I ženy chtěly bojovat – ale nezáleželo to pouze na jejich odhodlání. Pokud se Čechoslovačky chtěly zapojit do zahraničního odboje na Západě, musely se kromě svého odhodlání vybavit i silou čelit mnohým překážkám. Navzdory prvotním plánům se totiž nesměly do války zapojit v československé armádě, ale pouze v britských jednotkách jako cizinky. Více než dvě stě žen ochotných pomáhat v boji s Hitlerem přitom plnilo důležité úkoly – sloužily mimo jiné jako elektrikářky, opravářky optických přístrojů, šifrantky i baličky padáků. Ani válečné hrdinství jim ale uznání nepřineslo.
Čechoslovačky chtěly bojovat i na Západě. Vlastní armáda o ně ale nestála
„Obě skupiny žen slouží k plné spokojenosti nadřízených. Z vlastností, kterých si nadřízení zejména všimli, patří pohotovost, rychlost, pečlivost a přesnost, se kterou ženy vykonávají práci jim svěřenou,“ stojí v armádním hlášení z britského tábora Tel-El-Kebír v Egyptě. I zde sloužily Češky v britských uniformách a snažily se zastavit postup nacistů na africkém kontinentu směrem na Střední východ.
Jejich cesta do boje byla mnohdy velmi složitá – některé bojovat chtěly, jiné k tomu dovedly jiné okolnosti. V zapomnění ale skončily téměř všechny.
Převedla do bezpečí generála Klapálka. Před gestapem pak utekla sněhem v bačkorách
Jiřina Hrubanová (rozená Blažková) se narodila 14. června 1923 v Záhorské Vsi u rakouských hranic. Po obecné a měšťanské škole se přihlásila do učení na švadlenu ve Vráblech v nitranském okresu. To byl ale už rok 1938 a město po nuceném odstupu hranic připadlo Maďarsku. Hrubanová se tak postupně dostala do Nitry ke svému známému Vladimíru Veleckému, který byl členem odboje. A záhy se k němu připojila i Jiřina.
Jako teprve šestnáctiletá začala převádět uprchlíky přes hranice. Mezi lidmi, které dostala na svobodu, byl například i Karel Klapálek – člen odbojové organizace Obrana národa a následně i velitel celého 1. československého armádního sboru v SSSR.
Jiřina Hrubanová v civilu
„Tam se o mne starala jedna mladá děvčica se svou kamarádkou. Já jí dělal strážce. Vedly si mne po nitranském korze, a abychom nebyli nápadní, neustále na mne pokřikovaly ‚ujko sem, ujko tam‘. Jaký já jsem byl ujko – s pistolí v kapse,“ vzpomínal Klapálek na Hrubanovou ve své knize Ozvěny bojů.
Na podzim 1940 ale gestapo převaděčskou skupinu odhalilo a Hrubanová musela okamžitě zmizet, přestože venku prý právě ležely závěje sněhu. „Tak jak byla – v bačkorách – odešla a musela utíkat přes Maďarsko až do Palestiny,“ vypráví Jiřina Kaprasová, dcera Jiřiny Hrubanové. I v nuceném vyhnanství se chtěla Jiřina nějak zapojit do odboje. A to se jí povedlo, ale až na podzim 1942. Organizovaný boj totiž ženám napřed musel někdo povolit.
Čechoslovačky dostaly povolení bojovat – ale ne ve vlastní armádě
Ženské pomocné armádní sbory vznikly ve Velké Británii výnosem krále Jiřího VI. v září 1938. Jako první to byly Pomocné pozemní služby, zkráceně ATS. Jak už název napovídá, sbory byly přiděleny k pozemní armádě. Od června 1939 se pak britské ženy mohly přidávat i k Pomocným leteckým sborům (WAAF) a následně i k Ženské královské námořní službě (WRNS). Zpočátku se mohly ženy zapojit na pěti různých pozicích – jako kuchařky, skladnice, úřednice, řidičky a uklízečky. Jak ale stoupalo množství naverbovaných žen, rozšiřovaly se i možnosti jejich služby.
