Oběť, spolupracovník se zlem, nedoceněný člověk – tak někteří historici charakterizují prezidenta Emila Háchu. Nejvyšší český státní „úředník“ v době druhé světové války a protektorátu měl nesnadný úkol: zastupovat Čechy z okleštěné republiky, ale zároveň být pohůnkem Němců. Zemřel bezprostředně po válce – 27. června 1945. Před 80 lety dostal automatickou nálepku kolaboranta. Od roku 1989 se ale jeho příběh postupně přestává jevit tak jednoznačně.
Hácha měnil čest za životy. Historici přehodnocují jeho roli
„Byl to nedoceněný člověk, neprávem hodnocený jako kolaborant, protože za mě udělal maximum možného. Já osobně k němu chovám obdiv, určitě větší než třeba k Benešovi. Jako je Hácha nedoceněný a kritizovaný, tak Beneš je podle mě přeceňovaný a nespravedlivě adorovaný,“ popisuje badatelka a spisovatelka Jitka Neradová, která se zabývá osudy druhoválečných odbojářů a odbojářek.
„Těžko soudit, co by měl udělat jinak, když jsem nebyl v jeho situaci. Těžko soudit nemocného muže, který se ze světa práva a zákonnosti postupně ocital hlouběji a hlouběji ve světě nacistických nových pořádků, který přestával mít sílu čelit čím dál brutálnějšímu nepříteli. Háchu hodnotím jako postavu z antické tragédie,“ popisuje badatel a spisovatel Jiří Padevět.
Jak se respektovaný právník, spolehlivý úředník a hluboce věřící člověk dostal do čela okleštěné republiky, kde musel nacistickým pozdravem a se skloněnou hlavou opakovaně zdravit Adolfa Hitlera? Ta cesta byla turbulentní a podle historiků ho dovedla tam, kam si to na začátku ani on nedokázal představit.
Hácha byl sběratelem umění, lyžařem i autorem milostné poezie
Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech do rodiny berního úředníka. Absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích a následně studoval právo na Karlově (tehdy Karlo-Ferdinandově) univerzitě v Praze, kde promoval s vyznamenáním. Potom nastoupil k Českému místodržitelství v Praze a pak pracoval také u Správního soudního dvora ve Vídni a po vzniku Československa u Nejvyššího správního soudu opět v Praze. V roce 1925 se stal jeho prezidentem. To už byl váženým právníkem, vyučoval na Karlově univerzitě a podílel se i na vzniku československé ústavy.
Emil Hácha v roce 1927
V roce 1902 se oženil s Marií Klausovou. O rok později se jim narodila jediná společná dcera Milada. Hácha byl sběratelem výtvarného umění a v mládí aktivním turistou a lyžařem. Překládal díla anglických autorů, jako byl například Rudyard Kipling nebo Jerome Klapka Jerome. Také psal básně – často věnované své manželce Marii.
Ovládal celou řadu cizích jazyků – uměl výborně německy, anglicky, francouzsky, italsky a učil se i polsky, rusky a slovinsky. Vzhledem ke svému zaměstnání byl důsledně apolitický, ale silně věřící.
Zemřela mu manželka, dcera se rozvedla. Místo důchodu šel na Hrad
Nejen pro Československo, ale i pro Háchu osobně se stal přelomovým rok 1938. Na jaře zemřela jeho manželka Marie. Podle blízkých se Hácha z tohoto smutku už nikdy plně nezotavil. Jeho dcera Milada, tehdy už provdaná Rádlová, se krátce nato rozvedla. Její manželství zůstalo bezdětné a Milada tak následně žila s otcem.
Háchův osud se začal naplňovat 30. září 1938. Tehdy zástupci čtyř mocností v čele s Hitlerem podepsali Mnichovskou dohodu o odtržení českého pohraničí. Republika zůstala okleštěná a bezbranná, vojáci nedostali rozkaz bojovat a nepříteli připadlo i nedokončené pohraniční opevnění. Dne 5. října 1938 abdikoval dosavadní prezident Edvard Beneš, který následně odletěl do londýnského exilu, kde byl až do konce války. Někdo ho ale musel nahradit.
