Akce Zámky - ačkoli to zní jako tajná operace komunistické Státní bezpečnosti, jmenoval se tak poválečný projekt na záchranu a uzdravení židovských dětí. Ty ihned v květnu 1945 začal shromažďovat kazatel a spisovatel Přemysl Pitter, který jim následně zajistil péči na konfiskovaných zámcích po Němcích ve středních Čechách. Jeho bohulibá činnost si ale záhy vysloužila řadu kritiků – to když se kromě židovských dětí, které se vrátily z koncentráků často bez rodin, začal stejně starat i o německé děti, které trpěly po válce ve sběrných táborech pro Němce.
„Nejhorší to bylo na Sokolském stadionu na Strahově, kde tisíce lidí musely spát na holé zemi pod širým nebem bez přikrývek. Těžce nemocní a děti leželi na parném slunci v nevýslovné špíně plné hmyzu. Nejen záchody, ale i cesty k nim byly pokáleny nemocnými úplavicí. Nemohli se dále dovléci a zůstávali ležet ve vlastních výkalech. Našli jsme mezi nimi i starého pana profesora, přítele prvního prezidenta T. G. Masaryka, který jej kdysi pozval z Německa na pražskou univerzitu. Tyto ostudné jevy znesvětily místo, které bývalo jevištěm skvělých sokolských sletů,“ popsal Pitter 23. července 1945 ve zprávě pro Zemský národní výbor podmínky na sběrném místě pro Němce.
I odtud pak odvážel děti, které trpěly podvýživou i různými nemocemi a snažil se vypátrat jejich rodiče, nebo jim zajistit opatrovníky. Děti shromažďoval na čtyřech zkonfiskovaných zámcích po Němcích – Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice, kde se o ně staraly pečovatelky a vychovatelky. Židovské i německé děti tu od léta 1945 žily dohromady a vyvracely tak mýtus o nepřekonatelné nenávisti. Toto poklidné soužití bylo ale společně s Pittrovou vírou trnem v oku komunistům, kteří záhy na kazatele začali útočit a vyhrožovat mu.
„On byl jeden z těch úžasných lidí, kteří nám vrátili víru v člověka,“ vzpomínal na Pittera malíř Jehuda Bacon ve videu, které s ním pořídili spolupracovníci Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, které spravuje Pitterův odkaz i archiv. Bacon byl jedním z 810 dětí, o které se Pitter po válce staral a zajistil jim tak lepší budoucnost. Nebo se o to alespoň maximálně snažil. Jeho přístup k životu zásadně ovlivnila víra. K té se dostal za dramatických okolností v době první světové války.
Ve válce se dal na víru. V Milíčově domě se staral o židovské děti i německé emigranty
Přemysl Pitter se narodil 21. června 1895 v Praze na Smíchově. Absolvoval typografickou a obchodní školu a stal se knihtiskařem. Když mu bylo 16 let, zemřela mu matka. O dva roky později zemřel i otec a z Přemysla Pittera se stal sirotek. Zdědil ale otcův tiskařský podnik. V roce 1914 pak narukoval do rakousko-uherské armády.
Právě při bojích u Haliče se u něj rozvinulo náboženské cítění. Mohl za to údajně zážitek z ledna 1915, kdy na jeho jednotku při jedné z jeho prvních nocí v boji zaútočili nepřátelé. Pitter společně s ostatními vojáky pálili do tmy, aby útok odvrátili. Když se rozednilo, otevřel se před nimi obraz zkázy – místo poseté mrtvolami. Sám Pitter se pochopitelně nikdy nedozvěděl, jestli i on sám někoho zabil. Po tomto zážitku se z něj stal ale pacifista a hluboce věřící člověk, ačkoli pro to neměl z domova žádné základy. Svoji „vinu“ z fronty se rozhodl odčinit pomocí služby potřebným.
Ihned po válce začal studovat na Husově bohoslovecké fakultě v Praze, ale univerzitu po dvou semestrech opustil, protože se chtěl věnovat praktické pomoci. Začal veřejně kázat o víře a zúčastňoval se pacifistických kongresů. V roce 1920 založil hnutí pro duchovní a společenskou obrodu Nový Jeruzalém. Ve svém učení se odkazoval na náboženského reformátora ze 14. století Jana Milíče z Kroměříže, který kázal proti zkaženosti církve a pod názvem Nový Jeruzalém vybudoval v době panování Karla IV. v Praze útulek pro chudinu.
