Byla jich stovka, přišli z nebes a fatálně ovlivnili průběh druhé světové války – českoslovenští parašutisté vyslaní z Velké Británie měli na území tehdejšího protektorátu plnit rozmanité úkoly. Od sabotáží a předávání informací exilové vládě až po útoky na přední představitele nacistické správy. V podstatě počítali s tím, že se do vlasti vrací pro smrt. Konce války se jich dožila pouhá polovina. A ti, kdo přežili, se následně po roce 1948 uznání nedočkali. Většinu z nich naopak čekalo ponížení, perzekuce a některé dokonce vykonstruovaná obvinění a smrt.
Zabili Heydricha i posílali depeše. Válku přežila jen polovina parašutistů
Mezi nejznámější parašutisty patřili pravděpodobně Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří zabili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ani oni se konce války nedožili. Byli z první vlny vyslaných výsadků – během té na území protektorátu seskočilo v roce 1941 a 1942 celkem 37 parašutistů. Osvobození v roce 1945 se jich dožilo pět.
„Z toho dva z nich byli v roce 1947 popraveni. Šlo o parašutisty Karla Čurdu a Viliama Gerika (popraveni za spolupráci s gestapem, pozn. aut.). Větší šanci na přežití měli parašutisté vysílaní od roku 1944. Přesto jich ale na území protektorátu a na jiných místech padlo v boji či bylo popraveno dalších 18. Celkově lze říci, že přežil každý druhý vysazený parašutista. U žádné jiné složky československé zahraniční armády nebyla ztrátovost tak velká,“ vysvětluje historik Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu.
Některé úkoly parašutistů bývaly téměř nesplnitelné, ale potřebné
Co způsobilo tak velké ztráty? Mohla to být například náročnost některých úkolů nebo i ztráta spojení s domácím odbojem, který byl pro parašutisty klíčový. Vzhledem k tomu, že se nepočítalo s tím, že by se mohli jakkoli vrátit zpět do Británie, museli se pokusit splynout s protektorátním obyvatelstvem. To znamenalo například nutnost mít falešné doklady, několik míst úkrytu, která museli často měnit, ale třeba i stálý přísun oblečení a potravin, které byly tehdy pouze na potravinové lístky. Bez domácích spojenců, kteří jim toto vše dokázali zajistit, by se pravděpodobně nepodařilo uskutečnit žádný z úkolů vyslaných skupin.
„Úkoly byly sestavovány dle aktuálních potřeb československých zpravodajců. Jakkoliv mohly být cíle operací z dnešního pohledu nesplnitelné, v dané době a s minimální znalostí schopností protivníka byly pro exilové zpravodajce zásadní. Za úspěch lze považovat operaci SILVER A, které se podařilo navázat radiotelegrafické spojení, a pochopitelně výsadek ANTHROPOID a likvidaci Reinharda Heydricha. V případě třetí vlny výsadků (od dubna 1944 do března 1945, pozn. aut.) lze hovořit o mnohem větších úspěších. Výsadky jako CARBON, BARIUM, CLAY, SPELTER, TUNGSTEN, či PLATINUM-PEWTER sehrály na okupovaném území významnou roli svou zpravodajskou a organizační činností,“ popisuje Špitálník.
Během výcviku směli parašutisté vystřelit zhruba jen třicetkrát ze samopalu a patnáctkrát z pistole, více nábojů nedostali
Na parašutisty se cvičili studenti i cukráři. Seskok s padákem mohli vyzkoušet jen pětkrát
Přestože úkoly paraskupin měly pro československé zpravodajce v Británii velkou důležitost, byly i pro některé zkušené vojáky, kteří byli členy výsadků, velmi těžké. A důležité je zmínit, že většina parašutistů před odchodem z Československa nebyla profesionálními vojáky.
Ze sedmi, kteří zemřeli 18. června 1942 po útoku na Reinharda Heydricha v pravoslavném kostele, měli téměř všichni nějaké civilní povolání. Josef Valčík byl koželuh, Josef Bublík byl studentem právnické fakulty, Jan Hrubý pracoval jako číšník, Jaroslav Švarc se původně vyučil cukrářem. Jan Kubiš, Josef Gabčík a Adolf Opálka stihli před válkou zahájit svoji kariéru v armádě, která ale záhy skončila po okupaci Československa rozpuštěním vojska. Protože ale chtěli bojovat, museli překročit hranice a doufali, že se do země vrátí, aby mohli stanout proti nacistům. A to se jim splnilo.