Z do té doby váženého místa prezidenta suverénního státu se stala pozice zatím nepřímo podřízená zvůli Německa. Stále šlo ale ovšem o vedoucí pozici v čele samostatného československého národa.
Rudolf Beran, předseda Strany národní jednoty, navrhnul na místo prezidenta Emila Háchu. Důvodem byla jednak jeho apolitičnost, světový rozhled a odborné znalosti, ale díky jeho vztahu s T. G. Masarykem a Benešem také záruka jisté kontinuity prvorepublikového smýšlení. Alespoň v mezích možností. Ostatním členům kabinetu se Hácha také zamlouval. On sám ale nijak přesvědčený nebyl.
„Víte, co se na mě chystá? Chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty, budou prý mě navrhovat za prezidenta republiky,“ řekl prý tehdy Hácha svému poradci Josefu Klimentovi. A údajně váhal, zda nabídku přijme.
„Na vybranou samozřejmě měl. Osloven byl proto, že byl nepolitickou osobou, nebyl svázán s žádnou existující ani zakázanou stranou, a přitom byl osobou respektovanou a důvěryhodnou. Jako dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu měl ale silný pocit pro spravedlnost a zodpovědnost vyplývající z funkcí. Svou kandidaturu na prezidenta pojal jako službu ve chvíli, kdy to národ potřeboval. A je třeba vést v patrnosti, že Emil Hácha nebyl zvolen prezidentem okupovaného protektorátu, ale ještě prezidentem teoreticky suverénní, i když okleštěné Česko-Slovenské republiky,“ upozorňuje historik Pavel Kmoch.
Těžko odhadovat, nad čím tehdy budoucí prezident přemýšlel. Na jedné straně si mohl užívat zaslouženého důchodu, na straně druhé to kromě oběti mohl vnímat jako způsob, jak se ještě zapojit do společenského a profesního života místo toho, aby se doma nořil plně do žalu po ztrátě manželky.
Emil Hácha v roce 1939
„Nikdo ho násilím nenutil stát se prezidentem, funkci přijal sice na naléhání okolí, ale dobrovolně. Po vzniku protektorátu v březnu 1939 mohl abdikovat, odejít z veřejného života, nebo dokonce emigrovat a připojit se k exilu. Kdyby ale abdikoval, protektorát by vznikl stejně a místo Emila Háchy by byl někdo jiný, poslušnější. Samo gesto abdikace by rozhodně k žádným nepokojům nevedlo ani doma, ani v Evropě, tam vládnul appeasement a konec demokratického Československa takřka nikoho netrápil,“ vysvětluje badatel a publicista Pavel Šmejkal.
Hácha se nakonec rozhodl kandidovat a 30. listopadu 1938 ho poslanci a senátoři jako jediného kandidáta zvolili prezidentem tehdejšího okleštěného státu pod názvem Česko-Slovensko.
Odevzdal osud Čechů do rukou Hitlera. Podle historiků tak zabránil jatkám
Mnichovská dohoda ale navzdory nadějím západních velmocí mír nepřinesla. Situace mezi Čechy a Němci se na českém území stále vyhrocovala, což hojně podporovaly štvavé projevy Hitlera i sudetoněmeckého vůdce Konrada Henleina a štvavé německé bojůvky. Ačkoli Hácha ve vánočním projevu v roce 1938 nabádal národ ke svornosti a klidu, Čechům tehdy zbývaly necelé tři měsíce relativní svobody.
Kvůli napjaté situaci odjel Hácha 14. března 1939 do Berlína, aby s Hitlerem osobně vyřešil neklid mezi Čechy a Němci. Hitler Háchu přijal teprve po několika hodinách čekání přibližně v jednu hodinu v noci. Jednání prý nebylo diskusí, ale spíše Hitlerovým monologem, výčtem domnělých hříchů Čechů vůči Němcům. Hitler ho zakončil informací, že časně ráno německá vojska obsadí české území.
Hácha se měl údajně zhroutit, po zásahu lékaře ale podepsal souhlas s okupací. Hitler mu měl údajně mimo jiné vyhrožovat, že pokud nepodepíše, budou Němci okamžitě bombardovat Prahu. Hácha podepsal, ale pouze za sebe. Podpis za vládu připojit odmítl.