- ATS – Auxiliary Territorial Service (Ženské pomocné pozemní sbory)
- WAAF – Women's Auxiliary Air Force (Ženské pomocné letecké sbory)
- WRNS – Women's Royal Naval Service (Ženská královská námořní služba)
Na počátku roku 1941 pak britské ministerstvo války rozhodlo, že se do boje mohou zapojit i ženy jiných národností, nejen Britky. Počítalo se ale s tím, že stejně jako v případě parašutistů nebo letců vznikne samostatná československá ženská jednotka – tedy že ženy budou sice bojovat v Británii, ale budou členkami československé armády a budou podléhat československému velení.
Podnět ke vzniku ženských čs. oddílů dala britská strana. A generál Sergěj Ingr, ministr národní obrany exilové vlády, se vznikem ženské jednotky souhlasil. Své stanovisko posunul následně dál do prezidentské kanceláře. I Edvard Beneš se měl k nápadu vyjádřit pozitivně. Nesouhlas následně přišel ze strany generála Karla Janouška z Inspektorátu československého letectva ve Velké Británii.
Náborový plakát ke službě u ATS
„Velitelé perutí – s jejichž názorem souhlasím – hledí na tuto otázku nepříznivě a zamítají použití žen u letectva,“ napsal Janoušek ve vyjádření z března 1941. Podle něj u letectva nebyl dostatek míst, kde by ženy mohly najít využití. A sen Češek na boj ve své národní armádě se tak pomalu rozplynul.
„Pomocné sbory žen po vzoru a ve spolupráci s Brity založila Polská exilová armáda, Francouzská armáda, i například Norové. Československo bylo téměř jediné, které k podobnému ‚vytěžení‘ žen u vlastních jednotek nepřistoupilo,“ popisuje historička Karolína Stegurová, která se českým ženám na západní frontě věnovala ve své knize I ženy chtěly bojovat.
Přestože samotné ženy žádaly o založení vlastní jednotky, jejich prosby nikdo nevyslyšel. „Což zde nemáme svou samostatnou armádu, nebo snad jsme méně schopné pracovnice než ženy ostatních národů (...) máme méně lásky ke své porobené zemi?“ ptala se v časopisu Čechoslovák v článku Proč ne my? Dolores Šperková, která později sloužila ve WAAF.
Češkám se totiž sice uzavřela možnost sloužit v čs. jednotce, ale mohly nastoupit alespoň přímo u britských sborů. To jim bohužel v budoucnu značně zkomplikovalo po válce cestu domů. Zatím ale byly rády, že se můžou alespoň nějakým způsobem zapojit.
Ženy ve službě u WAAF
Staly se z nich elektrikářky i šifrantky. Peněz ale dostávaly stále méně než muži
Podle Stegurové se do ženských pomocných sborů přidalo více než dvě stě československých žen. Byly to většinou ty, které kvůli válce z vlasti emigrovaly, a dokonce mezi nimi bylo několik takzvaných Wintonových dětí. „V průměru byly ročník narození zhruba 1914 až 1920, pak tam bylo několik výjimek, například i 1899, nebo naopak 1925,“ vypočítává Stegurová. Na Blízkém východě, kde sloužily britské jednotky ATS, se pak jednalo také o manželky zde nasazených československých vojáků – ti samozřejmě museli s participací svých manželek v boji oficiálně souhlasit.
Ženy také musely splňovat několik podmínek. „To znamená být v příslušné věkové kategorii, projít přijímacím pohovorem a základním zdravotním vyšetřením. Zdravotní klasifikace (Britové měli různé skupiny) je pak dále směřovala, k jakému výkonu služby mohou být případně zařazeny – zda třeba jen doma, nebo i v zahraničí, zda u operačních úkolů – typu protiletecké baterie – či úkolů spíše administrativních. Ale alespoň v prvních letech náboru ženy mohly vyjádřit preferenci, kde by chtěly sloužit a jaké povolání by chtěly vykonávat,“ popisuje Stegurová.
