Odboj

Politička. Učitelka. Vedoucí postava ženského hnutí. Odbojářka a oběť nacismu. Všechna tato slova vystihují Františku Plamínkovou, od jejíhož narození uplynulo letos sto padesát let. Národní muzeum její odkaz připomíná výstavou, která ale víc než o minulosti má být dialogem o současnosti.

Účastník tří odbojů a jeden z velitelů Pražského povstání generál Josef Eret má ve svém rodišti, plzeňském Červeném Hrádku památník. Generál Eret, původně učitel, prošel první světovou válkou, účastnil se protinacistického i protikomunistického odboje a zemřel v USA v roce 1973, kam byl nucen v roce 1948 emigrovat.

Na pražském Ďáblickém hřbitově začala exhumace ostatků tří politických vězňů. Vilém Sok, Karel Sabela a Miloslav Jebavý byli za protikomunistický odboj zavražděni v pankrácké věznici před 76 lety. Jejich těla byla tajně uložena do šachtového hrobu číslo čtrnáct, který nyní archeologové a antropologové odkrývají. Odborníci dál pokračují i s hledáním informací o druhém odboji. Těla jeho členů, včetně parašutistů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, by měla být v šachtách na samém konci hřbitova.

V noci na 8. října 1941 zatklo gestapo zhruba 1500 členů Sokola. Byli mučeni, vězněni nebo deportováni do koncentračních táborů. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich chtěl organizaci za napomáhání odboji zlikvidovat. Oběti sokolů v boji za svobodu, demokracii a samostatnost si při příležitosti Památného dne sokolstva ve středu připomněli lidé po celé zemi.

Plzeňské kulturní centrum Johan nastudovalo příběh francouzské odbojářky Marie-Marguerite Michelinové, kterou nacisté věznili v koncentračním táboře v Holýšově na Plzeňsku. Divadelníci inscenací Madamme M. připomínají letošní osmdesáté výročí konce druhé světové války. Uvádějí ho v plzeňské Moving Station.

Do České republiky se po více než osmdesáti letech vrátily ostatky devíti bojovníků proti nacismu, kteří padli v průběhu druhé světové války. Vojenský speciál přivezl rakve se šesti parašutisty, jedním členem domácího odboje a dvěma zavražděnými příslušníky Stráže obrany státu. Jedná se o největší přepravené množství ostatků hrdinů zapojených do druhého odboje.

Na kobyliské střelnici, kde nacisté vraždili české hrdiny, si v pondělí události připomněli příbuzní obětí společně s historiky a členy spolků, které pečují o odkaz odboje. Nejvíce lidí okupanti popravili po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reynharda Heydricha v roce 1942. Byl mezi nimi i Josef Kočárek, jehož potomci dodnes opatrují speciální prsten, který byl v době protektorátu poznávacím znamením členů odboje – takzvaných prstýnkářů. Aktuálně ho nosí mužova pravnučka Markéta Vaněčková. „Zjistili jsme, že je to docela unikát,“ říká.

Oběť, spolupracovník se zlem, nedoceněný člověk – tak někteří historici charakterizují prezidenta Emila Háchu. Nejvyšší český státní „úředník“ v době druhé světové války a protektorátu měl nesnadný úkol: zastupovat Čechy z okleštěné republiky, ale zároveň být pohůnkem Němců. Zemřel bezprostředně po válce – 27. června 1945. Před 80 lety dostal automatickou nálepku kolaboranta. Od roku 1989 se ale jeho příběh postupně přestává jevit tak jednoznačně.

Češi na konci války Prahu osvobodili sami – prostá pravda, která se ale přes čtyřicet let nesměla vyslovit. Rudá armáda přijela do města až ve chvíli, kdy měli povstalci metropoli už fakticky ve vlastních rukou. Boje na barikádách i jinde koordinovala povstalecká velitelství. Jejich představitelé, například velitel povstání Karel Kutlvašr, byli bezprostředně po válce za hrdiny. S nástupem komunismu se z nich ale stali psanci, kteří přišli nejen o vyznamenání a hodnosti, ale často i o majetek a dokonce i svobodu.