„Lidé Čech, po delším rozhovoru s říšským kancléřem o zjištění situace, rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou vůdci německého národa,“ byla Háchova slova po návratu z Berlína 15. března 1939.
„Předpokládám, že nebyl a není v naší zemi nikdo, kdo by chtěl jet 14. března 1939 vlakem do Berlína a tam ‚odevzdat naši zemi do rukou vůdce‘. Hácha to absolvovat musel a ještě dokázat z textu vyjmout ‚jménem vlády‘, a vzal to v podstatě na sebe,“ upozorňuje historik Lukáš Kopecký.
I tehdy mohl Hácha odstoupit, ale neudělal to. Přestože do Berlína odjížděl jako prezident Československého státu a v podstatě se vracel jako státní prezident protektorátu. Ta jedna noc proměnila zásadně jeho roli i celý zbývající život. „Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem,” řekl údajně Hácha tehdy svým blízkým. Měl pravdu.
Emil Hácha v Berlíně 15. března 1939
„Na vybranou jistě měl, ale vzhledem k jeho vychování, vzdělání a prakticky celoživotní státní službě se rozhodl, že bude své vlasti dál sloužit i v obtížných časech,“ domnívá se Padevět.
„Dnešním pohledem můžeme Háchu bezpochyby ocenit za to, že v březnu 1939 zabránil zbytečnému krveprolití. Poté, co se republika na podzim 1938 kvůli Benešově politice nebránila, když k tomu měla prostředky i příležitost, nemohla zmrzačená země oloupená o pohraniční oblasti včetně nedostavěného pevnostního valu, odolat žádnému útoku zvenčí. Byla by to jen zbytečná jatka,“ vysvětluje Šmejkal.
Prezidentem tak Hácha zůstal i v novém státním uskupení. Co ho ale ještě mělo čekat, to si asi ani nedokázal představit.
Hácha zachránil zatčené studenty. Musel ale popřát Hitlerovi k narozeninám
Na čem se historici shodují, to je Háchova snaha dle svých možností vyjednávat s okupační mocí. Alespoň zpočátku. Naplno se to projevilo hned na podzim 1939. Po sérii protiněmeckých protestů, které vyvrcholily na pohřbu zavražděného studenta Jana Opletala, se nacisté rozhodli uzavřít české vysoké školy. Kromě toho zastřelili 17. listopadu 1939 devět studentských vůdců a více než 1200 studentů odeslali do koncentračních táborů.
„Hácha se několikrát pokusil vzepřít příkazům nacistických okupačních úřadů, nebo alespoň tyto příkazy změkčit. Jeho manévrovací prostor byl však velmi omezený. Nicméně i tak se pokoušel zasahovat proti perzekuci obyvatel. Opakovaně například intervenoval u říšského protektora nebo přímo v Berlíně, když šlo o hromadné represe nebo zatýkání českých osobností. Postupně se mu také podařilo osvobodit studenty pozatýkané a odvezené do koncentračních táborů po 17. listopadu 1939,“ popisuje Šmejkal.
Emil Hácha s Reinhardem Heydrichem
Většina studentů se tak vrátila zpět domů, přestože někteří mezitím zemřeli. Podobné ústupky se ale Háchovi dařilo dojednávat především v počátcích protektorátu.
„Minimálně v éře Konstantina von Neuratha (říšský protektor, pozn. aut.) se snažil určitými cestami ve spolupráci s vládou (díky premiéru Eliášovi) bránit či oddalovat některá německá nařízení a snahy. Ale samozřejmě to bylo oddalování věcí, které se jednoho dne stejně staly skutečností. Nezapomeňme, že po celou Neurathovu éru Němci vítězí – na všech frontách mimo bitvu o Británii,“ vysvětluje Kopecký.
Jak mohla taková jednání vypadat? To se většinou nikdo nedozvěděl. Je ale pravděpodobné, že ústupky a osvobozování zatčených musel Hácha vykupovat něčím jiným. Konkrétně v případě zatčených studentů ho měl Neurath údajně donutit, že musí napsat podlézavě stylizovaný telegram Hitlerovi k narozeninám, který bude následně publikován. Po něm byla propuštěna další část studentů. Hácha tak svoji čest měnil za životy zatčených.