Ve Velké Británii se myšlenky na vznik vlastní jednotky, která by plnila v protektorátu speciální úkoly, objevily koncem roku 1940. Zpravodajec Karel Paleček tehdy vybral první desítku dobrovolníků. V létě 1941 se začaly objevovat úvahy, že by ve Velké Británii mohla vzniknout československá výsadková jednotka a byl vyhlášen nábor pro budoucí parašutisty, do kterého se přihlásilo zhruba pět set zájemců. Od května 1941 pak byli vysíláni do parašutistického kurzu a od července začal tomuto výcviku předcházet i kurz útočného boje, který se stal přípravou pro vstup do speciálních jednotek.
Václav Málek a Jan Kubiš (zleva) při výcviku ve Skotsku
„První fázi přípravy vybraných vojáků představoval intenzivní kurz útočného boje, probíhající na odlehlých výcvikových střediscích ve Skotsku, s krycím označením STS-25. Účelem téměř měsíční přípravy bylo seznámit frekventanty se způsoby vedení záškodnického boje a výrazně zvýšit jejich fyzickou a psychickou odolnost. Na základě zkušeností z kurzů pod britským dohledem se později konaly i kurzy pod vedením československých instruktorů. Na kurz útočného boje v mnoha případech bezprostředně navazoval parašutistický kurz,“ vysvětluje Špitálník.
Přestože cílem bylo připravit vojáky na jejich úkoly a nebezpečný pobyt v protektorátu, času bylo málo a stejně tak munice. Znalci možná čerpají své představy o tom, jak výcvik vypadal, ze známého filmu Jiřího Sequense Atentát (1964), který popisuje příběh výsadku ANTHROPOID.
V jedné z úvodních scén tam frekventanti kurzu cvičí střelbu, a to z pistolí i samopalů, ze kterých téměř nepřetržitě pálí. Podle Špitálníka dostal každý voják ale pouze 30 nábojů do samopalu, zhruba 15 nábojů do pistole a čtyřikrát si mohl zkusit hodit ruční granát. Více munice nebylo. Výcvik tak většinou nesloužil k dokonalému ovládnutí střelby, ale spíše k seznámení se zbraněmi a dodání sebevědomí.
Jeden ze cvičných seskoků
Podobné to bylo i s parašutistickým výcvikem. Ten trval pouhý týden a vojáci si během něj mohli zkusit čtyřikrát seskočit z letadla a jednou z uvázaného balónu. Pro většinu z nich to bylo také první seznámení s padákem a po něm už následoval ostrý seskok do protektorátu, který se vždy uskutečňoval v noci a většinou do míst, která parašutisté neznali.
Podle Špitálníka je to ale mnohem propracovanější výcvik, než měli parašutisté vyslaní ze Sovětského svazu. Ti si prý v některých případech žádný seskok nevyzkoušeli a při nástupu do letadla dostali pouze ústní školení, po kterém následoval už seskok přímo do boje.
Po heydrichiádě zůstali v protektorátu odříznutí a bez spojení
Českoslovenští zpravodajci vyslali z Velké Británie ve třech vlnách celkem 101 mužů, zhruba 90 z nich bylo nasazeno v protektorátu. Jejich úkoly se s postupem války lišily.
„V případě první vlny z let 1941 až 1942 to byly úkoly kurýrní, spojovací, zpravodajské, sabotážní a teroristické. Bylo nutné obnovit ztracené radiové spojení a zejména poukázat na existenci odboje na území protektorátu. U vlny výsadků v letech 1944 až 1945 se pak ke zpravodajské činnosti ve světle možného povstání přidala i činnost organizační. Parašutisté měli kolem své skupiny vytvářet široký okruh spolupracovníků a připravovat je na ozbrojený odpor. Tyto parašutistické skupiny byly charakteristické větším počtem osob a důkladnějším výcvikem a výbavou. Poněkud výjimečnou skupinou byl šestičlenný výsadek WOLFRAM, jehož úkolem bylo organizovat partyzánské hnutí v hornatých oblastech Beskyd,“ popisuje Špitálník.