Ve 20. a 30. letech pořádal Pitter řadu přednášek, stal se členem Ligy pro lidská práva a byl například členem Mezinárodní rady Internacionály odpůrců válečné služby. Na konferenci Hnutí pro mezinárodní smír se seznámil s Olgou Fierzovou, učitelkou a sociální pracovnicí, která se stala jeho spolupracovnicí po prakticky celý zbytek jeho života.
Koncem roku 1933 si pak Pitter splnil svůj sen – v Praze na Žižkově otevřel Milíčův dům pro mimoškolní výchovu dětí. Fungovat začal právě na Vánoce, 24. prosince, a byl skutečným dárkem nejen pro sociálně slabé rodiny z okolí. Byl to jednopatrový dům se zahradou a děti tady s pomocí vychovatelů mohly po škole dělat domácí úkoly, navštěvovaly různé zájmové kroužky, mohly sportovat, nebo pomáhat na zahradě.
O děti bylo skutečně postaráno, dostávaly svačiny včetně toho, co si samy vypěstovaly na zahradě. Ty sociálně nejslabší si dokonce domů odnášely oblečení a potraviny. Cílem bylo především smysluplně naplňovat volný čas dětí a pomáhat těm, kteří to potřebují. To vše samozřejmě v křesťanském duchu, ačkoli pamětníci vzpomínají, že nikomu nebylo nic nuceno. O tom svědčí také to, že do domova docházela řada židovských dětí. Hned v následujícím roce 1934 zde také Pitter poskytl útočiště dětem německých emigrantů, kteří museli uprchnout z Německa před Hitlerem.
Milíčův dům se stal důležitou součástí Žižkova, o čemž svědčí i to, že tři roky po jeho otevření nechal Pitter prostory zvětšit a přistavit ještě jedno patro. V roce 1938 se mu pak ještě podařilo otevřít ozdravovnu pro děti v Mýtě u Rokycan.
I přes stále napjatější situaci pořádal přednášky a kázal o nutnosti mírového řešení. Jezdil do pohraničí, kde se bavil s místními, a v časopise Sbratření, který vydával, opakovaně vystupoval proti antisemitismu. To potvrzoval i tím, že v Milíčově domě si vedle sebe hrály německé, české i židovské děti.
Po prvních perzekucích Židů začal pomáhat rodinám, které se vlivem různých zákazů často najednou ocitly bez obživy. V roce 1941 pak „jeho“ židovské děti z Milíčova domu odeslali do Terezína a dále do koncentračních táborů. Pitter už tehdy plánoval, že jak skončí válka, najde je a pojede si pro ně. Na to si ale musel počkat další čtyři roky.
Hned po válce odjel do Terezína pro své děti. Nežily, tak si přivezl jiné
O rozsahu utrpení Židů za války nemohli mít tehdy obyvatelé protektorátu jasnou představu. O existenci koncentračních táborů se vědělo, ale to, co se v nich děje, běžní lidé netušili. Proto se ihned po skončení války Přemysl Pitter vydal do Terezína, kam věděl, že jeho děti odvezli. Tam už je ovšem nenašel. Velká část z nich už ani nežila. Přivezl ale odtud jiné děti, o které se chtěl okamžitě postarat.
Začal ihned jednat a zajistil jim zdravotní péči na několika zámcích ve středních Čechách, které museli narychlo opustit němečtí vlastníci. Děti se tak po hrůzách prožitých v koncentrácích ocitly v pohádce – na zámcích Olešovice, Štiřín, Kamenice a Lojovice se o ně skutečně starali dle možností královsky. Cílem bylo samozřejmě nejprve děti uzdravit a posílit vydatným jídlem a následně je zabavit různými výchovnými i volnočasovými aktivitami.
Děti a mladí lidé se z koncentračních táborů často vraceli sami – bez rodiny, jakéhokoli majetku i místa, kde by mohli bydlet. Někteří z nich proto hledali pomoc u židovské obce v Praze. A právě tam se o Pittrovi dozvěděl například Jehuda Bacon, který přežil Osvětim i Mauthausen a jednou ráno zaklepal na dveře kanceláře židovské obce. Zdejší úředník mu sám pomoci zatím nemohl, protože se také teprve před několik dny vrátil z koncentračního tábora. Dal mu ale jinou radu.
