Příslušníci gestapa byli ochotní s koncem války udat kde koho, aby si vysloužili co nejmenší trest. Bývalí kolegové, kteří šest let trýznili české obyvatele, na sebe navzájem donášeli. Některým se podařilo uniknout za hranice a žít pod falešnou identitou. K té pravé se ale často vraceli už v 50. letech. Většinou z pragmatického důvodu – aby nepřišli o důchod za léta, kdy pomáhali stíhat a vraždit Čechy.
Konec války s sebou přinesl i touhu po co nejrychlejší odplatě, respektive spravedlivém trestu. Mimořádné lidové soudy – které měly stíhat nacistické zločince a kolaboranty – začaly fungovat právě před 80 lety. A hned udílely tresty.
„Mimořádné lidové soudy (MLS) zahájily svoji činnost v rozmezí několika měsíců po skončení druhé světové války v Evropě, jako první MLS v Brně, a to už 8. června 1945. Nikoli náhodou byl jeho vůbec první případ spojen s příslušníkem gestapa. Jednalo se o tlumočníka a pomocného vyšetřovatele Leopolda Potschku, který byl ještě týž den veřejně popraven společně s udavačem Václavem Bébarem,“ vysvětluje historik Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů. Společně s kolegou Janem Vajskebrem vydali obsáhlou publikaci Gestapo, která mapuje osudy příslušníků velitelského sboru tajné státní policie v protektorátu jak za války, tak po ní.
Cesta k potrestání byla u některých příslušníků gestapa ale mnohem delší. A někteří přes své zjevné zločiny dožili v klidu a bez odsouzení navzdory snahám vyšetřovatelů.
Gestapáci pálili své dokumenty v Německu. Falešné legitimace sháněli na poslední chvíli
Vývoj na frontě na jaře 1945 jasně napovídal, že dny gestapa na českém území se chýlí ke konci. Přestože navenek samozřejmě nacisté nedávali najevo žádnou slabost, na prohru se připravovali.
„Písemnosti brněnského a pražského gestapa byly od konce roku 1944 postupně odváženy do měst a obcí v Sasku a Bavorsku nacházejících se poblíž českých hranic. V dubnu 1945 byly posléze spáleny. Dokumenty, které zůstaly v protektorátu, byly zničeny na konci dubna a počátku května 1945 tak, jak se postupně blížila fronta. Gestapu se nicméně nepodařilo spálit úplně všechny písemnosti, díky čemuž se nám část z nich dochovala. Nejvýznamnější jsou v tomto ohledu vyšetřovací spisy z obvodu brněnské řídicí úřadovny, kterých se dochovalo necelých osm tisíc v Moravském zemském archivu v Brně a část dokumentace pankrácké a terezínské věznice z podřízenosti pražského gestapa,“ popisuje Zumr.
Nepříteli neměly padnout do rukou ideálně žádné materiály, které by umožnily poválečné stíhání nacistických zločinů. Dokumenty možná byly zničeny, lidská paměť a svědci ale zůstali. I proto se příslušníci gestapa chystali na chvatný odchod, přestože oficiální pokyny k tomu neměli.
„Gestapáci opouštěli své služebny zpravidla až ve chvíli, kdy se k nim bezprostředně přiblížila fronta. Bez souhlasu příslušných velitelů Wehrmachtu tak nemohli učinit, jinak by jim hrozil polní soud za dezerci. V Brně byli zdejší úředníci a zaměstnanci dokonce nasazeni přímo do boje proti Rudé armádě a měli i několik padlých. Většina mužů z evakuovaných moravských služeben se postupně soustředila v Jihlavě, kterou opustili odpoledne 8. května. V Čechách proběhla evakuace v rozmezí od 5. do 9. května,“ popisuje Zumr.
Poměrná spořádanost a disciplinovanost ale trvala jen do doby, kdy musel už bojovat každý za sebe a svoji budoucnost. A zkoušeli to různými prostředky.
„Jejich samotný ústup, respektive útěk do amerického zajetí, před postupující Rudou armádou byla jedna velká improvizace. Ne všichni gestapáci měli falešné legitimace, někteří si je snažili opatřit doslova jen několik hodin před zajetím americkou armádou. V žádném případě neměli připravený plán útěku někam do latinské Ameriky nebo na Blízký východ. Pokoušeli se dosáhnout západních okupačních zón v Německu i Rakousku a vyhnout se zajetí Rudou armádou nebo českými povstalci,“ vysvětluje historik.
Někteří se přitom měli alespoň kam vracet, jiní ale zkoušeli hledat pomoc tam, kde jim ji nikdo nenabízel.
„Nejhůře na tom v tomto smyslu byli čeští Němci v řadách gestapa, pro které bylo Německo i Rakousko cizí zemí, kde neměli žádné kontakty. Řada z nich se proto v bezvýchodné situaci dokonce vracela zpátky do Československa a drobnými úsluhami pro české obyvatele se snažila získat alibi. Což je ale před soudy stejně nezachránilo,“ popisuje Zumr.