Po heydrichiádě několik měsíců na území protektorátu žádní parašutisté neseskočili. Bylo to ale podle Špitálníka především tím, že v létě jsou noci krátké, a muži tak mohli zdánlivě bezpečněji seskakovat pouze v období mezi říjnem až dubnem. Dne 24. října 1942 tak po půlroční pauze na území protektorátu přistála skupina ANTIMONY s vysílačkou, protože exil po hromadném zatýkání po útoku na Heydricha ztratil s domácím odbojem spojení.
Parašutisté se cvičili i v radiotelegrafii
Právě radiová komunikace byla hlavním prostředkem, jak dostat skutečné zprávy z protektorátu do Británie. Depeše musely být samozřejmě často šifrované.
„Pro případ zajetí měli radiotelegrafisté smluvená znamení, která měla upozornit přijímací stanici, že parašutista pracuje pod nátlakem nepřítele. O některých tragických koncích parašutistů se ale zpravodajci často dozvěděli až během poválečného vyšetřování,“ upřesňuje Špitálník. Zpravodajci mohli samozřejmě čerpat informace také z protektorátních médií – tam se ale o jejich pravdivosti nebo přesnosti muselo často velmi pochybovat.
Jednou z nejznámějších dochovaných depeší je poslední zpráva radiotelegrafisty Jiřího Potůčka z výsadku SILVER A, kterou odeslal jen několik dní před svou smrtí 26. června 1942 po mohutném zatýkání odbojářů. „Lidé nám pomáhající zatčeni. FRED (Alfréd Bartoš, velitel skupiny SILVER A, pozn. aut.) nezvěstný. Lidé nedůvěřiví, nemožno navázat styky. Zůstal jsem sám,“ poslal Potůček do Británie. Bez pomoci domácího odboje byli parašutisté v protektorátu opravdu téměř bezmocní.
Výsadky museli na rok pozastavit. Německá obrana byla příliš účinná
Po výsadku ANTIMONY byly následující dvě skupiny (IRIDIUM a BRONSE) v dubnu 1943 sestřeleny nad Mnichovem.
„Zdokonalená německá protivzdušná obrana již byla příliš velkým rizikem pro letouny z Velké Británie, a SOE (Special Operations Executive, Oddělení pro zvláštní operace, sekce britské zpravodajské služby MI6, pozn. aut.) tak zastavila lety nad území Československa. Vývoj válečných událostí ale otevřel zcela nové možnosti operací. Přesun SOE do oblasti Středomoří umožňoval bezpečnější lety do operačních prostorů jižní a střední Evropy. Oproti letům z britských letišť byla doba letu kratší a trasa vedla mimo dobře chráněné oblasti Francie a zejména Německa. Nejprve se uvažovalo o možnostech vysazovat parašutisty ze Severní Afriky či Malty. Ani jeden z pokusů však neskončil úspěšným vysazením. Změna přišla až s možností provádět lety z italských základen,“ popisuje historik.
Parašutisté při výcviku skákali z letadla pouze čtyřikrát, pak šli hned do ostré akce
Mezi druhou a třetí, závěrečnou vlnou výsadků tak uběhl více než rok, kdy na území protektorátu neseskočil žádný parašutista vyslaný z Británie. Prvními výsadky po delší pauze se tak 4. dubna 1944 staly skupiny CALCIUM a BARIUM. A jak už jsme zmínili, úkoly skupin z poslední vlny byly především zpravodajské a organizační. Parašutisté, kteří se dožili konce války, se zapojovali do partyzánských a povstaleckých bojů, a přispěli tak k osvobození vlasti, kterého se ale polovina nasazených parašutistů nedožila.
Po roce 1948 odešli někteří znovu do emigrace. Kdo zůstal, neušel vykonstruovanému trestu
Konec války ale pravděpodobně tolik nevítali ti, kteří se v době protektorátu pustili do spolupráce s gestapem. „Příběh Karla Čurdy (udal Kubiše, Gabčíka a další parašutisty, pozn. aut.) je určitě nejznámější, ale rozhodně ne jediný. V průběhu války skončily v rukách gestapa na dvě desítky parašutistů, z nichž bylo deset popraveno. Tragický rozměr měla spolupráce Václava Kindla nebo Adolfa Horáka, oba tito někdejší velitelé svých skupin se však konce války nedožili. Kindl byl omylem zastřelen při zatýkací akci, na které se podílel, a Horák byl popraven v březnu 1945 v Terezíně,“ vysvětluje Špitálník.