„Je tu jeden úžasný člověk, ten se jmenuje Přemysl Pitter a ten ještě před koncem války všechno organizoval, aby mohl přijmout své bývalé i jiné děti. Ten pro vás přijde a vezme vás,“ vzpomínal Bacon na to, co mu úředník poradil. Bacon se tak dostal do Pittrovy péče, což mu významně pomohlo v dalším životě.
Cílem akce Zámky nebylo jen poskytnout dětem okamžitou pomoc, ale snažit se jim zajistit i dobrou a bezpečnou budoucnost. Pitter s Fierzovou proto pátrali po rodičích dětí, kteří se ve vřavě války často dostali do úplně jiných táborů a o svých dětech neměli žádné zprávy. Hledání rodičů malých dětí, které si často těžko pamatovaly na své blízké, popsala Fierzová ve své knize Dětské osudy.
„Ráno přichází náš lékař, který strávil několik let v koncentračních táborech v Polsku. Jeho první otázka zní: ‚Tak kdepak máme tu malou Polku?‘ Ošetřovatelka přivádí Ritu a lékař ji laskavě osloví její mateřštinou. Děvčátko však hledí nechápavě. Lékař se znovu a znovu pokouší dostat z ní alespoň slovíčko – marně. Dítě zřejmě nerozumí. Pak se jí ptá německy – a hle, jednoslabičně odpovídá. ‚To není polské dítě,‘ uzavírá lékař téměř s jistotou. Že by to nebyla Rita Porwolová? Rozhodnout může jen matka. (…) Sotva ji žena spatřila, objala ji a rozplakala se radostí. Mluví na Ritu, ale děvčátko se jen blaženě usmívá na matčině klíně, ale neodpovídá. Matka jí vykládá, jak ji hledala a jakou má radost, že je živa a zdráva, a jak tatínek bude šťasten, až se k němu vrátí. (…) Matka znovu zvroucnělým hlasem připomíná Ritě, jak si spolu hrávaly, jak se rozstonaly a jak byly odvezeny společně do nemocnice. Nedbá už toho, že jí dítě nerozumí, je jí úlevou, že může svůj bol a stesk vypovědět. Tu se najednou obličej děvčátka rozzáří. Tvář nabývá soustředěného výrazu, jak začíná vnímat matčinu řeč – a náhle zašeptá: ‚Mamusza moja!‘ Rodná řeč, potlačovaná po osm měsíců cizím jazykem, se znenadání vynořuje z podvědomí a ožívá v ústech dítěte! (…),“ popsala Fierzová silné okamžiky, kterých byla svědkem.
Kritizoval poválečné násilí na Němcích. Pomohl celkem 810 dětem
Pitter se ale nezajímal pouze o židovské děti. Pro Zemský národní výbor vykonával inspekce po německých internačních táborech – po místech, na která Češi, respektive revoluční gardy, často živelně a bez ptaní odsouvali všechny skutečné i domnělé Němce a nepřátele, včetně žen, dětí a starých lidí. Podmínky na takových místech byly podle Pittera často naprosto tristní.
„Pokud jsou internovaní umístěni v místnostech (třídách, tělocvičnách), spí většinou na holé podlaze. Je obvyklým jevem, že spí churaví starci, malé děti, nemocní a zdraví pohromadě, namačkáni jeden vedle druhého. V klášteře U kapucínů, který byl změněn ve věznici, mají v kobkách tři lůžka nad sebou. Kobky jsou přeplněny, vzduch vzhledem k malým zamřížovaným okénkům je špatný. Strava se skládá ráno a večer z černé kávy, v poledne z řídké bramborové polévky a 20 dkg chleba. Děti dříve vůbec nedostávaly mléko… Úmrtnost dětí je velká. Kojenci umírají napořád, neboť matky nemohou kojit,“ popsal Pitter ve své zprávě pro výbor 23. července 1945.
„A kdo byli ti, co zůstali a takto strašně pykali za viny šílených nacistů? Ženy, děti, starci, stařeny, lidé, kteří byli v Německu vybombardováni a k nám se nastěhovali jako ‚národní hosté‘. Dále spousty chudých vesničanů ze Slezska, kteří museli prchat před blížící se válečnou frontou. Dále lidé, jejichž byt se někomu líbil a na něž stačilo nedoložené udání nějaké hokyně, které se teď ukazuje jako vylhané. Na těchto lidech a jejich celých rodinách se vybíjeli pudy a vášně českých nacistů s páskami revoluční gardy a jiných podobných útvarů (…) A jeďte se ještě podívat na Hagibor a budete v pekle, kde hlady umírají dospělí i děti ve špíně a v zamořených barácích,“ popsal Pitter v dopise z října 1945.