Pro nacisty bylo samozřejmě důležité, aby Hácha v očích obyvatel působil jako suverénní prezident, který je dobrovolně nakloněn Hitlerovi. Ten mu měl ostatně na oplátku k jeho narozeninám darovat mercedes. To vše bylo samozřejmě pečlivě mediálně zdokumentováno.
„Zkusil se vzepřít a vzepřel se opakovaně, samozřejmě ne na sílu, to si nemohl dovolit nikdo. Ale mnohokrát se zásadně postavil za perzekuované osoby nebo proti příliš tvrdým příkazům okupantů. Nebyl v pozici, aby něčím vyhrožoval, ale mohl žádat a prosit, a to dělal,“ popisuje Kmoch. To už ale samozřejmě média neviděla, respektive nevěděla. Stejně tak jako obyčejní obyvatelé protektorátu.
Dalším konkrétním případem byla snaha o záchranu ministra dopravy a vedoucího prezidentské kanceláře Jiřího Havelky. Toho nacisté zatkli na jaře 1941 za styky s odbojem. Podle historika Vladimíra Černého ale Hácha za Havelku značně intervenoval, a dokonce hrozil svojí abdikací. Havelku tak následně propustili, musel se ale až do konce války zdržovat v domácím vězení.
Po smrti Heydricha útočil na Beneše. Okolí ale vnímal čím dál méně
Situace se nejen pro Háchu ale i všechny obyvatele protektorátu změnila s nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten vystřídal právě von Neuratha, který byl „uklizen“ na zdravotní dovolenou – podle některých právě proto, že byl vůči Čechům příliš mírný. Ve funkci ale formálně zůstal, proto byl Heydrich protektorem zastupujícím, avšak se všemi pravomocemi.
Ty začal okamžitě po svém příjezdu na české území uplatňovat silou – začala hromadná zatýkání skutečných i domnělých odpůrců, odbojářů i členů Sokola. Hácha se opět snažil minimálně za některé zatčené orodovat, tentokrát už spíše marně.
Emil Hácha na pohřbu Reinharda Heydricha
„Pořád zapomínáme, že Emil Hácha byl vysoký správní úředník, jakého si dnes těžko dovedeme představit. Vzpírání se jistě nebylo jeho stylem, byl to muž zákona a předpisů. S okupační mocí vyjednával, dokud to šlo, což bylo pouze do září 1941, tedy do příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu,“ upozorňuje Padevět.
Sílu na případné vyjednávání také Háchovi začaly čím dál více ubírat zdravotní komplikace. Ty se ještě zhoršily s útokem na Heydricha v květnu 1942 a obrovským tlakem nacistů na nalezení útočníků, ale i na to, aby Češi v čele s Háchou dokázali a manifestovali svoji věrnost.
„Kdyby nebylo štvaní pana Beneše, jeho lidí v cizině a jeho tajemných přisluhovačů v našich zemích, naše vlast by byla nejpožehnanější a nejklidnější končinou v Evropě,“ prohlásil Hácha krátce po útoku.
„Prosím vás, abyste si ještě jednou uvědomili velkomyslnost Adolfa Hitlera, který od českého národa nic jiného nežádal, než aby tento národ šel klidně za svou prací. Je proto přirozené, že nevděk za tuto velkorysost musí být potrestán všude tam, kde se projeví a že tím spíše musí býti potrestána věrolomnost, která nevděk stupňuje až do zrady. (...) Není Čechem, kdo se protiví Velkoněmecké říši a kdo tím zločinně hraje o jednou zaručená práva. Není Čechem, kdo jde s Anglií a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa,“ uvedl prezident v poselství českému lidu 19. června 1942, den po dopadení, respektive smrti parašutistů, kteří útok na Heydricha vykonali.
Historik Vít Machálek, který je autorem rozsáhle Háchovy biografie, ale dodává k tomuto období zajímavé podrobnosti: „Hácha už v této době fakticky nebyl schopen vykonávat svůj úřad a adekvátně vnímat situaci.“ O jeho zdravotním stavu se ale veřejně mlčelo, protože tak to nacistům vyhovovalo – mít v čele země čím dál více slábnoucího člověka, který má ale před veřejností působit zcela zdráv a při smyslech.