V roce 1975 skončil ve funkci československého prezidenta Ludvík Svoboda. Dne 29. května ho nahradil Gustáv Husák, který už v šestnácti letech vstoupil do Svazu komunistické mládeže a významně se podílel na únorovém převratu v roce 1948, aby byl následně komunistickým režimem odsouzen a vězněn. I díky názorovým obratům po událostech v roce 1968 se ale vrátil na politický vrchol a přesně před padesáti lety se stal osmým československým prezidentem.

V úterý uplynulo třiaosmdesát let od atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, provedeného v rámci Operace Anthropoid. Nacistický pohlavár zemřel na následky zranění 4. června 1942. Tento významný odbojový čin dnes připomíná památník v pražské Libni, kde parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík atentát uskutečnili. Původně však zvažovali i jiná místa. Ačkoli následně odbojáři padli v boji proti nacistům v kryptě chrámu svatých Cyrila a Metoděje, čin měl výrazný politický dopad. Mimo jiné přispěl k odvolání uznání Mnichovské dohody ze strany Francie a Velké Británie v létě 1942, připomněl historik Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu v Praze.

K vraždění Židů na evropském kontinentě docházelo po mnoho staletí. S porážkou nacistického režimu, který si dal za cíl „konečné řešení židovské otázky“, však násilí neskončilo. Historik Jiří Friedl z Univerzity Karlovy a polonista Jan Jeništa z Univerzity Palackého pro web ČT24 popsali poválečné pogromy na území tehdejšího Československa a v Polsku. Tam se odehrál jeden z nejznámějších poválečných pogromů, který byl podle polonisty odkazujícího se na mnohé zdroje připravený komunistickou tajnou policií a vykazoval prvky promyšleného plánu.

Hrdinství lidí z května 1945 připomínají zbraně či dopisy na rozloučenou. Jedním takovým předmětem je i rozstřílená čepice, jež patřila odbojáři a policistovi Ctiboru Andrásovi. Ten dostal rozkaz dovést z Bartolomějské ulice jednotku čtrnácti kolegů a dostat do vysílání rozhlasu zásadní vzkaz. Po cestě byl třikrát střelen do hlavy, nakonec ale přežil a získal řadu ocenění.

Parašutisty za války nevysílala do protektorátu jen exilová vláda z Londýna. Dostávali se na toto území i z Východu – z pověření nejen Československé vojenské mise, ale i komunistické strany nebo sovětské rozvědky. Kromě zpravodajských a sabotážních úkolů měli někteří parašutisté ke konci války také pomáhat zakládat národní výbory a připravovat půdu pro nástup komunistů k moci v Československu. O jejich osudech toho přitom stále příliš nevíme – také kvůli nedostupnosti ruských archivů i snaze ruského režimu účelově interpretovat historii.

I ženy chtěly bojovat – ale nezáleželo to pouze na jejich odhodlání. Pokud se Čechoslovačky chtěly zapojit do zahraničního odboje na Západě, musely se kromě svého odhodlání vybavit i silou čelit mnohým překážkám. Navzdory prvotním plánům se totiž nesměly do války zapojit v československé armádě, ale pouze v britských jednotkách jako cizinky. Více než dvě stě žen ochotných pomáhat v boji s Hitlerem přitom plnilo důležité úkoly – sloužily mimo jiné jako elektrikářky, opravářky optických přístrojů, šifrantky i baličky padáků. Ani válečné hrdinství jim ale uznání nepřineslo.

„Stráž nás volá, bratři, vztáhněte své paže, pevně obejmeme krásnou svoji zem. Zde jsme vládci. Zhynete jak zemězrádci!“ Jasný vzkaz nacistům na svém X. sletu v Praze manifestovalo více než 30 tisíc sokolů. V červenci 1938, v předvečer mobilizace a mnichovské krize, předvedli skladbu Přísaha republice, kterou ukazovali své odhodlání bránit vlast před nacisty. Pro mnohé to nebyla jen planá přísaha. Ze všech fungujících dobrovolných organizací se právě oni v největším množství zapojili do odboje – a zároveň při něm položili život.

