Retribuce

Téměř osm set trestů smrti – takový byl finální účet působení Mimořádných lidových soudů, které měly před 80 lety po druhé světové válce v českých zemích trestat zrádce, kolaboranty a udavače. Spravedlnosti tehdy neušli někteří vrcholní představitelé nacistického aparátu. Před soud se ale občas dostali i nevinní lidé, kteří s blížícím se rokem 1948 začali být komunistům nepohodlní. Nezasloužené tresty jim mnohdy zničily život a na rehabilitaci čekají dodnes.

Oběť, spolupracovník se zlem, nedoceněný člověk – tak někteří historici charakterizují prezidenta Emila Háchu. Nejvyšší český státní „úředník“ v době druhé světové války a protektorátu měl nesnadný úkol: zastupovat Čechy z okleštěné republiky, ale zároveň být pohůnkem Němců. Zemřel bezprostředně po válce – 27. června 1945. Před 80 lety dostal automatickou nálepku kolaboranta. Od roku 1989 se ale jeho příběh postupně přestává jevit tak jednoznačně.

Příslušníci gestapa byli ochotní s koncem války udat kde koho, aby si vysloužili co nejmenší trest. Bývalí kolegové, kteří šest let trýznili české obyvatele, na sebe navzájem donášeli. Některým se podařilo uniknout za hranice a žít pod falešnou identitou. K té pravé se ale často vraceli už v 50. letech. Většinou z pragmatického důvodu – aby nepřišli o důchod za léta, kdy pomáhali stíhat a vraždit Čechy.

Ve vynášení a vykonávání rozsudků smrti nad německými válečnými zločinci a jejich kolaboranty byla československá justice po konci druhé světové války ta nejpřísnější v Evropě, míní historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Jan Zumr. Vyšetřovatele mnohdy neobměkčilo ani poskytnutí informací o dosud neodhalených pachatelích. Československo bylo v trestání nacistických pachatelů aktivní i v době, kdy ve státech západní Evropy toto úsilí již ochabovalo.