A přestože vývoj války se pomalu začal obracet k lepšímu, Háchovo zdraví se ubíralo jiným směrem. Dne 27. října 1943 Háchu vyšetřilo konzilium lékařů, kteří uvedli, že prezident má „aterosklerózu mozkových cév, projevující se stavy zmatenosti, slabou vštípivostí, ztrátou zájmu o věci, které Háchu dřív zajímaly, ztrátou představy o čase a podobně“.
Hácha se přestal objevovat na veřejnosti, pobýval především na zámku v Lánech a je pravděpodobné, že nacisté byli jen rádi, že už „přestal otravovat“ se svými požadavky. Už toho pravděpodobně nebyl schopen.
„Do nástupu Heydricha dělal maximum, ale obě stanná práva, s nimiž nemohl dělat vůbec nic, ho sebrala a zdravotní potíže pak vše dokončily. A ve zbytku protektorátu jeho nemohoucnost pak většině začala vyhovovat,“ vysvětluje Kopecký. Mezi obyvatele se ale žádné zprávy o jeho zdraví nedostávaly.
Emil Hácha na pohřbu Reinharda Heydricha
Podezřelé to ale začalo být po Vánocích 1943, kdy už prezident nebyl schopen pronést vánoční projev. Mezi lidmi se začalo šuškat, že Hácha je už dávno po smrti. Tyto zprávy ale nacisté dementovali a naopak zveřejňovali, že „Hácha se těší úplnému zdraví“. Jedna lež střídala druhou.
Podle Machálka tou dobou už Hácha přestával chodit a někdy prý nepoznával ani vlastní dceru. Od 29. ledna 1944 se o něj v Lánech, kam natrvalo přesídlil, staraly dvě povolané zdravotní sestry. Nezvládal se také už podepsat a často prý zkazil připravený dokument.
Další Vánoce a další zhoršení. Na konci roku 1944 podle Machálka už Hácha téměř nemluvil a nevnímal, co se kolem něj děje. Jediná informace, kterou veřejnost o jeho zdraví měla, byla ze zprávy prezidentova osobního lékaře z května 1944, která vyšla v protektorátních denících: „Státní president dr. Hácha trpí od několika dní lehkou churavostí, zaviněnou věkem. Stav choroby nevzbuzuje tou dobou podle lékařského posudku obav. (Jeho nemoc je) způsobena normálními fysiologickými změnami organismu, vyvolanými věkem.“
Zemřel ve vězeňské nemocnici. Na hrobě nesměl mít své jméno
Těžko soudit, zda si Hácha vůbec uvědomoval, že skončila válka. Jisté ale je, že byl 13. května 1945 v Lánech zatčen a převezen na Pankrác, kde ho umístili do vojenské nemocnice. O šest dnů později podepsal prezident Edvard Beneš dekret, podle kterého měl být Hácha odsouzen. Jeho stav byl v té době ale už natolik vážný, že se vláda 25. června rozhodla „nechati zemříti dr. Háchu na Pankráci“. Stalo se tak 27. června 1945. Bylo mu 72 let.
O jeho smrti směla v novinách vyjít jen strohá zpráva o několik dní později. „Ministerstvo vnitra sděluje, že dne 27. června zemřel v Praze dr. Emil Hácha. Před smrtí dostalo se mu posledního pomazání. U jeho lůžka dlela též jeho dcera Milada Rádlová. Zesnulý byl pohřben dne 30. června v rodinné hrobce,“ psaly noviny 1. července. Na vinohradském hřbitově ale nesměl mít na náhrobku své jméno. To tam mohlo přibýt až po sametové revoluci.
A právě o Háchově dceři Miladě vyšly najevo některé informace také až po roce 1989. Kvůli smrti své matky zastávala fakticky roli první dámy. A zároveň prý měla pomáhat odboji. „Po celou válku podporovala odboj jak předáváním informací z prezidentské kanceláře, tak finančně,“ vysvětluje Kmoch.