Před soud se dostaly i sekretářky. Gestapáci se udávali navzájem
A soudit se začalo už několik týdnů po konci války. Mimořádné lidové soudy vznikly díky retribučním dekretům prezidenta Edvarda Beneše, který s platností od 19. června 1945 podepsal dekret „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“. Uniknout neměl nikdo, kdo jakkoli pomáhal nacistům u moci.
„Před soud byli postaveni muži stojící na všech stupních služební hierarchie. Od vedoucích úřadoven a služeben a jejich zástupců, přes vedoucí oddělení a referátů až po řadové úředníky a zaměstnance včetně řidičů, tlumočníků i domovníků. Většinu z odsouzených ovšem skutečně tvořili nižší úředníci a řadoví zaměstnanci. Odsouzeny byly i některé sekretářky. U ženského personálu ale československá justice zpravidla dávala přednost odsunu před odsouzením,“ vysvětluje Zumr.
Potrestání a zadostiučinění mělo být co nejrychlejší. Přesto se řada Němců snažila vyjednat pro sebe mírnější tresty. V ten moment byla nacistická jednota a věrnost ta tam.
„Jejich vzájemná loajalita začala v zajetí dostávat povážlivé trhliny. Pokud byl nějaký úředník či zaměstnanec vypátrán ve spojeneckém táboře a dopraven do Československa, tak v rámci strategie přežití často upozorňoval na své bývalé kolegy, kteří v táboře pobývali s ním. Máme dokonce doložený případ, kdy Heinz Jantur nabízel československým úřadům, že instruuje svoji manželku, aby pomohla s vypátráním jeho kolegy Wilhelma Schultzeho, jednoho z nejvýznamnějších příslušníků pražského gestapa. Také z řad mužů zajatých Rudou armádou jsou doloženy případy vyzrazování pravých identit gestapáků,“ vysvětluje historik.
Ani za hranicemi neměli klid. Přes čtyři sta nacistů bylo vydáno soudům do Československa
Pokud někdo unikl zatčení bezprostředně po válce, stejně si nemohl být jistý, že dožije někde pod falešnou identitou a v poklidu. Jednotlivé okupované země se snažily nacistické zločince vypátrat, a to třeba i několik let.
„Samotný ‚lov‘ nacistů byl záležitostí Československé komise pro vyšetřování válečných zločinů, která zahájila svoji činnost v říjnu 1945 ve Wiesbadenu, kde se nalézalo sídlo Úřadu pro válečné zločiny při hlavním štábu amerických okupačních sil. Komise ukončila svoji práci 30. června 1947 a byla ve svém snažení poměrně úspěšná. Do Československa se podařilo dodat kolem čtyř stovek válečných zločinců (nejen příslušníci gestapa, pozn. aut.),“ popisuje Zumr.
Jedním ze zločinců, které vypátrala čs. komise, byl Otto Koslowski. Působil na brněnském gestapu, kde potíral nejen komunistický odboj, ale v gesci měl například i stíhání homosexuálů. Byl přísedícím u stanného soudu v Brně, kde odsoudil k smrti desítky lidí. Osobně zavraždil na konci války nejméně dva vězně v Kounicových kolejích v Brně. S koncem války se mu podařilo uprchnout z utečeneckého transportu v Jihlavě a usadil se v Bavorsku. Zatčen byl v září 1946 a o půl roku později byl předán do Československa. Dvakrát se pak neúspěšně pokusil o sebevraždu. Po vydání do Československa si pořezal žíly žiletkou, kterou si schoval při zatčení do svého kožichu. Díky zásahu lékařů se ho ale povedlo zachránit. Podruhé se chtěl zabít v dubnu 1947, když si jeden z vyšetřovatelů musel odskočit a v aktovce pod stolem nechal pistoli, kterou se Koslowski dvakrát střelil do prsou. Přežil. V květnu 1947 byl ale odsouzen k trestu smrti a popraven.
Výraznou osobností, která se ve stíhání nacistů angažovala, byl také Bohuslav Ečer. „Působil v Komisi Spojených národů pro válečné zločiny, podílel se na vzniku Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, kde stál v čele československé delegace. A byl to právě jeho tým, který vypátral K. H. Franka a dopravil jej do Československa,“ dosvědčuje historik. Bývalý státní tajemník úřadu říšského protektora Frank byl pak 21. května 1946 odsouzen k trestu smrti a o den později popraven.
Někteří odsouzení unikli. Většina se stejně dostala na svobodu v roce 1955
Frank sice zemřel, jiní ale žili dál v Německu v relativním bezpečí. To je v 50. letech natolik „ukolébalo“ ke klidu, že se vraceli ke svým původním jménům. I proto, aby nepřišli o důchod.
„Vzhledem ke změněné mezinárodní situaci a poklesu zájmu o stíhání nacistických pachatelů se již nemuseli skrývat. Ryze pragmatické důvody – jako například vypočítání důchodu – rovněž hrály svoji roli. Z vedoucích kádrů gestapa v protektorátu máme doložen pouze jeden jediný případ, kdy dotyčný jedinec až do konce svého života žil pod falešnou identitou,“ vysvětluje Zumr.