Služba u WAAF byla velice zodpovědná
Ani to jim ale nezaručilo snadný nástup. „Jakmile mi bylo sedmnáct a půl (...) přihlásila jsem se jako dobrovolník k letectvu (...) Když jsem narukovala, mohla jsem si vybrat, co chci dělat, ale tehdy byla zrovna jediná volná možnost, a sice jako elektrikář. Tak jsem se přihlásila, že budu dělat elektrikáře. Po prvních šesti týdnech výcviku mě poslali někam, kde jsem se vyučila (...) Skončilo to tím, že mě pak poslali na nějakou leteckou základnu, kde jsem opravdovému elektrikáři nosila brašnu a podávala nářadí,“ vzpomínala pro archiv Židovského muzea v Praze Ruth Tosková na svoji službu u WAAF.
Brašnu nicméně nemusela nosit celou válku a dostala se ke smysluplnější práci. „Odposlouchávaly jsme pokyny pro německou Luftwaffe. Ta byla řízená ze země. Z pozemních stanic. V první řadě jsme se musely naučit německé kódy, protože se všechno vysílalo v kódech, které jiné složky v letectvu dekódovaly. Nebylo to těžké, těch slov bylo... 200 až 300, to byl velmi omezený slovník,“ popsala Tosková.
Ženy se tak postupně dostávaly na různé pozice. Sloužily mimo jiné jako kuchařky, skladnice, úřednice, uklízečky, baličky padáků, elektrikářky, montérky, opravářky optických přístrojů, technické kreslířky, telefonistky nebo meteoroložky. Bohužel ale ani tak neměly stejné podmínky. Jak Stegurová zmiňuje v knize: kuchařka a členka WAAF v hodnosti rotmistra pobírala denně 7 šilinků a 8 pencí. Zatímco muž, rotmistr, který sloužil jako kuchař u RAF (Royal Air Force, královské letectvo, pozn. aut.) si denně vydělal 11 šilinků a 6 pencí. Jídlo v restauraci tehdy stálo zhruba pět šilinků.
Horký písek jim propaloval podrážky. Navzdory doporučení Britů ale v poušti sloužily několik let
Britské pomocné oddíly ATS operovaly i na Středním východě. Proto i zde sloužila zhruba stovka žen z Československa. „Ty první Čechoslovačky na Středním východě – zhruba prvních třicet až čtyřicet žen – spolu sloužilo v táboře TEK (Tel-El-Kebír v Egyptě, pozn. aut.). Tam to byla taková jediná větší skupina československých žen pohromadě,“ uvádí Stegurová. Jinak totiž ženy z Československa sloužily na různých místech, často jako jediné své národnosti v celé jednotce.
„My jsme pracovaly na autech, obrněných vozech, tanky, a my jsme je opravovaly… A nebo se rozebraly na části, které se dál používaly. Jeden čas jsem taky pracovala na optice, tankový teleskopy a takový, to už jsem měla na to zvláštní výcvik v Káhiře, pak jsem byla specializovaná na optiku,“ popsala Hana Pavlů svoji službu u ATS pro Paměť národa. Ženy tedy rozhodně nebyly pouze „do počtu“, ale během války se z nich staly odbornice v různých oborech.
Ženy z ATS na Středním východě u protileteckého světlometu
Služba na Středním východě byla náročná z několika důvodů. Zvláště Evropanky nebyly zvyklé na teplé podnebí a všudypřítomný pouštní písek. Kromě toho se musely potýkat nejen s písečnými bouřemi, ale i se škorpiony nebo tarantulemi. I vzhledem k těmto podmínkám zde směly britské ženy sloužit pouze dva roky, pak měly být převeleny na jiné místo. Toto nařízení se ale kupodivu nevztahovalo na Češky. A to přestože o přeložení žádaly.
„Psaly jsme generálu Gakovi, jak to, že anglická děvčata nesmějí být ze zdravotních důvodů v poušti déle než dva roky (...) a on na to řekl: ‚No, co chcete, abychom vám tam poslali kytičky?‘“ popsala Hana Pavlů komunikaci s Andrejem Gakem, velitelem Československé vojenské mise na Středním východě.