„Písemné archivní důkazy sice nejsou, ale objevují se svědectví, že Milada Rádlová spojení s odbojem měla. Pomáhala například zajišťovat určité kontakty nebo předávat informace, ale vždy opatrně a diskrétně. Na internetu se svého času objevila vzpomínka jedné ze zaměstnankyň zámku v Lánech, kde se hovořilo o tom, že Milada Rádlová na zámek dokonce pozvala partyzány a snad jim měla i vařit a předávat peníze. Ale archivy o tom mlčí. Zatím. Nicméně podle pamětníků byla Milada Rádlová považována za spolehlivou Češku, která věřila v obnovu okupovaného Československa,“ dodává Šmejkal.
Stejně jako chybí písemné doklady o zapojení Milady Háchové do odboje, není ani jasné, jak moc o její činnosti věděl její otec.
„Jestli to otec věděl, těžko říci, ale podle mého soudu se mu s tím svěřila. Hácha nebyl Moravec, nebyl kolaborant a svou funkci v okupované vlasti chápal jako dočasnou, která samozřejmě skončí osvobozením republiky,“ popisuje Kmoch.
„O tom, že by její otec o této činnosti věděl, rovněž neexistují přímé důkazy, ale vzhledem k tomu, že sdíleli společnou domácnost, se lze domnívat, že minimálně něco tušit mohl,“ dodává Šmejkal. Minimálně do doby, kdy vnímal své okolí.
Zradilo ho zdraví. Místo klidného důchodu vstoupil do dějin
Prakticky až do roku 1989 se poválečné hodnocení Háchy nijak nezměnilo. Až po revoluci s přístupnějšími archivy začali historici nacházet důkazy o tom, jak se prezident přimlouval za zatčené studenty a další odbojáře, a promluvili i svědci o odbojové činnosti jeho dcery Milady. Pohled na Háchu se tak začal pozvolna měnit, respektive upravovat.
„Lehce pateticky lze říct, že přijetí funkce prezidenta byla jeho osobní oběť. Ocenila bych ho za to, že se snažil pomáhat, řekla bych, že svou funkci vnímal jako službu. A beru to tak, že se snažil bránit obyvatele protektorátu před nejhorším. Vím, že bránil některá pracovní místa, brzdil nacistickou rozpínavost a aroganci, bránil totální germanizaci úřední správy. Asi lze ocenit i jeho osobní skromnost, pečlivost, odpovědnost,“ domnívá se Neradová.
„Mohl abdikovat po vzniku protektorátu. Vývoji dění by sice nezabránil, ale nebyl by následně nucen k některým ponižujícím ústupkům. Odstoupit mohl i kdykoliv poté, třeba po nástupu Reinharda Heydricha, byť to by zřejmě znamenalo i značné riziko msty ze strany nacistů. Po osmdesáti letech se ale těžko hodnotí něčí rozhodnutí v době, na kterou nebyl a ani nemohl být připraven. Nikdo nemohl například tušit, jaký teror rozpoutá po svém nástupu Heydrich. Osobně bych ho rozhodně ocenil za odvahu, kterou musel v určité chvíli prokázat, přestože věděl, že za svůj postoj – zůstat v čele okupované země – bude jednou souzen. Vždyť s ohledem na svůj věk mohl zůstat ‚poklidným penzistou‘ a přežít okupaci v relativním klidu. Je důležité si ale uvědomit, že jeho role byla tragická, plná morálních dilemat, ve kterých nebyly dobré volby – jen volby špatné a ještě horší,“ dodává Šmejkal.
Překvapení – na tom se historici shodují – Háchu zastihlo pravděpodobně ve dvou směrech: stejně jako možná nečekal, jaký teror se v protektorátu odehraje nejen během stanných práv, pravděpodobně také nečekal, jak brzy se mu zhorší zdraví.
„Možná měl nejprve představu, že jeho pozice vůči okupantům bude silnější, a zřejmě neočekával, že jej slábnoucí zdraví zradí tak rychle. Ve druhé polovině války už Hácha v podstatě příliš nevnímal okolí. Přesto neodstoupil, protože věděl, že by jeho místo pravděpodobně zaujal někdo horší. Co měl zkusit udělat jinak? Mohl nabídku funkce odmítnout, a to by asi udělal, kdyby se od začátku jednalo o funkci prezidenta protektorátu. Mohl strávit poslední léta života v klidném důchodu po boku své dcery. A dnes by jeho jméno nikdo neznal,“ dodává Kmoch.