Četli vojenské časopisy, tajně poslouchali hovory dělníků v podzemce, ale i špehovali a opíjeli německé vojáky – to byly jen některé z činností československého vojenského atašé Antonína Hrona a jeho spolupracovníků v Berlíně před vypuknutím druhé světové války. Získávali netradičními způsoby zprávy o formující se německé armádě, přestože jim za to hrozil okamžitý trest smrti. Díky získaným informacím v předvečer německé okupace 14. března 1939 také Hron varoval pražské zpravodajce, že do Československa vpadnou nacisté. Zemřel před 80 lety a historici nyní pátrají po jeho příbuzných.

Archiv bezpečnostních složek v pondělí spouští web věnovaný občanům Československa, které nacisté zavraždili na popravištích Třetí říše. Dosud nejrozsáhlejší takový projekt nejprve představí padesát biografií, další budou postupně přibývat.

Před sto pětadvaceti lety se narodil romský odbojář a významný partyzánský velitel Josef Serinek. Podařilo se mu uprchnout z koncentračního tábora v Letech u Písku a bojoval proti nacistům. Dlouho opomíjený příběh teď nastudovali divadelníci. „Chtěli jsme odehrát tento skvělý příběh, ve kterém hlavní postavu hraje Rom, a je úplně jedno, že je to Rom, je to prostě český hrdina. Získal důvěru lidí kolem, protože pro ně byl pomocí, silou, oporou,“ poznamenal režisér inscenace Černý partyzán Jan Janek Jirků. Hru v březnu uvede pražské divadlo Minor.

Stoprvní narozeniny slaví František Wiendl. Zapojil se do odboje proti nacistické i komunistické totalitě. Poté, co převedl za hranice generála Bohumíra Podlezla, ho komunisté deset let věznili. Šest roků strávil v jáchymovských uranových dolech. V roce 2008 se stal držitelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva.

Národní archiv získal soubor dosud neznámých dokumentů spojených s generálem Aloisem Eliášem, předsedou protektorátní vlády, který během druhé světové války spolupracoval s odbojem. Materiály pocházejí od vnuka Eliášova osobního tajemníka Miloše Stádníka, který je ukryl před gestapem. Dokumenty rozšíří stávající sbírku o unikátní předměty a informace, které budou zpřístupněny badatelům.

Tisíce lidí hlavně na severní Moravě prožijí nadcházející svátky jinak, než by si přáli. Někteří při povodních před třemi měsíci ztratili domov úplně, další se stále snaží škody co nejrychleji opravit.

V terezínské Malé pevnosti nacisté věznili stovky československých důstojníků. Řada z nich se zapojila do odboje. Jejich osudy teď v památníku přibližuje výstava nazvaná Nezlomeni. Vůbec poprvé jsou vystaveny deníky generála Josefa Bílého, velitele odbojové Obrany Národa. „Na to, že ho honilo gestapo a byl to pán už dávno v letech, tak je to unikátní výpověď člověka mladého duchem,“ říká autorka výstavy Hana Procházková. Většina vězněných generálů zemřela v nacistických káznicích, na popravištích a v koncentračních táborech.

Protinacistické povstání, které vypuklo ve Varšavě před 80 lety, 1. srpna 1944, bylo jednou z největších ozbrojených akcí proti Němcům v okupované Evropě. Vyžádalo si ohromné lidské a materiální ztráty a skončilo kapitulací povstalců 2. října 1944. Lví podíl na jeho selhání měli Sověti, kteří navzdory slibům povstalcům nepomohli a nechali odpor utopit v krvi. Během 63 dnů bojů zahynulo asi osmnáct tisíc povstalců a podle různých odhadů až 250 tisíc civilistů. Německá armáda ztratila asi dvacet tisíc vojáků. A Varšava, z níž muselo odejít asi 700 tisíc lidí, zůstala ležet v troskách. Nacistický diktátor Adolf Hitler ji za trest nařídil srovnat se zemí, podařilo se to asi z 85 procent. Významné výročí si ve čtvrtek Polsko připomíná.