Zároveň popsala i další aspekt služby v náročném podnebí. „Noci byly šíleně horký, protože písek byl tak rozžhavený, že to topilo i celou noc. Pamatuju, že nám to vždycky propálilo podrážky od bot, že každou chvíli jsme potřebovali nový boty, protože jsme je měli propálený,“ vzpomínala Pavlů.
Do oddílů ATS na Středním východě se kromě zhruba stovky Čechoslovaček připojila také Jiřina Hrubanová.
Jiřina Hrubanová ve službě u ATS u svého automobilu
Rodiče se až po čtyřech letech dozvěděli, že Jiřina je naživu
Hrubanová po útěku ze Slovenska žila v Palestině. V listopadu 1942 si podala přihlášku k ATS a v lednu následujícího roku zahájila výcvik. Následně si mohla vybrat, na jaké pozici by chtěla sloužit, a stala se řidičkou. Absolvovala ještě další školení o motorech a nastoupila jako osobní řidička britského kapitána Moora. Sloužila v táboře u Alexandrie a podnikala dlouhé přejezdy do Káhiry a dalších míst.
Na konci roku 1941 se také seznámila se svým budoucím manželem Otto Hrubanem. Na Středním východě sloužil u Pomocné roty Československého výcvikového střediska – Východního. V srpnu 1944 se v Káhiře vzali. Po krátké svatební cestě musel ale Otto Hruban pokračovat do bojů na východní frontu. Až po jeho odjezdu Jiřina Hrubanová zjistila, že je těhotná. A až do konce války už nedostala od svého manžela žádnou zprávu. Obávala se, že zemřel. Kvůli těhotenství demobilizovala a 17. května 1945 se jí v Jeruzalémě narodila dcera Jiřina.
Ottu Hrubanovi se s koncem války podařilo dostat do Československa, kde vyhledal rodiče své manželky. „A tak se oni dozvěděli, že maminka žije. Oni o ní nevěděli vůbec nic od té doby, co v tom roce 1941 musela utéct,“ popisuje dcera Jiřina Kaprasová.
Jiřina Hrubanová s manželem Ottou
Zároveň také Hruban konečně mohl odeslat telegram i svojí manželce. Bylo to jen několik slov, která pro ni ale znamenala vše, co si přála: „Žiji, jsem v Praze. Ota.“
Přestože válka skončila, cesta domů měla být ale pro ni i pro další československé ženy, které sloužily u britských pomocných sborů, ještě dlouhá.
Po válce jako by přestaly existovat. Československá armáda o bojovnice opět neměla zájem
Ženy, které působily přímo v československém armádním sboru a účastnily se bojů na východní frontě, se v osvobozené vlasti ocitly už v květnu 1945. Mohly se tak účastnit slavnostních přehlídek a zažít i opojnou atmosféru osvobozené Prahy – pro místní byly hrdinkami. Zatímco československé ženy v britských pomocných sborech byly stále ve službě.
Protože byly součástí britské armády, musely se totiž řídit jejich plány na demobilizaci (propuštění z armády, pozn. aut.). A k tomu mělo dojít až po celkovém ukončení válečného konfliktu. Britové potřebovali udržet ve službě dostatek vojáků, aby mohli plnit své závazky vůči spojencům. Demobilizovat se tak začalo až po konci války s Japonskem po srpnu 1945.
Skupina Čechoslovaček ve službě ATS na Středním východě
Cestu domů navíc ovlivňovaly další faktory – dostupnost přepravních prostředků nebo povětrnostní situace, a tak se první československé ženy, které sloužily u britských pomocných sborů, dostávaly do vlasti až s koncem roku 1945.
Bojovnice sloužící u ATS na Středním Východě musely čekat dokonce ještě déle. Kvůli různým průtahům a nejasnostem mezi československými vojenskými úřady a britskou stranou se tyto ženy dostaly domů dokonce až na jaře 1946. Jejich cesta vedla lodí do Itálie a odsud vlakem přes Rakousko až do Československa. Zpět do vlasti tak přijely skoro rok od velkých oslav vítězství, na kterém se také podílely.