Ti parašutisté, kteří do konce války zůstali věrní odboji a podařilo se jim mnohdy měsíce unikat zatčení, byli pochopitelně po válce za hrdiny. A vzhledem k jejich osudům se jim otevírala přirozená a lukrativní možnost další kariéry v armádě.
„Pro neocenitelné zkušenosti se někteří stali instruktory a učiteli na vojenských školách. Řadu z nich pak zlákala možnost aktivně se podílet na výstavbě československého výsadkového vojska v roce 1947. Někteří další nalezli uplatnění na Ministerstvu zahraničních věcí či se rozhodli věnovat politické kariéře. Několik mužů vstoupilo do služeb Sboru národní bezpečnosti či přímo na Ministerstvo vnitra a někteří se začali konečně věnovat civilním profesím,“ vypočítává historik.
Idyla ale netrvala dlouho. S nástupem komunistů k moci se vojáci s prozápadním smýšlením a zkušenostmi z Velké Británie najednou přestali armádě hodit.
„V této době také několik mužů opouští republiku a odchází do exilu. Do již druhé emigrace odešlo přes dvacet parašutistů (zhruba polovina přeživších parašutistů, pozn. aut.), přičemž malá část z nich se znovu zapojila do zpravodajských aktivit. Zatímco se někteří věnovali výcviku agentů, jiní se přímo účastnili přechodů hranic se zpravodajským posláním,“ vysvětluje Špitálník.
Výcvik parašutistů ve Velké Británii
Na ty, kteří i po roce 1948 zůstali v Československu, za jejich západní angažmá tvrdě dopadla msta komunistů. Bylo v podstatě „samozřejmostí“, že přišli o práci, vojenské pocty a měli upadnout v zapomnění. Napomáhal tomu i komunistický narativ, který Heydrichovo odstranění popisoval jako zbytečné a zdůrazňoval, že kvůli němu zemřelo příliš mnoho nevinných lidí, nejen v Lidicích.
„Řadu parašutistů potkaly různé formy perzekuce, propouštění z armády a degradace, vyšetřování a věznění. Jedním z nejznámějších případů je proces s Jaromírem Nechanským, někdejším velitelem výsadku PLATINUM-PEWTER, který byl nakonec odsouzen za špionáž k trestu smrti a popraven v roce 1950. Velký proces se rovněž týkal velení nově vzniklého výsadkového vojska, na jehož konci byly mnohaleté tresty v táborech nucených prací. Určitá forma perzekuce se týkala většiny parašutistů, kteří v Československu zůstali,“ popisuje Špitálník.
Díky parašutistům po válce opět vzniklo Československo v původní podobě
Parašutisté počítali s tím, že seskokem do protektorátu riskují svůj život. To potvrzuje i zápis v deníku Jana Kubiše, který si v Británii na úplně poslední list poznamenal: „Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mně požadován zvláštní úkol. Úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší.“
Jan Kubiš a Josef Gabčík (zleva) při výcviku ve Velké Británii
A mnohé to skutečně nezastavilo – tváří v tvář možnému zatčení gestapem radši volili dobrovolnou smrt, aby pod tlakem při drsných výsleších nepodlehli a neprozradili informace na své kolegy a kamarády. A přestože se následně komunisté snažili jejich zásluhy umenšit, je podle současných historiků jisté, že právě odstranění Reinharda Heydricha 27. května 1942 vedlo k odvolání Mnichovské dohody – Velká Británie svůj podpis na tomto dokumentu odvolala 5. srpna 1942 a Francie 29. září 1942. I díky tomu mohlo být po válce Československo obnoveno ve svých původních, předmnichovských hranicích.
„Oblíbenou zkratkou jsou tvrzení, že do roku 1989 parašutisté představovali jakési tabu, něco, o čem není vhodné hovořit, psát či jakkoliv jinak zdůrazňovat. Přesnější je, že bylo velmi obtížné historiograficky objektivně zpracovat a zhodnotit činnost parašutistů s omezeným přístupem k relevantním archivním fondům a zároveň tak, aby tento výklad odpovídal tehdejšímu politickému pojetí. Na parašutistickém příběhu je fascinující, že ačkoliv neměl téměř žádné předpoklady, aby se v průběhu čtyř desetiletí udržel v oficiální paměti a obecném povědomí, dostalo se mu relativně velké pozornosti a přitahoval a přitahuje již několik generací,“ uzavírá Špitálník.