Přestože justice měla potřebné nástroje a často i dostatek svědectví a usvědčujících materiálů, i těm největším nacistickým zločincům se občas podařilo uniknout. Trestu ušel například Ernst Gerke, jeden z vedoucích celého pražského gestapa. Ten nesl mimo jiné přímou zodpovědnost za 262 zavražděných českých vlastenců, kteří pomáhali parašutistům v přípravě útoku na Reinharda Heydricha. Téměř tři stovky lidí včetně několika dětí tehdy zastřelili 24. října 1942 v Mauthausenu.
„V Československu zacházely soudy s gestapáky tvrdě, avšak až na výjimky spravedlivě. Západoněmecká justice byla úplně jiný případ. Využívala celou řadu právních kliček, díky kterým se ‚dařilo‘ držet počty odsouzených nacistických pachatelů na nízkých číslech. Zářným případem byl právě bývalý šéf pražského gestapa Gerke. Celkem jej vyšetřovatelé obvinili v sedmi různých kauzách, z nichž dvě se vztahovaly přímo k Československu. Ani v jednom případě ale Gerke odsouzen nebyl, a to ani přesto, že československé úřady dodaly do SRN spoustu důkazního materiálu. Příslušný státní zástupce se přitom uchyloval k neuvěřitelným argumentačním piruetám. Ve svém zdůvodnění zastavení trestního stíhání ve věci zločinů pražského gestapa mimo jiné zcela cynicky tvrdil, že ‚nepodařilo se zjistit zabití Židů z rasové nenávisti, protože zvláštní zacházení aplikované na Židy nebylo nařízeno pouze kvůli jejich rasové příslušnosti [!]‘. Gerke nebyl odsouzen, protože jej jednoduše západoněmecká justice nechtěla odsoudit,“ popisuje historik. Gerke zemřel na svobodě 7. listopadu 1982.
- Padlí, zemřelí a nezvěstní během války: 28
- Smrt po kapitulaci či v zajetí: 26
- Odsouzení soudy: 80
- Neodsouzení: 67
- Neznámé osudy: 6
Zdroj: Jan Vajskebr, Jan Zumr – Gestapo
A co nacističtí zločinci souzení v Československu? Většina z nich se stejně v 50. letech dostala na svobodu. Jejich tresty ovlivnila už prezidentská amnestie z 9. května 1955 u příležitosti 10. výročí osvobození Československa. Těm, kteří byli odsouzeni na doživotí, se trest zkrátil na 20, výjimečně na 25 let.
Přelomová pak byla návštěva západoněmeckého kancléře Konrada Adenaura v Sovětském svazu v září 1955. V Moskvě tehdy vzniklo diplomatické spojenectví mezi SSSR a SRN. Během jednání se navíc vůdci obou zemí domluvili na propuštění všech zbývajících vězňů německé a rakouské národnosti. Podle zpráv komunistické strany se v listopadu 1955 nacházelo ve věznicích 850 retribučně odsouzených německých vězňů. Začátkem dubna 1956 už jich bylo pouze 62 a ti byli z většiny propuštěni v následujících týdnech. V Československu ale zůstat nesměli – přestože to asi ani nebylo jejich přáním. Součástí dohody byla jejich repatriace do Německa.
Nacisté byli na svobodě. Komunisté začali naopak stíhat jejich „lovce“
Jedni z vězení odešli, jiní do něj přišli, respektive v něm zůstali. Po roce 1948 se do hledáčku Státní bezpečnosti dostali i ti, kteří měli nacisty stíhat. Jeden z vedoucích Československé komise pro vyšetřování válečných zločinů Rudolf Hrbek se po komunistickém převratu zapojil do příprav takzvaného Prokešova puče namířeného proti novému režimu. Spiklenci byli ale odhaleni a Hrbek byl v roce 1949 odsouzen na doživotí.
Terčem komunistické nenávisti se stal i Bohuslav Ečer. Ještě v roce 1948 se stal profesorem mezinárodního práva trestního na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde vedl Ústav pro mezinárodní právo trestní. Státní bezpečnosti se ovšem příliš nelíbilo jeho válečné angažmá v západním odboji – byl spolupracovníkem exilové vlády v Londýně. Byl také bývalým sociálním demokratem a ostře vystupoval proti odsouzení Milady Horákové. Příslušníci StB si pro něj přišli 15. března 1954. Měl ale „štěstí“. Dva dny předtím zemřel na infarkt.
Státní bezpečnost tak později do vykonstruovaného procesu vtáhla alespoň Ečerovu dceru Jarmilu Horákovou s jejím manželem, které vinili z velezrady a vyzvědačství. U soudu pak špinili i jméno Bohuslava Ečera, který se už bránit nemohl. Jeho dceru odsoudili k 12 letům vězení.
