových, kteří se vrátili ze SRN. Josef Dopert dostal po návratu celou řadu atraktivních nabídek k práci, údajně z platových důvodů však skončil v příbramských uranových dolech,“ popisuje jedno ze svědectví z Hlasu domova Cajthaml.
V dalších číslech se pak objevovaly například titulky typu „Lituji ty, kteří tam zůstali…“, „Jsou již doma, mezi svými“ nebo „S jistotou vstříc novým zítřkům“. Jisté bylo především to, co čekalo navrátilce po příchodu zpět do vlasti.
„Předtím, než se eventuální navrátilec dostal do péče Výboru, prošel takzvanou karanténní stanicí ministerstva vnitra, která byla umístěna v Sadské v okrese Nymburk, kde byli navrátilci vyslýcháni pracovníky Správy vyšetřování ministerstva vnitra. Výbor pro uprchlíky jim měl poté pomoci najít zaměstnání (většinou v dělnických profesích v podnicích nedůležitých pro obranu státu) a v nutných případech i zajistit ubytování,“ popisuje Cajthaml.
Žít v klidu „mezi svými“, jak komunisté líčili v Hlase domova, mělo být dopřáno ale minimu z navrátilců. Naopak zůstávali pod přísným dohledem.
„Téměř všichni byli vyslýcháni StB, a pokud se ukázalo, že pracovali například ve Svobodné Evropě nebo pro nějakou západní tajnou službu, tak byli uvězněni. To se týkalo přibližně deseti procent navrátilců,“ potvrzuje Schovánek.
Za jednoho navrátilce tři tisíce dolarů. Propagandistická akce se komunistům prodražila
Vzhledem k tomu, že akce měla mít propagandistický charakter, snažili se komunisté k návratu zlákat i nějaké známé osobnosti, které by se mohly stát její tváří. Českoslovenští diplomaté v zahraničí tak s nabídkou beztrestného návratu například údajně opakovaně oslovili herce Jiřího Voskovce. Bez úspěchu.
Jednou, respektive téměř jedinou ze známějších osobností, která vyslyšela volání k návratu, se tak stal Lev Sychrava. Novinář a publicista, za války vězněný v koncentračním táboře Buchenwald, emigroval po únoru 1948 do Velké Británie. Už velmi nemocný se vrátil do Československa až na konci roku 1956. Následně 4. ledna 1958 zemřel.
Nejen o jeho návratu ale i o celé komunistické akci NÁVRAT se zmiňovala i exilová média, například mnichovský měsíčník České slovo. Ten se snažil také mírnit nadšená slova navrátilců svědectvím těch, kteří naopak tak šťastní ze svého návratu nebyli.
„V Paříži obdržel jistý čs. exulant dopis od přítele navrátilce. Píše v něm mimo jiné: (...) Tlučeme se jako psi životem tady. Byt nemám také žádný. Všechno je drahé a normální výdělek je 1200 až 1500 korun za měsíc. K tomu, abych vydělal na to, co potřebuju, tak musím pracovat 12 hodin denně i v neděli. Já bych se nyní fackoval, jaký jsem měl život v Paříži. Tu jsem jako pes bez naděje na budoucnost. A kdybyste byl tak hodný a poprosil pana Jílka, zda by mohli přes vás poslat nějaké starší obnošené ošacení pro moji rodinu,“ píše se v Českém slově z 1. ledna 1956.
Exil se také opakovaně vysmíval snaze a námaze, kterou komunisté vyvinuli, aby dostali zpět alespoň někoho – například dokonce i pomocí inzerátů v zahraničním tisku. „Kdosi vypočítal, že jen za inzeráty, kterými čs. zastupitelské úřady v cizině lákaly čs. uprchlíky k návratu, zaplatili zahraničnímu tisku tolik, že náklad na jednoho (skutečného) navrátilce činí tři tisíce dolarů,“ píše se dál v článku z Českého slova. Vzhledem k tomu, že oficiální počet navrátilců tehdy ale nebyl veřejně znám, respektive důvěryhodný, je nutné i taková prohlášení brát s rezervou.
I proto, že akce NÁVRAT neoslovila dostatečné množství uprchlíků, rozhodli se ji komunisté prodloužit. „V listopadu 1955 měla skončit půlroční lhůta daná čs. exulantům k beztrestnému návratu do Československa. Podle statistik ministerstva vnitra se do 10. října 1955 vrátilo 403 lidí,“ popisuje Cajthaml. V prosinci 1955 tak ústřední výbor KSČ souhlasil s prodloužením platnosti amnestie, která byla nakonec ukončena až k 1. prosinci 1956. Historik Jan Hanzlík uvádí, že na základě akce NÁVRAT se do tohoto data vrátilo zpět do vlasti 1169 exulantů.
Za celé období nesvobody mezi lety 1948 až 1989 odešlo do zahraničí zhruba 200 tisíc Čechoslováků. První masivní vlnou byla emigrace po roce 1948 – do ciziny uprchlo asi 25 tisíc lidí. Další mohutná uprchlická vlna nastala po srpnu 1968, kdy za hranice odešlo odhadem 70 tisíc lidí.
Zdroj: Prokop Tomek (Totalita.cz)
Šťastný návrat bez následků ale nečekal téměř nikoho. Cajthaml to uvádí na příkladu z května 1956. Tehdy bylo navrátilců teprve 901 – z toho 143 dětí – takže 758 dospělých. Z nich bylo 696 „rozpracováno“ v evidenčních svazcích ministerstva vnitra. Sledování – pokud vyšlo najevo – prý navrátilcům často StB zdůvodňovala tím, že je chrání, aby je náhodou neoslovila nějaká cizí rozvědka. „Amnestii, která měla rozbít masovou základnu čs. exilu, nakonec využilo méně než pět procent z celkového počtu poúnorových exulantů,“ dodává Cajthaml.
Komunisté tak pravděpodobně neměli důvod k oslavě, a proto ani finální „účet“ akce oficiálně nezveřejnili. Jejich projekt přesto přinesl výsledky – ale na opačné straně, než sami zamýšleli.
„Amnestie paradoxně přispěla podstatnou měrou k vyřešení situace těch exulantů, kteří o návrat neprojevili zájem. Týkalo se to především dosti velké skupiny exulantů, která stále přežívala v západoněmeckých uprchlických táborech. (...) Údajně kvůli zmenšení vlivu amnestie byla přijata opatření ke zlepšení poměrů v uprchlických táborech a řada zemí (USA, Kanada, Brazílie, Austrálie a další) zjednodušila podmínky pro vystěhování a trvalé usídlení exulantů pobývajících v těchto táborech,“ doplňuje Cajthaml.