Rozhodl se proto ke svým židovským dětem na zámky přibrat i děti německé a odvážel je přímo ze sběrných táborů. Staral se o ně pak stejně a děti „nepřátel“ se zotavovaly v poklidu bok po boku. Součástí péče byly i pravidelné nedělní duchovní promluvy. I na ně ale pamětníci vzpomínají rádi. „Pitter nikdy nebyl misionář, vždycky myslel na ty děti, co potřebují,“ potvrzuje Bacon.
Celkem Pitterovými zámky prošlo 810 dětí. Všem se podařilo najít jejich rodinu, nebo jim zajistit náhradní pěstouny, kteří se o ně postarali. Bezproblémové soužití německých a židovských dětí ale začalo samozřejmě vadit politické garnituře, která i několik let po válce trvala spíše na odstranění všeho německého než na smíru národů. A Pitter, který díky svému projektu ukazoval, že je to možné, jim začal být nepohodlný.
StB mu hrozila nucenou prací v dolech. Utekl do Německa, ale se svými dětmi zůstal stále ve spojení
Akce Zámky byla oficiálně ukončena v roce 1947. Pitter se tak vrátil především ke své funkci ředitele žižkovského Milíčova domu. Po roce 1948 ale zařízení převzal do správy Ústřední národní výbor v Praze a výchovná činnost byla značně omezena – jako první samozřejmě ta náboženská.
Pitter v řadě kázání protestoval proti totalitnímu režimu, a stal se tak cílem pečlivého sledování Státní bezpečnosti. V únoru 1950 jeho kolegyně Olga Fierzová odjela do Švýcarska na pohřeb své sestry. Návrat zpět do republiky jí úřady už nepovolily. Pittera pak odvolali z pozice ředitele Milíčova domu a musel docházet k výslechům, kde mu opakovaně hrozili nucenými pracemi v uranových dolech.
Pitter se proto před zjevným nebezpečím rozhodl emigrovat. Dne 26. srpna 1951 se mu podařilo přejít přes Lužické hory a dostal se až do Západního Berlína a do Mnichova, kde se opět setkal s Olgou Fierzovou.
Následně začal spolupracovat s BBC, rádiem Svobodná Evropa i s římským rozhlasem. Zároveň působil v emigrantském táboře Valka u Norimberka, kde se dál věnoval své sociální činnosti a pomoci potřebným.
Právě ve Svobodné Evropě se také setkal s jedním ze „svých“ dětí, Pavlem Kohnem, který se po válce zotavoval na Štiříně a díky tomu našel i novou rodinu, která se o něj následně starala. Po převratu se ale Kohn rozhodl emigrovat. „Zjistil jsem, že (Pitter) s Olgou Fierzovou mají velice důkladný přehled o tom, kde se ty jejich děti nacházejí, jak žijí a kolik mají dětí,“ uvedl Kohn v rozhovoru pro Národní pedagogické muzeum a knihovnu J. A. Komenského. Pitter byl s dětmi stále ve styku a zajímalo ho, jestli se jim dobře daří.
I v exilu publikoval své texty v různých časopisech a v roce 1962 se s Fierzovou odstěhovali do Švýcarska, kde se usadili nedaleko Curychu. Začal také vydávat exilový časopis Hovory s pisateli. V roce 1964 ho „jeho“ děti pozvaly na návštěvu do Izraele, kde za svoji pomoc obdržel vyznamenání Jad Vašem Spravedlivý mezi národy. Stejné vyznamenání získala i Olga Fierzová.
Přemysl Pitter zemřel 15. února 1976 v nemocnici v Curychu. Bylo mu 80 let. Na jeho přání byl jeho popel bez církevních obřadů rozptýlen. Olga Fierzová se pak starala o jeho odkaz a vydávala Hovory s pisateli až do roku 1990, kdy sama zemřela.
Prezident Václav Havel udělil Přemyslu Pitterovi v roce 1991 in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy. Olga Fierzová je od roku 2000 in memoriam držitelkou Medaile za zásluhy I. stupně.