Během války získaly cenné zkušenosti a některé možná chtěly pokračovat v armádní kariéře – ani to pro ně ale nebylo jednoduché. „Mnohé z nich byly židovského původu a po návratu domů zjistily, že přišly o celé rodiny. Dle vzpomínky pamětnice a důstojnice ATS Edity Zochovické se pak některé ženy dostavily na ministerstvo národní obrany (MNO), že umí jazyky, mají zkušenosti, mají často velmi úzkou vojenskou specializaci – třeba umí opravit optiku tanků – a ani poté je MNO, respektive armáda nijak nevzala do svých služeb. Přijde mi, že čs. MNO neumělo využít potenciálu žen a drželo se stereotypních rámců a přístupů. Ačkoli během války běžně vznikaly situace, se kterými se nepočítalo a muselo se na ně nějak reagovat,“ vysvětluje Stegurová.
Edita Zochovická se tehdy dokonce setkala i s Karlem Klapálkem – tím, kterého na začátku války převedla do bezpečí jedna z jejich spolubojovnic, Jiřina Hrubanová. „Ukázalo se, že snad ani neví, že existovala nějaká skupina žen v poušti v Egyptě a že tam ta děvčata získala dobrou kvalifikaci ošetřovatelek, úřednic, že pracovala v dílnách, řídila auta,“ popsala tehdy Zochovická své rozčarování z jednání s Klapálkem.
Ženy ve službě ATS na Středním východě často sloužily jako řidičky
Pro většinu žen tak jejich válečné úsilí zůstalo jen vzpomínkou a směrem, který dál nemohly nijak rozvíjet. Zvláště ty, které se vracely z pouště, trpěly následně celou řadou zdravotních problémů přes avitaminózu, nadměrné vypadávání vlasů, nervové poruchy až po neplodnost.
To, že v podstatě proklouzly systémem nějakého poválečného uznání a zároveň evidence, pro ně ale následně mělo i výhodu. Po roce 1948 začaly perzekuce téměř všech bojovníků, kteří se účastnili války na západní frontě – terčem komunistů se stali letci RAF i parašutisté. Protože o ženy ale po válce nikdo zájem neměl, neexistoval žádný jejich ucelený seznam, podle kterého by je komunisté mohli následně začít stíhat a šikanovat. I přesto se některým aktivním a více viditelným ženám nevyhnuly v souvislosti s jejich válečným nasazením domovní prohlídky, výslechy a někdy i nucená práce v pracovních táborech.
Přesné počty ani jména všech bojujících žen neznáme ani po 80 letech
Domů se na jaře 1946 vrátila i Jiřina Hrubanová i s roční dcerou Jiřinou. Plavily se s ostatními ženami z ATS přes Suez do Neapole a odtud vlakem do rakouského Villachu. A tady se po roce a půl setkala s manželem Ottou, který tehdy také poprvé uviděl svoji malou dceru. Ta dodnes uchovává matčin diář z roku 1946, kde je 18. března napsáno: „Přijeli jsme do Villachu, kde Otta na nás čekal. Byla jsem šťastná.“ Celá rodina se následně společně vrátila do Československa, kde Jiřina posléze porodila ještě dva syny a věnovala se civilním zaměstnáním. Až v roce 1991 byla za své válečné zásluhy povýšena do hodnosti praporčíka. Zemřela o rok později, 29. srpna 1992 v Jablonci nad Nisou.
Diář Jiřiny Hrubanové
Kvůli nedostatečné poválečné evidenci těchto žen z pomocných sborů mnohé sice unikly komunistické perzekuci, ale zároveň skončily v trvalém zapomnění. Proto i dnes podle Stegurové mluvíme zhruba o dvou stovkách bojovnic, které se takto do války zapojily – přesné číslo a všechna jména ale stále neznáme.
„Doufám, že ve výzkumu budou přibývat i od jiných autorů a autorek další dokumenty, poznatky, knihy a že třeba za čas vyjde ještě více ucelená syntéza k tématu. Myslím ale, že už to budeme ‚jen dohánět’, ony samy ten okamžik ocenění už nikdy neprožijí,“ dodává Stegurová.